autor: dasendederzeit
Vánoční dárek
Hlava mu třeštila, ale i tak se opatrně pokusil otevřít oči. Světlo bylo jasné a v pozadí hrála hudba. Co se, sakra, stalo? Celou hlavu měl zamlženou a zrak rozmazaný.
„Tady jsi,“ ozval se hlas kousek od něj. „Konečně.“
Bill zamrkal proti jasnému světlu a zamračil se. „Co se stalo? Kde to jsem?“
Georg seděl naproti němu u stolu plného vánočních dekorací a jídla. Měl na sobě kostým Santa Clause a usmíval se od ucha k uchu. Billovy oči se rozšířily, a najednou cítil, jak se mu vrací oběd.
„Budu zvracet,“ zamumlal.
„Oh ne, přinesu ti trochu vody!“ Vykřikl Georg a rychle vstal.
Bill se zvedl také, když ucítil, že opravdu bude zvracet, a pokusil se odejít, jen aby zjistil, že má kolem kotníku připevněný masivní řetěz, který je omotaný kolem stolu. Snažil se z něj vyprostit, což se mu nepodařilo, a tak zakopl a vyzvracel se na podlahu.
„Oh ne, ne, ne,“ slyšel Georga říkat, než si k němu klekl. „Je to v pohodě, neboj se.“
Bill se na něj zmateně podíval. Co se to, sakra, dělo? Co mu to Georg udělal? Proč byl tady, připoutaný ke stolu, místo aby jel domů za Tomem a rodinou?
„Pomůžu ti zpátky na nohy,“ řekl Georg a opatrně Billa zvedl, než ho posadil zpátky na židli, na které seděl, když se probral.
Bill se rozhlédl, zatímco Georg šel uklidit jeho zvratky, a všiml si, že celá kancelář je plná vánočních ozdob. Pod stromečkem ležely dárky a světýlka blikala všemi možnými barvami. Otočil hlavu a všiml si velkého psa, kterého viděl už předtím, jak sedí v rohu. Byl to rotvajler a hleděl na Billa stylem „jestli se pohneš, zabiju tě!“.
Podíval se na sebe a všiml si, že ho Georg převlékl. Měl teď na sobě černé kožené kalhoty a třpytivou košili. Zamotala se mu hlava při představě, jak ho starší muž svléká a dotýká se ho, zatímco byl v bezvědomí, a snažil se znovu nepozvracet. Nemohl si ale pomoci a nechal si po tváři sklouznout pár slz. Tohle se prostě nemohlo stát. Proč mu tohle Georg dělal? Před dnešním večerem s tím chlapem prohodil sotva tři slova, tak proč ho tolik nenáviděl, že mu musel dělat takové věci?
„Dáš si výbornou vánoční večeři?“ Přerušil Georg jeho myšlenky. „Udělal jsem ji sám.“
Bill k němu vzhlédl. „Co se stalo s mým oblečením?“
„No, upadl jsi a kompletně sis zašpinil svoje oblečení, tak jsem ti pomohl převléknout se do těchhle pěkných. Perfektně ti padnou, nemyslíš?“ Odpověděl Georg.
Bill se zachvěl a odvrátil pohled, než mohl člen ochranky spatřit znechucení v jeho tváři.
Georg vložil vánoční jídlo, o kterém mluvil, do mikrovlnky, a pak se vrátil ke stolu, u kterého Bill seděl. „Dáš si víno?“ Mladší se na něj zmateně podíval. Tohle myslel ten chlap opravdu vážně? „Budu to brát jako ano,“ odpověděl za něj Georg a rovnou se vrhl na otevírání láhve, která stála na stole.
„Okay, nevím, co to, kurva, děláš, ale radši mě hned, do prdele, rozvaž,“ procedil Bill skrz zuby. Už toho měl dost. Ať už tenhle chlap hrál jakoukoli zvrácenou hru, právě teď skončila.
„Hej, klídek,“ odpověděl Georg, zatímco oběma naléval víno. „Právě se podává štědrovečerní večeře, není to hezké?“
„Co, kurva, chceš?!“ Vyštěkl Bill. „Nech mě jít!“
Georg k němu pomalu vzhlédl a Bill svého výbuchu okamžitě litoval. Výraz v mužově tváři byl teď všechno, jen ne milý, a jasně Billovi říkal, že jestli si na něj ještě jednou takhle otevře pusu, bude toho vážně litovat.
Bill polkl, než se odvážil znovu promluvit. „Promiň, chci říct, že to všechno vypadá moc hezky, ale musím někde být.“
Starší muž se na něj ještě chvíli díval, než se usmál. „Já vím, ale víš, některé plány se musí občas prostě změnit.“
Tohle nemohla být pravda. Proč se ten chlap takhle choval? Plánoval to snad celou dobu? Věděl snad, že Bill bude dneska pracovat dlouho do noci, aby ho tady mohl zavřít a dát si s ním nějakou šílenou štědrovečerní večeři? Tohle bylo šílené a Billovi se chtělo křičet a plakat, aby toho muže přivedl k rozumu, ale neodvážil se znovu promluvit. Věděl, že tenhle Georg je ve skutečnosti nebezpečný, a kdyby Bill provedl nějaký další kousek, vážně by přišel k úhoně.
Zhluboka se nadechl. „Jestli se neukážu, můj přítel mě přijde hledat.“
Georg naklonil hlavu na stranu. „Přítel? O tom ses už zmiňoval dřív, jo.“
Bill přikývl. „Jo, přesně tak, a jestli se do hodiny neukážu, začne mít strach a bude mě hledat. Ví, kde pracuju.“
Starší muž přikývl, a přitom se napil vína. „Jak dlouho spolu chodíte?“
„Dva roky.“
„Dva roky? Sakra! Žijete spolu?“
„Do toho ti nic není,“ procedil Bill skrz zuby. Začínal s tím mužem ztrácet trpělivost, ať už byl jakkoli nebezpečný.
Georgův úsměv opět povadl a pomalu odložil sklenku s vínem. „To není moc hezký tón, kterým se mnou mluvíš.“
Bill se roztřeseně nadechl. „Okay, ano, žijeme spolu.“
„Dva roky, to zní, jako by svatební zvony bily na poplach, co?’“ Zamyslel se Georg. Najednou ho opět opustil jeho hněv. „Chcete se vzít?“
Bill polkl. „Možná, nevím, ještě mě o ruku nepožádal.“
„Nepožádal?“ Zeptal se Georg a zvedl obočí. „Má takovýho krasavce, jako jsi ty, jenom pro sebe, a ještě se nepostaral o to, aby mu nemohl utéct? To je zvláštní.“
Bill sklopil zrak. Upřímně nevěděl, co na to říct. Neměl chuť rozebírat svůj vztah s tímhle chlapem a nelíbilo se mu, že ho Georg donutil se cítit takhle. Miloval Toma víc než cokoli jiného a věděl, že ten pocit je vzájemný. Na svatbu nespěchali, protože byli oba mladí a oba zaneprázdněni budováním své kariéry.
„Jsi si jistý, že tě miluje? Myslím, že se občas musí cítit dost osamělý, když pracuješ tak dlouho,“ přerušil jeho úvahy Georg.
Bill se na něj podíval a vrhl na něj vzteklý pohled. „Ano, miluje mě. A za chvíli tu bude, takže mě teď radši rozvaž, než na tebe zavolá policajty.“
Georg se zasmál. „Jasně, jasně.“
„Jo! Bude se bát a přijde mě hledat!“ Vykřikl Bill. Už mu opravdu docházela trpělivost a chtěl se odtamtud co nejrychleji dostat pryč. Měl toho strážného plné zuby, a těšil se, až odsud vypadne a postará se o to, aby toho chlapa zatkli za napadení, únos a cokoli dalšího.
„Uklidni se, jo? Jsem si jistý, že si Tom dělá starosti,“ vyhrkl Georg.
Bill zamrkal. Odkud ten chlap znal Tomovo jméno?
Georg se usmál, jako by mu snad četl myšlenky. „Jsem si jistý, že tvoje máma Simone a tvůj otec Gordon si taky dělají starosti. A možná i Jörg s Dunjou.“
Bill polkl. Ten chlap o něm věděl snad všechno. Sledoval ho? Jak to, že si toho Bill nikdy nevšiml?
„Víš, možná bychom jim měli zavolat. Aby věděli, že jsi v pořádku a tak,“ pokračoval Georg.
Mladší lehce přikývl. Možná by mohl začít křičet o pomoc dřív, než ho Georg stihne zastavit. „A-ano, dobře.“
Muž z ochranky přikývl a popadl telefon. Dal ho na hlasitý odposlech a nechal Billa vytočit Tomovo číslo.
„Haló?“ Kanceláří se rozlehl Tomův hlas. „Bille, jsi to ty? Kde jsi?“
Bill polkl a chystal se začít křičet z plných plic, když Georg vstal a postavil se za něj. Bill cítil, jak mu jeho ruce pomalu krouží kolem krku a tlačí na něj přesně tak, aby měl Bill pocit, že se udusí.
„T-Tome?“ Podařilo se mu ze sebe dostat.
„Bille! Co se děje? Kde jsi? Všichni na tebe čekáme.“
„Já vím, omlouvám se. Já ehm, zdržel jsem se v práci,“ podařilo se Billovi ze sebe dostat, i když Georgův stisk sílil.
„Cože? Vždyť jsi říkal, že jsi na cestě! Bille, prosím tě, nedělej to,“ Tom začal znít otráveně.
„Promiň, Tome, ale vážně to musím dokončit,“ podařilo se mu říct. „Jinak mě šéf zabije.“
To bylo ono. Tohle bylo záchranné slovní spojení pro případ, že by se jeden z nich dostal do potíží. Měli říct, že je šéf jinak zabije, a ten druhý měl pochopit, že je třeba zavolat pomoc. Bill se modlil k Bohu, že si to Tom zapamatoval a že nedovolí, aby mu rozmrzelost zabránila v soustředění.
„Panebože, Bille, vážně bys měl občas upřednostnit rodinu před prací, nevím, kolik toho ještě zvládnu,“ řekl místo toho Tom. Bill se málem udusil. Tom to nepochopil a nechal se vytočit. Proč se za poslední rok tolikrát vracel domů pozdě? Věděl, že se to jeho příteli ani trochu nelíbí, a teď se mu to vrátilo a pěkně mu to nakopalo prdel. Tom byl naštvaný, nepochopil, že ho Bill právě prosil o pomoc, a tak Bill zůstal v rukou toho děsivého sekuriťáka, který by ho nakonec mohl i zabít.
„Omlouvám se, Tome,“ zašeptal Bill a snažil se, aby neslyšel, že pláče. „Přijedu hned, jak budu moct,“ řekl Bill.
„Jo, to je fuk, tohle si říkej své matce,“ a s tím Tom zavěsil.
Jakmile Georg pustil jeho krk, Bill tiše vykřikl a zabořil obličej do dlaní. Jeho přítel se na něj zlobil a on teď uvízl s člověkem, který s ním hodlal dělat bůhvíco. Čím si tohle zasloužil?
Georg se usmál. „Takže teď, když si myslí, že jsi naprosto v pořádku, tě mám jen pro sebe, a to je ten nejlepší vánoční dárek, jaký mi kdy kdo dal.“
Bill vzlykl a ani se neobtěžoval odpovědět. Co na to vůbec mohl říct? Znělo to strašidelně, zvráceně a k smrti ho to děsilo.
„A teď mám vánoční dárek i pro tebe,“ pokračoval Georg a přešel na druhou stranu kanceláře.
Bill vzhlédl, když se Georg vrátil ke stolu a posadil se naproti němu, přičemž mu podal dárek. Byla to malá krabička s velkou mašlí a Bill toužil po jediném, praštit s ní Georga po hlavě a utéct. Bohužel byl stále připoutaný k tomu zatracenému stolu, takže neměl šanci tenhle plán uskutečnit.
„No tak, vezmi si to,“ naléhal Georg.
Mladší z mužů si od Georga opatrně převzal krabičku a položil ji před sebe. Netušil, co by v ní mohlo být. Mohlo to být něco nevinného, třeba skutečný vánoční dárek, ale také to mohla být zbraň nebo cokoli jiného. Zhluboka se nadechl, a pak dárek opatrně rozbalil.
Pozvedl obočí, když v něm našel starou videokazetu. „Co je to?“
Georg se usmál. „Ukážu ti to.“
Vzal kazetu z Billových roztřesených rukou, vstal a přešel k televizi za ním. Vložil kazetu do videa a stiskl tlačítko play. „Tak se na to podívejme.“
Bill polkl, když se video spustilo a ukázalo jeho a jednoho z jeho kolegů ve výtahu. Bylo to z vánočního večírku ze začátku týdne a Bill si ten večer velmi dobře pamatoval. Ten chlap se ho pokusil políbit, vlastně i svléknout, a od té doby se mu vyhýbal a předstíral, že se nic nestalo.
„Proč mi to ukazuješ?“ Zeptal se Bill. Netušil, co tím Georg sleduje.
„Jen počkej,“ nařídil Georg a dál se díval na obrazovku.
Bill neměl chuť se na to dívat, protože už moc dobře věděl, jak to skončí: praštil Andrease do obličeje a velmi rychle opustil výtah. Teď když byl Georg tak soustředěný na obrazovku, měl Bill konečně čas, aby se rozhlédl kolem sebe. Přímo před ním ležel talíř spolu s nožem a vidličkou. Uvažoval, že si nůž vezme, aby s ním mohl Georgovi ublížit, až bude mít příležitost, ale jeho zbožné přání bylo rychle přerušeno, když Georg náhle udeřil do televize.
„Ten kretén,“ zamumlal, než se rychle otočil a vrátil se k Billovi.
Ten zhluboka polkl, když před ním Georg poklekl. Netušil, proč mu Georg ukázal tu videokazetu a proč se kvůli ní tak rozčílil. Byl snad do něj ten chlap zamilovaný nebo co?
„Chceš se projít?“
Bill zmateně zamrkal, ale nic neřekl, zatímco se Georg staral o to, aby Billa odvázal od stolu. Pokud chtěl něco udělat, musel to udělat rychle, takže než se stihl rozhodnout, že to neudělá, rychle popadl vidličku, a když si všiml, že je jeho noha již zbavena řetězu, bodl Georga co nejsilněji do zad.
„Kurva!“ Vykřikl Georg a padl na podlahu.
Bill se nerozmýšlel, rychle vstal a zamířil ke dveřím. Tohle byla jeho jediná šance, jak se dostat ven. Georg by ho po takovém kaskadérském kousku nikdy nenechal naživu, takže teď mu nezbývalo, než doslova utíkat jako o život.
Už se chystal vyběhnout z kanceláře, když se před něj náhle postavil mohutný pes a začal štěkat jako šílený, což Billa přimělo udělat krok vzad, načež zakopl o všechno, co leželo na podlaze.
„Drž hubu!“ Zařval Georg na svého psa, než Billa hrubě popadl za ruce a spoutal mu je za zády. „Jak se opovažuješ mě opustit?“
Bill se snažil osvobodit tím, že se bránil, jak nejlépe uměl, ale Georg byl mnohem silnější než on a držel ho jednou rukou. Takže takhle to bude. Billův život skončí tady, v náručí nějakého psychopatického cizince, a on s tím nemohl nic dělat.
autor: dasendederzeit
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
