autor: Salatina
Stál tam téměř nehybně s tím svým něžným, vyděšeným výrazem, přiléhavé tepláky mu visely přes hubené nohy, mikina mu padala z ramen a v rukou svíral nákupní tašky. Měl tmavé vlasy, které mu splývaly podél obličeje a tvář tak jemnou, že skoro vypadala jako dětská. Tom se při pohledu na syna své zákaznice usmál a pokračoval ve výběru nejzářivějšího a nejzralejšího ovoce a dával pozor, aby ho elegantně vkládal do papírového sáčku.
Bill nezklamal jeho očekávání: přesně takhle si ho představoval, s tou sladkou tváří a odzbrojující plachostí. Prostě na něj zkrátka udělal dobrý dojem.
Když pečlivě všechny sáčky zavřel, Simone zaplatila, a poté matka se synem odešli pryč od pestrobarevného stánku. Chlapec v bílé zástěře se sklopenýma očima sledoval, jak devatenáctiletý mladík odchází, tedy spíše klusá vedle ženy a snaží se jí vzít další tašky, kterých se chopila, aby Billa příliš nezatěžovala.
Rasta zkontroloval čas a rozhodl se uklidit bedny se zbožím a zavřít obchod, aby se mohl vrátit domů a připravit oběd pro otce, který ležel v posteli s horečkou a ucpaným nosem.
Za půl hodiny trh opustil v bílé dodávce.
***
Když se Bill vrátil domů a položil tašky na kuchyňský stůl, automaticky zamířil do svého pokoje. Stále před sebou viděl zelinářovy oči a moc dobře věděl proč. Vešel do svého malého zeleného pokojíčku a vrhl se na postel, objal velkou plyšovou hračku ve tvaru kolouška a políbil ji na hlavu.
„Ach, Bambi! Nikdy bych si nemyslel, že by mohl existovat člověk, který má stejné oči jako ty!“ Zašeptal vesele a odtáhl od sebe to plyšové zvíře, aby lépe viděl na velké jantarové oči, které na něj vesele „zíraly“.
Bill se zasmál, pohladil hebký kožíšek plyšáka, uvelebil se na něm a zavřel oči jako dítě. Jeho matka měla pravdu: Tom vypadal jako milý člověk. Bylo na něm však něco, co ho trochu děsilo. Zkrátka Tom byl prostě zvyklý mít kolem sebe lidi, že se zdál být naprosto v pohodě. Usmál se na něj, mluvil na něj a on se sotva zvládl představit – a to ne bez červenání – a skoro šeptem mu říct „ahoj“, když od jeho stánku odcházeli.
Najednou zjistil, že mu chlapcovy mandlové oči koukají do hlavy, a zabořil hlavu do ubohého vycpaného koloucha: „Ale proč jsem takový! Nemohl jsem se narodit trochu otevřenější?“ Zeptal se sám sebe se zamračením a začervenal se nad vlastní plachostí. Ale proč si dělat tolik starostí kvůli obyčejnému zelináři? Šílenost…
***
„Tati? Jak se cítíš?“ Zeptal se Tom, když vstoupil do pokoje svých rodičů, a mile se usmál. Zarostlý muž místo odpovědi kýchl a chlapec se musel zasmát, než přistoupil k zahrabané osobě v přikrývkách zabalené do silného šedého flísového pyžama.
„Nic moc,“ odpověděl nakonec nosovým hlasem a s vykulenýma očima se hlasitě vysmrkal.
Tom položil otci ruku na čelo a zkřivil rty. „Pořád máš horečku, co chceš k obědu? Nemůžeš si vzít léky na lačný žaludek,“ usoudil moudře a posadil se vedle muže, který vypadal nesmírně unaveně.
„Jestli tě můžu poprosit, tak jen misku obyčejné rýže, díky, Tome,“ usmál se sladce a děkoval Bohu, že má takového syna, jako je on.
Tom s úsměvem přikývl. „Určitě, jdu hned, hm?“ Ujistil ho, když vstal a zamířil do kuchyně. Jeho otec Gordon se bezmocně svalil zpět na matraci a zavřel oči, aby si trochu ulevil od bolesti hlavy.
Tom vzal hrnec, naplnil ho vodou, postavil na oheň a dal na něj pokličku. Ze spíže vybral balíček jemné rýže, který už byl otevřený a zpola plný. „Tohle bude stačit pro nás oba,“ řekl si pro sebe, položil balíček na stůl a vzal dva talíře na polévku, dvě sklenice a dvě lžíce. Poté, co na dno obou talířů položil kostičku margarínu, zapnul televizi a s očekáváním se posadil, opřel se lokty o stůl a jen tak napůl sledoval zprávy.
Podvědomě však myslel na něco jiného. Bill na něj udělal dobrý dojem a on se přistihl, že ho srovnává s ostatními kluky, které na venkově potkal. Většina z nich se tvářila drze, měli úsměv mladých průserářů a otravné, sprosté řeči. Na druhé straně Bill – pomyslel si s úsměvem – ho sotva zvládl pozdravit a podívat se mu do očí.
A vlastně si ani nebyl jistý, jestli se mu jeho usměvavý pohled líbí. Jelikož se setkal s jeho plachýma očima, viděl, jak se lehce rozšířily, a pak zase sklopil zrak. Tom nakrčil čelo, sledoval svůj odraz ve lžíci a prohlížel si své oříškové oči. „Neměl jsem ospalky?“ Uvažoval zmateně a svědomitě si prohlížel vnitřní koutky očí. „Dělám si s tím až moc starostí,“ uzavřel, zavrtěl hlavou, usmál se a položil lžíci na stůl. Jeho pozornost upoutal bublající zvuk ze sporáku, a tak do hrnce nasypal sůl, dvě porce rýže a čekal.
***
„Bille, zítra přijdou strýček s tetou na oběd!“ zvolala Simone vesele a pozorovala chlapce, jak objímá starého, ale stále rozkošného plyšáka.
Bill se vynořil z měkkého hřbetu plyšáka a usmál se. „Ano? To jsem rád, už jsem je dlouho neviděl,“ řekl vesele.
Žena přikývla a posadila se vedle chlapce. „Co mám uvařit k obědu?“ Zeptala se ho s úsměvem jako dítě, které se chystá požádat rodiče o novou hračku.
Bill povytáhl obočí a uvolněně se zasmál. „Chápu, chápu, co chceš, abych uvařil?“ Zeptal se pobaveně, když na to žena šla oklikou.
Simone rozpačitě pokrčila rameny. „Víš, ty vaříš mnohem líp než já! Každopádně jsem si říkala, že by to mohlo být něco klasického: Těstoviny s omáčkou, pečeně s bramborem a samozřejmě nějaký dezert.“
Bill zatleskal a nadšeně přikývl. „Skvělý! Máš všechny ingredience na dort?“
Žena se zamyslela. „Asi ano, ale kromě pomerančů, jablek a třešní, které jsme dnes koupili, nemáme žádné jiné ovoce na ozdobení dortu.“
Billovy myšlenky okamžitě zalétly k veselému prodavači ovoce. „Oh, tak… Mohl bych vstát dřív, připravit krb, dát péct maso, udělat omáčku, a pak jít na trh doplnit zásoby jahod, takže bys mohla zůstat doma a dohlédnout na pečeni,“ navrhl, a pak si v duchu vrazil facku: bude muset s tím klukem mluvit. Samozřejmě.
Simone se radostně usmála a přikývla. „To zvládnu, moc ti děkuju,“ řekla a poplácala ho po rameni.
Bill jen přikývl, a když matka odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře, sesunul se zpátky na Bambiho, vzdychl a plácl se do hlavy: „Nezvládnu to, nezvládnu to, nezvládnu to…“
***
Bill váhavě procházel rušným tržištěm. Jakmile spatřil řadu pestrobarevných stánků a ucítil sladkou vůni čerstvého ovoce, úzkostí se mu sevřel žaludek. Váhavě se zařadil do fronty před pultem, který byl určitě tím nejoblíbenějším ze všech stánků s ovocem a zeleninou. Tom očividně rozjasňoval den postarším dámám a bezzubým stařenkám, což by Bill nikdy nedokázal.
Povzdechl si a čekal skoro půl hodiny, nenápadně pozoruje chlapce v bílé zástěře se zvláštním žlutým kosočtvercem na hrudi.
Tom si hned všiml černovláska, který měl toho dne na hlavě kšiltovku s černou síťkou vzadu a černobílým pruhovaným potiskem vpředu na kšiltu. Jeho rty byly našpulené, což znamenalo, že jeho tváře byly nafouklé, takže vypadal roztomileji než včera.
Konečně na něj přišla řada. Bill vzhlédl a věnoval mu malý nekonečně plachý úsměv. „Ahoj,“ zašeptal a okamžitě přesunul pohled na barevné ovoce.
Tom se na něj okamžitě usmál. „Dobré ráno, Bille! Jak to, že dneska sám?“ Zeptal se vesele a snažil se chlapce svým způsobem uklidnit. Jeho úsměv a oči napůl přivřené do dvou smějících se měsíčků však černovláskovi, který se snažil skrýt ruměnec pod kšiltem čepice, vůbec nepomohly.
„Potřeboval bych jahody,“ řekl a podíval se na bednu s lesklým červeným ovocem po své pravici.
Tom přikývl. „Jdu na to. Bude ti stačit malá krabička?“ Zeptal se a ukázal mu modrou krabičku.
Bill se na ni podíval. „Um, kolik jich tam je?“ Zeptal se, otevřel ústa a naklonil se, aby si ji prohlédl zblízka.
„Asi deset,“ odpověděl chlapec.
„Tak dvě krabičky, protože jedna bude nejspíš málo,“ poznamenal a představil si tříkilový dort, který bude muset ozdobit.
Tom přikývl a znovu se usmál. „Na co je máš, jestli se můžu zeptat?“ byl zvědavý a vybral ze všech krabiček dvě, které obsahovaly nejčervenější, největší a nejzralejší jahody.
Bill se nápadně začervenal, a najednou se styděl jako blázen. Koneckonců kluk, který peče dorty, skoro jako by to byl sport, se neměl moc čím chlubit. Spíše to působilo jako koníček, který by se více hodil pro nějakou frustrovanou ženu.
„Ehm… musím… musím… upéct dort,“ vysvětlil rychle, zachvěl se a cítil, jak se mu hrudí rozlévá až nepřirozené teplo.
Tom překvapeně povytáhl obočí. „Wow, ty umíš péct dorty? Miluju je!“ Řekl bezstarostně.
Bill rozpačitě přikývl. Tom však tuto jeho neobvyklou dovednost nepovažoval za nic negativního, spíše naopak. Zdálo se, že je mile překvapen, což mu dodalo sílu, aby odpověděl. „Ano… vystudoval jsem hotelovou školu,“ přiznal a dál se vyhýbal Bambiho pohledu.
„To je super! Miluju sladké, protože je to jedna z mála věcí, které jako vegetarián můžu jíst,“ řekl a zavřel sáček s krabičkami.
Bill se rozzářil. „Já jsem taky vegetarián!“ Vykřikl šťastně, konečně vzhlédl a setkal se s jeho oříškovýma očima. Ach Bože, pomyslel si při pohledu na něj.
Tom se lehce zasmál. „To jsem rád, pro některé lidi je to důležitá a těžká volba.“
Bill automaticky přikývl. „Jestli… jestli chceš, můžu ti přinést kousek dortu, který dneska budu péct,“ navrhl téměř bez přemýšlení. A pak už snad po třicáté nabral barvu jahod, které chtěl zrovna zaplatit.
Zelinář popadl peníze a otevřeně se usmál. „Jsi moc hodný, a pokud tě to neobtěžuje, rád to přijmu.“
„Smetana a jahody, máš to rád?“ Zeptal se a usmál se s náznakem – jen náznakem – mimořádného sebevědomí.
Tom vytáhl z pokladny drobné a podal je chlapci s taškou. „Mám rád obojí, jediné dorty, které nemám rád, jsou ty ovocné s tím průhledným želé nahoře,“ vysvětlil a lehce se zašklebil, „vždycky mi to připadá, jako bych jedl sliz,“ pokračoval, a pak se zasmál.
Billovi se podařilo vykouzlit malý pobavený smích, a pak přikývl. „Dobrá, zítra ti ho přinesu,“ uzavřel a zdvořile se usmál. „Ahoj,“ rozloučil se s milým úsměvem.
Tom ucítil, jak se mu trochu stáhl žaludek, a k Billovu překvapení se poprvé začervenal. „Ahoj, Bille.“
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
