Gone with the wind 7.

autor: Ainee

Takže se znovu setkáváme

„Okay. Teď se podívej sem. Super.“
Bill se pečlivě řídil danými pokyny a otočil hlavu, jak si fotograf přál. Byl unavený a hladový, nemluvě o tom, že toužil po své denní dávce kofeinu. Fotil nepřetržitě od svítání a zoufale potřeboval přestávku.
„Taaak konec!“ Zavolal náhle muž a Bill si úlevně oddechl. Fotograf se široce usmíval, když přecházel k Billovi, aby mu potřásl rukou. „To bylo skvělé focení, mistře. Upřímně řečeno, kdyby všichni naši modelové poslouchali pokyny jako ty, bylo by všechno mnohem snazší.“ Zasmál se chraplavým smíchem, a pak si odkašlal. „Nechápu, proč nestojíš před foťákem častěji.“ Udiveně zavrtěl hlavou a Bill se na něj sebevědomě usmál.
„Mým úkolem je, aby dobře vypadalo oblečení, ne někdo v něm.“ Povytáhl obočí a zavrtěl hlavou. „V tom je rozdíl.“

Muž vypadal lehce zaskočeně, než se znovu zasmál. „To je fakt. Ale stejně si myslím, že bys dokázal předvádět svoje vlastní oblečení lépe než kterákoli z modelek, které jsem kdy potkal. To jsem tím chtěl říct.“
Bill se usmál a nonšalantně pokrčil rameny. „No, díky za kompliment. Ale stejně si myslím, že bych se měl držet toho, co mi jde nejlíp.“
Odněkud se ozval hlas a fotograf nechal Billa s krátkým rozloučením napospas osudu. Bill vydechl, ani si nevšiml, že zadržuje dech, a povzdechl si. Být před foťákem bylo mnohem těžší, než celý den sedět za stolem ve své kanceláři. Před objektivem musel předstírat, že je šťastný. Jeho kresbám bylo jedno, jak se tváří.

***

„Slyšeli jste o Billovi?“ Zeptala se Natalie s očima velkýma jako míčky.
Tom pomalu zavrtěl hlavou a předstíral, že ho nerozhodilo slyšet to jméno, a napil se kávy. Byl si jistý, že se dozví zbytek příběhu, aniž by musel projevit zájem, rozvalil se na židli a bezmyšlenkovitě zíral z okna.
„No, naposledy jsem slyšela, že získal práci v jednom opravdu velkém módním domě. Nemůžu si teď vzpomenout na jméno, ale říkal něco o tom, že bude pracovat v jejich hlavní kanceláři v Miláně a bude dělat vlastní řadu pro jejich příští přehlídku.“ Odmlčela se, ale jen aby je napnula, než pokračovala. „Říkal, že je nejmladší člověk, kterému nabídli, aby pro ně navrhl vlastní řadu. Chci říct, jako celkově kdy nabídli.“ Vytřeštila oči a zírala na oba kluky, jako by jí právě řekli, že je Země placatá.
„Wow, to je fantastický,“ řekl Andreas s upřímným úžasem.
Natalie vzala manžela za ruku a láskyplně ji stiskla, než se znovu obrátila k Tomovi. „Není to úžasné, Tome?“
Zaskočený Tom se málem udusil kávou. „Jo, to je.“ Snažil se znít překvapeně, protože upřímně byl, ale vyznělo to mdle. Nejspíš to znělo, jako by mu to bylo úplně jedno.
Když si Natalie všimla Tomovy roztržitosti, našla v sobě sílu se nad ním slitovat. „Tak jak to jde s kapelou?“

To dredaře hned rozveselilo. Během několika vteřin se vrhl do detailního vyprávění o jejich posledním turné, o všech těch šílených fanoušcích, o kterých nevěděl, že je mají, a o všech těch šílenostech, které dělali, aby upoutali jeho pozornost.
Kamarádi se smáli s ním a vyptávali se na jeho hektický životní styl, koncerty a všechna ta místa, která viděl. Naposledy měli čas si popovídat předtím, než Tom opustil zemi a odjel do zámoří natáčet první album se svou kapelou. Od jejich debutu, který se uskutečnil teprve před dvěma lety, byl Tom nejoblíbenějším a nejzaměstnanějším mužem v Německu. Po vydání jejich prvního alba jezdil po celém světě. Teď když právě vydali druhé, se brzy chystal znovu dobýt svět. Jak si vůbec našel čas na kávu se svými kamarády ze střední, to oba nechápali, ale velmi si toho cenili.

Bill a Tom spolu přestali mluvit po tom osudném koncertu na konci posledního ročníku střední. Bill po něm utekl ze země tak rychle, jak jen to bylo v lidských silách možné, zatímco Tom se vydal na cestu za úspěchem v hudebním průmyslu. Natalie a Andy zůstali a chovali se jako rozumní dospělí lidé, o kterých si nikdy nemysleli, že se jimi stanou; dokončili školu, našli si pořádnou práci, vzali se a koupili si dům. Nikdy toho nelitovali, zvlášť teď, když spolu čekali dítě, ale někdy svým kamarádům záviděli; cestovali po světě a dělali to, co nade vše milovali.
Nat byla s Billem v kontaktu, ale s přibývajícími roky to bylo stále těžší a těžší. Zdálo se, že se v určitém okamžiku prostě rozhodl, že už své přátele nepotřebuje tolik jako dřív. V podstatě jí volal, jen když měl nějaké důležité novinky, nebo když ho opustila múza. Tvrdil, že ona vždycky věděla, jak ji znovu přivolat. Nikdy to nikomu neřekla, ale cítila se docela poctěná, že zrovna ona je s Billem v kontaktu.

„Škoda, že teď už nemáme tolik času,“ řekla najednou s povzdechem. Tom a Andreas byli uprostřed rozhovoru a zvědavě se na ni podívali.
„Proč ta náhlá melancholie, zlato?“ Andreas věnoval své ženě ustaraný pohled a doufal, že nezažije další z jejích obávaných emocionálních záchvatů. Už jich zažil spoustu a nebyl si jistý, jestli by přežil další. Zatracené hormony.
„Jen jsem si vzpomněla na staré časy,“ řekla a smutně se usmála. „Kéž bychom se do nich mohli vrátit.“ Sklopila oči, a najednou pocítila nutkání plakat. „Chybí mi Bill.“
Andreas poplácal svou ženu po zádech a snažil se ji uklidnit. „Zrovna nedávno jsi s ním mluvila. A on přece říkal, že na Vánoce přijede domů, ne?“
Natalie pomalu přikývla a pokusila se zahnat slzy. „Jo. Jen bych si přála, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.“

Její oči se náhle upřely do Tomových a dredař ztěžka polkl. Věděl, že mu všichni vyčítají, že to on zničil jejich přátelství. Aby byl zcela upřímný, i on sám si to vyčítal. Netřeba dodávat, že tu písničku už nikdy nezpíval. Ne že by na tom vlastně záleželo. Od toho dne s Billem nepromluvil, dokonce ho od doby, kdy skončili střední, ani jednou neviděl.
Tom vstal ze židle a omluvně se na dvojici usmál. „Sorry lidi, musím běžet. Slíbil jsem tátovi, že přijdu na večeři.“
Oba chápavě přikývli, na rozloučenou ho objali a za chvíli už byl Tom na cestě. V autě panovalo nezvyklé ticho; obvykle mu z reproduktorů vyřvával nějaký obskurní německý rap, ale dnes ne. Jel mlčky a přemýšlel, jestli se tenkrát nespletl a nedal Billovi příliš mnoho prostoru. Mohl to urovnat, kdyby byl trochu vytrvalejší? To nemohl vědět. Jediné, co Tom věděl, bylo, že to pořádně podělal a že už není cesty zpět, ať si to s Natálií přáli sebevíc. Bill byl pro ně ztracený a s ním i láska, kterou Tom k černovláskovi kdysi choval. Ne zapomenutá, ne mrtvá, jen ztracená.

***

„Určitě máš všechno, co potřebuješ?“ Jörg už poněkolikáté toho večera nakoukl do Tomova pokoje a ujišťoval se, že se jeho syn cítí pohodlně a že má všechno, co potřebuje. Toma to už trochu unavovalo, ale opravdu neměl sílu mu to říct. Jejich vztah byl lepší než kdy dřív, nebylo třeba vyvolávat zbytečné hádky kvůli tomu, že mu jeho otec věnuje až moc pozornosti. Možná to přišlo trochu pozdě, ale bylo důležité, že vůbec.
„Jo, tati, jsem v pohodě. Už běž spát. Ráno musíš brzy vstávat.“ Tom se opravil. „Oba musíme.“
Starší muž přikývl, a pak se usmál. „Bylo fajn tě mít zpátky, synu.“ Už byl skoro za dveřmi, než se znovu otočil. „Jsem na tebe pyšný, Tome. Doufám, že to víš.“
Tom s úsměvem přikývl. Ano, věděl to. „Jo. Díky, tati.“
Dveře se s tichým cvaknutím zavřely a Tom si úlevně oddechl. Potřeboval nějaký čas pro sebe. Potřeboval čas na přemýšlení.

Podíval se na svůj kufr, který už měl sbalený, a rozhlédl se po svém starém pokoji. Moc věcí tu nezbylo, většinu si vzal s sebou, když se stěhoval, ale něco tu zůstalo. Většinou to byly fotky z dětství; fotky, na kterých se s kamarády poflakuje ve skateparku, nebo si hraje na dvorku. Bylo tam i několik starých trofejí z hudebních soutěží, kterých se jako dítě účastnil, a staré hračky, které nikdy neměl to srdce vyhodit. Padl na postel a přemýšlel, kam se všechny ty roky poděly; utekly tak rychle.
Oči se mu klížily a uvažoval, že se převlékne a půjde spát, když ho náhle něco napadlo. Tom se prudce posadil, chvíli se vzpamatovával a cítil, jak se mu točí hlava. Pak se naklonil a otevřel zásuvku nočního stolku.
Tam nahoře ležel dopis, který před mnoha lety našel v trávě. Obálka byla zažloutlá a písmena na přední straně byla téměř pryč. Přesto ho Tom znal nazpaměť a bez námahy zamumlal slova „Pro cizince“. Angličtina mu už nedělala žádné problémy. Vlastně se stala jeho oblíbeným jazykem, v němž se vyjadřoval.

V soukromí Billovi přisuzoval všechny zásluhy za to, že mu dal vůli a trpělivost se učit, ale na veřejnosti prostě říkal, že angličtinu používá, když zpívá a píše texty, protože oslovuje širší publikum. Nebyla to lež, ale nebyla to ani úplná pravda.
Většinou to byl Bill. Někdy si Tom myslel, že je to trochu i William, ale většinou si rád namlouval, že to byl Bill, kdo mu pomohl zamilovat si angličtinu.
Tom dopis opatrně otevřel a přemýšlel, jak se mu povedlo na něj na takovou dobu zapomenout. Když se poprvé stěhoval, ani ho nenapadlo otevřít zásuvku nočního stolku. Na rtech se mu objevil smutný úsměv, když nechal oči bloudit po blednoucích řádcích snad už po milionté.
Znal ta slova nazpaměť, ale přesto si je potřeboval přečíst nahlas, aby se ujistil, že jsou skutečná. Připadalo mu to, jako by uběhla celá věcnost od chvíle, kdy na ten dopis narazil onoho slunečného odpoledne. Zdálo se, že Williama zná celý život, a přitom se s ním nikdy nesetkal.

Tom se s ním toužil setkat; přál si to od prvního dne. To, jak nechal celou tu dobu plynout, aniž by se toho ubohého chlapce pokusil najít, byl Tomův největší hřích. Toho dne dal Williamovi slib, dal slib sám sobě a nedokázal ho splnit.
Tom se zhluboka nadechl a rozhodl se. Chtěl chlapce najít, i kdyby jen tak, aby mu řekl, že si někdo vzpomněl; že jeho ztráta nebyla zapomenuta.
Ale ze všeho nejvíc chtěl Tom Williamovi říct, že vše bude v pořádku. Chtěl mu říct, že je to v pořádku, že by se neměl bát být sám sebou, že jediný způsob, jak přežít, je překonat svou bolest a vyjít z ní ještě silnější. Chtěl Williamovi říct, že je čas přestat utíkat; minulost si ho najde bez ohledu na to, jak daleko a jak rychle poběží.

***

„Dneska pro vás mám vzrušující zprávu, chlapci,“ řekl Gustav s potutelným úsměvem. Tom zasténal a zavrtal se hlouběji do gauče. Věděl, že jeho zatracený manažer má něco za lubem. Někdy Tom litoval, že se Gustav vůbec stal jejich manažerem. Někdy si říkal: „K čertu se starým přátelstvím,“ a upřímně měl chuť toho zatraceného samolibce vyhodit.
„O tom pochybuju,“ řekl Mackenzie suše a bez zájmu listoval stránkami Playboye.
Tom se tiše klávesákovi zasmál a přemýšlel, jak vůbec někdo mohl být tak lhostejný jako Mack. Toho muže nic nepřekvapilo a nic ho ani nevzrušovalo. Ale byl to zatraceně dobrý klávesista, takže se s tím všichni prostě naučili žít.
„Ale no tak, Macku,“ řekl vysoký blonďák a plácl druhého muže po hlavě.
Mack jen zvedl hlavu a zamračil se.
„Třeba by mohlo jít o něco opravdu úžasnýho, víš. Člověk nikdy neví.“ Jestli byl Mack ke všemu lhostejný, Jared byl přesný opak; byl ze všeho nadšený.
„Jéééé,“ řekl Mack pomalu a pořádně to slovo protáhl. „Jestli je z toho nadšený Gustav, tak nevidím důvod, proč bych měl být já. Jeho nápady jsou většinou na hovno.“
Gustav se urazil, založil si ruce na hrudi a docela dětinsky dupl nohou. „Nejsou. Moje nápady jsou vždycky úžasný.“

Tom nad odehrávající se scénou jen zavrtěl hlavou a sdílel pohled s Benjaminem, basákem kapely. Schůzky kapely většinou končily jako hádky pěkných sráčů a oni se toho nechtěli účastnit. Přesto nešlo Gustavovo a Mackovo nekonečné škádlení nemít rád. Byli si v tolika věcech podobní, ale přesto se nikdy nedokázali shodnout ani na jediné věci.
„Nejsou.“ Mack otočil stránku a pozvedl obočí. Pod nosem si zamumlal něco jako: „Jak se jim tam vejde všechen ten silikon?“ Na hádku, kterou vedl s Gustavem, dávno zapomněl.
„Okay, i když je to Mackovi úplně u prdele…“ Gustav se odmlčel a vypadal nesmírně podrážděně. „Jde o tohle: Kontaktovala nás VKbyWT, nová a moderní módní značka, kterou propaguje DSquared2. Udělali nabídku, že vám navrhnou veškeré oblečení na nové turné. Vidím to tak, že je to skvělá příležitost pro obě strany. Oni dostanou možnost propagovat svou nejnovější značku, my dostaneme na míru šitou řadu oblečení vhodnou pro téma, se kterým vystupujeme, a navíc,“ Gustav se odmlčel, „to oblečení bude zdarma!“ Široce se usmíval. Jestli něco Gustav nesnášel, bylo to plýtvání penězi na nesmyslné věci. A v Gustavově světě byly outfity rozhodně nesmyslnou věcí. Kdyby si mohl vybrat, byl si Tom jistý, že by Gustav raději chodil nahý.

Jared začal zírat, když uslyšel DSquared2, Benjamin se rozzářil při slově „zadarmo“, byl skoro horší než Gustav, a dokonce i Mack zvedl obočí nad nabídkou, kterou dostali. Dokonce i jeho uším to znělo jako dobrý obchod, a to už něco znamenalo.
Tom byl v úžasu. Jméno VKbyWT už skutečně někde slyšel a podle toho, co si pamatoval, to nebylo vůbec špatné. Móda ho moc nezajímala, ale snažil se být v obraze. VKbyWT byla zřejmě prohlášena za další velkou věc. Jejich testovací kolekce patřila k nejprodávanějším za posledních dvacet let a všichni významní módní odborníci jejich modely bez zábran chválili.
„To je úžasný,“ řekl nakonec, čímž si získal pozornost všech. „Za mě to bereme.“ Ostatní okamžitě souhlasili; dokonce i Mack se snažil pomalu přikyvovat.
„Skvělý. Takže tím je to jasný. Chtějí se s vámi co nejdřív sejít, abychom probrali nápady na design,“ řekl Gustav a usmál se.

***

„Takže, ráda vás poznávám,“ řekla vesele drobná Asiatka a podala všem ruku. „Já jsem Midori a budu zde vaším hlavním kontaktem. Návrhář má bohužel trochu zpoždění. Za chvíli se k nám připojí.“
Všichni přikývli a slepě následovali drobnou ženu přes velkou místnost plnou stojanů s oblečením a pobíhajících lidí. Tom se rozhlížel ze strany na stranu s takovou rychlostí, že si málem vykloubil krk. Všude to hučelo.
„Tudy,“ řekla Midori s úsměvem, zavedla je do velké místnosti a zavřela za nimi dveře. Na jednom konci místnosti stál velký stůl, všude byly papíry, stěna za ním byla pokrytá výkresy různých návrhů. Na druhém konci stál jednací stůl, kolem kterého se měli posadit. Třetí stěna byla z větší části skleněná, velká stará okna obložená železem umožňovala slunci naplnit místnost jemným světlem. Tomovi se to líbilo.

„Můžu vám něco nabídnout?“ Drobná žena přijala jejich objednávky a zmizela z místnosti. Za několik minut se vrátila s podnosem s kávou, čajem a vodou. Když si každý vzal, co chtěl, muži si vyměnili zmatené pohledy. Co teď?
Midori se chystala promluvit, když se rozletěly dveře a dovnitř vešel vysoký muž, samá ruka a samá noha, a prakticky křičel do mobilu. „Nejsem žádný poskok, sakra. Tohle nepřijmu.“ Muž se vrhl ke svému stolu a spěšně prohledával výkresy na stole, než našel, co hledal. „Ha!“ Zaklapl telefon a s vítězoslavným úsměvem se otočil k sedící skupině. „To je to, o čem mluvím.“
Několika krátkými kroky přešel místnost a praštil na stůl hromádku výkresů, čímž donutil Jareda nadskočit na židli, Gustava se málem udusit kávou, a dokonce i Macka zvednout překvapeně obočí. Benji to vzal s nadhledem, sáhl po výkresech a rychle jimi listoval.

Tom na něj jen zíral. Bylo na něm něco podivně povědomého. Trvalo jen chvíli, než si jeho mozek spojil souvislosti. Ale než stačil cokoli říct, muž ho předběhl. „Ahoj, Tome.“
Šokovaný Tom musel několikrát otevřít a zavřít ústa, než znovu dokázal najít hlas. „Bille?!“ Tom se zvedl ze židle a převrhl ji. „Co tady, kurva, děláš?“
Všichni je se zájmem pozorovali. Gustav byl jediný, kdo pochopil, o co jde. Matně si Billa pamatoval ze školy, ale na ulici by ho nikdy nepoznal, ten kluk se až moc změnil. Samozřejmě o něm něco málo slyšel, jeho bratranec koneckonců chodil s Billovým strýcem, ale nikdy neslyšel, že by byl návrhářem pro VKbyWT.
„Jak to tak vypadá, dělám tady? A dělám ti obrovskou laskavost a ty děláš laskavost mně. Jestli se ptáš mě, tak na tom vyděláme oba. A teď, s tvým laskavým svolením, bych si rád promluvil o těch návrzích.“ Bill byl při těch slovech chladný jako led, a když se posadil, Tom si uvědomil, že rozhovor skončil. Bill mu opět jednoduše vtančil do života a obrátil všechno vzhůru nohama.

Celé hodiny se bavili o módní řadě, ale Tom tomu nevěnoval pozornost. Poprvé v životě se Tom stáhl do ústraní a jednoduše sledoval, jak ostatní pracují, a nechal všechna rozhodnutí na nich. Ne, Tom měl jiné starosti. No, spíš to byla jediná starost: Bill.
Ani jednou se jejich oči nestřetly a zdálo se, že Bill se Tomovu intenzivnímu pohledu záměrně vyhýbá.
Zcela ignoruje dredaře, věnoval Bill veškerou pozornost Tomovým kolegům z kapely a manažerovi. Pokud Tom neměl k návrhům co říct, Billa to nezajímalo. Tak dlouho o tom sám se sebou diskutoval, než aby s tím cokoliv udělal, že se raději snažil s Tomem nedostat do velké hádky a celou věc nezkazit. Nelhal, když říkal, že je ta věc výhodná pro obě strany. Podle jeho názoru tím vlastně získal víc než kapela.
Když schůzka skončila a kapela odcházela, Tom se zdržel. Bill si toho všiml, ale dělal, že se nic neděje.

Když se dveře do jeho kanceláře zavřely a oni dva zůstali v místnosti sami, Bill se na Toma konečně podíval. „Co chceš?“
Tom pokrčil rameny a zůstal stát u dveří. „Já nevím. Možná bych rád věděl, proč jsi mě sem pozval? Nebo možná chci jen přesně vědět, proč ses konečně rozhodl se mnou zase mluvit? Když jsem tě viděl naposledy, moc se ti do toho nechtělo.“ Tom se s povzdechem opřel o dveře. „Nebo možná chci jen vědět, jestli se mě snažíš záměrně zničit, nebo jestli je to jen bonus k tomu všemu.“
Bill se zamračil, ale neodpověděl. Místo toho se posadil za svůj stůl a zhluboka se nadechl. „Chtěl jsem se omluvit. Tehdy jsem to přehnal, teď si to uvědomuju. Dalo by se říct, že tohle je můj způsob omluvy.“
Tom se zamračil, ale nic neřekl. Chtěl Billovi říct tolik věcí, ale nemohl najít vhodná slova.
„A upřímně nevím, o čem to mluvíš. Nikdy jsem se tě nesnažil zničit. Já to vidím tak, že ti pomáhám.“ Bill vypadal, že je z té Tomovy věty upřímně zmatený.

Tom zavřel oči a odevzdaně zavrtěl hlavou. Jak na to? „Vzpomínáš si na to, co jsem ti naposledy řekl, Bille?“
Černovlásek jako by chvíli přemýšlel, než si vzpomněl. „Řekl jsi, že mě miluješ,“ odpověděl a ušklíbl se. Bylo zřejmé, že si myslí, že si z něj Tom dělal legraci.
Tom pomalu přikývl a podíval se na Billa velkýma tmavýma očima. „Myslel jsem to vážně, víš?“
Bill oněměl. Celé ty roky si myslel, že si Tom dělá legraci. Že to řekl jen proto, aby Bill zůstal nebo tak něco. Nikdy ho ani nenapadlo, že by to mohl myslet vážně.
„Já…“ Jak na tohle mohl odpovědět? Neměl tušení, co říct.
Tom si znovu povzdechl a sáhl po klice. Věděl, že ostatní kluci na něj čekají a s každou minutou, kterou je nechal čekat, jsou nejspíš naštvanější a naštvanější. „To už je teď jedno, je to minulost.“ Věnoval Billovi malý úsměv, protože dobře věděl, že nelže jen Billovi, ale i sám sobě. Nikdy ho nepřestal milovat. „Jsem rád, že se ti daří dobře, Bille. Rád jsem tě zase viděl.“ Pak dodal: „A nemusel sis s tím tolik lámat hlavu. Nikdy nebylo co odpouštět.“
S těmi slovy se Billovi po tváři rozlila vlna úlevy. Celé ty roky se na sebe zlobil, že to přehnal. Vždycky věděl, že mu Tom neublížil úmyslně. „Děkuju.“

original

autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)