autor: queen_of_the_unseen, Reginleif
poznámka autorek:
Tento příběh se odehrává v roce 1929 a byl na THF zveřejněn na fialový den (26. 3.) – světový den epilepsie, jako připomínka těch, kteří jsou postiženi epilepsií, a statečných bojovníků, kteří s ní nejen bojují, ale bojují i po jejich boku. Tento příběh věnujeme těm, které tato technologie zachránila. Věnujeme ho těm, kteří hrdě stojí po boku svých blízkých a dávají jim naději, že se dočkají lepších zítřků.
Několik základních informací: Dr. Hans Berger objevil praktický význam technologie elektroencefalogramu a představil ji v roce 1929. Byl to známý psychiatr, jehož práce na této formě záznamu mozku způsobila revoluci ve studiu mozku. Její použití bylo historickým mezníkem v diagnostice a léčbě mozkových onemocnění a komplikací, zejména těch pacientů, kteří trpěli záchvaty. Tato technologie přišla v době před moderními skenery, které máme k dispozici v současnosti, a změnila způsob, jakým se díváme na lidský mozek.
Tuto neděli byly kostelní zvony hlasitější. Na tváři jsem cítil vánek a těsnost mých nejlepších nedělních kalhot. Matka mě pevně držela za ruku a dávala pozor, abych se nedíval jiným směrem. Velký klobouk na hlavě mi chránil obličej a krk před ostrými slunečními paprsky. Byl jsem strašně bledý, moje kůže byla téměř průsvitná. Stvořitel, náš pán a spasitel, mě takhle stvořil, protože moji prarodiče našeho pána rozhněvali. Znesvětili jeho dary, a tak za to musím trpět.
Nikdo se o mé nemoci nesmí dozvědět. Uvedlo by to matku i otce do rozpaků. Tolik se snažili, aby mě vyléčili. Pán prostě nevidí, že si zasloužím uzdravení. Mé tělo není hodno jeho rukou. Moje mysl patří ďáblu. Z tvrdých dřevěných lavic mě bolel zadek, ale ta bolest znamenala, že jsem stále tady. Moje zlá mysl mě neukradla z božího stvoření. Lidé se řadili dovnitř, jeden po druhém na mě zírají. Všichni chtějí pohlédnout na bledého hubeného chlapce, který si vždy zakrývá obličej velkými klobouky.
Matka říká, že se svými velkými klobouky jsem v bezpečí. Zabraňují démonům, aby do mě vstoupili mýma očima. Můj krucifix je drží daleko od mé duše a Pán je chrání před mým srdcem. Bůh nemůže bdít nad vaší myslí, má příliš práce s tím, aby chránil vaše křehké tělo. To vy musíte chránit svou mysl a myšlenky, zatímco Pán chrání vás. V tomto boji jsem byl věrným vojákem Božím. Každý den se modlím a prosím ho o odpuštění, přesto se každý den probouzím se stopami na zápěstích a kotnících; probouzím se s hlubokými rýhami v jazyku.
Démoni mě chtějí umlčet, nutí mě kousat se do jazyka. Ovládají mou bytost a nutí mě ponižovat se. Mé tělo je nádobou zla a lidé v naší malé vesnici to nesmí vědět. Všichni jsme dobří lidé, to jen já musím nést scestné hříchy lidí. Matka mi ovívá obličej, když si všimne krůpějí potu, které se mi kutálejí po krku. „Musíš zachovat klid, Williame. Rozumíš?“
„Ano, matko. Omlouvám se za nepříjemnosti.“ Mé tělo se opře o lavici. Slyším zkomolená slova pastora, která říká proti démonům v místnosti. Démonům, kteří se vkrádají do mé mysli a vše halí do temného odstínu černé. Mé tělo dopadá na podlahu a já už nevidím, neslyším. Mé tělo je těžké a napjaté, cítím, jak se mé končetiny napínají a tuhnou.
Snažil jsem se je zahnat, matko. Věř mi, že ano. Ale démoni byli tentokrát příliš silní. Ovládli mě dřív, než jsem je stačil zastavit. Jsem si jistý, že využívají mé tělo, aby vyjádřili vnitřní neklid, který mají s naším světem. Náš lid zhřešil; naši prarodiče si navzájem ubližovali a okrádali ty, kteří nic neměli, nikdo našeho Boha neposlouchal a já jsem byl vybrán, abych všechno to utrpení nesl. To všechno mě sužovalo a projevilo se v prudkých křečích, které mnou podle mé matky procházely.
Ale lidé dál hřeší a teď jsem v domě Božím se všemi jeho věrnými dětmi a oni hřeší. Tvrdí, že všechny milují, i když vím, že lžou. Vím, že si stále ubližují. Náš Stvořitel si tohle nepřál, stejně jako já jsem si nepřál toto tělo. Ale já jsem nádobou jeho hněvu na můj lid a chci, aby to viděli. Proto jsem požádal matku, aby mě vzala do kostela. Byl jsem nemocný, a jelikož vím, že to démonům usnadňuje vstup do mého těla, chtěl jsem hledat uzdravení v našem chrámu.
Lidé mě znají jen díky tomu, že sedávám před naším domem, nosím velké klobouky a kreslím pastelkami, zatímco poslouchám, jak teče voda v potoce před naším domem. Býval jsem šťastné dítě, neustále jsem pobíhal kolem, ale pak přišli démoni a matka mi řekla, že je to proto, že naši prarodiče zhřešili. Bůh si musel někoho vybrat a vybral si mě. Moje oči jsou těžké, když se je snažím znovu otevřít. Nejsem se svou matkou a otcem. A tohle není náš kostel. Vidím, jak se kolem mě pomalu míhají světla, musím ležet, protože pod mými zády je studená deska. Zemřel jsem snad? Ne, stále cítím, jak mi v hrudi bije srdce.
Dokonce i snaha si otřít obličej se ukázala jako neúspěšná, mám svázaná zápěstí, a pokud hádám správně, tak i kotníky. Slyším mluvit lidi, nevím však, jestli se to týká mě. Chci jim rozumět, ale moje mysl je stále v husté mlze. Kde to jsem? Mami? Tati? Chystáte se mě zachránit? Nechtěl jsem vás uvést do rozpaků.
Byla to vesnice. Kvůli jejím hříchům jsem nemocný a moje temnota se vrací. Končetiny mi začínají těžknout a cítím pálení v zádech, když narážím do studené desky. Je kovová, ne měkká jako moje postel. A tohle je jako pokoj, do kterého mě matka s otcem berou, když démoni nade mnou převezmou kontrolu. Pokoj, kde mi drží jazyk, aby ho démoni nemohli použít.
Zavřou mě do místnosti a na hlavu mi připevní zařízení. Slyším doktora říkat čísla a pak šok, než se mi bolestivě zatmí před očima. Mé tělo naráží o desku. Čelist se mi sevře a já si málem vylomím zuby o kožený roubík, který mi dali do úst. Tohle je už moc. Chci, aby přestali. Šok ustává a doktor mi v rukavicích luskne prsty do obličeje. Jeho slovům nerozumím, ale znějí chladně. Stejný chlad se přenáší na mou kůži, když se mě ty rukavice dotýkají. Nemiluje mě a jeho hřích dělá vše ještě horší.
***
Den co den lidem nepomáhám, ale někam mě to posouvá. Raději budu dělat tohle, než mít titul zbytečně. V mé kanceláři nejsou žádné osobní vazby, nemám rodinu. Tohle s vámi udělá život daleko od lidí. Dokonce i na tomhle příšerném místě spím. Zapálil jsem si cigaretu, opřel se na své rozvrzané dřevěné židli a zíral do stropu nad sebou. Na tomhle místě není nic přirozeného, ani způsob, jak se tu chovají k lidem… pacientům. Jsem povolán jen k léčbě jejich zdravotních problémů, ostatní… tráví příliš mnoho času vymýšlením nevýslovných způsobů, jak je mučit. Ale pro ně je to všechno v zájmu lékařské vědy.
Moje máma byla na jednom z těchto míst. Psala mi, měla zdravotní sestřičku, která pro ni tajně vyřizovala vzkazy. Vyprávěla mi různé věci a přála si, aby ji zachránil doktor T, tedy já. Ale samozřejmě já byl v té době příliš mladý. Když zemřela, rozhodl jsem se, že budu lékařem. Koneckonců, vy byste to udělali taky, kdybyste zjistili, že vaše matka zemřela, protože si podřezala žíly.
Jo, jsem trochu v prdeli. Ale tihle lidi na tomhle místě jsou na tom kurva ještě hůř.
Tom se postavil na nohy a odklepl si popel z cigarety, pak si vzal bílý plášť a vyšel z ordinace. Měli nového pacienta, který prý trpí nějakými „démony“. Přesto opět někomu ublížili, když byl připoutaný k těm jejich výmyslům. Tom se vřítil do pokoje, vytáhl malé světlo a zkontroloval, zda jeho zorničky reagují. „Aspoň že jste ho nezabili,“ zamračil se Tom s povzdechem. „Chcete, abych mu vyčistil ty jizvy?“
„Ano a taky mu dejte tahle sedativa a ani náhodou mu nesundávejte pouta. Ten kluk má démony,“ zasmál se doktor Sahlstrom. „Rodiče říkají, že měl záchvat v kostele. Snažili jsme se rodiče přesvědčit, že musí zůstat tady, a konečně to vidí jako my.“
„Démoni?“ Zeptal se Tom a podíval se na staršího muže. „Ten kluk je nemocný, potřebuje náležitou péči.“
„Dostal léčbu šokem. Ještě párkrát a nějaké ledové koupele a bude v pořádku.“
Tom sledoval, jak se tomu nebohému teenagerovi nahrnuly slzy do očí. Už se nehýbal, ale Tom věděl, že všechno slyší. Ten ubohý chlapec byl k smrti vyděšený na místě, které mělo pomáhat lidem.
Bill si přál, aby nemoc v jeho těle přestala. Když se ovládal, dokázal zůstat v klidu, ale kdyby dostal další z těch záchvatů, znovu by použili šoky a bolelo by to. Pálilo ho to. Peklo nemohlo být horší než pocit, když ho takhle pálilo vlastní tělo. Ale slova toho doktora… co tím mohl myslet? Pokud to, co měl Bill, nebyli démoni, co to mohlo být? Billovi vždy říkali, že hříchy jeho dědů se rodině vracejí v podobě jeho nemocného těla.
„Určitě musí existovat lepší způsob, než s ním zacházet hůř než se zločincem. Dovolte mi, abych si ho na pár týdnů vzal do svojí péče. Pokusím se zlepšit jeho stav bez extrémních opatření,“ navrhl Tom. O této nemoci nic nevěděl, ale zdravý rozum mu říkal, že dobrá strava, řádná zdravotní péče a trocha pozorování pomůže každému víc než elektřina proudící tělem.
„Až budeš mít vlastní nemocnici, milý Tome, můžeš si s lidmi, jako je on, dělat, co chceš. Ale tady jde o obchod a já nemůžu jeho rodičům říct, že má nějakou neznámou nemoc. Je to démon,“ prohlásil starší lékař neoblomně a odešel z místnosti.
Tom si povzdechl. „Démon… samozřejmě. Určitě bys toho démona i uctíval, kdyby sem přivedl další pacienty,“ zabručel si pro sebe, když se posadil vedle mladíka. „Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Já… já jsem Bill,“ vyšel ze zkrvavených rtů slabý, poražený hlásek. „Prosím… prosím, už mi neubližuj. Vážně nechci být nemocný.“
Tom nevěděl, co říct. Chtěl tomu chlapci slíbit, že mu neublíží, ale věděl, že až příště Bill dostane záchvat, nedokáže svého šéfa přesvědčit, aby se zdržel svých obvyklých metod. „Já vím, že ne. Není to tvoje vina, Bille.“
„Já vím… moje rodina zhřešila. Proto mě Bůh seslal, abych mučil je i sebe za jejich hříchy. Ale já jsem nebyl hodný. Bůh by mě miloval a pomohl by mi uzdravit se, kdybych byl.“
„Bůh na lidi nesesílá nemoci. Všechno je to v genech, ty za to nemůžeš,“ snažil se Tom chlapce utěšit.
„Tak proč mě všichni trestají?“ Zeptal se Bill a podíval se na laskavého doktora vyjevenýma očima. Celý život ho učili, že udělal něco špatného, něco, za co musí být potrestán. Nějakým zvláštním způsobem mu to dávalo smysl. Teď mu tento muž říkal, že je trestán za něco, za co nikdy nemohl. Tak proč tedy? Proč si zasloužil všechnu tu bolest?
„Lidé trestají druhé za svou vlastní slabost,“ vysvětlil mu starší muž. To věděl až příliš dobře a neměl lepší odpověď, kterou by tomu chlapci mohl dát.
„Pomůžete mi?“
Tom se na chlapce podíval. Jak by mu mohl pomoci? Samozřejmě by se mohl pokusit být mu nablízku a přesvědčit zbytek personálu, aby na něj nebyl přísný, ale stejně by tomu nezabránil, tím si byl Tom naprosto jistý. Zároveň ale věděl, že pokud je nechá dělat si, co chtějí, Billův stav se nikdy nezlepší. Byli dokonale schopní vzít si od jeho rodičů i tu trochu peněz, kterou měli, a tvrdit jim, že se jejich synovi daří lépe, zatímco doopravdy by byl Bill zaživa mrtvý, dostával by šok za šokem, přivázaný k posteli.
Tom nic neřekl a Bill pochopil, že to, co žádal, není možné. Jeho tělo prudce reagovalo, když pomyslel na utrpení, které bude muset snášet. Nechtěl zemřít. Začala se mu třást ruka. Snažil se to ovládnout, ale věděl, že se to stane znovu. Stane se to znovu a on bude muset zase trpět. Tom se dotkl jeho třesoucí se ruky.
„Pomůžu ti, Bille.“
Tom věděl, že mu jeho rozhodnutí může zničit život, ale teď už nebylo cesty zpět. Bill se trochu uvolnil. Krize byla na chvíli zažehnána. Jen vydrž do večera, to byla jediná myšlenka, která se honila Tomovou hlavou. Ta noc bude nejnebezpečnější v jeho životě, ale věděl jistě, že to musí udělat.
Jakmile se ujistil, že Bill spí, vydal se Tom zpátky do své kanceláře. Na stole ležel jeho otevřený deník, což si neuvědomil, když si balil batoh. Hodil do něj to málo věcí, na kterých mu záleželo. Jen svůj deník a lékařské potřeby. Zapálil si další cigaretu, opřel se v křesle a podíval se z okna.
„Tome, do čeho ses to namočil?“ Zeptal se sám sebe.
***
Druhý den ráno stála Billova matka na recepci nemocnice a dožadovala se návštěvy svého syna.
„Uklidni se, drahoušku,“ snažil se ji utěšit manžel, zatímco ji objímal. Nevadilo by mu, kdyby se dozvěděl, že se Billovi něco stalo. Bylo by jim lépe bez toho nemocného chlapce, kvůli kterému se na ně všichni dívali a modlili se, aby nikdy nemuseli žít s tak nemocným dítětem, jako je to jejich.
Doktor, který Billa včera večer přijal, vypadal dost znepokojeně, když za nimi přišel. „Bill se ztratil,“ oznámil.
„Jak je to možné, doktore? Vždyť včera večer, než jsme odjížděli, byl spoutaný,“ namítla žena, ale nezdálo se, že by ji ta zpráva nějak zvlášť zdrtila. Slitoval se snad nad ní Bůh a zbavil ji břemene péče o to dítě a hanby představovat Billa jako svého syna? Ale to samozřejmě nemohla dát najevo. Právě teď musela být starostlivou matkou. „Za tohle jste zodpovědný vy, doktore! Svěřili jsme této nemocnici naše jediné dítě!“
„Pravděpodobně dostal záchvat a utrhl se ze řetězu. Lidé s duševními poruchami bývají při záchvatech nezvykle silní. Dokonce i jeho lékař nás dnes opustil. Byl tak strašně rozrušený, že požádal o pár dní volna.“
„Tak co budeme dělat? Zavolal jste policii?“
„Policie byla informována, madam, byli tu už před tím. Říkali, že po něm vyhlásí pátrání, ale může být doslova kdekoli, má poškozený mozek.“
***
Bill mezitím odpočíval na měkké posteli. Už nebyl svázaný a těšilo ho, že se může volně otáčet a ležet na břiše, jak se mu zachce. Tom si sedl na židli vedle něj. „Po rozhovoru s policií jsem požádal o pár dní volna. Zatím mě nikdo nepodezírá. Takže prozatím jsi tu v bezpečí.“
„Děkuji vám, doktore Tome.“
„Neděkuj mi,“ povzdechl si Tom. „Dělám jen to, co je správné. A to, že jsi byl na tom místě, správné nebylo.“
„Zařídíte, aby ta nemoc zmizela?“
„Pokusím se, Bille,“ slíbil Tom. „Udělám, co bude v mých silách, abych pro tebe našel lék nebo aspoň něco, co ti pomůže mít dobrý život.“
***
A v následujících dnech a týdnech Tom zkoumal, psal svým kolegům, hledal všude možně a snažil se najít způsob, jak toho chlapce z jeho nemoci vyléčit. Kdyby mohl pokračovat v životě, i kdyby to znamenalo, že od doktora odejde, měl by alespoň šanci vidět svět a žít život, který by nebyl zasazen do strachu; zasazen do bolesti. Tom držel chlapce po svém boku, choval se k němu jako ke členovi své rodiny tím, že se snažil zmírnit jeho utrpení, když dostal záchvat, a zároveň oslovoval kolegy, volal jim a posílal jim informace, které o Billově stavu má. Doufal, že mu někdo, kdokoli, pomůže najít způsob, jak tomuto chlapci ulehčit život, jaký odmalička žil.
Během té doby dostal dopis od svého nejbližšího přítele z lékařské fakulty, pediatra Georga. Vyprávěl mu o své práci v Německu. Tom s ním už roky nemluvil, ale oba věděli proč. Práce byla hektická a Tom si ve skutečnosti lidi moc k tělu nepřipouštěl, zvlášť když vezmeme v úvahu, že všichni lidé, na kterých mu kdysi záleželo, ho opustili. Jeho vlastní otec ho po matčině smrti týral. Obviňoval Toma z jejích bludů a depresí, aniž by se obtěžoval přemýšlet o tom, že příčinou možná bylo to, že jí nepomohl překonat poporodní deprese. Tom se zadíval zpět na dopis a vytrhl se z vlastních myšlenek, aby ho dočetl až do konce, kde se zmiňuje o tom, že jeden muž pracuje na své nové technologii pro detekci mozkových vln a potřebuje kandidáty na výzkum. Při pohledu na spícího Billa, který se tulil k měkkému polštáři na pohovce, ho napadlo, že by to mohla být jeho jediná šance.
Georg nezapomněl uvést telefonní číslo na toho lékaře, takže Tom váhal, zda mu má zavolat. Možná by si měl nejdřív promluvit s Billem? Je to volba pro jeho osobní zdraví a měl by si o tom promluvit s člověkem, který z toho má mít prospěch. Opatrně probudil spícího chlapce a pokusil se na něj usmát, což už dlouho neudělal, ale Bill teď potřeboval vidět milou tvář. Lehce se zamračil na růžové jizvy na zápěstí, které se odhalily, když se mu vyhrnuly rukávy. „Děje se něco, doktore Tome?“
„Ne, vůbec nic,“ utrousí Tom tiše. „Mluvil jsem s kolegou, řekl jsem mu, že pracuji na jednom případu a potřebuji s ním pomoct. Poslal mi dopis, ve kterém mi napsal o jednom doktorovi, který se zabývá výzkumem mozku a myslí si, že by ti to mohlo pomoci. Chtěl jsem to s tebou probrat, než mu zatelefonuji.“
„On… on mi neublíží?“
„Nemyslím si, že by mi Georg řekl o někom, kdo chce ubližovat lidem,“ zasmál se Tom. „Pracuje na nové technologii, která by mohla zjistit, co se děje ve tvém mozku, a pak, na základě získaných informací můžeme začít s léčbou. Pokud to samozřejmě budeš chtít.“ Bill si na okamžik skousnul spodní ret. Znamenalo to, že by ty záchvaty mohly ustat. Mohl by pokračovat ve svém životě. Ale jestli to nezabere, bude jen ztrácet čas. Tom by však nedovolil, aby mu někdo ublížil. Odvedl ho pryč z té děsivé nemocnice a od těch mužů, kteří si nepřáli nic jiného, než mu dávat elektrošoky.
„Dobře, udělám to. Chci se s ním setkat. Pokud si myslíte, že mi může pomoct.“
„Přesně to si myslím. Takže chceš, abych mu zavolal? Udělám to, jen když si budeš jistý. Pokud ne, najdu jinou možnost.“ Bill vzal Toma za ruku a přikývl. „Okay. Běž si klidně zase lehnout, jestli jsi ještě unavený. Já mu zavolám.“ Tom zamířil do své kanceláře, posadil se za stůl a zhluboka se nadechl, než zvedl telefon a vytočil číslo. Nejdřív to zvedla žena, než uslyšel další starší, chraplavý hlas.
Proběhl krátký rozhovor, kdy muž konstatoval, že mu jeho přítel poslal poznámky, které mu Tom poskytl. Měl představu o tom, co by chlapci mohlo být, ale chtěl se s ním nejprve setkat. Tom si do bloku zapsal adresu a poděkoval doktorovi, že souhlasil se schůzkou s chlapcem. Tom měl konečně jednou v životě pocit, že může někomu skutečně pomoci. Bill potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral, komu na něm záleží a kdo by napravil jeho stav. Od chvíle, kdy ho přivezl k sobě domů, měl chlapec jeden ze svých záchvatů, ale s Tomem byl v bezpečí a nebál se. Věděl, že ho Tom nepošle pryč a že ho ani nesváže a nepustí do něj elektřinu.
Strávili den společným jídlem a Bill sledoval, jak jim Tom balí batoh, který budou potřebovat na svou cestu. Bylo tam několik kusů oblečení, které našel a které Billovi seděly na jeho hubené postavě, pak i vlastní oblečení a lékárnička. Tom si všiml, že se Bill při záchvatech občas kousne do jazyka, čímž se z jeho úst a jazyka stává krvavá kaše. Alespoň mu to bude moct vyčistit. Tom si udělal poznámky o tom, co mu doktor Hans Berger řekl během jejich rozhovoru, a dal je Billovi v naději, že mu to pomůže lépe snášet to, co se bude během procesu dít.
„Myslíš, že si tohle vezmeš na sebe, když bude zima, Bille?“ Tom ukázal mladšímu chlapci svetr. Byl to jeden z jeho vlastních a chlapci bude nejspíš příliš velký.
„Líbí se mi,“ řekl Bill, když se dotkl měkkého materiálu. „Neměl byste si dělat tolik starostí s tím, co si mám vzít na sebe, doktore Tome. Děláte toho pro mě tolik.“
„Na medicíně jsem přísahal, že budu pomáhat těm, kteří to potřebují, Bille,“ vysvětlil Tom, ale mladý chlapec sklopil zrak, skoro jako by tuhle odpověď nečekal.
„Takže… to je ten… jediný důvod, proč mi pomáháte?“ Zeptal se chlapec a podíval se dolů na své nohy.
Tom se podíval na Billa a přemýšlel, jestli za jeho chováním opravdu není něco víc než vděčnost. Hřbetem ruky se dotkl chlapcovy tváře a usmál se na něj. „Ne, to není.“
Tom zahnal rozpaky tím, že naposledy zkontroloval jejich zavazadlo. Doufal, že lékař bude schopen Billovi pomoci. Ten chlapec si zasloužil víc než být nemocný a žít v obavách. Bill se samozřejmě mnohem víc těšil na vlak, jelikož v něm ještě nikdy nejel. Viděl je a vždycky si přál někam takovým vlakem jet.
Nemyslel si, že k tomu bude mít někdy příležitost kvůli své nemoci, ale teď byla tady, stál vedle Toma a čekal na nástupišti, až vlak přijede, aby je odvezl pryč z místa, kde se skrývala všechna jeho bolest. „Doktore Tome, bude tenhle vlak stejný jako ty na fotografiích? S těmi velkými kovovými čely?“
„V to doufám. Za lístky jsem zaplatil docela dost,“ zasmál se Tom. „Myslím, že se ti naše kupé bude líbit.“ Vytáhl cigaretu a zapálil si. Už léta mu na někom tolik nezáleželo, a i když to na něj doléhalo, byl rád, že alespoň jednou může pomoci pacientovi. To místo z něho udělalo ještě chladnějšího, než kdysi býval. Bill otočil hlavu, když uslyšel houkání mohutného vlaku, který přijížděl do stanice. Tom si nemohl pomoct a sám pro sebe se zasmál, když viděl zářivý úsměv na Billově tváři. Vlasy mu při příjezdu vlaku vlály, takže si je musel odhrnovat z očí. Tom si toho nevšiml, ale na chlapce měl vlasy nezvykle dlouhé. Slyšel spoustu poznámek na svůj culík, který nosil na temeni, ale Billovy sahaly až k pasu.
Průvodčí přistoupil k otevřeným dveřím a natáhl ruku pro jízdenky. Tom mu je podal a muž je ukázal ženě, která už na ně čekala. Billovy přivřené oči se rozšířily při pohledu na všechny ty lidi sedící na sedadlech, velká okna a stolky mezi nimi. Následoval doktora a přemýšlel, kam si sednou. Mezitím došli až ke dveřím vzadu a Tom ženě poděkoval spropitným, než dveře posunul. Uvnitř byla pěkná velká postel, naproti ní sedadlo a stolek.
„Tohle je naše?“ Zeptal se Bill. „Nevěděl jsem, že tohle vlaky mají.“
„Pro všechny případy jsem chtěl i postel, víš?“ Bill odvrátil pohled a začervenal se nad tím, jak je možné, že někomu, koho právě poznal, na něm tolik záleží? Nedávalo to smysl, ale Bill měl pocit, že nemá právo se na to ptát.
„Děkuji vám, doktore Tome…“ řekl chlapec. „Ale… čím se vám za vaši laskavost mohu odvděčit? Nikdo ke mně nikdy nebyl tak milý.“
„Jsem doktor, Bille, chci jen, abys měl dobrý život. To mi bude jako odměna stačit. A kromě toho se mi líbí tvůj úsměv.“
Bill se začervenal. Ještě nikdy se k němu nikdo nechoval tak laskavě. Ale nebyla to jen milá slova a Tomova něžná péče. Ten člověk s ním mluvil tak, jako nikdo předtím. Díky němu se cítil krásný a milovaný. Nikdo v Billově životě ho nikdy nepovažoval za krásného. Jediné, čeho si na něm lidé všímali, byl jeho stav. Ale Tom byl jiný. Tom s ním mluvil o nejrůznějších věcech a opravdu chtěl vědět, co se mu líbí, a dát mu hezký život.
„Pojď, Billy, klidně si udělej pohodlí na posteli. Bude to dlouhá cesta. Nemáš hlad?“
Bill zavrtěl hlavou. Ne, neměl hlad. Ale zdřímnout si na té měkké posteli by bylo příjemné. Tom ho nikdy nepřipoutal k posteli, a protože teď už mohl klidně spát, Bill si nikdy nenechal ujít příležitost příjemně si zdřímnout na břiše a laskavý doktor si k němu přisedl a díval se na krásu, kterou mladý chlapec představoval. Radost ho činila ještě krásnějším. Jeho rysy měly zvláštní zář, když byl uvolněný a nebál se. „Ale kde budete spát vy, doktore Tome?“
„Vezmu si polštář a lehnu si na podlahu. Přemýšlel jsem, že bych si vzal jiné kupé, ale chci přes noc zůstat u tebe.“
„Neměl byste spát na podlaze… můžeme se podělit… věřím vám,“ zašeptal Bill nesměle. Rozhodně nechtěl, aby Tom spal na nepohodlné podlaze vlaku. Doktor se usmál, zul si boty a posadil se vedle Billa. „Moji rodiče mě ani nehledali,“ řekl chlapec. „Neviděl jsem žádné články v novinách ani žádné zprávy v rádiu. Vím, že se tyhle věci dělají, když je někdo pohřešovaný. Možná mě rodina už zpátky nechce. Stejně mě nikdy nechtěli.“
„Chybí ti?“
Bill se trochu zamyslel. Opravdu by znělo špatně, kdyby řekl, že se mu po rodině nestýská. Ale pokud chtěl být upřímný – a to Bill vždycky chtěl –, musel si přiznat pravdu. „Ne… teď mám vás, a dokud si mě budete chtít nechat, jste moje rodina.“
Tom odvrátil hlavu, ale Bill viděl, jak se mu na spodních víčkách tvoří slzy. Doktor byl dojatý, že ho mladý chlapec považoval za tak dobrého a laskavého, že ho bere jako člena své rodiny.
„Jste dobrý člověk, doktore Tome,“ řekl chlapec. „Jsem s vámi šťastný. Je obrovská škoda, že si mě nemůžete nechat navždy,“ zašeptal Bill nesměle se smutným tónem v hlase.
„Nemůžu?“
„Samozřejmě, že ne.… jste zdravý muž, jednou budete mít ženu, rodinu a já nechci být přítěží,“ vysvětloval Bill, ale díval se na Toma v naději, že řekne, že to není pravda.
Tom se usmál. Chlapec ho zřejmě chtěl mít ve svém životě. Možná dokonce stejným způsobem, jakým si Tom troufal představit, když se díval na krásného mladíka, jak klidně spí v jeho posteli, a modlil se, aby našel způsob, jak mu pomoci a udělat ho šťastným. „Nemám nikoho, Bille… myslíš si, že jsem tě zachránil, ale ve skutečnosti jsi zachránil ty mě. Mám teď někoho, ke komu se můžu vracet domů. Někoho, koho můžu chránit.“
Bill se podíval dolů, když se dotkl Tomova límce a rozpačitě ho upravil. „Máte mě, Tome… já… chci říct, doktore Tome.“
„Říkej mi jménem,“ řekl starší muž a prsty naklonil Billovu bradu, aby se jejich oči setkaly. Chlapec lehce pootevřel rty, aby to sladké jméno vyslovil, ale jeho hlas byl utlumen párem rtů, které ho umlčely.
„Ne…“ zašeptal Bill, když Toma odstrčil. „Prosím, ne… tohle nejde.“
„Proč?“ Zeptal se znepokojeně Tom, když chlapce vzal do náruče. Cítil to, i Bill toužil po tom polibku. Tom věděl, že se tentokrát nemohl splést.
„Já… já tě miluju, Tome… ale ty si zasloužíš někoho lepšího. Přece se nechceš celý život starat o nemocného kluka. Můžeš si najít nějakého zdravého partnera, někoho, kdo se o tebe taky bude moct postarat a udělat tě šťastným.“
Tom vzal jeho jemnou bledou ruku a lehce políbil růžovou jizvu, která byla stále vidět na Billově zápěstí. „Ty mě děláš šťastným. Staráš se o mě, dokonce víc, než bys měl.“
Bill věděl, že je to pravda. Vařil a uklízel v Tomově domě, pral, aby měl doktor čisté oblečení, a i když mu Tom Billovi vysvětlil, že nemá povinnost to dělat, chlapec vždycky moc rád pečoval o svého zachránce a vypadal požehnaně šťastně, kdykoli se Tom vrátil domů.
„Nakonec mě budeš nenávidět… omrzí tě se o mě starat. A budeme se muset pořád schovávat před lidmi… jestli někdo zjistí, že mě miluješ…“
„Nechci se tě vzdát kvůli tomu, co říkají lidé. Chci tě, Bille,“ trval doktor na svém a přitáhl si chlapce do klína. Bill se nebránil. Jak by také mohl, když tato láskyplná slova byla láskou, kterou si celý život přál. Lásku, kterou mu nikdo jiný nikdy nedal, našel právě v tomto muži.
„Co když na mou nemoc neexistuje žádná léčba? Budeš mě stále milovat?“
Tom ho místo odpovědi políbil a tentokrát Bill polibek přijal. I on toho laskavého muže miloval. Podařilo se mu najít někoho, kdo mohl změnit chod jeho života.
„Máš strach? Můžeš mi to říct,“ usmál se Tom a zastrčil tomu krasavci pramen vlasů za ucho. „Můžeš se zeptat, na cokoli chceš a já se ti pokusím odpovědět, jak nejlépe budu umět.“
„Trochu se bojím,“ přiznal Bill a položil Tomovi ruku na hruď. „Co bude ten doktor hledat?“
„Říkal, že bude sledovat tvůj mozek a reakce, které dělá při záchvatech. Myslím, že nepůjde o žádný chirurgický zákrok. Takže ti nebudou muset řezat do lebky.“ Bill přikývl, jako by tomu rozuměl, ale způsob výchovy zkazil jeho inteligenci. Sice uměl číst a psát, ale jeho porozumění většině témat bylo silně omezené. Takže nechápal, jak se mu někdo může „podívat na mozek“, aniž by mu rozřízl lebku.
„Takže on se chce jen tak dívat na můj mozek? Jak to funguje?“
„Tvůj mozek vytváří ´biologickou elektřinu´. Doktor Berger našel technologii, jak tuto elektřinu ve tvém mozku zaznamenat a studovat ji,“ odpověděl Tom a podal mladíkovi ze stolu jídelní lístek. „Nebo alespoň v to doufá. Je to psychiatr a na studii má jen psychiatrické pacienty. Od té doby, co dostal moje poznámky, se doktor Berger domnívá, že by ti ta studie mohla významně pomoci, jelikož nemá žádné kandidáty s tvojí nemocí.“
„Takže by mohl pomáhat lidem? Já bych mohl někomu pomoct?“ Chlapcovy křehké ruce pevně sevřely jídelní lístek a cítil, že je to všechno až příliš dobré na to, aby to byla pravda. Tom byl ale tady a nikdy by nedovolil, aby mu někdo ublížil. Ani by ho nevzal k nikomu, kdo by to udělal. Tom by se nechtěl poznat s někým, kdo ubližuje lidem, a tak se Bill cítil poněkud v klidu, že to možná nakonec bude dobré. Potřeboval jen utišit své obavy uklidňujícími slovy o tom, že je v bezpečí.
„Ano, víš, že o tvé nemoci nejsou žádné skutečné medicínské informace. Ve skutečnosti mi na mnoha místech řekli, abych našel kněze, nebo tě nechal zavřít do ústavu,“ povzdechl si a zapálil si další cigaretu. „A to málo informací, co máme, je všechno nepřímé a založené na tendenčních výzkumech zaujatých lékařů po celém světě. Není moc doktorů, kteří by chtěli lidem opravdu pomáhat.“
„A tenhle doktor Berger… to dělá? On chce lidem pomáhat?“ Zeptal se Bill a napětí v jeho ramenou se pod velkým tričkem postupně uvolňovalo.
„Věřím tomu, že chce. Tahle technologie by mohla pro svět medicíny znamenat strašně moc, a kdo ví, třeba dokonce objeví příčinu záchvatů a najde způsob, jak je léčit nebo úplně vyléčit.“ Tom prolistoval malou brožurku a rozhodl se pro řízek s bramborem a pivo. To jeho mysl uklidní, zatímco budou následující dva dny cestovat, aby se dostali z jejich malého vesnického městečka k lékaři do Berlína.
„On si myslí, že nemám démony? Že se moje rodina mýlila?“
„Bille, svět se mýlil v tom, jak se díváme na lidi s tvým onemocněním,“ začal Tom. „Jako lékaři jsme složili přísahu, že pacienty budeme vždycky léčit, chránit a studovat, než začneme vynášet soudy o jejich zdravotním stavu. K tomu se musíme vrátit. Jeho povinností jako lékaře je studovat tě a zjistit, kde se chemické procesy ve tvém mozku pokazily, aby toě mnoha dalším pomohl s léčbou. Nemáme v popisu práce ubližovat lidem a každý, kdo to dělá, není lékař. Takoví lidé jsou skuteční démoni.“
„Máma měla pravdu,“ zasmál se Bill. Tom jeho smích slyšel poprvé. Byl to roztomilý zvuk. „Byl jsem potrestán za hříchy našich dědečků. A teď mi svatý Stvořitel žehná, protože mi seslal tebe, Tomi.“
„Já nejsem žádné Boží požehnání, Bille. Možná ďábel,“ odfrkl si Tom a odklepl popel do popelníku na stole. „Tahle procedura bude trvat pár dní, víš? Budeš s doktorem Bergerem a jeho dalším studijním objektem. Budu tam, jak jen to půjde.“
„Dobře,“ usmál se Bill. „Přesto jsi mým požehnáním. Měl jsem záchvat v kostele. Skončil jsem v jediném psychiatrickém zařízení ve městě, kde jsi byl ty. To bylo moje požehnání. Jsi můj Tom uzdravitel. Miluju tě.“
„Já-já tě taky miluju,“ odpověděl Tom, odhodil cigaretu do popelníku a přitáhl si Billa k sobě.
Zatímco jedli, Bill se dál vyptával na samotného doktora. Vlastně se spíš ptal neustále na to samé, ale Tomovi nevadilo mu vše zopakovat. Bill potřeboval ujištění a on nemá problém mu ho poskytnout.
„A když to nezabere,“ povzdechne si Bill. „Jestli nezjistí, co mi je, a já budu mít svoje záchvaty dál. Co bys dělal?“
„Našel bych jiného doktora, nebo ti ukážu svět a postarám se o tebe,“ vysvětlil mu Tom.
Koneckonců, komu jinému by se nelíbilo, jak se Bill dívá na svět. Pro jednou mohl jednat podle své zvědavosti a Tomovi nevadilo být u toho. Pozoroval Billa, jak jí jídlo, a přitom zírá z okna, a Tom přemýšlel o cestě, kterou mají před sebou. Jistě, bude to krkolomná cesta a ano, Tom zjistil, že je tím docela frustrovaný, ale také věděl, že ho láska k Billovi přesto všechno dokáže přenést. Bill už se nebude muset bát, protože teď, když žije svůj život a jde za svými sny, nemusí mít strach, že mu někdo ublíží nebo že mu jeho vlastní mysl ublíží. Má po svém boku Toma a ten konečně našel někoho, o kom ví, že ho neopustí.
autor: queen_of_the unseen, Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
