autor: elvisfan
Druhý den ráno, když Tom otevřel oči, s překvapením zjistil, že spal skoro do jedenácti. Převalil se na záda a pomalu si uvědomil, že celý víkend nemá co dělat. Když slyšel, jak venku stále prší, byl vděčnější než kdy jindy, že nemusí nikam chodit. Posunul se, opřel se o čelo postele a přejel si rukama po obličeji, aby se pokusil probrat. Navzdory všemu tomu alkoholu ze včera ho hlava nijak strašně nebolela, ale v ústech měl jako v polepšovně a celkově si nepřipadal zrovna svěže. Přičichnout si k vlasům neměl ani odvahu. Se zívnutím hodil boxerky do koše na prádlo v rohu a zamířil do sprchy.
O patnáct minut později, s čistým tělem, vlasy a mátovými ústy, se vydal dolů. Vzal si z verandy noviny a zamířil rovnou ke kávovaru. Přemýšlel, zda si nekoupit Keurig, když vtom se probudil k životu jeho telefon.
Gustav: proč tohle sám sobě dělám?
Georg: jak to, že mi došly kukuřičné lupínky? musím mít kukuřičné lupínky, když mám kocovinu!
O půl hodiny později, když si vychutnával kávu a vafle z toustovače, se ozval Andy.
Andy: Prostě mě hned zabij. prosím.
Dojedl snídani, přečetl si noviny a chvíli se oddával své lehké posedlosti hrou Candy Crush. Popadl tašku z místa, kam ji včera večer upustil, otevřel notebook a znovu zívl, když se probral k životu. Zkontroloval svůj pracovní a osobní e-mailový účet, pak se přihlásil na Facebook, aby si rýpl do svých přátel. Chvíli projížděl svůj Twitter a prohlížel Instagram, než se krátce zamyslel nad tím, jestli by se neměl znepokojovat svou závislostí na sociálních sítích. Zapnul televizi a na zbytek dne se ponořil do lenošení.
***
V neděli ho přepadla nervozita.
Měl svou práci rád a věděl, že je v ní dobrý. Ale teď se všechno zdálo být… větší. Od zítřka bude mít jeho pracovní výkon větší váhu než kdy dřív. Z toho pomyšlení se mu udělalo trochu nevolno. Podíval se z okna kuchyně na šedivou oblohu a snažil se myslet na cokoli jiného než na práci. Pohled na sousedovu popelnici na chodníku mu poskytl vítané rozptýlení. Otevřel boční dveře, stiskl vypínač, aby zvedl garážová vrata, a když se otočil zpátky do kuchyně, zahlédl v rohu vedle hromady krabic cíp svého spacího pytle.
Jeho oči se rozšířily, když se spacák pohnul. Popadl koště a čekal, že to bude myš nebo mýval, který chodí po studeném betonu. Rozhodně nečekal, že v koutě najde schouleného člověka.
Zamrkaly na něj velké vyděšené oči a hubené ruce objímaly stejně hubené nohy.
„Kdo kurva jsi a proč jsi v mé garáži?“ Dožadoval se.
„Omlouvám se,“ odpověděl tichý roztřesený hlásek. „Strašně moc se omlouvám.“
Osoba se pomalu postavila a Tom si uvědomil, že je to dospívající chlapec. S jeho bledou pletí, bolestně hubenou postavou a rozcuchanou změtí dlouhých černých vlasů mu nemohlo být víc než šestnáct nebo sedmnáct.
„Pršelo,“ vysvětlil tiše. „Chtěl jsem se jen osušit a… tvoje garáž byla otevřená.“
Tomovy oči se zúžily a chlapec si ochranitelsky omotal paže kolem těla.
„Jak dlouho už jsi tady?“ Zeptal se ho Tom.
„Od pátku,“ odpověděl chlapec. „Viděl jsem tě přijít domů.“ Přikrčil se pomalu a popadl červenou tašku. „Nic jsem nevzal. Jen jsem… potřeboval něco k jídlu.“
Tom si s odporem prohlížel velké zelené popelnice vedle dveří do kuchyně. „Ty ses mi hrabal v odpadcích?“ Vyjel na něj.
Chlapcův hlas byl jen pouze tichý šepot. „Měl jsem hlad.“
„Hele, tohle není Motel 6.“ Přistoupil k třesoucí se postavě schoulené v rohu. „Vypadni odsud, než zavolám policii.“
„Ne!“ Chlapec natáhl křehkou ruku. „Prosím!“ Držel si před sebou tašku jako štít. „Já půjdu. Slibuju. Prosím, nevolej je.“
Když se Tom přiblížil, lépe si prohlédl osobu před sebou. Nevypadal ušmudlaně, měl čistou pleť a na tváři jen náznak strniště nad horním rtem. Až na několik oprýskaných míst černého laku na nehtech vypadaly chlapcovy nehty upraveně a jeho oblečení bylo podle všeho v poměrně dobrém stavu.
Chlapec si ho ostražitě prohlížel, když se sunul bokem podél zdi a postupoval směrem k přední části garáže. Zastavil se, když mu v žaludku zakručelo dost hlasitě na to, aby to Tom slyšel, a vyhnul se Tomovu pohledu.
„Počkej chvilku,“ řekl Tom klidnějším hlasem. „Jak se jmenuješ?“
Chlapec zamrkal. „Bill.“
„Okay,“ přikývl Tom. „Bill. Já jsem Tom.“
Bill se na něj nervózně podíval. „Ahoj.“
„Proč jsi spal v mé garáži?“
„Já ne…“ Billova brada se zachvěla a Tom zaslechl popotahování. „Neměl jsem kam jinam jít,“ řekl žalostně. „Rodiče mě vyhodili a já bydlel u jedné kamarádky, dokud mě její rodiče před pár dny nevyhodili, a… já nevěděl, co dělat.“ Podíval se na Toma hnědýma očima plnýma slz. „Viděl jsem, že máš otevřenou garáž, a myslel jsem si, že tu nikdo není, takže… hele, omlouvám se, ano?“ Udělal od Toma ještě pár kroků. „Já už půjdu. Promiň, že jsem tě obtěžoval.“
Když Bill vycházel z garáže, na hlavu mu přistály dešťové kapky a on se podíval na rozbouřenou oblohu. Stál na konci příjezdové cesty, jednou rukou svíral tašku a druhou měl zastrčenou v kapse, tělo se mu třáslo. Zaslechl za sebou tiché hučení a otočil se, aby viděl Toma, jak tlačí popelnice k obrubníku. Jejich pohledy se setkaly a Tom kývl hlavou, když se otočil zpátky k domu.
„Pojď dál.“
***
Tom nenápadně pozoroval postavu sedící u kuchyňské linky, když dával na sušák chlapcovu tašku. Zhltnul dva sendviče s grilovaným sýrem, teď byl v polovině třetího a teprve začínal zpomalovat. Podíval se na Toma, když vypil sklenici coly, ten odvrátil zrak a místo toho se soustředil na tašku pod jeho rukama. Rozepnul ji a objevil hromadu oblečení, nějaké toaletní potřeby, vybitý mobil a fén. Odložil ostatní věci stranou, popadl tričko a vykulil oči, když ho přes nos praštil silný zápach. Zdvořile potlačil zakašlání, když začal házet věci do pračky.
„Ehm…“ znovu se otočil k lince. „Říkal jsi, že jsi byl u kamarádky? Proč jsi od ní odešel?“
„Její rodiče jsou dobří přátelé s mými,“ odpověděl Bill tiše. „Natalie mě tak nějak… propašovala do domu a trvalo čtyři dny, než mě její máma našla. Věděli, proč mě vyhodili, a řekli, že ani u nich nemůžu zůstat. Takže jsem pak strávil pár nocí v parku, a jakmile začalo pršet, tak jsem… zabloudil sem k tobě.“
Tom jen přikývl a dál házel Billovo oblečení do teplé mýdlové vody. Na dně batohu našel černé vysoké boty, které také položil na sušák.
„Tome?“ Tom se lekl, překvapen, že Bill najednou stojí v otevřených dveřích prádelny. „Mohl bych…“ Bill si pohrával s lemem trička. „Vím, že toho chci asi moc, ale… mohl bych se třeba… osprchovat?“
„Samozřejmě,“ souhlasil Tom. „Koupelna je nahoře, druhé dveře vlevo.“
Billovi se viditelně ulevilo, když sáhl po svých věcech.
„A myslím, že v kuchyni mám nabíječku navíc,“ dodal Tom. „Kdyby sis chtěl nabít telefon.“
Bill se na telefon podíval. „Ani nevím, jestli je vybitý, nebo ne,“ odpověděl. „Ale s Natálií jsem už pár dní nemluvil. Rád bych ji dal vědět, že jsem v pořádku.“ Otočil se k odchodu a pak se zarazil. S drobným úsměvem se otočil zpátky k Tomovi. „Děkuju.“
Tom se na oplátku jen usmál a zaposlouchal se do Billových tlumených kroků na schodech.
***
Tom uklidil kuchyň, přesunul Billovo oblečení do sušičky, ale ten se stále dolů nevracel. Krátce se zamyslel nad cennostmi, které nahoře teoreticky mohl mít, a pak zavrtěl hlavou. Chlapec, který je v jeho sprše, je sice úplně cizí, ale Tom si nemyslel, že by byl zloděj.
Jakmile se sušička vypnula, Tom popadl oblečení na převlečení, Billův telefon a odnesl je nahoru. Dveře koupelny byly zavřené a Tom z druhé strany slyšel tiché vzlyky. Tiše zaklepal, zaslechl posmrkávání a nějaký pohyb, než Bill dveře otevřel se zarudlýma očima. Vypadal hubeně a křehce a jednou rukou svíral ručník omotaný vysoko kolem pasu.
„Napadlo mě, že by sis chtěl vzít na sebe něco čistého,“ řekl mu Tom a nabídl mu malý uzlíček, který držel v rukou. „A tvůj telefon už by taky měl být trochu nabitý.“
„Díky.“ Bill položil oblečení na pult, posadil se na víko záchodu a okamžitě zapnul telefon. „Wow,“ zamumlal. „Hádám, že mě ještě úplně neodřízli od světa.“
Rychle vyťukal zprávu a pak si ruce obtočil kolem těla. Nervózně se na Toma podíval.
„Děkuju,“ řekl tiše. „Za všechno.“ Podíval se na vanu. „Tvoje sprcha je skvělá.“
„Jo,“ usmál se Tom. „Tlak vody mi rozhodně nechybí.“
Jejich úsměvy pohasly, rozhostilo se trapné ticho a Tom nakonec z malé místnosti vycouval.
„Hádám, že se chceš obléct a tak,“ vykoktal.
„Jo.“
Bill vstal a cítil, jak se místnost točí. Jeho tělo se zakymácelo a Tom ho zachytil, když se mu podlomila kolena.
„Wow!“ Tom rychle Billa posadil zpátky na záchod. „Jsi v pohodě?“
„V pohodě,“ přikývl Bill. „Jen jsem unavený.“
„A hádám, že jsi v poslední době ani moc nejedl,“ dodal Tom.
Chvíli počkal, a pak Billovi pomohl pomalu vstát. Mladší chlapec vypadal, že stojí pevně na nohou, a tak ho Tom pustil. Zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí, špičkou jazyka si hrál s piercingem ve rtu, a Bill ho nervózně pozoroval. Nakonec se Tom rozhodl a řekl Billovi, aby ho následoval. Ten si vzal své věci a následoval Toma do spoře zařízené ložnice.
„Gustav má pravdu,“ poznamenal Tom, když rozsvítil světlo. „Jsem až moc hodný.“ Podíval se na Billa stojícího ve dveřích. „Ale nemůžu tě vyhodit ven, když prší, nemáš kam jít a jsi tak unavený a hladový, že jsi mi málem omdlel v koupelně.“ Ukázal směrem k posteli a sledoval, jak ho Bill sleduje očima. „Takže,“ začal. „Vyspi se, a až se probudíš, dáme si večeři.“
Billovy oči se rozšířily a začaly slzet. „Vážně?“
„Vážně,“ přikývl Tom. „Potom… já nevím.“ Podíval se na Billa, který stál a stíral si z tváří slzy. „To vymyslíme potom.“
autor: elvisfan
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
