autor: Ainee
Vždycky jsem ti chtěl poděkovat
Bylo to ve všech bulvárních novinách. Zpráva o tom, že Hunde spolupracuje s VKbyWT, se šířila jako požár. Zdálo se, že je to ta největší senzace, která se stala od doby, kdy Brad podvedl Jennifer s Angelinou.
Toma osobně unavovalo vidět všude svůj vlastní obličej. Když vyšlo nové číslo časopisu GQ s Billovou tváří na obálce, byl za to víc než vděčný. Nedokázal pochopit, jak a kdy se Bill tolik změnil, ale když listoval stránkami s exkluzivními fotkami, nemohl si pomoci, ale byl na sebe hrdý, že Billa skutečně poznal.
Za ty roky se strašně moc změnil. Jeho vlasy, i když stále obarvené na černo, byly po stranách ostříhané nakrátko a dlouhé vlasy nahoře měl vyčesané. Jeho obličej byl hubenější, jeho kostra výraznější a vyrostl téměř o deset centimetrů. Tom si říkal, že Bill je až příliš hubený, ale věděl, že měl vždycky problém s přibíráním. Přesto to byla změna stylu, která Tomovi zamotala hlavu. Nejenže se Bill oblékal jako módní nadšenec, kterým byl, ale také používal make-up. Hodně make-upu.
Při vzpomínce na Billa, kterého znal, se Tom musel usmát. Billa v roztrhaných džínách a obnošených teniskách. Billa s jeho rozsáhlou sbírkou triček s nápisy nejrůznějších obscénností. Bill s dlouhými vlasy, téměř vždy svázanými do culíku. Tohohle Billa, tohohle nového Billa, nepoznával.
Přesto si Tom říkal, že je rád, že Bill zřejmě našel sám sebe. Tom vždycky nějak věděl, že Bill není tím, za koho se vydává. Jen mu nikdy nebylo dovoleno vidět, co se pod ním skrývá. Pokaždé, když se pokusil dostat pod povrch, Bill před ním utekl.
Možná, že právě tohle jeho nové já bylo to, co skrýval, nebo to možná bylo něco úplně jiného. Jediné, co mohl Tom s jistotou říct, bylo, že dokud je Bill šťastný, je šťastný i on.
Tom znovu prolistoval stránky a zastavil se, když uviděl rozhovor. Titulek zněl: Pod kůží Williama Trümpera. Tom upustil časopis, jako by si spálil prsty.
To jméno mu bylo až příliš povědomé, smutný pohled v Billových očích byl příliš bolestný, než aby si na něj vzpomněl.
Jak to, že si to neuvědomil dřív? Najednou do sebe všechny střípky zapadly. Dopis se objevil těsně předtím, než Bill vstoupil do jejich života. Bolest, kterou Bill skrýval, s níž tak očividně bojoval, příběh o Williamových rodičích. Jak si to jen mohl nespojit?
Samozřejmě že Bill byl William. Vždyť to sám řekl, ne? Že se může stát kýmkoli. Chtěl začít znovu; samozřejmě, že si změnil i jméno. Tom si připadal jako naprostý idiot. Strávil s Billem tolik času, že byl opravdový zázrak, že si neuvědomil, že ten chlapec není odsud. Jistě, Bill v angličtině vždycky vynikal, ale dokonalost, kterou předváděl, jak při konverzaci, tak při gramatice, nebyla pro mladého Němce přirozená.
A vzhledem k tomu, že žil se svým homosexuálním strýcem a o rodičích se nikdy nezmínil, Tom prostě předpokládal, že se o svého syna nezvládají postarat. Nikdy neuvažoval o možnosti, že prostě nemohli.
Bolest, kterou v sobě Bill nesl, jak si mohl nevšimnout, že je to bolest někoho, kdo ztratil všechno, co miloval, všechno, co měl; bolest někoho, kdo ztratil i sám sebe.
Tom plakal dlouho předtím, než si vůbec uvědomil, že mu slzy smáčejí tričko. Najednou mu vše kolem Billa dávalo dokonalý smysl, najednou dávalo smysl úplně všechno.
Tom našel svého Williama; toho chlapce měl celou dobu přímo před nosem.
***
„Kdy jsi znovu začal používat Williama?“ Tom se opřel o rám dveří s rukama zastrčenýma hluboko v kapsách.
Bill ani nezvedl hlavu, než odpověděl. „Nezačal. Je to jen pseudonym.“
Tom trpělivě čekal, až Billovi dojde, jak přesně otázka zněla.
„Co myslíš tím zase?“ Bill pomalu zvedl pohled a zmateně se na Toma podíval. Nikdy nikomu neřekl, že je to jeho pravé jméno. Vždycky lidem říkal, že je to jen jeho umělecké jméno.
Tom se odstrčil od stěny a zavřel za sebou dveře. Měl pocit, že by se to mohlo zvrtnout. Pak přešel místnost a posadil se na okraj Billova stolu. Bill se zamračil, ale nevyhodil ho.
„Chci tím říct, že William Trümper není jen jméno, ale to, kým skutečně jsi.“ Tomovi trvalo docela dlouho, než se s touto skutečností smířil, ale když mu to jméno vyšlo z úst, byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Samozřejmě, že Bill byl William, dávalo to jediný smysl.
Bill ztěžka polkl a nervózně těkal očima, než si hlasitě odkašlal. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Je to jenom jméno, které mě zrovna napadlo.“
„Ne, to není.“
To, že si tím byl Tom tak jistý, Billa zmátlo. Ale víc než to, doslova ho to děsilo. Jak na to přišel? Co všechno věděl? Proč to vytahoval právě teď? Bill strávil tolik času předstíráním, že William neexistuje, že nikdy neexistoval. Ale najednou tu byl Tom a s takovou lehkostí mu říkal, že William je skutečný, a že ho nikdy neopustil.
Bill to samozřejmě věděl odjakživa, to byl důvod, proč to jméno vůbec použil. První malý krok. Bylo to těžké, ale tehdy mu to připadalo nejlogičtější. Způsob, jakým se mu to první den na univerzitě svezlo z jazyka, ho zaskočil, ale nebránil se tomu. Teď se z toho stalo jen další jméno. Bill se stále cítil Williamovi vzdálený, připadal si jako úplně jiný člověk, ale alespoň se snažili koexistovat.
Bill se přerývaně nadechl a setkal se s Tomovýma klidnýma očima. Nebylo třeba si dělat starosti, Tom už věděl, že lhal. Přece by ho kvůli tomu nemohl nenávidět, ne? „Jak dlouho to víš?“
Tom se maličko usmál a pokrčil rameny. „Že jsi William? Na to jsem přišel teprve nedávno. Ale o Williamu Trümperovi jsem věděl ještě dřív, než jsem tě poznal.“
Bill zápasil s dechem. Snažil se zůstat klidný a vyrovnaný, ale bylo to čím dál těžší. „Jak?“ Nedávalo to žádný smysl. Jak o tom mohl Tom vědět? Nikdy to nikomu neřekl. Věděl to jen jeho strýc a Bill si byl jistý, že David to nikdy nikomu neřekl. Takhle to u nich nechodilo. Vzájemně střežili svá tajemství, bylo to jedno z nepsaných pravidel v jejich malé rodině.
„Našel jsem tvůj dopis.“
Tom mu dal prostor, aby mu ta slova došla.
Ten dopis. Bill na ten dopis úplně zapomněl; napsal ho, když byl ještě v oparu smutku, dokonce zapomněl, co s ním udělal. Když se druhý den probudil, bezpečně ležící v nové posteli ve svém novém domově, Bill už na ten zatracený dopis zapomněl. V Billově novém světě ten dopis nikdy neexistoval. Stejně jako nikdy neexistoval ani William.
Najednou se Billovi rozbušilo srdce. Vzpomínky ho zaplavily a dopadly na něj s takovou silou, až se mu zatajil dech. Tělem mu projela bolest a slzy začaly stékat dřív, než je stačil zastavit. Celé roky tu bolest potlačoval, nikdy si nechtěl připustit, že tam je, že se skrývá ve stínu. Byl tak dobrý v předstírání, že neexistuje, že on není William, že se mu téměř podařilo přesvědčit sám sebe, že je to opravdu pravda.
Přesto některé věci vypluly napovrch. Pomalu se ho začalo zmocňovat jeho staré já. Každým dnem, který uplynul, se Bill na sebe díval do zrcadla a viděl víc a víc, jak se mění ve Williama. Ten, kterým byl před nehodou, se skrýval těsně pod povrchem a snažil se dostat ven, ale Bill to nechtěl. Bránil se; bojoval tak tvrdě, tak dlouho. Ale každým dnem byl William silnější. Každým rozhodnutím, které Bill učinil, je oba sbližoval.
Bylo jen otázkou času, kdy Bill pochopí, že nemá smysl bojovat. Bojoval v prohrané bitvě. Ale Bill stále bojoval. Nebyl připraven pustit Williama zpátky do svého života. Znamenalo to přiznat si bolest, ztrátu, znamenalo to, že bude nucen čelit démonům, před kterými před lety utekl.
„Nemusíš tomu čelit sám, víš?“ Tomův hlas prořízl Billovy myšlenky jako ostří nože.
Bill byl najednou na nohou a zíral na Toma s divokým výrazem v očích. „Proč jsi to musel udělat? Proč jsi mě prostě nemohl nechat na pokoji?!“ Bill vzlykal, ale jeho vztek byl silnější. „Nechci se s tím smířit, chci jen zapomenout.“ Z očí mu šlehaly blesky. Bylo mnohem snazší obviňovat z vlastní slabosti někoho jiného, než se k tomu skutečně postavit čelem.
Tom ani nemukl. Čekal, že Bill vybuchne, znal ho příliš dobře.
„Říkal jsem ti to, nebo ne? Řekl jsem ti, abys nezapomněl, nikdy jsem ti neřekl, abys mi to připomněl.“ Bill si nebyl jistý, jestli je víc frustrovaný, nebo rozzlobený, přešel místnost a vzal za kliku dveří takovou silou, až to zabolelo. Chtěl utéct, opravdu chtěl. Vůbec tomu nechtěl čelit, nechtěl tomu stát tváří v tvář.
„To ty jsi ho přivedl zpátky k životu.“ Byla to pravda. Ať už se to Billovi líbilo, nebo ne, on byl ten, kdo Williama přivedl z mrtvých zpět. Tom by na to pravděpodobně nikdy nepřišel, kdyby Bill neudělal první krok.
„Nemůžu si vzpomenout,“ řekl Bill se vzlykem a opřel si čelo o dveře. „Strašně moc to bolí.“ Věděl, že si za to může sám. Možná tajně chtěl, aby pravda vyšla najevo. Možná za to všechno mohl William.
Tom pomalu, aby ho nevyplašil, přešel místnost. Položil Billovi teplou ruku na rameno a jemně ho stiskl. „Já vím.“
Tom sevřel Billovo rameno pevněji, až se Bill otočil a uchýlil se do jeho náruče.
V Tomově objetí se Bill cítil v bezpečí. Bylo tomu tak vždycky. Když ho Bill nejvíc potřeboval, Tom tu vždycky byl. Jistě, v minulosti měli nějaké problémy, ale to už bylo všechno pryč. Zdálo se, že Tom vždycky věděl, co má dělat, když Bill trpěl. A když nevěděl, prostě ho objal. Bill miloval, jak se cítil, když ho Tom objímal. Cítil se v bezpečí, cítil se milovaný, ale co bylo možná ještě důležitější, Bill se cítil jako doma.
„Před tímhle nemůžeš utíkat celý život, Bille,“ řekl Tom a jeho hlas byl plný emocí. Opravdu nerad viděl Billa tak zlomeného. „Je čas přestat utíkat.“
„Nemůžu.“ Bill zabořil tvář do prohlubně Tomova krku a vdechoval vůni tak typickou pro Toma. Bože, ta vůně mu chyběla. „Sám to nezvládnu,“ zašeptal.
Tom zvedl ruku a pomalu pohladil Billa po vlasech. „Nejsi sám. Jsem tady.“
Bill se od Toma odtáhl a podíval se na něj vlhkýma očima. „Nechápu, proč jsi na mě tak hodný. Neměl bys být, víš? Choval jsem se k tobě tak špatně.“
Tom se při tom uchechtl. „Ne, to ne. Udělal jsem nějaké chyby a ty ses naštval. Jestli je někdo na vině, tak jsem to já.“
Bill si osušil slzy a skepticky se na Toma podíval. „No, mohl jsem se k tomu postavit dospěleji. Mohl jsem si s tebou promluvit, až vychladnu. Jen jsem nevěděl jak.“
Tom přikývl a nemohl než souhlasit. „To je fakt. Choval ses trochu jako děcko.“
Bill předstíral uraženost a lehce Toma udeřil do ramene. „Nechoval!“ V koutku úst mu hrál malý úsměv a Tom se cítil nesmírně pyšný. „Chápeš, co tím myslím, ne? Nechápu, proč jsi na mě tak hodný. Vždyť se ani nemáme rádi.“
Tom se zamračil a přemýšlel, jestli to Bill myslí vážně, nebo ne. V každém případě to bolelo. „To není pravda,“ řekl a sklopil pohled.
Proč Tom zareagoval tak, jak zareagoval, Bill nevěděl, ale najednou se cítil nesmírně provinile. Tom dělal všechno pro to, aby se cítil lépe. Choval se tak mile a Bill mu vmetl do tváře něco takového. On a ta jeho zatracená nevymáchaná pusa. „Omlouvám se. To jsem nechtěl.“
Tom znovu zvedl pohled a lehce se usmál. „Já vím.“ Nebyl o tom přesvědčený, ale když to Bill říkal, věřil mu.
Bill impulzivně chytil Toma za ruku a jemně ji stiskl. „Vlastně si myslím, že jsi ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl, Tome Kaulitzi.“
Tom se usmál a povytáhl obočí. „Jsem jediný přítel, kterého máš.“
Bill se na něj nejprve zadíval, ale stejně se zasmál. „Parchante.“
„Mrcho.“ Tom stiskl Billovi ruku zpět a oba se rozesmáli.
Upřímně řečeno, Bill si nepamatoval, kdy se naposledy smál. Když byl Tom nablízku, život se zdál tak snadný. Jistě, dnes večer se dostal na dno, ale přežil to bez úhony. Měl před sebou ještě dlouhou cestu a spoustu démonů, se kterými bude muset bojovat, ale v tu chvíli, když stál v tlumeně osvětlené kanceláři a držel Toma za ruku, měl Bill pocit, že se ho nic nemůže dostat. Zvládne to, tím si byl jistý.
***
„Vážně si myslíš, že si tohle vezmu na sebe?“ Zeptal se nedůvěřivě Tom.
Bill jen přikývl, kroužil kolem Toma a hodnotil vlastní práci.
„Jo, ale to se nikdy nestane, víš?“ Tom se znovu na sebe podíval do zrcadla a málem se zakuckal. Cítil se hrozně. „Jen přes mou mrtvolu,“ zamumlal si pod nos a zaječel, když ho Bill píchl jehlou.
„To se dá zařídit.“ Bill se zadíval na Toma v zrcadle a zafuněl. „A teď stůj v klidu, ty nevděčný parchante, a nech mě dělat mou práci.“
Z protějšího rohu místnosti se ozval smích, ale ten docela rychle utichl, protože se Bill otočil a namířil jehlu přímo na pachatele. „Ty budeš další.“ Mackenzie hlasitě polkl a sklopil pohled. Nikdo nevěřil, že by někdy někdo mohl Macka přimět k poslušnosti, ale Bill chudáka klávesáka při jejich první zkoušce tak setřel, že se od té doby neodvážil Billovi odporovat, příliš se bál následků.
Co však všechny překvapilo víc než Mackova náhlá poslušnost, byl stále ještě nově objevený vztah mezi Tomem a Billem. Pravda, nikdo z nich neslyšel žádné historky o nich dvou z dob jejich studentských let, ale rychlé změny mezi hravým škádlením a krutými hádkami všem zamotaly hlavu. Zdálo se, že Tom a Bill jsou přátelé, ale někdy se těm změnám nestačili divit.
„Vážně, Bille, tohle nemůžeš myslet vážně,“ zakňoural Tom po dalším zkoumavém pohledu do zrcadla. „Tohle vůbec není můj styl. Ze všech lidí na světě bys to měl vědět právě ty nejlíp.“
„Já to vím. To ale neznamená, že budeš zklamaný. K tématu turné se to dokonale hodí, nehledě na to, že ti to zatraceně sluší.“ Bill se pro sebe potutelně usmál a dodal: „A tohle je tvoje odměna za to, že jsi nedával pozor, když jsme probírali návrhy. Teď se nehýbej, musím to připevnit.“
Tom byl tak trochu rád, že se na něj Bill v tu chvíli nedívá, protože se červenal jako zamilovaná puberťačka. Pokud si Bill myslel, že mu to sluší, Tom si to na sebe vezme, ať jde pohodlí k čertu. Pokud nic jiného, alespoň to vyvolá rozruch v jejich fanouškovské základně. Byli zvyklí vídat Toma v jeho obvyklých pytlovitých džínách a obrovských tričkách. Vidět ho v něčem upnutějším nejspíš vyvolá vzpouru. Nebo, jak to Bill výstižně vyjádřil, „dokonce z něj ženy budou mít erekci“. Popravdě řečeno, jediná osoba, které chtěl Tom způsobit erekci, stála momentálně s hlavou pouhých pár centimetrů od Tomova klínu. Tom se na to snažil nemyslet.
Nemyslet na to vůbec nezabíralo a Tomovi bylo s přibývajícími minutami čím dál víc nepříjemně. „Už jsi hotovej? Potřebuju na záchod.“
Bill si odfrkl. „Bože, ty jsi fakt takový gentleman, Tome. Máš vážně nevymáchanou pusu, víš to?“ Zdálo se, že o tom přemýšlí, a Bill se odmlčel. „Takhle před holkama mluvit nemůžeš, víš? Většinou nemají rády takovýhle hrubý řeči.“
Tom se nadechl a zkřížil si ruce na holé hrudi. „Kdo říkal, že chci sbalit holku?“ Mělo to zůstat v jeho hlavě, nikdy to neplánoval říct nahlas. Ale bylo to venku a Tom to nemohl vzít zpět. V místnosti bylo najednou děsivé ticho. Jeho spoluhráči z kapely, kteří si povídali v rohu, ztichli a s vytřeštěnýma očima zírali na svého zpěváka.
Bill jen zvedl pohled a zvědavě se na Toma podíval. Promluvil jako první, čímž Toma zbavil trápení. „Vážně je to tak?“ Zeptal se nechápavě. „Kdo by to byl řekl?“ Pak Bill pokračoval ve své práci: Tom se ve svých těsných džínách cítil krajně nepohodlně.
***
„Ty jsi z toho návrháře gay, co?“ To si mysleli všichni, ale nikdo se to neodvážil říct. Ale Mack se ve skutečnosti nepovažoval za normálního, a proto neměl pocit, že se na něj obvyklé normy vztahují. Všichni předstírali, že se nic neděje, ale on musel prostě rýpnout do vosího hnízda.
„Nejsem,“ řekl Tom až příliš rychle a studem sklonil hlavu. Samozřejmě, že byl.
Mack zvedl obočí a zle se usmál. „Fanoušci budou hrozně zklamaní.“
Tom, smířený se svým osudem, zavrtěl hlavou a složil ruce do klína. Už to nemohl skrývat, stejně to už řekl. „Nejsem gay. To jen on.“
„To je to samé,“ prohlásil Mack a soustředil veškerou pozornost na hru, kterou právě hrál na svém smartphonu. Tohle téma ho začínalo nudit.
„Víš,“ začal Jared, a pak Benjamina udeřil loktem do boku, aby ho nechal to doříct. „Mám jednoho teplého bratrance, kdybys chtěl, mohl bych ti ho dohodit.“ Benji se ušklíbl, ale neodvážil se nic říct.
„Já mám taky jednoho,“ dodal Gustav slavnostně. „Ale je tak trochu zadaný.“
Tom se podíval na Jareda a zavrtěl hlavou směrem ke Gustavovi. „Jo, nemyslím si, že přebrat přítele Billova strýce by bylo zrovna nejchytřejší, pokud chci zůstat s Billem zadobře A věř mi, že to je to jediný, co chceš. Viděl jsem, jaký je to naopak a není to zrovna hezkej pohled.“
Jared byl naprosto zmatený. „Počkej, počkej. Vy se znáte tak dobře? Myslel jsem, že jste se právě seznámili.“
„A proč si asi myslíš, že si od prvního dne tykáme?“ Někdy i Toma překvapilo, jak hloupý dokáže jejich bubeník být.
Jared se poškrábal na hlavě a pokrčil rameny. „Nevím. Myslel jsem si, že je to věc celebrit. Je spousta lidí, kteří mi tykají, i když jsme se nikdy předtím neviděli.“
„Tom byl jedinej, koho oslovil jménem. Copak nevnímáš?“ Benji zavrtěl hlavou. Basák byl sice tichý, ale nikdy mu nic neuniklo. Byl něco jako oči a uši kapely.
„Hm.“ Jared vypadal, že o tom přemýšlí, a pak se rozzářil. „Takže se dobře znáte? Hej, to není špatný. Můžeš toho využít ve svůj prospěch!“ Blonďák najednou poskakoval na místě. Jared byl nadšený z představy dohazovače.
„Jo, no.“ Tom se začervenal a sklopil pohled. „Nebuď tak vzrušený, okay? Nemyslím si, že o mně přemýšlí takhle. Jsme jen přátelé.“
Gustav si odfrkl, ale mlčel. Necítil potřebu plést se do osobních záležitostí členů kapely. Jejich oficiální záležitosti ho zaměstnávaly víc než dost.
Jared trucoval, zklamaný, že mu Tom prakticky řekl, aby se na to vykašlal.
Benjamin zavrtěl hlavou a tiše oponoval. „Tím si nejsem tak jistý.“
***
„Dnes tu máme dva nejžádanější svobodné muže v celé zemi, o kterých se v posledních týdnech nejvíc mluví, a nemluvě o dvou nejúspěšnějších mužích, které jsme kdy měli tu čest v tomto pořadu přivítat.“ Tazatelčin obličej byl doslova rozpůlen jejím obrovským úsměvem.
Nechápal, proč se nechal přemluvit, aby s Billem poskytl rozhovor pro televizi. Ačkoli ještě větší záhadou bylo, proč Bill souhlasil. Tom hádal, že to bylo proto, že byli „doma“. Místní pořad, který se nacházel v jejich drahém Magdeburku; jak by mohli odmítnout?
„Jaký je to pocit být zpátky doma?“ Žena středního věku udělala velkou vysvětlivku o tom, že je to jejich rodné město, a Bill i Tom jí věnovali široký úsměv.
„Je to skvělé. Stýskalo se mi. Víte, nebyl jsem tu už několik měsíců.“ Billovo nadšení vypadalo upřímně, ale jeho úsměv postrádal hloubku. Tom v jeho očích viděl, že se už teď nudí.
„Je to dobrý pocit. Byl jsem tu nedávno, ale vždycky je příjemné vrátit se domů a vidět rodinu a přátele,“ řekl Tom.
„Skvělé, skvělé.“ Listovala otázkami, a pak se zdálo, že ji jedna zaujala. „Takže vaše spolupráce se dočkala velké publicity. Vaši kapelu, Tome, zná většina lidí. Ale pro ty, kteří následují a zůstávají v nevědomosti, Hunde vydali dvě studiová alba a nespočet singlů a videoklipů. Absolvovali už jedno světové turné, brzy vyrazí na druhé, a prodali miliony alb po celém světě.“ Tom přikývl a ona pokračovala. „Bille, o tvé nové módní značce VKbyWT, se říká, že je to další velká senzace.“
Bill se usmál a tazatelka se rozzářila.
„Co vás přimělo spolupracovat?“
Tom zvedl obočí a podíval se na Billa.
„No, vlastně jsem to byl já, kdo vyhledal Toma. Známe se ze střední školy. Když jsem se dozvěděl, že se mu daří, napadlo mě, že bych toho mohl využít ve svůj prospěch. Takže by se dalo říct, že to bylo z mé strany sobecké rozhodnutí. Jsem ale nadšený, že mou nabídku přijali.“
„Proč jste do toho šli?“
Toma to zaskočilo; zíral na to, jak Billovy oči změkly, když mluvil o starých časech. „No, usoudili jsme, že to bude výhodné pro obě strany. To, a taky je vždy samozřejmě vzrušující spolupracovat s přáteli a snažit se vytvořit něco nového a jedinečného. V tomto případě je to zkušenost s outfity na koncert, což není obvyklé.“
Žena dál rýpala do jejich spolupráce, zjišťovala, co to znamená a co od toho čekat, ale oba dva neměli v plánu vyložit karty na stůl. Tom stejně většinu času vnímal jen napůl. Sledovat Billa, jak mluví o tom, co miluje, bylo mnohem zajímavější.
„Co přesně znamená VKbyWT?“ Zeptala se tazatelka a najednou si získala Tomovu plnou pozornost. „Snažili jsme se na to přijít, ale stále je to pro nás záhada.“ Zasmála se, ale vypadala trochu v rozpacích.
„Je to dost osobní,“ řekl Bill a po tváři mu přelétl smutný výraz. Tom nečekal nějaké podrobnější vysvětlení, ale Bill se najednou zahleděl do Tomových očí a pokračoval. „Znamená to Vergessene Kinder od Williama Trümpera.“
Tom se automaticky natáhl po Billově ruce, vzal ji do své a lehce ji stiskl. Bill se na něj usmál.
„Jsou to děti, s nimiž tak hluboce soucítíme, když slyšíme o jejich tragédiích, ale na které zapomínáme v okamžiku, kdy se stane něco nového. Musí žít dál se svou bolestí, ale nikdo si na ně nevzpomene, jsou zapomenuté.“ Bill se zhluboka nadechl a na tazatelku se usmál. „William Trümper je přesně to dítě.“
Bill stiskl Tomovu ruku nazpět a zhluboka se nadechl. „Naštěstí ne všichni zapomínají. Někdo si je pamatuje. To jim dává sílu jít dál.“
„To zní, jako bys mluvil z vlastní zkušenosti.“ Žena si se zájmem prohlížela propletené ruce chlapců, ale byla dostatečně profesionální, aby se držela tématu.
„To ano, William Trümper byl…“ Bill se odmlčel a věnoval Tomovi další pohled, v němž hledal sílu. Tom se usmál a mlčky Billa pobídl, aby pokračoval. Tohle pro něj byl velký krok.
Byl nečekaný a Toma zaskočil, ale byl důležitý. Bill to musel přiznat. „Já jsem William Trümper.“
Zmateně listovala v papírech. Netušila, jak má v rozhovoru pokračovat. Billovi to bylo jedno. Řekl, co chtěl. Otočil se k Tomovi a setkal se s vřelým úsměvem. Tom byl hrdý, tak nesmírně hrdý a Bill to cítil. Tomův úsměv byl nakažlivý.
Najednou se Bill začal smát. Bylo tak uvolňující říct to nahlas. Najednou z jeho ramen spadlo obrovské břemeno a cítil se lehčí než kdy dřív. Jistě, bylo těžké to přiznat, a věděl, že bude muset přiznat i bolest, ale prozatím se Billovi ulevilo, že to dokázal říct. Tom se smál s ním a Bill věděl, že bez Tomovy podpory by to nikdy nedokázal.
Bylo to opravdu zvláštní, jak právě Tom od prvního dne v Billovi probouzel to nejhorší i nejlepší zároveň. Od chvíle, kdy se poznali, ho Tom prokoukl, ať už to věděl, nebo ne. Bill nemohl být vděčnější, že jeho dopis našel právě Tom.
Bill se naklonil blíž a něco Tomovi pošeptal. „Děkuju ti, že jsi mě našel.“
Tom zmateně zavrtěl hlavou. „Já jsem tě nenašel. To ty jsi našel mě a já ti za to chtěl vždycky poděkovat.“ Nalezení Billova dopisu změnilo Tomův pohled na spoustu věcí. Vždycky za to chtěl Williamovi poděkovat. Teď už mohl.
„A jak do toho příběhu zapadá Tom?“ Zeptala se žena nakonec, když si uvědomila, že v tom příběhu je něco víc, než Bill řekl. Pohledy, které si ti dva vyměnili, a tichá slova, která spolu sdíleli, toho byly více než dostatečným důkazem.
Drsně vytrženi ze své malé bubliny si chlapci vyměnili významné pohledy. „Tom byl ten, kdo si vzpomněl.“
Poté se rozhovor táhl snad celou věčnost, Tom se nudil a Bill ještě víc. Ale žena ve středních letech byla na roztrhání. Po tom, co jí Bill prozradil, měla pocit, že se jich může zeptat na cokoli, a tak to udělala.
„A já vím, že tohle zajímá každého,“ mrkla na ně. „Přinejmenším ty mladé dámy tam venku.“ Zasmála se vlastnímu vtipu a přiměla Toma i Billa, aby protočili očima. Věděli, co je čeká. „Chodí teď někdo z vás s někým?“
Tom odpověděl jako první. „Ne, nechodím.“ Neměl zájem o tom říkat cokoli dalšího. Přinejmenším ne, když byl Bill přímo vedle něj.
Zdálo se, že o tom Bill přemýšlí, a pak se šibalsky usmál. „No, já jsem gay, takže dámy mají stejně smůlu.“ Zasmál se vlastnímu vtípku, než pokračoval. „Ale momentálně s nikým nechodím, ne.“
Tom vydechl, aniž by si uvědomil, že zadržuje dech.
Zato tazatelka konečně ztratila řeč.
autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
