autor: KarlaSka
Následující měsíce utíkaly rychle. Tomovu pracovnu předělali na dětský pokoj v odstínech modré, protože se nakonec ukázalo, že budou mít kluka. Tom měl od té doby v hlavě jen představu svého syna a dělal pro něj vše, co jen mohl. Chtěl mu zajistit stejně krásné dětství, jaké měl i on.
Rodiče z obou stran je jezdili pravidelně navštěvovat a předávat jim nevyžádané rady. Simone s Gordonem si Shermine okamžitě zamilovali, ale její rodiče měli vůči němu výhrady, dokud na vlastní oči nezažili, jak se raduje z každé kontroly u lékaře, kde mohl vidět svého syna v reálném čase.
To Lucy byla jiný příběh. Chodila na návštěvy, jen když Shermine nebyla doma, a rozhodně se tak neradovala z jejich budoucnosti jako oni. Přiznala Tomovi, že doufala, že bude s Billem, a že se jí na Shermine těžko kouká jako na někoho jiného, než na ženu, která mu zničila šanci být s jeho skutečnou láskou.
Jenže Tom už to tak neviděl. Jeho skutečná láska rostla pod srdcem jeho přítelkyně, to byl člověk, pro kterého se všeho vzdal a pro něhož byl připravený obětovat mnohem víc.
Přesto nebyl den, kdy by na Billa nemyslel.
Po večerech, když Shermine spala, hledal si na internetu články, aby alespoň tušil, co se ve zpěvákově životě odehrává. Nad každou jeho fotkou se mu sevřelo srdce.
„Co děláš?“ ozvalo se mu za ramenem a Tom zaklapl notebook. Přesto si nebyl jistý, že to bylo dostatečně rychlé, aby neviděla jeho vyhledávání.
„Jen tak brouzdám po internetu, proč nespíš? Potřebujete oba hodně spát,“ pohladil ji po břiše. Na její drobné postavě vypadalo téměř komicky.
„Je nám v posteli bez tebe smutno,“ zapředla a políbila ho na krk.
„Už jdu,“ usmál se a ruku v ruce se s ní vydal do ložnice.
„Já ti pomůžu na něj zapomenout,“ mrkla na něj šibalsky a přetáhla si noční košili přes hlavu. Tom ani neměl šanci se jí zeptat, o kom mluví, když ho strčila na postel a svlékla z něj kalhoty.
***
„Připravená?“ zeptal se Tom a upravil si kravatu.
„Ne, nemůžu nic dopnout,“ vzlykla Shermine z ložnice.
Tom se rozešel za ní: „Vždyť jsme ty šaty kupovali včera, jak ti můžou dneska nebýt?“
„V těch já nepůjdu, vypadám v nich tlustě,“ popotáhla. Stála uprostřed pokoje v rozepnutých černých koktejlkách, které nosila, než otěhotněla.
„Nejsi tlustá. Jsi v devátém měsíci a v každých šatech budeš vypadat těhotně,“ usmál se na ni a vyndal ze skříně ohnivě rudé šaty, které si den předtím vybrala.
„Máš pravdu, ale už se nemůžu dočkat, až se zase vejdu do normálního oblečení,“ povzdechla si a vzala si od něj těhotenské šaty. Tom jí pomohl je zapnout a za chvíli už byla připravená vyrazit.
„Shermine, neber si ty lodičky. Sama víš, že toho budeš litovat,“ napomínal ji Tom, když ze skříně vyndala vysoké jehly.
„To zvládnu!“
„Posledně jsi musela chodit bosa, pamatuješ? Tak si radši vem ty pohodlné nízké.“
Dívka něco zamručela, ale poslechla ho.
Společně nasedli do auta, které na něj čekalo dole, a vydali se do galerie, kde měl Tom po dlouhé odmlce svoji samostatnou výstavu. Sice měl pocit, že mu ji dohodil Georg, protože prostory patřily jeho strýci, ale to mu na radosti neubíralo, protože vyprodal vstupy během dvou dnů, za což doufal, mohl jeho talent.
„Na mého umělce,“ usmála se na něj jeho přítelkyně, když si v limuzíně přiťukli nealkoholickým šampaňským.
„Děkuju,“ opětoval jí úsměv a věnoval jí něžný polibek.
„Jsi nervózní?“
„Ani nevíš jak. Co když se lidem nebudou moje obrazy líbit? Co když přijde nějaký kritik a veřejně mě strhá?“
„Neměj strach, tvoje obrazy jsou úžasné. Pokud se někomu nebudou líbit, pak je to jen jeho problém.“
„Máš pravdu, beztak maluju hlavně pro sebe.“
„A pro našeho malého. Ten dětský pokoj jsi vymaloval úžasně, docela mu závidím, že bude moct bydlet prakticky uprostřed lesa.“
„Pro něj jen to nejlepší.“
Zbytek cesty už moc nemluvili, Tom měl lidově řečeno nervy v kýblu a uklidňoval se hlazením Sherminina bříška, na což mu jeho syn odpovídal občasným kopnutím, při kterém se oba pousmáli.
„Konečně jste tady!“ přivítala je jako první jeho matka, oba je objala a políbila na tvář, „Shermine, ty jenom záříš.“
„Děkuji, Simone,“ odpověděla dívka a pyšně si pohladila vypouklé břicho.
„Ahoj mami, jsem moc rád, že jste dnes přišli,“ pozdravil ji Tom a vděčně jí zmáčkl ruku.
„Samozřejmě, zlato. Nenechali bychom si to ujít za nic na světě.“
Společně všichni tři vešli do rozlehlé galerie, kde se na stěnách skvěly Tomovy obrazy s rozličnými tématy. Většina z nich byla spíše abstraktnějšího rázu, ale při delším pozorování se na každém z nich mohl najít konkrétní motiv. Téma celé výstavy bylo prosté: život.
„Dobrý večer, Tome,“ pozdravil ho pan Kittel, který byl samozřejmě čestným hostem, „rád vidím, že se vaše umění posunulo.“
„Děkuji vám, pane,“ usmál se na něj Tom, ale víc slov si s ním nestihl vyměnit, protože ho dav a hlavně jeho matka táhly někam dál.
Po cestě si vyměňoval zdvořilé pozdravy se známými i neznámými, krátce odpovídal na dotazy, než došel do středu místnosti, kde už u vysokého stolku čekal tác se šampaňským a kurátor galerie, který si s ním přátelsky potřásl rukou, než lžičkou zacinkal o jednu ze skleniček, načež se celý sál utišil.
„Dobrý večer, dámy a pánové, rád bych vás dnes všechny přivítal na vernisáži nadějného umělce, na kterého jsem měl nedávno tu čest narazit a přesvědčit ho, aby se s námi podělil o svůj talent. Bez dalšího otálení vám představuji Toma Trümpera, kterého tímto poprosím o pár úvodních slov ke své výstavě.“
„Děkuji vám za vřelé uvítání,“ převzal Tom úvodní přípitek, „jak nejspíš všichni víte, moje výstava se jmenuje Život, a to je přesně to, o čem je. Jedná se o díla vytvořená v rozpětí téměř šesti let, tedy od počátku mého studia na vysoké škole do dneška. Vždy, když jsem vzal do ruky štětec, přenášel jsem na plátno něco ze sebe, takže jsou všechna ovlivněna nejrůznějšími životními událostmi, které mě za tu dobu potkaly, některé příjemnější než jiné. Jejich interpretace je čistě na vás, určitě si z nich každý vezmete to, co vám jako člověku řeknou. Rád si s vámi o nich popovídám, ale nechtějte po mně přesná vysvětlení, protože, upřímně, ani já sám si u některých neuvědomuji jejich plné sdělení. Ale věřím, že právě v tom je krása umění, že ke každému z nás promlouvá jinak a každému z nás přináší jiné pocity. Některé obrazy ve vás vzbudí radost nebo klid, zatímco ta stejná díla mohou na člověka vedle vás působit naprosto opačným dojmem. Proto vás vyzývám, abyste si na každý utvořili svůj názor sami, protože neexistuje univerzální klíč. Děkuji vám, že jste dnes všichni přišli, a doufám, že si dnešní večer užijete.“ Ukončil svoji řeč úklonem hlavy a pozdvihl skleničku k přípitku, načež dav udělal to samé a hosté se napili.
„To byla vyčerpávající řeč, kámo,“ pronesl Georg namísto pozdravu a pevně ho objal.
„Nerada souhlasím s Georgem, ale příště to možná trochu zkrať,“ zasmála se Lucy a rovněž ho objala, než se opět postavila vedle Georga, který ji objal kolem pasu.
„Je vidět, že nemáte vytříbený vkus,“ zasmál se Tom. Jejich popichování si nijak nebral k srdci, protože věděl, že to bylo jen přátelské pošťuchování.
„Jediná vytříbená věc v Georgově životě je leda Lucy,“ odfrkl si vedle něj Gustav, než mu s Andreou věnoval medvědí objetí, „jsem na tebe pyšnej.“
„Já taky,“ usmála se Andrea, „odvedl jsi velký kus práce.“
„Všem vám děkuju, teda vlastně kromě vás dvou,“ loupl okem po Georgovi a Lucy, kteří se jen zachichotali, „a teď vás vybízím, ať si to projdete, než mi budete pět další chválu. Aby byla konkrétnější.“
„Tvé přáním je nám rozkazem!“ zasalutovala mu jeho sestra hravě a odvedla Georga ke stěně s obrazy.
„Jsi v pořádku, Tome?“ zeptal se Gustav, když byly ty dvě hrdličky z doslechu.
„Proč bych nebyl? Tohle je přece splněný sen, ne?“ usmál se Tom a napil se ze skleničky.
„Člověk může mít víc jak jeden sen.“
„A mně se plní všechny. Výstava, syn, co víc bych si mohl přát?“ Tom se stále usmíval, ale pouze ústy ne očima.
„Kdyby sis chtěl promluvit, jsme tu pro tebe, ok?“ poplácala ho Andrea povzbudivě po rameni a odvedla Gustava stranou. Bylo jí očividně jasné, že Tom nechce nyní nic rozebírat. A možná ani nikdy potom.
Tom se bezvýrazně rozhlédl po sále. Všude stály hloučky lidí se šampaňským v ruce a živě hovořily. Opodál Simone hladila Shermine břicho, zatímco jí vyprávěla, jak moc se těší na prvního vnoučka.
Co víc by si mohl přát?
S povzdechem se rozešel k prvním obrazům, které kdy namaloval, a tiše si je prohlížel, jako by je viděl poprvé v životě. S odstupem času mu to tak i připadalo. Sem tam ho někdo zastavil a zeptal se ho na inspiraci či techniku. Tom zdvořile odpovídal, ale nebyl schopen předstírat entusiasmus, což hosté nejspíš vycítili, protože se ho po půl hodině všichni ptát přestali. Doufal, že si tím nevyslouží pověst nerudného umělce.
Postupně se dopracoval až k obrazům, jež nakreslil před dvěma lety, kdy poprvé potkal Billa. Při té vzpomínce ho bodlo u srdce. Tiše si prohlížel orchidej a přemýšlel, jaký by jeho život asi byl, kdyby Shermine neotěhotněla. Stál by tu teď s Billem ruku v ruce, nebo by tu byl sám po další jejich hádce? Poznal by Bill, které obrazy jsou o něm, nebo by je strhal, že je to jen hromada čar?
Zrovna stál před obrazem, který byl zdánlivě abstraktní, ale když se člověk pořádně zahleděl, dokázal rozpoznat světlo vycházející z prosklených dveří, před kterými stály dvě postavy na dešti. Tiše si povzdychl a napil se.
„Kolik byste za něj chtěl?“ ozvalo se za ním. Tom měl deja vu, když mu lok zaskočil v krku, div nepoprskal svůj vlastní obraz.
„Bille,“ vydechl překvapeně a neubránil se širokému úsměvu, „co tady děláš?“
„To je mi přivítání,“ odfrkl si Bill s úsměvem, než svoji pozornost zaměřil zpět na obraz.
„Promiň, jen jsem tě tu nečekal,“ prohrábl si Tom nervózně vlasy. Najednou si připadal podivně lehký a nevěděl, co má dělat s rukama.
„Mám rád vernisáže,“ odpověděl Bill prostě, „tak kolik?“
„Kolik co?“
„Kolik chceš za tenhle obraz?“
„Tenhle zrovna není na prodej,“ vzpamatoval se Tom.
„Proč ne?“
„Protože k němu mám citovou vazbu.“
„To já taky,“ pokýval Bill hlavou.
„Pravda,“ usmál se Tom nevesele a jen těžko odklonil svou pozornost od Billova obličeje zpět k obrazu. V tu chvíli se jejich ruce letmo dotkly. Tomem jako by projel elektrický proud, na okamžik zapomněl, jak se dýchá, a do tváří se mu navalila krev. Bill ztěžka polkl.
„Přemýšlíš někdy, jaké by to bylo, kdyby ten večer dopadl jinak?“ zeptal se zpěvák znenadání.
„Každý den,“ přiznal Tom bez rozmyslu.
Bill se k němu otočil. Měli k sobě tak blízko, že by se stačilo jen maličko naklonit, aby ho mohl políbit. Zpěvák očividně myslel na to samé, protože mu pohled sjel na jeho ústa a olízl si rty. Tom se sebou musel hodně bojovat, aby se odvrátil.
„Tak kolik?“
„Je tvůj, vždycky byl tvůj,“ odpověděl Tom dutě a oba dva věděli, že nemluví jen o obraze.
„Tome! Pojď své matce říct, kdo vymyslel jméno pro našeho syna!“ křikla na něj Shermine z druhé strany místnosti a posunkem ruky ho volala k nim. Tomovi neunikl krátký zlostný pohled na Billa.
„Omlouvám se, musím jít,“ usmál se na zpěváka nevesele, „jestli tu budeš, až tahle šaráda skončí, domluvíme se ohledně předání.“
„Děkuju,“ opětoval mu Bill stejně neveselý úsměv.
„Tome, neříkej mi, že vážně chceš vašeho syna pojmenovat Samuel. Nemysli si, že nevím, že je to kvůli tomu rapperovi, co jsi ho jako puberťák pořád poslouchal,“ kárala ho matka ihned, jak se k nim připojil. Shermine ho majetnicky vzala kolem pasu, ale on její gesto neopětoval.
„Samuel je pěkné jméno, nemyslíš?“ odpověděl nevinně.
„To ano, ale mělo by se dát ze správného důvodu.“
„Mně se taky líbí,“ usmála se Shermine a políbila Toma na tvář. Tomu neuniklo, že se předtím podívala za ně, aby se ujistila, že to vidí ten, pro koho to divadlo bylo. To v něm vzbudilo odpor, který se za každou cenu snažil nedat najevo, ale něco v jeho obličeji ho muselo prozradit, protože Simonin výraz se změnil.
„Jsi v pořádku, Tome?“ zeptala se starostlivě.
„Ano jsem, nevadilo by vám, kdybych si vzal Shermine na chvíli stranou? Potom vám ji hned vrátím.“
„Samozřejmě, že ne,“ zasmála se Simone v domnění, že si jen hodlá ukrást pár polibků.
Tom vzal svoji přítelkyni za zápěstí a odvedl stranou od ostatních.
„Je tohle vážně nutné?“ obořil se na ni, když byli z doslechu.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděla a naštvaně si překřížila paže na prsou.
„Ty víš až moc dobře, o čem mluvím. Vybral jsem si tebe, ne? Tak se ke mně přestaň chovat jako k svému majetku.“
„Nechci, aby ses s ním bavil. Mysli na svoje nenarozené dítě.“
„Myslím na něj, ale to neznamená, že nemám minulost.“
„Nechci, abys s ním mluvil. Nechci, abys ho ještě někdy viděl.“
„Dobře,“ rozhodil Tom poraženecky rukama, „už se s ním nikdy neuvidím, spokojená?“
„Skvělý,“ odsekla a otočila se na podpatku a zmizela v davu.
Tom složil hlavu do dlaní, když ucítil na rameni jemný dotyk.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Lucy a povzbudivě mu rameno stiskla.
„Ale jo. Jen se Shermine asi třískají hormony,“ odfrkl si a vzal si od procházejícího číšníka skleničku.
„Nemyslím si, že jsou to hormony,“ odpověděla jeho sestra tiše.
„A co to podle tebe je?“
„Myslím, že ví, že je cena útěchy. A že se snaží dělat všechno pro to, abys ji neopustil.“
„No, tímhle chováním k tomu má nakročeno. A rozhodně nejsou cena útěchy, ani jeden z nich.“
„Zkus se na to podívat z jejího pohledu. Ona ví, že jsi k Billovi choval hodně silné city a někde hluboko ví, že nebýt toho dítěte, tak bys s ní nejspíš nebyl. Sice neví o té vaší aférce, ale něco v té době musela tušit. A teď vás tady spolu vidí, jak se na sebe usmíváte, vyměňujete si hluboké pohledy a pozná, že mezi vámi pořád něco je. Neměj jí to za zlé, naprosto obyčejně žárlí. Na jejím místě bys to cítil stejně.“
„Od kdy se jí zastáváš? Myslel jsem, že ji nesnášíš?“ odpověděl Tom a dal si pořádný doušek.
„Nezastávám se jí, jen ti říkám, jak to je. Možná se to nevyvinulo všechno tak, jak jsem doufala, ale chci, abys byl šťastný. Ať je to s kýmkoliv.“
„Děkuju, Lucy,“ usmál se na ni nevesele a věnoval jí krátký polibek na tvář. Byl jí za její slova vděčný, i když ho donutila si připustit, že se ke své přítelkyni zachoval nefér.
„Nemáš za co. Od čeho je starší sestra, když ne od toho, aby poučovala mladšího bratra,“ zasmála se a položila mu hlavu na rameno. Chvíli tam spolu jen ta tiše stáli a pozorovali ostatní, než se Tom rozhodl se vydat mezi hosty a být přátelštější než předtím.
Změna v jeho náladě jim neunikla a za chvíli byl zavalen dotazy, z nichž většina se opakovala, ale Tom na ně po zbytek večera odpovídal se stejným nadšením, jako když mu byly položeny poprvé.
Večer už se chýlil ke konci a hosté pomalu začali odcházet, když za ním přišla jeho matka se Shermine po boku.
„Zlato, bylo to úžasné a jsem moc ráda, že jsme toho mohli být součástí.“
„Já děkuji, že jste tu byli, cením si toho. Shermine, lásko,“ otočil se k ní, „musím to tu zavřít s ostatními, nevadilo by ti jet s mými rodiči? Přijedu domů hned, jak to bude možné.“
Dívka při tom oslovení očividně pookřála a věnovala mu unavený úsměv.
„Ráda, mám nohy jak konve,“ zasmála se a vyměnila s ním krátký polibek, než odešla zaháknuta do jeho matky.
Tom se rozloučil ještě s několika hosty, kteří mu přišli potřást rukou, než se vydal do kanceláře kurátora shrnout si dnešní večer a rozhodnout se, jak bude výstava dále pokračovat.
Vernisáž měla větší úspěch, než si dovolil doufat, a tak se dohodli, že bude probíhat následující měsíc, než se prodané obrazy vydají na cestu ke svým novým majitelům.
Věděl, že by měl mít neskonalou radost, ale byl zvláštně apatický, jako kdyby se ho celý večer ani netýkal. Pořád musel myslet na Billa a jejich poslední společný večer.
„Tome, posloucháte mě?“ vytrhl ho ze zamyšlení kurátor.
„Jistě pane, omlouvám se, na chvíli jsem byl myšlenkami jinde,“ rozhodl se nelhat.
„To jsem si všiml. U vás umělců je to časté prokletí, ale hlavní je, že ty vaše denní sny umíte přenést na plátno a o to tady jde.“
„Některé sny je lepší si ponechat jen v hlavě, aby nás nepronásledovaly o to víc,“ zamračil se zamyšleně.
„Věřte mi, že vás budou pronásledovat i tak,“ poplácal ho muž po rameni a opustil místnost.
Tom musel uznat, že na jeho slovech něco bylo. Navzdory tomu, že své myšlenky na Billa od jejich posledního setkání nepřenesl na plátno, stejně se jich nezbavil a vracely se stále se stejnou intenzitou. Nezdálo se, že by ho touha po něm někdy hodlala opustit.
Pomalu vyšel z místnosti. Netoužil po kontaktu s ostatními a dával jim čas odejít z galerie, než se do ní sám vrátí. K jeho úlevě tam stálo posledních pět lidí. U východu se zrovna Georg loučil se Schäferovými, kteří mu jen zamávali na rozloučenou, a u jednoho z obrazů si zaujatě povídali Lucy a Bill. Nejistě vykročil jejich směrem.
„Je mi to moc líto,“ zaslechl svou sestru, když se k nim přiblížil.
„Není to tvoje chyba,“ odpověděl Bill a povzbudivě jí se smutným úsměvem pohladil po zádech. Až v tu chvíli si všiml, že oba mají v očích slzy.
„Neruším?“ zeptal se opatrně, ačkoliv mu bylo jasné, že ať už se jedná o cokoliv, tak ruší.
„Ne, vůbec, jen si povídáme o tvých obrazech,“ otočila se na něj sestra s hraným úsměvem, zatímco se rychlým mrkáním snažila zakrýt tichý pláč.
„Doufám, že jen v dobrém,“ zasmál se vynuceně a dovolil si letmý pohled na Billa, který se snažil nenápadně si utřít tváře.
„Samozřejmě,“ odpověděl zpěvák a napil se ze skleničky, kterou po celou dobu držel v dlouhých prstech ozdobených masivními prsteny.
„Jen jsem se Billovi omlouvala za ty fotky,“ přiznala Lucy s provinilým pohledem, „nechtěla jsem, aby si myslel, že jsi za to mohl ty.“
„Nikdy jsem si to nemyslel,“ usmál se na ni Bill, „a není to tak, že bys to udělala naschvál. A na znamení mého odpuštění tě zvu na koncert příští týden. Samozřejmě s VIP vstupem. A ať přítel vezme sestru.“
„Věř mi, že to nechceš. Jako pro zpěváka je pro tebe sluch důležitý a po setkání s Annou o něj zaručeně přijdeš, jak bude ječet,“ připojil se k nim Georg a vzal Lucy něžně kolem pasu.
„Myslím, že to zvládnu,“ zasmál se Bill, „pošlu lístky po kurýrovi.“
„Děkujeme,“ políbila ho Lucy na tvář, „měj se krásně.“
S tím Georg s Lucy odešli a nechali je stát samotné uprostřed galerie.
Tom nervózně přešlápl, nevěděl, co má říct.
„Nějak nevím, kde začít,“ zašeptal Bill s pohledem upřeným do země, jako by mu četl myšlenky.
„Shermine nechce, abych se s tebou ještě někdy viděl,“ vyhrkl Tom a nejradši by si nafackoval, když se setkal se zpěvákovým ublíženým pohledem.
„Tomu rozumím,“ kývl Bill a snažil se na tváři vyčarovat úsměv, ale rty se mu jen podivně zkroutily.
„A já zase nechci tě už nikdy nevidět.“
„Cože?“ zasmál se Bill upřímně. Ani Tom pořádně netušil, co ta věta znamenala, věděl jen, co se snažil říct. Místo vysvětlování chytil druhého muže rukou za týl a přitáhl si ho do hlubokého polibku. Ten mu ho chvíli oplácel, než se od něj odhodlaně odtáhl.
„Tohle mi nedělej,“ zakroutil hlavou a vydal se k východu.
„Bille!“ křikl za ním Tom a pokusil se ho chytit za ruku, ale zpěvák se mu mrštně vysmýkl.
„Ne, Tome! Na tohle nemáš právo! Vybral sis a já to respektuju. Tak měj ten samý respekt ty ke mně a nech mě se přes to dostat, nech mě odejít,“ Bill křičel, ale v jeho hlase nebyla zlost, pouze zoufalství, a v jeho očích se leskly slzy.
„Odejít? Ty se sám vracíš! Proč bys tu jinak dnes byl? Ty sám se přes nás nechceš přenést, stejně jako já!“ oplatil mu Tom stejným tónem.
„Asi máš pravdu, ale to ti nedává právo mi dávat naději, abys mi ji vzápětí zase sebral. Není to od tebe fér.“ Zpěvákovi už se po tvářích koulely slzy a on se je nesnažil nijak zamaskovat. Takhle zranitelného ho Tom nikdy neviděl.
A v tu chvíli si uvědomil, jak sobecky se k němu celou dobu choval.
„Máš pravdu,“ hlesl tiše a sklopil pohled k zemi. Styděl se za sebe. Měl se lépe ovládat, nejen kvůli Shermine, ale i kvůli Billovi. Nedocházelo mu, jak moc jim oběma ubližuje, když dává průchod svým touhám, že se chová jako hajzl k oběma. Nezasloužil si ani jednoho z nich.
„Sbohem, Tome,“ kývl Bill rázně hlavou, otočil se na podpatku a byl pryč.
Nesnažil se ho zastavit.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
