Colours

autor: Nephilim

Hluboký nádech.
„Hej, ty… ty… líbíš se mi! Chceš se mnou chodit?“
Nemohl uvěřit tomu, že to udělal. Po měsících a měsících, co ho pozoroval, zvažoval všechna pro a proti, vymýšlel tisíce různých způsobů, jak mu své city vyznat, se rozhodl udělat to tím nejjednodušším a nejpřímějším způsobem.
On, Bill Kaulitz, nejtrapnější a nejstydlivější kluk na světě, se dokázal vyznat ze svých citů své lásce: Tomu Trümperovi.
Zmíněný Tom si upravil drdol, který si vytvořil z dredů, a zamyšleně si položil ruku na bradu.
„No já nevím… to není tak lehká otázka… Vždyť jsme spolu ani moc nemluvili,“ řekl a pokrčil rameny.
Bill polkl a hrál si se svýma rukama. Znal rastovu pověst: i když mu bylo teprve patnáct, byl už s několika holkama a klukama z jejich školy. Nezáleželo mu na tom, jestli se znají, nebo ne: Bill věděl, že se prostě sblížil s každým, kdo našel odvahu zeptat se ho a kdo byl alespoň trochu roztomilý.

Bill si o sobě myslel, že roztomilý je: měl ebenové vlasy po ramena, dvě krásné jantarové oči a plné rty; taky byl štíhlý a vysoký. Dokonce se ten den oblékl lépe než obvykle, protože doufal, že tím udělá dojem. Proto ho Tomova odpověď velmi překvapila. Čekal, že odpověď bude kladná, jako vždycky. Mladý rasta na nějaké dlouhodobé vztahy nebyl: jeho románky zřídkakdy trvaly déle než dva týdny, ale Bill byl přesvědčený, že on je tím pravým, který to dokáže změnit. Byl by na něj tak hodný, milý a laskavý, že by ho Tom dlouho, dlouho neopustil.

„Ale já myslel…“ začal zmateně a zamračil se. Nepřemýšlel o možnosti, že by ho Tom mohl rovnou odmítnout. Doufal, že o tom bude alespoň trochu přemýšlet. Než odmítnutí, raději by s ním chodil klidně i jen ty dva týdny, které strávil i s ostatními.
Nemohl mu to však vyčítat.
Tom se potutelně usmál. „Dobře, tak uděláme dohodu.“
Bill se na něj zklamaně podíval. „Cože…?“
Rasta si strčil ruce do kapes. „Pokud do měsíce uhádneš moje tři nejoblíbenější barvy, budu s tebou chodit.“
Černovláskova tvář se rozzářila. „Vážně? Tvoje tři nejoblíbenější barvy?“
Tom s úsměvem přikývl. „Tak mi potom dej vědět, jo?!“
Bill sledoval, jak odchází, a v duchu zajásal. Jeho oblíbené barvy: příliš snadné. Tohle byla hračka, do konce měsíce bude s Tomem chodit.
Široce se usmál a s radostným poskakováním se vrátil do třídy.

***

První přepadení se odehrálo druhý den ráno.
Bill celou noc přemýšlel a došel k závěru, že Tomovy oblíbené barvy musí být jen tyhle tři: modrá a bílá, protože tyhle dost často nosil, a černá jako jeho batoh. Měl ho už od deváté třídy, takže ho musel mít opravdu rád.
S jistotou, že uhádl správně, a s jistotou, že toho dne půjde domů ruku v ruce se svým novým – a prvním – přítelem, zastavil Toma u skříněk a usmál se jako někdo, kdo sežral všechnu moudrost světa.
„Mám je,“ vykřikl okamžitě.
Rasta se k němu otočil a popadl nějaké učebnice. „I tobě přeju dobré ráno,“ pozdravil ho ironicky.
Bill se trochu začervenal. „… Dobré ráno. Přišel jsem na ty barvy.“
Tom se zády opřel o skříňku; byl o něco vyšší než Bill, takže si mohl dovolit dívat se na něj shora.
„Dobře, střílej,“ pobídl ho se zvědavostí.
Bill se zhluboka nadechl a na chvíli zavřel oči. „Takže… myslím, že tvoje tři nejoblíbenější barvy jsou bílá, modrá a černá.“

Tom překvapeně pozvedl obočí a Bill už začal v duchu jásat. Určitě uhodl správně! Rasta se poškrábal na tváři. „Proč myslíš, že jsou to zrovna tyhle?“ Černovlásek se začervenal. Vážně bylo nutné, aby přiznal, že se kvůli němu choval jako šílenec?
„Já… myslel jsem, že… No, všiml jsem si, že často nosíš modrou a bílou… a tvůj batoh je černý, takže…“
Bill sklopil zrak a hrál si se svými prsteny na rukách.
Tom se maličko usmál. Bill ho musel pozorně sledovat. Nejspíš do něj byl zamilovaný.
„Promiň, ale neuhodl jsi,“ řekl neochotně a zavrtěl hlavou.
Bill k němu najednou vzhlédl. „Neuhodl? Ani jednu?“
„Ne,“ potvrdil Rasta. „Je mi líto.“
Černovlásek sevřel pěsti a lehce se zachvěl. Tom se bál, že začne plakat.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Já se nevzdám.“ Podíval se na něj odhodlaně a v ruce svíral popruh své tašky. „Mám na to měsíc, správně?“
Tom pomalu přikývl a sledoval, jak se otočil na patě a zamířil pryč. Usmál se a zavřel skříňku. V hloubi duše doufal, že to uhodne.

***

Přece to nemohlo být tak těžké. Vždyť kolik barev vlastně existuje? V duze jich je jen sedm! Vylučovací metodou na to dřív nebo později musí přijít. Nejtěžší bylo vytvořit správnou kombinaci.
Bill odhodil batoh do rohu a sedl si ke stolu. Potřeboval s tím trochu pomoct, ale bohužel neznal žádného z Tomových kamarádů. Musel na to tedy přijít sám.
Jeho zamilovanost do Toma trvala už docela dlouho, přesněji od prvního ročníku střední školy. Tom byl jedním z kluků, kteří se prostě nedali přehlédnout, a Bill byl jedním z těch, kteří právě takové kluky milovali. Dokonalá kombinace.
Nedokázal říct, co přesně ho na něm přitahovalo, jestli blonďaté dredy, čokoládové oči, nebo veselý úsměv. To všechno dohromady dělalo Toma v jeho očích neodolatelným.
S těmito myšlenkami v hlavě se cítil odhodlanější než kdy dřív vyřešit tu zatracenou hádanku.
Nechtěl toho moc, jen trochu lásky. Tomovy lásky. A věděl, že si nejspíš jen maluje vzdušné zámky, jelikož rasta by mu ty city nikdy neopětoval a nejspíš by se k němu choval jako ke každému jinému, ale podle Disneyho filozofie, kterou se řídil víceméně od narození, „sny jsou touhy“. A jeho sny se týkaly rasty.

Zapnul počítač a začal vyhledávat informace na internetu. Význam barev. Bill tak nějak znal Tomovu osobnost a říkal si, že by odpověď na tu hádanku mohl zjistit tím, že vyhledá význam jednotlivých barev, a poté z nich vybere tři, které se k Tomovi hodí nejvíc.
Bill věřil na takové věci, jako jsou horoskopy, věštění, významy jmen nebo data narození. Nic neponechával náhodě, dokonce ani tuhle svou velmi důležitou lásku. Byl přesvědčen, že když se do Toma zamiloval, nemůže to skončit špatně. To nedávalo smysl.
Rychle se začetl do první stránky, kterou našel. Nebylo tam nic nového: zelená naděje, modrá tradice, oranžová veselost… Bill si všechny pročetl a snažil se zjistit, které z nich se k Tomovi hodí nejlépe. Sepsal si seznam, kde bylo pět nebo šest barev, a pomalu vyřazoval ty, které mu k rastovi neseděly. Nakonec zůstaly tři: hnědá, oranžová a šedá.
„Hnědá… jako jeho oči? Oranžová… no, Tom je veselý… ale šedá?“ Řekl si sklesle. Když ani nedokázal najít souvislost mezi barvami a dredařem, jak mohl doufat, že na to nakonec přijde?

Už to chtěl vzdát s tím, že mu nepomůže ani internet, když sjel kurzorem, níž a uviděl odkaz nazvaný „různé odstíny barev“. Zaujatě kliknul na zvýrazněný text. Jakmile se mu před očima otevřela barevná stránka, na rtech se mu objevil úsměv.
Možná to nebude úplně snadné, ale rozhodně měl teď mnohem více možností.

***

Tom přemýšlel. Dělal to často od chvíle, kdy Billovi dal tu hloupou hádanku. Věděl, jak je těžké na to přijít, a Bill nejspíš netušil, že ty tři slavné barvy jsou mu mnohem bližší, než by čekal. Vlastně si myslel, že Bill nemá ani nejmenší tušení, co si o něm skutečně myslí. Pravda, nikdy spolu nemluvili, ale stejně jako měl černovlásek možnost ho nějakou tu dobu pozorovat, pozoroval i Tom jeho. Ale to mu říct nemohl. Zatím ne.
Jakmile zazvonilo na přestávku, opustil třídu. Studenti rychle zaplnili chodbu a běželi k automatům, kde se okamžitě začala tvořit dlouhá fronta. Tom se opřel o zeď a vytáhl sendvič, který si přinesl z domova. Čekal, až fronta zmizí, aby si mohl jít koupit Colu.
Instinktivně se podíval směrem k Céčku, Billově třídě. Všichni studenti vyšli ze třídy a černovlásek vyšel až jako úplně poslední. V rukách držel papír a pero a soustředně si něco čmáral.

Tom zaujatě přemýšlel, co dělá. Možná si dělal poznámky k nějakému testu?
Černovláska nejspíš probral až jeden z jeho spolužáků, který ho poplácal po zádech a upozornil ho, že v automatu brzy nic nezbude.
Billovy oči se rozšířily, v rychlosti si strčil papír do kapsy a rozběhl se k automatu. Když to však udělal, kus papíru, který do kapsy neschoval pořádně, spadl na zem. Tom k němu okamžitě zamířil a zvedl ho. Respekt k soukromí nikdy nepatřil k jeho silným stránkám.
Z papíru se vyklubal seznam barev, některé byly přeškrtnuté propiskou, jiné s otazníkem nebo usměvavým smajlíkem vedle.
Tomovy oči se rozšířily.
Bill opravdu tvrdě pracoval na tom, aby se stal jeho přítelem, a to ho příjemně hřálo u srdce.
Usmál se a opatrně si papír strčil do kapsy. Později mu ho vrátí.
Možná.

***

Po Billově prvním pokusu samozřejmě následovalo mnoho dalších. Tom byl lehce v šoku z rozmanitosti barev, které existovaly a jež Bill objevil jen proto, aby vyřešil tu hádanku.
Od orchidejově fialové až po starorůžovou, černovlásek za poslední měsíc vyzkoušel opravdu všechny. A Tom se pokaždé cítil hůř a hůř, že ho musí znovu odmítnout. Několikrát se mu povedlo trefit jednu ze tří barev, ale nikdy ne všechny.
Mělo to i svoje výhody, jelikož se za tu dobu trochu sblížili. Bill byl tak zapálený do svého výzkumu, že každý den přišel s jednou nebo více kombinacemi, což znamenalo, že spolu každý den mluvili. Jediné, co rastu trápilo, byl Billův výraz. S každým dalším špatným pokusem a blížícím se termínem byl smutnější a apatičtější.

Tom mu už několikrát chtěl říct, že už nemusí dál hádat, že už projevil dost snahy, protože se bál, že to Billa přestane bavit a vzdá to. Ale pak ho viděl, jak k němu znovu běží s tím zářivým úsměvem plným naděje, jako člověk, který našel odpověď a z celého srdce doufá, že je tentokrát správná, a už nedokázal nic říct.
Skutečnost však byla taková, že měsíc uplynul.
S touto myšlenkou vstoupil Tom toho rána do kavárny poblíž školy. Vzhledem k chladném zimnímu počasí, které vládlo v magdeburských ulicích, přišel o něco dřív, aby si dal snídani a také se trochu ohřál. Promnul si ruce schované v rukavicích a promočené boty od sněhu oklepal o rohožku, pak se vydal k pultu. Objednal si cappuccino a zatímco čekal, rozhlížel se kolem.

Tou dobou tam bylo mnoho studentů, některé z nich znal a s pár spolužáky se pozdravil.
U posledního stolu vzadu u okna seděl Bill.
Když ho Tom uviděl, reflexivně se usmál, a když dostal svoje cappuccino, opatrně vzal šálek a zamířil jeho směrem.
Bill byl stále úplně zachumlaný, i když v kavárně nebyla zima. Měl na sobě bílou péřovou bundu, šedou kostkovanou šálu a měkkou vlněnou čepici, stejně bílou jako bunda, z níž mu vykukovaly rovné prameny ebenových vlasů a rámovaly jeho tvář zarudlou od zimy. Tom nevěděl proč, ale když ho viděl takhle oblečeného, připadal mu neskutečně roztomilý.
Černovlásek se díval z velkého okna a usrkával něco, co vypadalo jako horká čokoláda.

„Ahoj,“ pozdravil ho, když k němu došel.
Bill otevřel oči dokořán a rozkašlal se, jelikož se málem udusil tou horkou tekutinou.
„D-dobré ráno,“ zamumlal přiškrceným hlasem a snažil se popadnout dech.
Tom se zasmál. „Můžu?“ Zeptal se a ukázal na volné místo na malé pohovce naproti černovláskovi.
Bill přikývl a vzápětí jeho výraz posmutněl.
Tom se posadil a postavil před sebe své nyní již vlažné cappuccino. Napil se a pozoroval Billa zpoza šálku.

„Co se děje?“ Zeptal se, když viděl, že je takhle utrápený.
„Měsíc vypršel,“ odpověděl černovlásek jednoduše a snažil se předstírat, že mu na tom nezáleží až tak moc, jako vlastně záleželo. „Takže můžeš přestat předstírat, že ti na mně záleží.“
Tom zmateně zamrkal. Jak předpokládal, Bill stále nic nepochopil, a i když ho to uklidňovalo, cítil, že je možná načase na tom něco změnit.
„Jestli chceš, můžeš mi říct poslední kombinaci,“ nabídl a dvěma rychlými doušky dopil své cappuccino.
Bill zaťal pěsti a zavrtěl hlavou. „Víc jich nemám. Už nemám žádnou barvu, už nechci, už nemám žádnou naději.“ Přiznal hořce, než vzhlédl a upřel na Toma lesklé oči. „Už tě nemám.“

Tom cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík, a snažil se ho neúspěšně spolknout. Jeho srdce se sbalilo a odjelo na dovolenou do žaludku, kde mu připomínalo svou přítomnost tím, že tlouklo hlasitěji než kdy dřív a ten tlukot mu zněl až v krku.
„Bille…“
„Já vím, já vím. Nikdy jsem tě neměl a věci se jen tak nezmění. Snažil jsem se…“ pokrčil rameny. „Víš, co jsem si myslel? Že mi řekneš ano jako každému, že budeme spolu, i když jsem pro tebe v podstatě jen jeden z mnoha; doufal jsem, že ti dokážu, že já jsem jiný, že tě přesvědčím, že se mnou můžeš zůstat navždy nebo tak něco. Já vím, jsem blázen, to mi nemusíš říkat.“ Vstal od stolu a nenechal Tomovi ani vteřinu, aby mohl reagovat. „Promiň, že jsem tě obtěžoval, musel jsem tě pěkně štvát se všemi těmi šílenými barevnými kombinacemi, omlouvám se. Už tě obtěžovat nebudu.“

„Bille,“ zopakoval rasta důrazněji a chytil ho za zápěstí. „Sedni si, prosím.“
Černovlásek chvíli váhal, ale pak udělal, co po něm Tom chtěl. Znovu se posadil naproti němu, ale do jeho tváře se nepodíval. Cítil se zlomený. Celý měsíc se snažil, a přesto selhal v tom, po čem nejvíc toužil. Připadal si tak hloupě.
Ten poslední měsíc strávený hledáním těch nejpodivnějších barev mu pomohl uvědomit si jednu věc: Tom byl jako všechny jeho barvy. Jako dvě čočky, které mu dovolily vidět barevný svět, ten samý svět, který by bez nich byl šedý a smutný.
Tom prozářil barvami každý jeho den. Ke štěstí mu stačilo vidět, jak se směje se svými přáteli a byl šťastný, i když on o jeho přítomnosti vůbec nevěděl.
Nakonec si Bill uvědomil, že mezi Tomem a barvami je mnoho souvislostí, ale nemohl najít ty správné.
„Rád bych ti alespoň řekl řešení té hádanky, když už jsi na tom tak tvrdě pracoval,“ začal Tom s malým úsměvem. Byl nervózní z toho, co se chystal udělat, ale věděl, že nastal ten správný čas. Nemohl Billa nechat takhle odejít.
Bill si nemohl pomoci, ale cítil se o něco lépe. Sice prohrál, ale dozví se o Tomovi něco víc, a to mu ke štěstí stačilo.

Rasta zašátral v kapse a vytáhl zmuchlaný kus papíru. Na stole ho uhladil a podal Billovi.
Černovlásek si ho lehce vzrušeně vzal. Ve skutečnosti byl hodně vzrušený. Myslel, že si přečte tu slavnou kombinaci, ale zjistil, že je to jen seznam barev, které jsou skoro všechny přeškrtané, a hlavně většina z nich byla psaná jeho rukou.
Byl to ten cár papíru, o kterém si myslel, že ho ztratil.
Zmateně se na dredaře podíval. Měl ho celou tu dobu? Proč? Znovu se zadíval na zmuchlaný kus papíru a všiml si malého nápisu v jednom rohu: Otoč mě.
Třesoucí se rukou papír otočil. Na zadní straně byly nakresleny tři malé tečky uspořádané do trojúhelníku, jehož třetí tečka dole představovala jeho vrchol.
První tečka byla žlutá a uvnitř bylo něco napsáno malým písmem, které nepochybně patřilo Tomovi:

Žlutá – zářivá jako Bill.
Bill ztěžka polkl a jeho oči se znovu zaleskly. Nemohl tomu uvěřit.
Malá tečka na druhé straně byla purpurová.
Purpurová: jako Billovy tváře, když se červená.
Bill se při čtení této věty automaticky začervenal. Tom ho sledoval, takže…
S rostoucím vzrušením dočetl.
Poslední tečka, která byla jednoduše výsledkem prvních dvou základních barev a byla s nimi spojena dvěma šipkami, byla červená.
Bill už pořádně neviděl, jelikož jeho zrak rozmazávaly slzy.
Červená: barva lásky.
Bill se snažil zklidnit dech a zvedl hlavu k Tomovi. „Já-já tomu nerozumím…“ přiznal omámen všemi těmi emocemi.
Dredař popadl kus papíru, podíval se na něj a položil ho na stůl.

„Není čemu rozumět. Nejsi jediný, kdo posledních pár měsíců sledoval někoho, o kom si myslel, že je nedosažitelný.“
Bill se začervenal až po špičky uší a Tom se zasmál. „Purpurová, vidíš?“
Černovlásek si odkašlal, aby při mluvení zakryl své rozpaky a zadíval se na své hubené nohy. „Roky…“
„Co jsi říkal?“
„Pozoruju tě už dva roky… Líbíš se mi už… od prváku,“ přiznal šeptem.
Při tomto odhalení se Tom také lehce začervenal.
„Oh, promiň… to jsem nevěděl…“
Bill zavrtěl hlavou. „To je v pohodě,“ ujistil ho. „Ale… proč jsi mi to neřekl? A proč jsi mi dal tu hádanku, když jsem se ti vyznal?“
„Nevím,“ přiznal Tom a usmál se. „Možná jsem jen chtěl… uhm, abys nějakým způsobem pochopil, že mi zpestřuješ každý den.“

Billovy oči se rozšířily. Nemohl uvěřit, že Tom cítí to samé, co on. Bylo to moc, až moc dobré, než aby to byla pravda.
Vyskočil, obešel stůl, doslova se na Toma vrhl a prudce ho políbil.
„Kurva, nebuď mě z tohohle snu!“ Vykřikl se smíchem a nechal stéct pár slz štěstí po svých tvářích.
Tom se smál s ním, objal ho kolem pasu a posadil si ho na klín. Dlouho si hleděli do očí a snažili se srovnat si své myšlenky i srdce. Pro oba to byla jakási neuvěřitelná situace, která je sblížila ještě víc.
Bill se k němu přitulil a objal ho kolem krku. „Chceš vědět, jaká je moje nová oblíbená barva?“
Tom se na něj zvědavě zadíval. „Jaká?“
„Malinově červená.“
Rasta se zamračil. „Proč malinově červená?“
Tentokrát to byl Bill, kdo na něj šibalsky zíral. „To bude barva tvých rtů, až tě přestanu líbat.“
Tom se usmál, přitáhl si ho k sobě a přinutil ho dodržet slib.

autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)