autor: Salatina
Oh, kruci. Všechno bylo úplně suché, pusté a vyprahlé. Jeho farma ve Farmville byla rozhodně v hodně špatném stavu. Bill se zamračil nad žalostným stavem své obrovské farmy.
Eh ne, odteď budeš stejně krásná jako předtím, řekl si v duchu, protáhl si prsty a zamyšleně povystrčil jazyk. Zoral půdu a zasadil desítky a desítky květin a zeleniny, podojil krávy, posbíral vajíčka a otrhal ze stromů ovoce. Po pěti minutách už byla jeho farma stejně krásná jako předtím. Kdyby měl víc přátel na Facebooku, mohl konečně postavit tu zatracenou stodolu, která už měsíce ležela nedokončená v zapomenutém koutě zeleně.
Bill si najednou uvědomil, že začíná být tou hrou trochu posedlý, a klikl na políčko „Domů“. Měl jen velmi málo možností: Tomův profil, Georgův a Gustavův profil a profil Karin.
Vypadal zamyšleně a přejížděl kurzorem z jednoho profilu na druhý. Srdce ho zavedlo k fotce prodavače ovoce a sklesle na něj kliknul. Před očima se mu objevil Tomův profil, a poté, co prostudoval každou jednotlivou fotku, kterou ten kluk na svou stránku nahrál, začal pročítat věci, které Tom napsal do svého osobního statusu.
Nedočetl se nic zajímavého, dokud nenarazil na jasné rýpnutí si do něj. Spíš, než jako rýpnutí to však znělo jako smutné, zničující postěžování si.
„S lekcemi vaření se můžu rozloučit… =(“
Bill nakrčil čelo. V tu chvíli si vážně přál, aby tam byla možnost „To se mi vůbec nelíbí.“
Jejich přátelství ochladlo kvůli trapným nedorozuměním a Tom myslel na lekce vaření? Bože, opravdu si začínal myslet, že ten kluk je oportunistický idiot nebo nepřemýšlející hlupák. Protože Tom jistě dobře věděl, že Bill si může přečíst, co na ten zatracený Facebook píše.
Bill zavrtěl hlavou, hlasitě zafuněl a přešel na jiný profil. Navštívil Karin a začal se probírat různými odkazy.
Okay, nikdy nepatřil k lidem, kteří se cítili jako nějaký středobod vesmíru a ani, že každé malé gesto je směrováno jim, ale teď měl pocit, že všechny ty odkazy a fráze jako by byly myšleny na něj.
„Když se vše zdálo ztracené a beznadějné, náhle se objevil. Nemůžu tomu uvěřit… <3“
Ta věta ho přiměla si vzpomenout, že po měsících a měsících čekání přijal její žádost o přátelství. Vzpomněl si také na to, že pro něj použila výraz „Samotář“, že ho zřejmě občas sledovala ve škole a že zná jeho jméno i příjmení.
Aniž by si to uvědomil, Bill se usmál: možná ho ta dívka pronásledovala celé měsíce. Nebylo to až tak nepravděpodobné, ne?
Ne.
Vůbec ne.
Kliknul na chat a zjistil, že je online. Chvíli váhal, pak otevřel malé okénko chatu a napsal obyčejné: „Ahoj.“
Odpověď přišla přesně o tři vteřiny později. Usmál se.
„Ahoj Bille! Jsem ráda, že ses ozval! Jak se máš?“
Už jen to, že tak rychle vyjádřila radost z toho, že jí napsal, v Billovi něco vyvolalo.
„Mám se dobře, díky, a ty?“
„=) =) =) Já se mám naprosto skvěle!“
„Stalo se něco dobrého?“
„Krásného…“
„Jsem zvědavý, nemůžeš mi nasadit brouka do hlavy, a pak mi nic neříct!“
„Je to kvůli klukovi!“
Bill se lehce zasmál a zčervenal. V koutku mysli mu bylo téměř jasné, že mluví o něm, a upřímně řečeno, potěšilo ho, že má nápadnici.
„Uh, jsi zadaná?“
Bill se usmál a zkřížil ruce. Uvidíme, co napíše teď, pomyslel si spokojeně. Odkdy je tak nápaditý?
„Ne, ne >//< Ehm… ale povídám si s někým, kdo mě už dlouho zajímá, a to stačí k tomu, abych byla šťastná.“
Chlapec se usmál a překvapeně napsal: „Povídáš si s ním… právě teď?“ Zamračil se a zavrtěl hlavou. Nebylo asi úplně správné ji uvádět do rozpaků.
Najednou se ozval zvonek a Bill si povzdechl. Byl to Tom. Po několika vteřinách ho uviděl vcházet do svého pokoje s Billym v náručí.
„Ahoj Bille,“ pozdravil ho s malým úsměvem a položil kotě na zem. Malý se okamžitě rozběhl k Tommymu a oba se začali mazlit jako obvykle.
Bill pokýval hlavou, rozrušeně zamručel „ahoj“ a snažil se ignorovat knedlík v krku, který ho opět začal pomalu mučit. Ani na vteřinu se na chlapce nepodíval. Ještě několik minut si psal s Karin, usmíval se a rychle ťukal do klávesnice.
Tom seděl na posteli a několikrát se podíval na Billa, který se na něj ani jednou, ani omylem, nepodíval. Zelinář pokrčil rameny, povzdechl si, vstal z postele a posadil se na podlahu vedle koťat. Tommy a Billy se k němu přiblížili, vrněli a otírali se svými růžovými čumáčky o chlapcovy kalhoty. Tom se lehce zasmál a oba je překulil na záda. Poškrábal je velkýma rukama na bříškách a oba prckové se rozvrněli stejným způsobem.
Bill se v tu chvíli podíval na Toma. Zatraceně. Proč musel mít ten zatracený dětský úsměv, tu hravost, tu neuvěřitelnou něhu, která čišela z každé jeho buňky? Rozzlobeně zavrtěl hlavou a otočil se ke Karin. Jeden z jejích vtípků ho rozesmál a Tom se k němu otočil. „Udělal jsem něco směšného?“ Zeptal se a naklonil hlavu na stranu.
Bill se na něj chvíli díval, a pak se otočil zpět k obrazovce notebooku. „Ne, Karin mě rozesmála,“ vysvětlil bez zvláštního tónu hlasu. Ale ten malý úsměv na jeho tváři Toma přiměl k myšlence, že Karin je někdo, kdo upoutal Billovu pozornost. Tom se zamračil a obrátil pohled zpátky ke koťatům, která se mu začala sápat po nohách a dožadovala se pozornosti. Vzal je obě do náruče, každé do jedné ruky, a ona se mu přitiskla k hrudi a spokojeně mňoukala. Tom se zachichotal a lehl si na podlahu, nohy nechal pokrčené a nechal ta malá stvoření, aby mu ťapala po hrudi.
Billy po něm vylezl nahoru a olízl mu bradu, což ho rozesmálo. Billymu se nejspíše zalíbila chuť chlapcovy kůže a začal mu olizovat prakticky celý obličej, dokonce olízl i jeho piercing.
Bill, nehybně ležící na posteli, při pohledu na tuto scénu zalapal po dechu. Jeho kočičí alter ego spokojeně olizovalo kovový kroužek jakoby nic, zatímco Tom se smál jako dítě.
Tommy, který možná vycítil, že zelinář je nyní hluboce pohlcen do hry s Billym, přišel k posteli a mňoukal, dokud Bill neodložil počítač na postel a nevytáhl ho k sobě nahoru. Trochu se s ním pomazlil a položil si ho na klín, aby mohl pokračovat v psaní si s Karin.
„Mám kotě na klíně!“ Napsal jí s úsměvem pod Tomovým bedlivým pohledem.
„Uh! Miluju kočky!“
Bill pohladil Tommyho po čumáku a odepsal.
„Pokud máš Skype nebo Msn, můžu ti ukázat svou kočku i kočku mého kamaráda, který je vedle mě =)“
Netřeba dodávat, že mu Karin okamžitě poslala svůj nick na Skype. Bill si přidal kontakt – který byl jediný, co měl na seznamu – a zahájil videohovor.
Tom pozvedl obočí, když uslyšel klasický zvuk videohovoru přes Skype.
„Kdo je to?“ Zeptal se zvědavě, ale stále ležel na podlaze.
„Karin,“ odpověděl Bill, aniž by si uvědomil, že použil nadšený tón.
„Znám ji?“ Zeptal se zmateně Tom, posadil se a zvedl Billyho, aby ho něžně objal.
Bill si povzdechl. „Myslím, že ne, je to holka, která chodila do stejné školy jako já… Přidala si mě na Facebook v době, kdy jsem už neměl přístup na internet, a teď se začínáme přátelit. Abych řekl pravdu, myslím, že se jí líbím,“ řekl, zrudl a pokrčil rameny.
Signál ke spuštění videohovoru přerušil jejich rozhovor a na obrazovce se objevila dívka. Rovné černé vlasy jí spadaly po stranách do obličeje a světlo v místnosti jim umožnilo zahlédnout sladké nazelenalé oči obklopené velmi tenkou vrstvou černé tužky. Měla dlouhé řasy a něžný úsměv. Bill se usmál a mávl rukou. „Ahoj,“ řekl vesele a okamžitě přitáhl Tommyho blíž k webové kameře.
Bill a Tom zahlédli, jak se dívka červená. Viděli, jak zvedla ruku a rozpačitě se usmála. „Ahoj,“ řekla jemným, něžným hlasem.
Bill se šťastně usmál a Tom vstoupil do záběru webové kamery. Přisunul se k posteli, zdvořile ji pozdravil a položil Billyho na postel. Karin odpověděla na pozdrav, a pak se na několik vteřin zarazila.
Bill přisunul obě koťata před webkameru, postavil se mezi ně a usmíval se jako dítě. „Tohle jsou Billy a Tommy!“
Viděl, jak se Karin přiblížila k obrazovce, tiše se zachichotala a sklopila zrak. Viděl, jak ještě chvíli tápe, až nesměle promluvila. „Hej, přiveď blíž i… ehm, nevím, jak se jmenuje,“ řekla rozpačitě.
„Tom.“ Pomohl jí Bill, když se k němu chlapec přiblížil. Když se oba dostali do záběru, Karin zatleskala a sklopila zrak. „Usmějte se, vyfotím vás,“ řekla vesele.
Tom a Bill se nuceně usmáli a Karin se rozesmála. „Hotovo! Mimochodem, ráda tě poznávám, Tome, já jsem Karin!“
***
Po několika minutách, které strávili na webové kameře, se Bill s Karin rozloučil a vypnul počítač. Tom zůstal poslušně sedět na podlaze a mazlil se s koťaty. Bill slyšitelně vydechl, položil počítač zpátky na stůl a zavřel dveře od pokoje. Tom zmateně vzhlédl a měl sladký pohled zmateného štěněte.
Bill sklopil oči a namířil je na podlahu. Teď, když už neměl ten kontakt – i když virtuální – s Karin, připadalo mu, jako by s Tomem dneska zůstal poprvé sám. A začínal se zase cítit trapně. Chtěl si ale promluvit. Koneckonců ten chlad a napětí ho velmi sužovaly. Tolik si přál, aby se na něj Tom beze strachu usmál, ale cítil v Tomově chování náznak podrážděnosti. Ta věta na jeho profilu ho docela naštvala.
Bill k němu přistoupil, posadil se vedle něj a pomalu Billyho podrbal za ušima.
„Na tvém profilu jsem si přečetl něco, co se mi moc nelíbí,“ začal a nakrčil čelo.
Tom pokrčil rameny a sklopil zrak. „Myslím, že vím, na co narážíš. Jde o ten status o lekcích vaření, nebo se pletu?“ Zeptal se a pozoroval Tommyho, jak mu podřimuje na klíně.
Bill přikývl. „Nepleteš,“ řekl jen a na chvíli se mu díval do očí.
„Přestaň brát ty věty, které píšu, tak, jak by je viděl Bill, který mě nezná, a nedělej, že nechápeš, že mě mrzí to, že jsem zničil naše přátelství, a ne že jsem přišel o možnost se něco naučit v kuchyni,“ řekl mu zcela vážně Tom.
Bill tu ránu přijal a několik vteřin si říkal, že je hloupý. Jen se snažil držet nějaké stupidní věty napsané na stejně stupidní sociální síti. Přesto si pomalu povzdechl a cítil se víc nesvůj než předtím.
„Okay, ale já jen beru tu větu tak, jak je napsaná, to je vše.“
„Skvělý, teď alespoň víš, čeho lituju,“ zamračil se Tom.
„Hele, i mně je to líto,“ trval si na svém Bill a kousal se do rtu.
Tom vzhlédl a podíval se mu do očí. „Tak proč když sem přijdu, děláš všechno pro to, abys se mnou nemusel mluvit, a jsi pořád přilepený k tomu zatracenému počítači?“ Zeptal se ho Tom a nakrčil čelo. Ani nevěděl, proč se rozhovor stočil tímhle směrem.
„Neudělal jsem to úmyslně! Jde jen o to, že Karin je na mě milá a já si s ní rád povídám, to je všechno,“ snažil se vymluvit, i když věděl, že to nezní moc přesvědčivě.
Tom si lehce odfrkl. „Lžeš,“ řekl s malým úsměvem.
Billovi to strašně připomínalo časy, kdy se jako dítě ocitl u výslechu Simone, která se ho snažila přimět, aby se přiznal k rozbití vázy nebo k tomu, že jí sebral tužky na oči. Bill nikdy neuměl dobře lhát, ale s očima štěněte a něžným výrazem ve tváři mu to vždycky prošlo.
„Jsem v rozpacích,“ přiznal jedním dechem, přesunul pohled a zadíval se na roh peřiny, který visel z postele až skoro na zem.
„To chápu, ale no, víš, nejsem na tom o moc líp než ty, vážně, Bille,“ řekl Tom a pomalu si povzdechl, „nemůžeme se snažit chovat jako dospělí a… já nevím, být v pohodě?“
Bill měl pocit, jako by ten rozhovor byl tak v polovině. A skutečně tomu tak bylo. Faktem bylo, že když mluvili o těch rozpacích, o nepohodlí, necítil se vůbec dobře. Potřeboval jen znovu objevit Toma, kterého potkal za pultem na trhu, bezstarostného, usměvavého Toma, který mu dokázal vykouzlit úsměv na tváři pouhým pohledem. Teď měl možnost zapomenout na ten polibek, který mu ukradl, na odmítnutí, na Tomovy chyby a na všechny ty, které udělal on. Proč toho nevyužít? Ze srdce by mu spadla obrovská zátěž.
Začal si představovat, jak s Tomem společně pečou, hrají si s oběma koťaty, v klidu si povídají a přátelsky se procházejí po vesnici. To všechno ho zahřálo u srdce, lehce se usmál a podíval se na zelináře, který na něj smutně koukal.
„Chceš upéct dort?“
***
Poté, co mu zelinář věnoval svůj bílý úsměv, se oba vydali ven, aby sehnali chybějící ingredience na přípravu dortu, pak se vrátili domů a otočili kuchyň vzhůru nohama.
Poté, co Tomovi spadlo vajíčko na zem, rozstříkal šlehačku všude kolem, omylem hodil do koše tucet dortových ozdob a uklouzl na trošce krému, se oba konečně posadili na gauč v obýváku a smáli se jako blázni. Bill si do kuchyně přinesl notebook, a teď ho měl na klíně, aby se přihlásil na Skype.
„Takže co takhle Karin?“ Zeptal se Tom, opřel si kotník o koleno druhé nohy a tvářil se lhostejně.
Bill se pustil do dalšího rozhovoru s Karin a usmál se. „Co chceš vědět?“ Zeptal se ho s úsměvem.
Tom pokrčil rameny. „Ehm, líbí se ti?“ Zeptal se s úsměvem, ale cítil, jak mu někdo uvnitř udělal na vnitřnostech uzly, což mu způsobilo menší nepohodlí.
Bill se začervenal. Co to bylo za otázku? „Je milá, hodná a já nevím. Viděla, jak se ke mně ve škole chovají, ale nepřidala se k ostatním holkám, které si ze mě moc rády dělaly srandu společně s mými velmi milými spolužáky.“
Tom přikývl a usmál se. „Což znamená, že nemá předsudky,“ hádal a povytáhl obočí. „A tobě se líbí,“ dodal. A ten neplecha uvnitř něj svázal jeho vnitřnosti o něco pevněji.
Bill se začervenal ještě víc. „Osobně jsem ji viděl jen letmo, když jsem chodil do školy, ale povahově, z toho mála, co vím, se mi líbí, to ano,“ přiznal.
Tom sklopil zrak a cítil, jak ten malý človíček uvnitř vytváří spletitou síť z jeho vnitřností, a věděl, že dnes večer rozhodně nezvládne nic sníst. Nejspíš snědl něco, z čeho se mu udělalo zle.
„Vlastně je hezká,“ souhlasil, i když o tom nebyl úplně přesvědčen.
„Spíš mě zajímá její dobrý charakter,“ usmál se Bill sladce, ťukal do klávesnice a mžoural.
„Máš pravdu, ale každej ví, že i oko má svou roli,“ zažertoval Tom, povytáhl obočí a vzápětí se rozesmál.
Bill se zasmál a přikývl. „To je pravda. Co kdybys mi řekl něco o tvojí přítelkyni?“ Zeptal se a upřel pohled na obrazovku.
Tom se kousl do rtu a sklopil zrak. „Jmenuje se Emma,“ začal váhavě. „Je stejně stará jako my, a jak už jsem ti říkal, studuje v Berlíně na lékařské fakultě. Jestli jsi koukal na fotky na Facebooku, tak ta s dlouhými hnědými vlasy, je ona.“
„Jo, díval jsem se. Je moc hezká. Jak jste se seznámili?“
„Je to dcera tátova přítele, přesněji řečeno velkoobchodníka, který nás zásobuje. Pozvali nás na večeři a ona si řekla o moje číslo. Po třech měsících jsme spolu začali chodit, a pak…“ pokrčil rameny. „No, však víš,“ ukončil a uhnul pohledem.
Bill přikývl. „Jak to, že se tak málo vídáte? Já bych tohle nemohl. Mám opravdu málo přátel a vědomí, že osoba, kterou miluju, mi není nablízku, by mě strašně trápilo.“
„Vážně se na to snažím nemyslet, ale je to těžké. Počítač a mobil bohužel nejsou ten nejlepší způsob,“ řekl bez jediného náznaku smutku ve tváři. Po všech těch týdnech si na to už prostě tak nějak zvykl. Což nebylo zrovna dobré.
„Omlouvám se, neměl jsem se ptát.“ Bill se otočil k němu a upřímně se na něj usmál jedním z těch sladkých, něžných úsměvů, takových, při kterých vám srdce poskočí doprava i doleva.
Tom zavrtěl hlavou a lehce se začervenal. OKAY. Co to s ním sakra bylo? Rozhodně měl něco se žaludkem.
„Nedělej si s tím starosti, přátelé se o takových věcech prostě baví.“
Bill zvedl obočí, a pak ho nakrčil. Přátelé.
To už přece věděl, ne? Byli přátelé, konec, tečka.
„Jo, ale já nejsem zvyklý mít přítele!“ Žertoval se smíchem, ačkoli by měl nad svou nešťastnou situací chudáka vyvrhele spíše plakat.
„Na to si zvykneš,“ uklidnil ho Tom.
Bill se usmál, náhle zatajil dech a položil si ruku na srdce.
„Panebože,“ vydechl, cítil, jak se mu zrychluje tep, a zatajil se mu dech.
Tom nakrčil čelo, naklonil se blíž a nahlédl do okna chatu. Bill k němu počítač otočil. „Čti,“ řekl šokovaně a zalapal po dechu.
Tom si přečetl poslední řádek konverzace a človíček v jeho útrobách začala smotané uzly povolovat, což mu způsobilo až přehnaně nepříjemný pocit v oblasti bránice.
„Bille, co kdybychom se někdy sešli?“
autor: Salatina
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
