autor: Nephilim
Nebylo to jako jízda na horské dráze, kde se všechno kolem vás točí tak rychle, že se svět scvrkne na dvě nebo tři barvy, a vy přemýšlíte, jestli se odtamtud dostanete živí, nebo zda vyzvracíte duši dřív, než jízda skončí. Zmatek, pocit prázdnoty a nevolnost byly pochopitelné.
Nebylo to ani jako topit se, když se voda z průzračné hladiny stává stále temnější a temnější, když se marně snažíte mávat rukama a dostat se zpátky nahoru, aniž byste si uvědomili, že tak plýtváte zbytky kyslíku, které vám ještě zbyly. Temnota, rozrušení a přerývaný dech zde byly pochopitelné.
Nakonec to nebylo ani jako skočit do prázdna, vidět neodvratně se blížící konec, aniž bys s tím mohl cokoli udělat, jen čekat na vrchol toho šílenství, kterým bude strašlivý střet se zemí. Tam byl ten strach, ten závan čerstvého vzduchu a pocit svobody smíšený s panikou pochopitelný.
Bill nedokázal pochopit, co se to s ním, sakra, děje, a neměl nic, s čím by mohl srovnávat a udělat si pořádek v hlavě.
Nechápal, proč když kolem něj Tom prošel a byť jen náhodou se o něj otřel, okamžitě se ho zmocnil zmatek, a když ten malý dotek skončil, okamžitě ho vystřídal pocit prázdnoty. Bill se pak zamyslel nad tím, proč takhle reaguje jen kvůli takovému nepatrnému doteku, a z jediné pravděpodobné odpovědi – ale byla opravdu správná? – která ho napadla, se mu udělalo nevolno, jako by byl na horské dráze.
Nechápal, proč když Tom nebyl vedle něj, měl pocit, že svět ztratil své kouzlo, a pokud se tato vzdálenost prodloužila, jeho svět se zcela ponořil do temnoty. Trápil se a otravoval všechny, jen aby věděl, jak dlouho bude Tomovi trvat, než nakoupí nebo si skočí pro brambůrky na benzinku. Uvědomil si, že už je nějakou dobu posedlý, ale jakmile se mu znovu objevil před očima Tom, usměvavý a krásný jako vždy, Billovi se zatajil dech, přesně jako by se topil, topil se v něčem, čemu nedokázal úplně porozumět.
A pak rozhodně nechápal, proč když se vážně zamyslel nad tím, co se s ním děje, nad tím, co ho deptá až do morku kostí, ho přepadl strach. Zachvátil ho pocit silné paniky, sevřel mu srdce, a zároveň se cítil téměř… volný, jako by skočil do prázdna. Když v těch několika málo okamžicích, kdy měl odvahu nahlédnout dostatečně hluboko do svého srdce, aby dostal odpověď, pochopil, co ho trápí, nebo spíš kdo, pocítil zvláštní pocit svobody smíšený s panikou. Když pak Tom vešel do pokoje s dravým úsměvem celý vyparáděný na afterparty po právě skončeném koncertě, nemohl si černovlásek pomoci a přirovnal to k závanu čerstvého, snad letního vzduchu, k tomu vánku, který vám, zatímco se dusíte horkem, vrátí trochu života do žil. Přesně tím pro něj Tom byl.
A strašně moc se bál sám sobě přiznat, že hra, kterou hrají, už pro něj není jen hra.
Ale to ve smlouvě nebylo, a co nebylo ve smlouvě, nemělo se stát. Proto musel mlčet a zapečetit své srdce i rty.
Musel ignorovat Tomovy vtípky při rozhovorech, jeho nonšalantní kecy o fanynkách, chlubení se, kolik jich prošlo jeho postelí, i když od doby, kdy od Davida dostali ten návrh, jich bylo mnohem méně.
Musel ignorovat Tomovy pohledy do všech těch výstřihů, které mu tazatelky bezostyšně nabízely.
Musel ignorovat všechna ta slova šeptaná přímo do oušek těch malých děvek, které okupovaly afterparty, na které Tom poctivě chodil a poctivě je ojížděl někde v temném koutě, kam nikdo nechodil.
Musel ignorovat neustálé pošťuchování, které mu Tom laskavě věnoval, kdykoli Bill během rozhovorů začal mluvit o jejich bratrském vztahu, možná až příliš dlouho a přidával detaily, které by nejspíš neměl, ale za které byl David spokojený, soudě dle mrknutí, které mu věnoval zpoza kamery. Vypadalo to, že Tom je až tolik neoceňuje, nakonec si povzdechl, schoval se za kšiltovku a po interview si ho vzal stranou a vmetl mu do obličeje, že fanservis je OK, že je OK šukat, když má chuť, ale ne mu takhle ničit pověst playboye.
A Billovi z toho bylo kurevsky špatně. Protože jediný člověk, od kterého čekal pochopení, ho neměl.
Ale to nemohl říct.
Tak se mu prostě pomstil na podiu, jediném místě, kde se opravdu nad Tomem cítil nadřazený. Protože časopisy, manažeři i samotní fanoušci si mohli říkat, co chtěli, ale Bill věděl, že polovina těch zvednutých rukou uprostřed tmy patřila jemu. A docela si to užíval, přestože se v rozhovorech tvářil jako skromnost sama.
Přešel ke svému bratrovi, odstrčil ho od kovové kostky, na které hrál, vylezl na jeho místo a začal mu přímo před obličejem vrtět zadkem, ruku si položil v bok a tvářil se šibalsky.
Jeho pohyby jako by říkaly: „Podívej se, o co přicházíš, Tomi, taky bys mě tady přede všemi nejradši ošukal, co?“
A rasta ho ani na vteřinu nespustil z očí, které ho pálily na kůži i v srdci. Ale pokud to pálení na kůži bylo příjemné, protože to bylo čistě vzrušující, to v jeho srdci už tak příjemné nebylo. Vlastně vůbec ne. Bylo to těžké a nepříjemné. Bolestivé.
Bill to ignoroval, jak se to po nějaké době naučil, a koncert dokončil s úsměvem na tváři, jak to vyžadoval scénář.
***
„Tome, kurva, ne! Jsi opilý!“
Než otevřel dveře hotelového pokoje, nechal Toma, aby to třikrát zkusil, aniž by zasáhl. Nechal ho, aby ho s malou grácií strčil dovnitř a zmocnil se jeho rtů, jako by byly jeho majetkem – Bill už skoro začínal věřit, že i jsou. Ale ve chvíli, kdy ucítil na rastově jazyku odpornou chuť alkoholu, řekl si, že takhle to dělat nechce, ne znovu, ne dnes večer.
Ještě před měsícem by Toma prostě strčil na postel a vylezl na něj, aby převzal do rukou pravidla hry, dokud mu to Tom dovolí, ale teď to nedokázal.
„Nikdy to nebyl problém…“ zamumlal Tom a s unaveným úsměvem vklouzl rukama na zakázaná místa.
„Teď už je,“ odsekl Bill a snažil se zachovat pevný tón hlasu, ať to bylo jakkoli těžké.
Tom jen zasténal a strčil ho na postel, posadil se mu na klín, a pak mu neohrabanými, nekoordinovanými pohyby svlékl tričko.
Bill se na něj podíval a pomyslel si, že už takhle šukat nechce, aby mu zmatený a až příliš nespoutaný Tom šeptal do ucha sprosté věci a jeho tělo se pokorně podřizovalo těmhle jeho touhám. Když o tom tak přemýšlel, vlastně si nebyl jistý, jestli vůbec šukat chce. Chtěl… víc. To „víc“, které mu Tom dát nemohl.
Vydal ze sebe tichý vzlyk, když ho Tom hrubě svlékl a roztáhnul mu stehna, aniž by se obtěžoval mu něco říct, cokoli, co nebylo řečeno za účelem vzrušení jich obou, co bylo jen milé a chápavé. Bill si položil ruku na obličej, zakryl si oči a lehce odvrátil tvář, a možná právě tohle malé gesto, kterého by si opilý člověk za normálních okolností ani nevšiml, v Tomovi něco probudilo. Možná jen trochu prozřel.
Odsunul bratrovu ruku od obličeje a políbil ho na čelo. „Hej…“
„… Co?“ Bill se ztěžka otočil a neodvrátil pohled. „No tak, jen mě prostě šukej.“
„Chci tě připravit,“ rozhodl se Tom najednou.
„Víš, že to nepotřebuju. Šukal jsi mě naposledy včera a víš, že jsem pořád dost roztažený. Navíc, nikdy se nezdržuješ tím, že mě připravuješ,“ odsekl černovlásek skoro naštvaně.
Rasta se natáhl k nočním stolku, aby vzal tubičku, kterou s Billem už docela dlouhou dobu nepoužili. „Prostě to chci udělat,“ řekl jednoduše.
Bill se zachvěl, vzdychl a trochu uvolnil nohy. „Co to, alkohol tě dělá velkorysejším?“
„Možná,“ připustil Tom, pokrčil rameny, znovu si klekl mezi jeho stehna a otevřel tubičku.
Když ho připravoval s typickou zapáleností ztraceného opilého osmnáctiletého kluka, tedy téměř bez ničeho, se cítil Bill divně. Zajímalo ho, co při tom Tom cítí, často přemýšlel, jestli cítí to samé jako on, a skoro vždycky si řekl, že ne, že to není možné. Pak přišly podobné chvíle, jako byla tahle, které ho mátly. Možná, že pod vlivem alkoholu se probudil skutečný Tom…?
„Tomi… napadlo tě někdy, že by v tom mohlo být… něco víc?“ Zašeptal tiše, a vzápětí měl chuť se zabít.
„O čem to mluvíš?“ Tom ta slova velice protahoval, což bylo znamení, že nejspíš ani nepochopil otázku.
O nás, chtěl Bill odpovědět, ale neudělal to. Jen zavrtěl hlavou a znovu se snažil relaxovat na matraci. „O ničem důležitém.“
Jo, nic důležitého. Nebylo to součástí dohody, nebylo to součástí hry. Takže o tom neměl ani uvažovat.
Nic důležitého.
***
Když se zabalil do přikrývky, otočil se na bok a pomyslel si, že takové okamžiky se stávají čím dál častější, od chvíle, kdy si uvědomil, že chce víc. Přejel rukou po rozházených dredech svého bratra, který blaženě spal, ležel na zádech, jednu ruku měl složenou pod polštářem a druhá odpočívala pod peřinou. Pohrál si s jedním dredem, který byl delší než ostatní, a pak dvěma prsty přejel po uvolněné tváři svého dvojčete a zastavil se na jeho lehce pootevřených rtech.
Byl krásný, to se nedalo popřít. Nebyl dokonalý, ale Bill si byl jistý, že se k dokonalosti velmi blížil. K čertu s těmi, kdo tvrdili, že jednovaječná dvojčata jsou naprosto identická, neviděl na sobě ani polovinu z krásy, kterou měl Tom. Nebyl jako Tom, a kdyby to nestálo v rodném listě, sám by těžko uvěřil, že jsou dvojčata.
Někdy si přál, aby nebyli. Postavit se těm, kteří ho označili za gaye, by bylo tisíckrát snazší, než čelit policistům, kteří by po něm šli kvůli incestu. O paparazzi ani nemluvě. Dokud šlo o fanservis, dalo se vše kontrolovat, ale kdyby se ukázalo, co temného se za tím malým pošťuchováním skrývá, situace by se jistě vyhrotila. Bill na chvíli zastavil pohyby ruky, a pak pokračoval v hlazení spícího dvojčete, sjížděl mu ke krku, přesněji k vystouplému ohryzku.
Možná by mu nakonec ani tolik nevadilo, kdyby skončil v bulvárním tisku. Stačilo, aby se na něj Tom na chvíli podíval tak, jak se na něj díval každý den. Že by mu věnoval ta sladká slova, která před tím vším občas, když měl štěstí, mohl slyšet z jeho úst, i když v čistě bratrském smyslu. Tom na něj po tom zatraceném podání ruky s Davidem úplně přestal tímhle způsobem mluvit.
Bill si povzdechl, spustil ruku na matraci a cítil se opravdu velmi unavený.
Naklonil se nad Tomův obličej a lehce mu vydechl na tvář.
„Vím, že jsi nikdy nepřemýšlel nad tím, že by tam mohlo být něco víc… Nikdy tě to ani nenapadlo…“ zašeptal hořce a políbil ho na zavřená víčka. „Ale… miluju tě,“ dodal šeptem.
Věděl, že ho Tom neslyší, vlastně by si nejspíš ani nepamatoval, co udělal, až ráno. Stávalo se to často: Tom si uvědomil, že Billa přefikl, až když ho ráno našel spát vedle sebe přikrytého jen peřinou, a spolu s tím ho bolela hlava, což potvrzovalo, že se to muselo stát.
No, dokázal to přiznat sám sobě, a také to říct Tomovi, i když ho neslyšel. Měl pocit, že udělal jeden krok vpřed a deset kroků zpět. Alespoň mu bylo jasné, co se s ním děje, ale to znamenalo, že hra pro něj skončila, že v téhle zvrácené hře prohrává a že toho opravdu nemůže litovat.
Opřel si hlavu o Tomovo rameno a položil mu ruku na hruď. Věděl, že se během noci oba pohnou a po probuzení se ocitnou zády k sobě, takže si nedělal starosti s tím, co by si Tom pomyslel, kdyby se probudil a našel ho takhle.
„Jednou ti to budu moct říct přímo do očí…“ zašeptal do tmy a zadíval se na siluetu Tomovy tváře ve tmě. „Pokud mi to dovolíš…“
Zavřel oči a skoro okamžitě upadl do hlubokého spánku a snil o věcech, které se nikdy nemohly stát.
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
