Stalker 15. (konec)

autor: Doris&Lauinka

Markus netrpělivě držel nohu na plynu, když spěchal k Simone Trümperové. Kurt vedle něj vypadal stejně netrpělivě. Oba se oddávali svým vlastním myšlenkám, i když bylo jasné, že oba myslí na totéž.
Když zaparkovali u malého domku, ihned si všimli ženy, která pracovala na předzahrádce. Jen na sebe kývli a zamířili rovnou k brance.

„Paní Simone Trümperová?“ Zeptal se Ebner a opřel se o branku.
Žena překvapeně vzhlédla a k brance přiběhl pes a začal štěkat. „Dost, Cappere,“ okřikla ho rychle a sundala si zahradní rukavice. „Ano?“
„Já jsem kapitán Ebner a tohle je nadporučík Heller, policie, potřebovali bychom s vámi mluvit.“
Žena si muže zmateně prohlížela, a když se jí prokázali odznakem, vpustila je dovnitř. Německý ohař oba začal hned očuchávat a vesele přitom vrtěl ocasem.
„Policie? Co se stalo? Něco s mým synem?“ Zeptala se nakonec zmateně, když stanula mužům tváří v tvář.
„Ano, paní Trümperová, jde o vašeho syna,“ potvrdil Heller pevným tónem.

Žena se okamžitě vyděsila a přiložila si ruku k ústům. „Co… co se stalo?“ Zeptala se se strachem v hlase.
„Potřebujeme vědět, kde teď váš syn je.“ Promluvil Ebner a zadíval se na ni.
„On… má pronajatý malý byt v centru,“ řekla rychle a stále nechápavě na muže hleděla. „Řeknete mi, co se stalo?“
„Mohli bychom jít, dovnitř, paní Trümperová?“
Simone chvíli přemýšlela a oba muže si prohlížela, ale nakonec přikývla a zamířili do domu po malé dlážděné cestičce. „Takže… co se stalo?“ Zeptala se hned, když muže zavedla do kuchyně, kde se posadila.
„Váš syn je podezřelý z vraždy, stalkingu a únosu, paní Trümperová, takže pokud víte, kde je… musíte nám to říct.“ Bez obalu vybalil inspektor Heller.
Simone zalapala po těch slovech po dechu a zůstala na muže šokovaně hledět. „Co, prosím?“ Zašeptala tiše a zakroutila hlavou. „Tom… je hodný kluk. Nikdy by… ne…“ zakroutila hlavou.

„Znáte Billa Kaulitze?“ Otočil list Ebner. Potřeboval to z té ženy dostat a postup Kurta žádné ovoce nepřinesl. Takže se rozhodl, že výslech povede oklikou.
„A… ano, jistěže znám,“ přikývla lehce na souhlas. „Tedy ne osobně, ale syn pro něj pracuje jako fotograf. Kvůli tomu si pronajal ten malý byt v centru.“
„Jak dlouho pro něj pracuje?“ Pokračoval v dalších otázkách, dokud žena dokázala odpovídat.
„No… myslím, že dva nebo tři roky. Nevím přesně.“ Byla tak šokovaná, že byla vůbec ráda, že si pamatuje vlastní jméno.
„Vždycky chtěl být fotograf?“ Nahodil Kurt milejším tónem než před chvílí a posadil se naproti ženě.
„Popravdě, ne,“ nesouhlasně zatřásla hlavou. „Nikdo ho focení nezajímalo. Víte… Tom nikdy moc dlouho u ničeho nevydržel. Už jako malý kluk chtěl hrát fotbal, po roce mu to přišlo jako nuda a zkusil hokej. Jenže ani to nebylo pro něj dost dobré. Zkoušel různé věci, ale… nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Většina kluků má problém si vybrat, co je doopravdy baví. Pak přes svého otce objevil muziku a naučil se hrát na kytaru. V podstatě to bylo to jediné, co ho opravdu chytlo.“ Maličko se usmála nad vzpomínkou na malého Toma s kytarou v ruce. „Já… stále nechápu…“ nestačila dokončit větu, když se na ni Markus upřeně zadíval.

„Paní Trümperová, váš syn zastřelil Wolfganga Joopa a unesl Billa Kaulitze. Musíme zjistit, kde ho drží. Váš syn je Billem posedlý. Našli jsme v jeho bytě miliony plakátů a výstřižků, nahrávek… všeho. Prosím, jediný, kdo ho může zachránit, jste vy.“ Zkoušel té ženě hrát na city a měl pocit, že se mu to daří.
Její oči se okamžitě zalily slzami a tiše vzlykla. Takhle Toma neznala, nikdy by neřekla, že by její syn mohl něco takového udělat. „Já… já nevím,“ zakroutila hlavou zničeně.
„Nějaké místo, ke kterému má váš syn vazbu? Já nevím… dům příbuzných, otce…“ zkoušel Heller.
Simone o tom přemýšlela a zakroutila hlavou. „Ne… než jeho otec zemřel, neměli spolu moc dobrý vztah.“ Odpověděla rychle, ale pak jí něco napadlo. „Počkejte,“ zamračila se. „Můj otec měl malou chatu v lese. Tom tam moc rád jezdíval na prázdniny.“ Vzpomněla si najednou.
Heller a Ebner se na sebe podívali a kývli na souhlas. „Můžete nám dát adresu?“ Vypálil prvně Kurt s nadějí v hlase.
„No… je to schovaný v lese. Víte… po smrti matky se z mého otce stal tak trochu podivín a samotář. Bude lepší, když pojedu s vámi.“

***

Poté, co je Simone zavedla na místo a cesta se změnila v polní, spatřili v ní otisky pneumatik, které nebyly zase tak staré. Ebner i Heller si byli naprosto jistí, že na konci té cesty najdou Trümpera s Kaulitzem. Jen doufali, že nejedou pozdě a najdou Kaulitze živého.
Bez váhání do vysílačky požádali o posily a zásahovou jednotku. Ani jeden z nich nechtěl riskovat. Přece jen, jednoho člověka už zabil, jistě by neměl problém střílet i podruhé. Zvlášť, pokud se jednalo o Kaulitze.
Simone stále plakala. Nemohla uvěřit, že by Tom opravdu něco takového spáchal. Navíc, Bill byl muž, a pokud si dobře pamatovala, Tom byl vždy na ženy. Nikdy nepochybovala o jeho sexualitě, dokonce jí i svoji poslední přítelkyni představil. Byla velmi smutná, když se rozešli. Opravdu za to mohl Bill? Byl důvodem jejich rozchodu? Nebo se jeho posedlost stala jakýmsi lékem na zlomené srdce po rozchodu?

V hlavě se jí honilo nespočet otázek, na které nedokázala najít odpověď. Stále někde v hloubi duše nechtěla těm slovům policistů uvěřit a modlila se, aby až přijedou na místo, bylo vše jinak. Aby oba chlapce zahlédla na terase s kávou v ruce a širokými úsměvy na tvářích. Dokázala by přijmout fakt, že si její syn našel muže. Dokud by byl Tom šťastný, přijala by cokoliv.
Čím blíže ale byli chatě, tím spíš chápala, že obrazy v její hlavě jsou pouhou smyšlenkou. Pouhou iluzí. Ztěžka zalapala po dechu, když před sebou poznala synovo auto. Silně se kousla do rtu a znovu se rozplakala. „To… to je synovo auto,“ zašeptala.
Zapraskání vysílačky narušilo smutnu atmosféru v autě a Kurt po ní ihned sáhl. Spojil se s velitelem zásahu a v rychlosti mu nastínil situaci.
„V domě jsou zřejmě dvě osoby, podezřelý je ozbrojen.“
„Rozumím, situaci prověříme.“ Ozvalo se z vysílačky.

***

„Tome Trümpere, vyjděte s rukama nad hlavou, celý dům je obklíčený, nemáte jak utéct!“ Ozval se hluboký hlas z megafonu.
Dredařovy oči se rozšířily a podíval se směrem k oknu. Rychlým krokem k němu doslova přiskočil a maličko odhrnul záclonu, aby spatřil, jak se kolem domu shromažďují těžkooděnci se zbraněmi v rukách. Cítil vztek, strach a nenávist. To vše proudilo jeho žilami a vlévalo do něj ještě víc adrenalinu. Otočil se k černovláskovi v křesle a tiše zavrčel.
Jeho mysl nebyla čistá, zahalovala ji panika. Věděl, že je v prdeli. Snažil se přemýšlet, co dělat dál. Jak z toho ven? Jak být se svou láskou? Copak nikdo nechápal, že jediné, co chtěl, bylo být s Billem? Že to jediné, na čem skutečno záleželo, byla jeho láska? Na vteřinu zavřel oči a snažil se uklidnit.

Bill konečně ucítil jiskřičku naděje. Skoro si chtěl úlevně oddechnout, ale strach z toho, jak by Tom reagoval, mu to nedovolil. Přemýšlel, jak by mohl Toma přesvědčit, aby na výzvu policie přistoupil. Věděl, že to on má svůj život právě v rukách.
„Tome, prosím… poslechni,“ zašeptal tiše.
Dredař sebou trhl, jako by si až teď uvědomil, že je tu Bill s ním. Rychle couvl od okna a klekl si ke křeslu, přímo před svoji lásku.
„Nemůžu,“ zašeptal tiše a sáhl po jeho ruce, kterou vzal do své. „Nedokážu být bez tebe,“ zakroutil hlavou a na chvíli si položil čelo na jeho kolena. Bill se třásl. Měl strach, samozřejmě, ale svým způsobem cítil neuvěřitelnou lítost nad tím člověkem, který ještě nedávno byl jeho opravdovým přítelem. Roztřeseně vydechl a rychle si setřel zbloudilou slzu ze své tváře.

„Udělej to, prosím. Nemáme šanci odsud utéct. A… oni budou střílet, pokud se nevzdáš.“ Pomalu zvedl ruku a položil ji na Tomovu hlavu.
„To je mi jedno,“ zašeptal tiše Tom a nešťastně zakroutil hlavou. „Miluju tě. Miluj tě víc než cokoliv na světě, než sám sebe, matku… cítím k tobě věci, které ani Shakespeare nedokázal vyjádřit. Zabíjel bych pro tebe, dokonce bych i sám umřel,“ zvedl hlavu a podíval se hluboko do jeho očí. „To, co cítím, se nedá vyjádřit žádnými slovy.“

Bill mu pohled oplácel, nechal slzy volně stékat po svých tvářích. Vždycky si přál zažít tak silnou lásku. Toužil, aby ho někdo až k smrti miloval. Nikdy však netušil, kolik se za takovou lásku platí. Kolik pro ni člověk musí obětovat a čeho všeho se vzdát. Byl tohle jeho trest za to, že chtěl tolik? Chtěl všechno, nakonec mu nezbylo nic. Jeho přítel i pes byli mrtví, jediný člověk, kterému opravdu důvěřoval, byl nenávratně ztracený. Vysněná kariéra se zbortila jako domeček z karet. Byl si totiž více než jistý, že po tomhle všem už nebude schopný dál bezstarostně rozdávat úsměvy z mola. Na chvíli si přál, aby ho Tom zastřelil. Aby ukončil to trápení, avšak touha žít v něm zvítězila a v duchu si musel dát facku za takové rouhání.

„Tome, nemáte šanci uniknout, ještě jednou vás žádám, abyste vyšel s rukama nad hlavou!“ Ozval se znovu ten otravný umělý hlas.
„Jdi do prdele!“ Zakřičel a vyskočil na nohy. Loktem udeřil do okna, které se hned rozbilo. „Slyšíš?! Jdi do prdele!“ Zakřičel, a hned couvnul od okna. Stiskl zbraň ve své kapse, jako by hledal ujištění, že ona ho z téhle situace může dostat. Samozřejmě si moc dobře uvědomoval, že postřílet tu bandu kreténů nemá šanci. Ale i přesto mu dávala jistou výhodu.
„Tome, musíš to udělat!“ Ozval se znovu Bill s panikou v hlase. Viděl, že Tom ztrácí hlavu, což bylo nebezpečné. Zvlášť když měl zbraň. Ještě před pár dny by přesně věděl, co se jeho fotografovi honí hlavou. Ještě před pár dny by v těch krásných hnědých očích cítil podporu a porozumění. Ještě před pár dny ho znal. Teď jen těžko poznával člověka před sebou.
Vždycky si myslel, že láska může být jen správná. Vždyť milovat je to nejkrásnější na světě. Teď už si to nemyslel. Láska může ublížit, zranit, dokonce i zabít. I když… byla tohle láska? Dalo se to takhle nazvat? Jemu to připadalo spíše jako bezmezná posedlost. Zavřel oči a snažil se zahnat další slzy. Pokud Tom ztrácel hlavu, on ji musel mít čistou.

„Drž hubu!“ Vyjel po něm Tom a přejel si rukama po obličeji. Vztekle převrátil stůl a frustrovaně vykřikl. Černovlásek chtěl ještě něco říct, když se domem ozvala ohlušující rána. Oba se automaticky podívali ke dveřím a pak na sebe. Oba věděli, co to bylo. Co mělo být pro jednoho spása, pro druhého znamenalo zatčení.
„Ne! Ne! Ne!“ Křičel Tom jako smyslů zbavený. Těžké kroky na schodech jasně ohlašovaly, že komando vtrhlo do domu. Tom v panice uskočil ode dveří, popadl Billa za paži a vytáhl ho na nohy. Černovlásek vykřikl, ale nedokázal se ubránit ruce, která se mu obtočila kolem krku jako had. Dlaní tlačil na jeho hrudník a ke spánku mu přiložil pistoli. Takhle zacouvali až do kouta, aby ho případní odstřelovači neměli šanci zezadu trefit.
Jakmile se otevřely i dveře pokoje, čelili tváří v tvář nespočtu zbraní. Bill jen tiše plakal a snažil si rukama uvolnit Tomovo sevření.

Když se ti muži rozestoupili a vytvořili tak něco jako uličku slávy, musel se ironicky zasmát.
„Vítejte kapitáne,“ pozdravil ho Tom a přitiskl zbraň k Billově hlavě silněji. Ten zakňučel a prosícíma očima hleděl na Ebnera.
„Tome,“ odpověděl Markus a podíval se Billovi do očí. „Tohle nemusíš dělat, chlapče, dobře? Pusť ho a můžeme si o všem klidně promluvit, ano?“ Zkoušel to po dobrém.
„Myslím, že jsi už mohl pochopit, že nejsem idiot. Nehodlám s tebou mluvit,“ zakroutil rázně hlavou. „A teď všem řekni, aby odešli, nebo budu střílet.“ Řekl rozhodně, i když se mu při těch slovech lehce zatřásla ruka. Bill tu nejistotu vycítil a snad na okamžik se cítil klidnější. Tom neměl v plánu ho zabít.
„Dobře, dobře… když nechceš mluvit se mnou, myslím, že… je tu někdo s kým bys měl.“ Otočil se ke dveřím a kývl směrem k nim. Tom přesně neviděl, na koho. Když ale spatřil, jak z jejich stínu přichází nějaká žena, jeho pohled se změnil. Maličko povolil sevření kolem Billa.

„Tome… Tomi, zlato,“ zašeptala drobná žena a neskrývala své slzy. „Co to děláš? Musíš… přestat, rozumíš mi?“ ¨
„Mami,“ zašeptal na pokraji slz. „Já nemůžu,“ zašeptal chraplavě.
„To víš, že můžeš, broučku,“ přikývla na souhlas a maličko se přes slzy usmála.
„Ne…“ odjistil pojistku zbraně a Billovy oči se rozšířily. Srdce mu divoce tlouklo o hrudník. Hleděl na tu ženu a modlil se, aby ho dokázala zachránit. „Ty nevíš, co k Billovi cítím. Nemůžeš to pochopit,“ zakroutil hlavou a zasmál se. „Miluju ho, mami. Vždycky jsi říkala, že když někoho miluješ, nesmíš ho nechat odejít,“ usmál se a přikývl na souhlas. „A já ho miluju… Nemůžu ho nechat odejít.“
„Tohle není láska,“ zakroutila zničeně hlavou. „Když někoho miluješ, nedovolíš, aby mu kdokoliv ublížil, natož, abys to udělal sám.“
„Láska má přece mnoho podob,“ namítl Tom a zamračil se.
„Jistě, zlato. Ale podívej se do jeho očí. Je v nich jen strach a hrůza. Láska se nedá vynutit,“ zkoušela to dál.

Tom se zadíval do země, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Simone si maličko oddechla. Doufala, že syna přivedla k rozumu. Ebner ji lehce stiskl rameno a kývl k mužům mířícím na Toma, což byl jasný rozkaz nestřílet. I on pochopil, že ten chlapec víc než kulku do těla potřebuje odbornou pomoc.
Tom pomalu otočil Billa k sobě a podíval se do jeho očí. Byly vlhké a rozšířené, čišelo z nich tolik strachu, až se Tomovo srdce sevřelo. Díval se na tu nejdokonalejší tvář na světě a snažil se z ní zapamatovat každičký detail. Lehce palcem přejel po jemné kůži a opisoval slzu až na bradu.
V tu chvíli v něm poznával toho Toma, kterého znal předtím. Poznával ty vřelé oči, bezstarostný úsměv, který se mu rozlil po tváři. Lítostivě mu pohled oplácel a snažil se v něm znovu číst.

„Miloval jsem tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl. Bylo to jako zásah z čistýho nebe. Nikdy předtím jsem nic podobnýho necítil. Ta touha mě ovládala a já se nedokázal bránit. Chtěl jsem jen být s tebou, nic jinýho. Nechtěl jsem ti ublížit, nikdy v životě,“ zašeptal a zakroutil hlavou. „Po tom, co jsme spolu prožili, jsem věřil, že mě miluješ. Že… on je jen překážka, ze které se bojíš udělat minulost. On si tě nezasloužil. Já bych pro tebe udělal všechno na světě. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Jenže teď jsme tu, na konci… a já musím odejít, i když to jediný, co opravdu chci, je zůstat s tebou.“ Tom pomalu pustil jeho tvář a vzal jej za ruku. Pomalu propletl jejich prsty. „Prosím… dovol mi vzít si tě s sebou, než půjdu. Jen… nechci na to prostě být sám,“ přivřel oči a opřel si čelo o černovláskovo.

Bill ani jednu z těch vět nechápal. Nerozuměl, o čem to mluví, ale neptal se. Překvapeně vydechl, když ucítil Tomovy rty na svých a na vteřinu zavřel oči. Na ten malý okamžik zapomněl na to, kým Tom je a co všechno mu vzal. Na tu chvíli dovolil, aby mohl hluboko v srdci cítit ten malý plamínek, který v něm Tom vždy uměl rozhořet. Na chvíli sám sobě nalhával, že je šťastný.
Když se Tom odtáhl a on otevřel oči, všechno krásné znovu zmizelo a plamínek navždy zhasl.
„Chci jen vědět, jestli jsi mě někdy miloval. Jestli jsi alespoň na chvíli cítil to, co já. Jestli alespoň na zlomek vteřiny bilo tvé srdce jen pro mě.“ Vychrlil na něj Tom a hleděl mu do očí. Bill váhal. Přemýšlel, co říct. Milosrdná pravda, nebo sladká lež. Život, nebo smrt?
„Ne, Tome,“ zakroutil hlavou. „Vždycky jsem tě bral jako skvělého přítele, někoho, o koho jsem se mohl opřít, kdo mi rozuměl… to, co se stalo, bylo krásný, nepopírám. Líbilo se mi to, ale… nic víc. Nemiluju tě. Promiň mi to.“ Zašeptal Bill a dál držel jeho pohled. Věděl, že tím zpečetil svůj osud. Čekal, kdy se ozve ohlušující rána a ukončí jeho život, ale nic takového se nestalo. Ucítil, jak Tomova ruka pustila jeho, a když od něj dredař o krok ustoupil, zmateně se podíval do jeho očí.

„Pak se osvobozuju z těch řetězů, kterými jsem poután,“ zašeptal Tom a přiložil si zbraň k hlavě. „Miluju tě, a pokud nemůžu být s tebou, nechci být s nikým. Nechci žít. Kéž tohle jediné pouto zůstane navždy,“ zašeptal Tom, lehce se na černovláska usmál a stiskl spoušť.
Jediný výstřel, dva srdceryvné výkřiky. To vše zaplnilo místnost. Simone se s hysterickým pláčem svezla k zemi. Bill jen tupě zíral na Tomovo tělo dopadající na zem. V tu chvíli svět přestal existovat. V tu chvíli přestal existovat on, jak ho znal svět. Už nechtěl být Billem Kaulitzem, tou světoznámou star, kterou všichni milují. To on sestrojil tohle monstrum a poštval ho proti sobě. To on byl prstem na spoušti Tomovy zbraně. Zničil život ženě, která musela přihlížet smrti svého syna. Zničil život muži, kterého měl za přítele. Ta vina byla na jeho bedrech a on si to uvědomoval. Jestli se s ní někdy naučí žít, ukáže až čas. Jestli někdy dokáže smazat obraz nehybného těla dopadajícího na podlahu? Nejspíš ne. Stejně jako už nikdy nedokáže smýt chuť těch rtů, které ho při posledním sbohem políbily. Stejně jako pohled, v němž bylo tolik lásky, že se s v ní klidně mohl utopit.

„Jste v pořádku?“ Ozval se hlas někde blízko, a když ho nějaká silná paže chytila za loket, pomalu otočil hlavu tím směrem.
„Ne,“ odpověděl chraplavě a vytrhl svoji ruku ze sevření toho muže. Viděl, jak se jeho rty pomalu pohybují, ale nebyl schopný zachytit ta slova. Prostě mířil ke dveřím, ze kterých po pár klopýtnutích vyšel. Pomyslná svoboda. Ale on ji necítil. Tom ho navždy uvěznil v kleci strachu a paranoi. Navždy je spojil neviditelným poutem, přesně, jak si Tom přál. Poslední přání, jež mu bude splněno.

KONEC

autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)