autor: Salatina
Bill měl rád ty chvíle po obědě. Považoval to za nejklidnější část dne, zvlášť když s matkou seděli sami u stolu, zatímco otec si dával obvyklého – a zaslouženého – odpoledního šlofíka.
Popíjeli dobrou kávu a povídali si o různých věcech, což byla pro oba vždy klidná a příjemná chvíle.
Simone se pod Billovým zvědavým pohledem náhle zvedla, sáhla do kabelky a vytáhla peněženku. „Miláčku, tohle je pro tebe, užij si to.“ Rozzářila se Simone úsměvem a podala chlapci bankovku.
Bill se na ni podíval, otevřel ústa dokořán a zavrtěl hlavou. „Co? To rozhodně ne!“ Vyhrkl šokovaně při pohledu na padesátieurovou bankovku. Věděl, kolik se jeho rodiče museli kvůli té jediné bankovce nadřít. Nechtěl těžit z ovoce jejich bolavých zad.
Simone pokrčila rameny: věděla, že Bill takhle zareaguje.
Posadila se zpátky a položila peníze před něj na stůl. „Chci, abys je utratil zítra na pouti, sněz všechny sladkosti, které budeš chtít, a vrať se s bolavým břichem, ano? To je rozkaz, zlato,“ přikázala mu s úsměvem.
„Ale mami, je to padesát eur! Vem si je zpátky a dej mi jen dvacku, vážně nepotřebuju tolik, abych se bavil,“ snažil se ji přesvědčit Bill.
Simone zavrtěla hlavou a začala uklízet stůl. „Možná, že zítra tolik potřebovat nebudeš, ale chci, aby sis to vzal, dobře? Utrať je, jak uznáš za vhodné,“ uzavřela, začala ignorovat chlapcovy protesty a s úsměvem myla nádobí.
Zítřek bude pro Billa výjimečný a Simone to věděla. Chtěla jen přispět svou troškou k tomu, aby se chlapec ještě více pobavil.
Alespoň pro jednou.
***
Ten den si musel vzít nějaké pohodlné boty.
Protože ten den konečně nastal.
Tím dnem byla středa.
Bill se nadechl jako žena, která má právě rodit, a postavil se před skříň. Byly dvě hodiny. Teprve dvě, kruci! A už vybíral, co si vezme na sebe.
Mělo to jednu výhodu: byl doma sám, protože rodiče byli na obědě s přáteli, a tak mohl nadávat a křičet, jak chtěl, aniž by se musel bát, že ho budou mít za idiota, kromě Bambiho nehnutého pohledu.
Bože, Tom bude ten večer vypadat krásně, cítil to. Protože Tom byl vždycky krásný. V bílé zástěře vypadal báječně, ve volném oblečení vypadal nádherně, v Billově květované zástěře nepopsatelně. A kdo ví, jak krásně musí vypadat bez všech těch věcí…
Billovy oči se rozšířily, zatajil dech a horečně zavrtěl hlavou. To už zašlo trochu daleko. Trochu se ztratil ve své fantazii. Ale pomalu si začínal myslet, že to není jen pouhá fantazie. Tom se ukázal být tak milý a laskavý, že Bill skoro uvěřil, že by o něj mohl mít zájem, a to nejen jako o kamaráda.
Možná by ho dnes večer mohl chytit za ruku, nenuceně mu padnout do náruče, podělit se s ním o poslední zbylé gumové medvídky a přitulit se k němu na jedné z pouťových atrakcí.
Mohl by vdechnout jeho vůni a vychutnat si jeho úsměv, a pak se naklonit k jeho tváři a… „Panebože!“ Vydechl Bill zasněně a cítil, jak se mu kroutí žaludek.
Zdálo se, že Tom je pro něj jako stvořený: byl milý, krásný, laskavý, přijímal ho bez výhrad a měl záviděníhodnou povahu. Tohle všechno Bill vždycky marně hledal. Nakonec však ani nestihl zjistit, zda ten člověk má tyto vlastnosti: ve škole stihl tak maximálně zjistit jméno chlapce nebo dívky, a to bylo vše. Všechno šlo vždycky do háje dřív, než stačil cokoliv říct.
Ale tentokrát to bylo všechno jinak. Bill se usmíval a poskakoval po bytě, točil se jako víla. Tom byl jako princ z pohádky, jen bez paláce a hromady peněz. Ale přesně takhle byl dokonalý. Pokorný a skromný. Perfektní.
Přesně tak, jak se Billovi líbilo.
***
„Ahoj! Jsi připravený se nacpat sladkostmi?“ Zeptal se hyperaktivní Tom a s širokým úsměvem přivítal Billa, který seděl na sedadle spolujezdce v dodávce vonící čerstvým ovocem.
Bill spokojeně přikývl, zapnul si bezpečnostní pás a naklonil se k chlapci, aby ho políbil na tvář. „Velmi připraven! Obědval jsem jen trochu, abych měl dostatek místa na nezdravé jídlo!“ Zažertoval a položil si tašku na klín.
Tom se zasmál a souhlasil. „Já taky, měl jsem jen pár vidliček těstovin se špenátem!“
„Super!“ Odpověděl Bill. Měl krásně rovné vlasy, které se mu při každém sebemenším větříku lehce třepotaly. Líčení bylo jemné, vůbec to nepřeháněl. V plánu byl dlouhý večer a on se mohl zpotit, čímž by se mohl jeho make-up roztéct a vytvořit všechny ty protivné drobné vrásky mezi víčky a tmavé fleky po celém obličeji. Na sobě měl pohodlné Adidasky, světlé džíny a bílé tričko doplněné přiléhavou černou bundou s bílými rukávy.
Tom byl naopak oblečený do obrovských světlých džínů, šedé mikiny a bílých bot. Jak si Bill předtím představoval, vypadal skvěle.
„Pojedeme tak půl hodiny,“ začal Tom, vzal cédéčko a strčil ho do starého autorádia, „ukradl jsem pár cédéček Ruthie, jedné z mých malých sestřenic, abych se trochu pobavil. „Poslouchej,“ vysvětlil a potlačil smích.
Bill svraštil čelo a soustředil se na veselou melodii, která se linula z reproduktorů. Oči se mu lehce rozšířily a hlasitě se zasmál, předklonil se a zase se zaklonil. „To snad není možný! Panebože!“ Zamumlal a zasmál se.
´Das sind die Gummibären´.
Tom se zasmál a začal si zpívat, houpal se ze strany na stranu se a rukama poklepával do volantu.
Bill se k němu připojil a tázavě se na něj podíval. Nyní byl ještě více přesvědčen, že Tom je dokonalý. Měl i tuhle dětskou stránku, která mu doslova vyrazila dech. Čekala je dlouhá noc.
„Ich bin Schnappi, das kleine Krokodiiiil!“ Zpíval Tom z plných plic a kroutil hlavou sem a tam, jako by poslouchal rapovou písničku.
„Panebože, Schni–Schnappi, Schnappi, Schnappi, Shnhap!“ Bill se přidal a smál se jako blázen.
***
O deset nebo jedenáct hloupých písniček později Bill a Tom konečně dorazili na pouť. Už z parkoviště slyšeli hudbu, radostné výkřiky a šum lidí. Viděli stánky plné lidí a děti běhající z jedné strany na druhou nebo stojící ve frontě na atrakce, jako je strašidelný dům a nafukovací hrad. Billovy oči se rozzářily a vyskočil z dodávky hned, jakmile Tom našel místo k zaparkování.
„Panebože! Chci jít do strašidelného domu!“ Zapištěl jako dítě, čímž Toma rozesmál.
„Neboj, máme na to celý večer! Zavírají až v jedenáct,“ ujistil ho Tom, když spěchali ke vchodu na pouť.
„Bude to dvanáct euro,“ řekla obsluha a zdvořile se usmála.
Bill položil svých šest eur na pult a Tom udělal totéž.
Když vstoupili na mýtinu, kolem níž bylo rozmístěno několik stánků, oba se začali rozhlížet kolem sebe jako děti v ráji hraček.
„Oh, Bože! To je nádhera, podívej se na to!“ Začal Bill, povytáhl obočí, nasadil zasněný výraz, popadl Toma za ruku a okamžitě ho táhl k obrovskému stánku se sladkostmi.
„Ráj,“ vydechl Tom při pohledu na bonbóny ve tvaru vajíček a dvoubarevné pendreky.
Bill přikývl, uvolnil sevření zelinářovy paže a přistoupil blíž k pultu. Majitel se na něj vesele usmál. „Co ti můžu nabídnout, chlapče?“ Zeptal se srdečně.
Tom přistoupil k Billovi a dotkl se jeho paže. „Prostě jich koupíme co nejvíc, a pak se rozdělíme?“ Zeptal se s úsměvem.
Bill se rozplýval nad fyzickým i vizuálním kontaktem a s lehkým začervenáním přikývl. „Vezme jich za dvacet euro?“ Zeptal se s jiskřícíma očima.
Tom vytáhl desetieurovou bankovku a Bill začal vybírat bonbony.
„Chci tyhle upíří zuby! A tamty ještěrky! A samozřejmě tyhle lahvičky!“ Brebentil Bill, poskakoval a tleskal do rytmu kapely, která hrála o pár metrů dál.
Tom se smál chlapcově nakažlivé veselosti a vybíral z nejrůznějších a nejchutnějších tvarů cukrovinek, přičemž cítil, jak se mu vteřinu po vteřině sbíhají sliny.
Když konečně měli v rukou velký barevný pytlík plný sladkostí, zamířili k dalším stánkům a každých pár vteřin ujídali z hromady sladkostí.
Bill se ten den cítil naprosto nabitý energií. Cítil se neuvěřitelně klidný a vyrovnaný a začínal si vážně myslet, že má u Toma šanci. Vždyť šli bok po boku, jedli ze stejného pytlíku sladkosti a smáli se stejným věcem. Pro Billa to byly nové situace a poprvé se necítil trapně. Jistě, při pohledu na zelináře zrudl jako rajče, ale dokázal se vzpamatovat o něco rychleji než obvykle.
Bill se zářivě usmál a dál spokojeně okusoval gumový bonbon ve tvaru Cocca Coly. Najednou spatřili malý roztomilý stánek, kde bylo na barevných policích rozmístěno mnoho pelíšků a boxů na stelivo, desítky a desítky pytlů s krmivem pro domácí mazlíčky a nejrůznějšími doplňky. Billovu pozornost však upoutal obrovský košík, v němž se choulilo pět malých koťat, bílých, šedých a černých.
A tak už podruhé Bill popadl Toma za klopu bundy a pomalu ho táhl ke košíku, kde s polootevřenými ústy a lesknoucíma se očima sledoval, jak se malí chlupáči válejí v tlusté fleecové dece. Vedle koše bylo elektrické topení, aby ti prckové neumřeli zimou. Byla tam také velká miska s mlékem.
Podsaditá, mile vyhlížející dáma omývala modrou misku, kterou osušila, a pak do ní nasypala drobné kočičí pamlsky. Bill a Tom byli až příliš zaneprázdněni sledováním těch pěti malých stvoření, a tak si ani hned nevšimli cedule visící před košem. Zadívali se na ni a přečetli si těch několik ručně psaných řádků.
„Tato malá stvoření potřebují domov! Mám doma už sedm koček a postarat se o dalších pět koťat bych už bohužel nezvládla. Tak proč si jedno z nich nevzít domů?“
„Bože, jsou báječní!“ Vydechl Bill a položil ruku na okraj koše.
„Hned bych si jedno vzal…“ souhlasil Tom, díval se na koťata a postupně se k nim přibližoval.
Jedno z koťat se neohrabaně přiblížilo k Billově pěstěné ruce, zvědavě ji očichalo, a pak na ni položilo svůj malý jazýček, což chlapce rozesmálo. Kotě se otřelo tváří o hřbet jeho ruky a Bill usoudil, že tohle musí být jeho.
Bylo šedivé, drobné a s očima… eh ne. Sakra! Jeho oči byly jantarové.
Zvláštní náhoda, že? Tom měl jantarové oči a ke všemu měl ten den na sobě šedou mikinu. Bill si poraženě povzdechl, vzal malého do rukou a dál ho něžně hladil.
„Podívej, vypadá jako ty,“ řekl zelináři, který stále pozoroval zbývající čtyři koťata.
Tom se otočil a pozoroval toho drobečka. „V čem se mi podobá?“ Zeptal se a naklonil hlavu.
Bill se zasmál, pokrčil rameny a trochu se začervenal. „Podívej, má hnědé oči a šedou srst. Ty máš taky hnědé oči a máš na sobě šedou mikinu,“ vysvětlil s falešnou bezstarostností a uvědomil si, že měl raději mlčet. Tohle bylo idiotské přirovnání.
Tom se usmál a vylovil z košíku další kotě, zdaleka to nejhubenější. Bylo černé a také mělo hnědé oči. „A tohle vypadá jako ty. Podívej, má dokonce i bílé tlapky jako tvé rukávy,“ řekl Tom, položil si kotě na hruď a pohladil ho prstem.
Bill se znovu začervenal a podíval se na kotě v jeho náručí, „Vezmeš si ho?“ Zeptal se zvědavě.
Tom rozhodně přikývl. „Rozhodně! Ty?“
Bill také přikývl, zářivě se usmál a obrátil se k ženě u stánku. „Promiňte?“ Začal srdečně.
Paní se otočila, přistoupila k nim a okamžitě si všimla dvou malých koťátek, která se choulila v jejich náručích. „Ahoj kluci! Rozhodli jste se adoptovat tahle dvě koťata?“ Zeptala se s očima rozzářenýma nadějí. Bill a Tom přikývli a na okamžik uložili koťata zpět do košíku.
„Taky bych pro něj potřeboval všechny ty důležité věci. Nikdy jsem kočku neměl…“ vysvětlil Bill ženě.
„Nebojte se. Děláte mi obrovskou laskavost, bála jsem se, že je neudám! Počkejte chvilku, připravím všechny věci, které budete pro koťata potřebovat. Dám vám 65% slevu,“ ujistila je a začala z regálů sundávat pytle, bedny na stelivo a nejrůznější nesmysly.
Bill a Tom jí poděkovali, a když čekali, sledovali, jak si jejich koťata hrají.
„Budu mu říkat Tommy,“ řekl Bill náhle a podíval se na šedé kotě.
Tom se zasmál a pokýval hlavou. „Tak moje bude Billy!“
Bill se začervenal, a pak se k nim paní vrátila a položila na pult tašku s věcmi a přepravku.
„Bohužel mám jen jednu přepravku, ale je dostatečně velká pro obě koťata. A tady jsou všechny důležité věci, které budete potřebovat na doma. Dohromady to bude třicet euro, je to takhle v pořádku?“ Zeptala se s nadějí.
Oba přikývli a položili eura na pult. „Myslíte, že bychom si je tu mohli nechat, dokud nepojedeme domů? Myslím, že není moc dobrý nápad tahat je po pouti, nechci je vyděsit…“ uvažoval Tom a sledoval koťátka, která se povalovala a tiše mňoukala.
Paní spokojeně přikývla. „Jasně, kluci, nechám je společně v jednom košíku! Chtěli byste pro ně obojek se jménem? Mohla bych je pro vás vyrobit, než se vrátíte,“ nabídla jim s úsměvem.
Bill zatleskal. „Ano! Jmenují se Billy a Tommy,“ řekl vesele.
„Perfektní. Uvidíme se později, bavte se,“ odpověděla dáma a okamžitě se začala věnovat nějakým malým kovovým obojkům a přívěskům.
Bill a Tom se rozloučili a znovu se vydali na cestu.
„To je tak krásné! Mám vlastní kotě!“ Vydechl Bill zasněně.
„Byla tak krásná, viděl jsi, jak si hrála? Mají se ráda, stejně jako my,“ odpověděl Tom a mile se usmál.
Bill roztál a žaludek se mu zkroutil dojetím, pak přikývl a zasmál se s náznakem hysterie. „Jo, jsou moc milá…“
„Chtěl jsi jít do domu hrůzy, že? Tady je!“ Ukázal Tom prstem směrem k temné budově.
Přišli blíž, postavili se do fronty a smáli se dohadování dětí, které z nich se dostane dovnitř jako první.
Když se konečně posadili na vozík, který je měl odvézt do domu, Bill cítil, jak to v něm vře. Byli si tak strašně blízko. Roztřeseně si povzdechl a čekal. Vozík zajel do domu a jediné, co oba viděli, byla tma.
Když se před jejich očima najednou objevila Samara, holka z Kruhu, a křičela jako démon, Bill hlasitě zalapal po dechu, pevně stiskl zelinářovu paži a schoval si tvář do jeho ramene.
„Bille, jsou to jen převlečení lidé.“ Řekl mu Tom se smíchem.
Bill takhle zůstal několik vteřin, vdechoval chlapcovu vůni a pak sebou trhl. „Teď týden neusnu! Uvidím tu holku všude,“ protestoval a zachvěl se.
Byl hned vedle něj. Blízko, příliš blízko. Uvažoval, že se odsune, ale v návalu vynalézavosti se rozhodl zůstat přesně tady, vyděšený jako malé dítě. Schoulil se k němu a zavřel oči. Upřímně řečeno, dům hrůzy ho už zas tolik nezajímal.
„Bože, nesnáším toho šíleného psychopata z Texaského masakru motorovou pilou,“ řekl Tom, oklepal se se a díval se na muže mávajícího falešnou motorovou pilou.
Bill se zasmál, aniž by měl tušení, o čem to Tom mluví. Cítil se vedle něj tak příjemně, cítil, jak mu divoce tluče srdce a jak mu rudne tvář při každém nádechu, kdy vdechoval jeho parfém. Lehce se usmál a nechal své vlasy, aby mu sklouzly po tváři.
Tom sklopil pohled a jeho oči se lehce rozšířily. Jediné, co ho v tu chvíli napadlo, bylo, že Bill zoufale potřebuje náklonnost. Byl to člověk, který většinu svého života prožil bez někoho, na koho by se mohl spolehnout, kromě svých rodičů samozřejmě. Bylo mu ho strašně líto. Bill mu připadal jako opravdu slušný, milý a hodný člověk. Opravdu si zasloužil někoho, kdo by mu byl oporou. Takže proč to neudělat?
Usmál se a zvedl ruku. Vzal chlapce kolem ramen, objal ho a rukou třel černovláskovo drobné rameno.
Billovy oči se rozšířily a srdce zrychlilo údery. Opravdu se ta možnost stále více a více přibližovala…
„Mám tě rád, rozumíš?“ Řekl mu Tom a lehce ho stiskl.
Bill zalapal po dechu a zářivě se usmál. „Bože, já tebe taky, vážně,“ odpověděl a skoro se chvěl dojetím.
Když projížďka domem hrůzy skončila, vystoupili z vozíku a začali se znovu rozhlížet po okolí. Po pravdě řečeno, Bill se díval, ale nic kolem sebe neviděl. Cítil jen, jak mu nějaký malý cizí mužíček tančí v žaludku svůj tanec štěstí.
***
Už si ani si nepamatovali, na jaké atrakci jeli naposledy. Byli úplně na všech, a teď se jim točila hlava.
„Bože, všechno se točí!“ Zasmál se Bill skoro jako by byl opilý.
„Ten točící mixér byl odporný, už na něj nikdy nepůjdu,“ vydechl Tom a položil si ruku na břicho.
„Teď už to stejně ani nestihneš je dvacet minut po jedenácté… Chci svého Tommyho,“ vydechl Bill a vyskočil jako pružina.
Tomovy oči se rozšířily a usmál se. „To je fakt! Jdeme, Billy na mě už taky čeká,“ souhlasil Tom.
Vrátili se ke stánku, kde jim ta paní podala tašku s koťaty, která spala.
Tom popadl tašky s příslušenstvím a Bill tašku s koťaty, pak se společně vydali k východu a pak na parkoviště.
Nastoupili do dodávky a zapnuli si bezpečnostní pásy, když zaslechli mňoukání koťat.
„Jsou vzhůru. Dobré ráno, drobečci,“ zamumlal Bill vysokým hlasem, otevřel tašku a láskyplně oba pohladil.
Tom se k nim naklonil a udělal totéž. „Buď hodný, Billy,“ doporučil černému kotěti žertem, usadil se zpátky a nastartoval.
Bill se usmál, Tom znovu zapnul cédéčko s dětskými písničkami a začal zpívat jako dítě.
Po půlhodině Tom zastavil před chlapcovým domem a vypnul motor.
Bill se k němu překvapeně otočil. Proč vypnul motor? Celé jeho tělo se zachvělo. Měl na konci večera něco čekat? Možná…
„Podáš mi Billyho? Chci ho trochu pomazlit, nemůžu odolat,“ natáhl Tom ruce.
Bill mu podal mňoukající kotě a Tom si ho položil na klín, rukou mu přejel po bříšku, když ho otočil na záda. Bill je sledoval a ze všech sil se snažil soustředit. Možná by se s nadlidským úsilím mohl stát tím kotětem a nechat Toma, aby ho taky trochu pomazlil.
Samozřejmě.
Bill začal dělat totéž s Tommym a snažil se při tom nedívat na Toma. Jelikož by se na něj mohl vrhnout. Byl opravdu až moc přítulný. Navzdory své nenapravitelné plachosti mu mohl bez zábran skočit kolem krki a políbit ho.
„Vážně moc děkuju za dnešní večer, Tome,“ Bill se najednou neuvěřitelně začervenal.
Tom se k němu otočil, podal mu Billyho a vzal mu z rukou druhé kotě.
„Jsem rád, že jsi se dobře bavil, opravdu rád,“ odpověděl Tom a pohladil svého kočičího jmenovce.
Bill se k němu otočil, opřel si rameno a hlavu o sedadlo a schoulil si Billyho do náruče.
„Ještě nikdo ke mně nikdy nebyl tak laskavý,“ řekl mu a sklopil zrak.
„A upřímně řečeno nechápu proč,“ usmál se na něj Tom a upřel na něj své Bambiho oči.
Bill cítil, že umírá štěstím, olízl si rty a stydlivě se usmál. Díkybohu se venku už setmělo, takže s trochou štěstí si Tom třeba nevšimne jeho rudých tváří.
„Já se tomu vlastně vůbec nedivím, jsem trochu divný, přiznávám,“ pokrčil rameny Bill.
„Jsi prostě Bill, a takhle to je. Jde ti to dobře, věř mi,“ ujistil ho Tom a upřímně přikývl.
Bill se na něj podíval jako překvapené štěně a připadal si jako v bublině, ve které už nemůže kontrolovat své činy. Naklonil se k chlapci a pod Tomovým zvědavým pohledem si položil Billyho na klín.
Zelinář zmateně naklonil hlavu a o chvíli později zjistil, že chlapcovy rty jemně spočívají na těch jeho. Jeho hrudník se překvapením nadzvedl a něco v něm zemřelo.
Bill se odtáhl, sklopil pohled, vzal malého Tommyho zpátky do náruče a čekal na chlapcovu reakci.
Tom se zhluboka nadechl a sledoval, jak se červená. Cítil se strašně zahanbeně. Snažil se té úžasné osobě pomoci, aby ji trochu utěšil, ale Bill si to bohužel celé špatně vyložil.
Teď se mu chystal maximálně tak ublížit. Aniž by chtěl. Nikdy v životě to nechtěl udělat, ale nemohl ho tahat za nos, nemohl si hrát se srdcem, které bylo už tak příliš křehké a pošramocené, bez ohledu na to, jakou bezmeznou náklonnost k tomu lidskému štěněti cítil.
„Bille, nevím, jak ti to mám říct,“ začal vrtět hlavou a ztěžka dýchal, „vážně, jsem z toho vyděšený… Určitě si za to všechno můžu sám, protože jsem zašel až příliš daleko, když jsem chtěl, aby ses cítil dobře, ale… já mám přítelkyni, Bille…“
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
