autor: BrokenMirror
Noční můry
Tu noc se Billovi zdálo o tom, jak ho pronásleduje velké hnědé X, které ho nejspíš chtělo sežrat, a dokonce mělo i ruce, kterýma po něm sahalo. Probudil se zadýchaný, a když se nad tím snem zamyslel, musel se zasmát nad vlastní hloupostí, svalil se zpátky na postel a rukou si prohrábl zpocené vlasy. Algebra mu rozhodně nesvědčila, pomyslel si. Způsobovala mu děsivé noční můry podobné těm, které míval jako dítě.
Vždycky ho něco pronásledovalo a on měl pocit, jako by se prodíral vodou, jelikož všechno kolem se hýbalo tak rychle a Bill tak pomalu. Obvykle to končilo tím, že se v panice probudil a skoro hyperventiloval.
Nějak z nich vyrostl, i když se mu čas od času stále vracely. Přesto ta dnešní můra byla jednou z těch nejhorších a Bill nebyl nadšený, jelikož nesnášel pocit, že je proti všemu, co se děje kolem až moc pomalý.
Vstal z postele a spěšně zamířil do sprchy, aby ze sebe smyl ten děsivý sen.
***
„Máš nějaké domácí úkoly?“
Gordon pročítal noviny při obvyklém pití ranní kávy; když Bill vešel do kuchyně, ani se na něj nepodíval, byl příliš zaujatý zprávami nebo sportem nebo něčím podobným, co ho v novinách zaujalo.
„Taky ti přeju dobré ráno, tati,“ zamumlal Bill a posadil se ke stolu, protřel si unavené oči a prohrábl si vlhké vlasy.
„Jen mě to zajímalo. Jestli nějaké máš, měl by sis je udělat hned, a ne v noci nebo dvě hodiny před začátkem školy.“ Podíval se najednou přísně přes okraj novin s brýlemi nasazenými na nose.
„No, žádný nemám,“ pokrčil Bill rameny. Popravdě řečeno neměl tušení, jestli nějaké domácí úkoly má, nebo ne. Vlastně to bylo tak, že mu to bylo jedno… vždycky mohl najít někoho, kdo by je udělal za něj, kdyby musel. Lidé ho buď milovali, nebo nenáviděli, takže bylo snadné najít někoho, kdo by za něj úkol udělal, stejně jako najít někoho, kdo by ho nejraději uškrtil.
Gordon zavrčel. „Když jsem byl ve tvém věku, vždycky jsme měli-“
„V mým věku jsi byl před desítkami let,“ připomněl mu Bill. „Dneska se už k dětem nechovají jako k otrokům, víš?“
„Když jsem byl ve tvém věku,“ naléhal Gordon, „učili jsme se respektovat rodiče.“
Bill se ušklíbl.
„Nechceš si dneska pozvat nějakého kamaráda?“
A bylo to tu zase. Podivínství a vymykání se normálnímu chování, se kterým jeho otec v poslední době začal.
„Proč?“
„To děti dělají; pozvou si domů kamarády a baví se.“
„Jak to ty můžeš vědět? Jsi starej.“
Gordon obrátil oči v sloup, odložil noviny, zkřížil nad nimi ruce a jeho hlas náhle zvážněl a zněl ustaraně. „Nešikanuje tě někdo, že ne, Bille?“
Bill ztuhl a zavrtěl hlavou. „Já ne… nikdo mě nešikanuje, tati. Proč si to myslíš? Jsem snad ten typ, který je obvykle šikanovanej, nebo co?“
Gordon se na židli lehce zavrtěl. „Ne,“ řekl rychle. „Já jen… Nemáš žádné kamarády?“
„Zvláštní… poslední dobou mi to tak připadá,“ zamumlal Bill a zamračil se na otce.
„Proč k nám nepozveš Toma?“ Zeptal se věcně, jako by se ptal na počasí. Bill však ztuhl.
„Cože? Pozvat k nám toho zasranýho šprta, co mě doučuje matiku?“
„Vol slova,“ řekl Gordon přísně, než pokračoval. „Jo, proč ne? Zdálo se mi, že si vy dva docela dobře rozumíte.“
„Nechtěj mě rozesmát,“ odpověděl Bill suše. „Tati, i kdyby ses snažil sebevíc, nikoho víc odlišnýho, než jsem já, už bys najít nedokázal.“
„Chceš, abych ho vyhodil?“
Bill se rozzářil. „To bys udělal?“
„Udělal… pokud chceš mít zaracha.“
Bill zabručel a zadíval se na desku stolu. Právě mu došlo, že bude muset překousnout to, že tu Tom bude každou sobotu. Zatnul zuby. Zemřel snad a dostal se do svého osobního pekla?
***
Pondělí ráno. Školní den. Jen při pomyšlení na školu se Bill toužil zahrabat hluboko pod zem. Ale věděl, že tam musí… nemohl zatáhnout, když se jeho otec choval tak, jak se teď choval, a kdyby měl jakékoliv pochybnosti, nejspíš by byl i schopen zavolat učiteli, aby si ověřil, jestli ve škole opravdu je.
Bylo osm hodin a Bill akorát vyšel ze dveří, mžoural do slunečních paprsků a nasadil si sluneční brýle na oči. Za chůze kopal do kamínků a přál si, aby se ta patnáctiminutová procházka, kterou musel do školy absolvovat, nějak protáhla. Snad by se ani nebránil, kdyby ho teď chtěl někdo unést, s radostí by ho následoval.
Ale i když si to přál sebevíc, škola přes noc neshořela. Pořád tam stála. Velká, ošklivá a narvaná lidmi. Dívky stály na nádvoří ve skupinkách po čtyřech nebo po pěti a pár chlapců se krčilo u zdi, když kouřili, klábosili a okukovali dívky. Někteří studenti tu pobíhali s fotbalovým míčem a smáli se, když jím někoho trefili.
Kolem všech proběhl. Když je míjel, prohlíželi si ho, což se mu stávalo vždycky, ale nikdy si nepřipadal divně, spíš naopak. Když procházel kolem kouřících kluků, nezapomněl pohodit vlasy. Zírali za ním s nečitelným výrazem ve tváři a očividně se snažili pochopit, co to dělá. Věděli, že je kluk, ale Bill si uvědomoval, že vypadá dobře dokonce i pro heterosexuální kluky. Cítil se díky tomu mocný, jako by dokázal cokoli.
Taky věděl, že se ho bojí; vždycky působil tak nepřístupně a arogantně. Ale jemu to nevadilo. Byl sám sebou, a pokud to nedali, bylo lepší, když byl sám.
Bill se samolibě usmál; věděl, že je vzrušuje, i když by to nikdy nepřiznali. Prošel kolem houfu dívek a podíval se hlavně na dvě z nich, kterým se, jak věděl, líbil. Posunul si sluneční brýle do vlasů a držel jejich pohledy, když otevíral dveře školy a těsně předtím, než je zavřel, uslyšel, jak vypískly. Ušklíbl se. Co na tom, že byl gay, stále dokázal ocenit hezké holky, nebo spíš přimět je, aby ocenily jeho.
Když vešel do školy, přistihl se, že se rozhlíží kolem sebe a skenuje studenty, jestli nezahlédne nějakou známou tvář. Jak to, že si Toma nikdy předtím nevšiml, když chodili do stejné školy? Ani teď ho nikde neviděl. Možná s ním jen vyjebal, aby z něj dostal nějakou reakci.
***
Bill se díval z okna na rozpálené slunce a přál si, aby hodina konečně skončila, ale zdálo se, že se jen dál vleče a učitel nepřestával mluvit. Bill se začínal vzdalovat, hlava mu padala na stůl a víčka mu těžkla.
Než se nadál, přemohl ho spánek a stáhl ho pod hladinu.
Znovu se rozběhl, pryč od té věci za sebou, ale jeho nohy se odmítaly hýbat dost rychle. Běžel jako ve zpomaleném filmu, dech se mu zadrhával v krku a začínal panikařit. Odvážil se podívat za sebe. Opět to bylo velké tmavě hnědé X. Ruce mělo natažené, jako by jen čekalo, až ho budou moci popadnout a celého spolknout.
Najednou podlaha pod ním zmizela a on spadl dolů z něčeho, co připomínalo útes. Rukou se zachytil kořene a narazil do kamenné stěny, stovky metrů pod ním byly jen tisíc černých špičatých kamenů.
„Pomoc!“ Křičel, i když věděl, že ho nikdo neslyší.
Zrovna když přemýšlel, že už nedokáže snést bolest, kterou začínal cítit v paži, jak se pevně držel, objevila se na vrcholu útesu ruka. Natahovala se k němu dolů.
„Chyť se mojí ruky!“
Zanedlouho uviděl hlavu X, která se objevila hned po ruce, oči mělo černé, ale hlas, jakým mluvilo, mu byl nějak povědomý.
„V žádným případě!“ Vykřikl Bill a k jeho zděšení mu jeden z prstů vyklouzl. Držel se jen třemi.
„Prosím! Udělej to, Bille. Chyť se mojí ruky!“
„Ne! Já se tě ani nedotknu!“
Dva prsty.
„Prosím tě. Chyť se, Bille! Spadneš!“
Bill se ze všech sil snažil držet hrdosti. „N–ne.“
Jeden prst. Věděl, že spadne, jestli se té ruky nechytne.
„Bille!“ Natahovalo se dál dolů a snažilo se dosáhnout až na Billa. „Prostě ji chyť. Udělej to!“
„Nikdy!“ Vyjekl.
Pak spadl.
Hlasitý zvuk přiměl Billa polekaně nadskočit. „Co?“ Zeptal se zmateně, stále měl ten sen před očima. Ten zvuk byl učitelovo bouchnutí do desky stolu rukama a výraz v jeho tváři nebyl hezký – nozdry se mu rozšířily a rty měl stažené do tenké linky. „Mohl byste zopakovat, co jsem právě řekl, Trümpere?“
„Ne,“ odpověděl upřímně.
„Můžete mi říct, do které třídy chodíte?“
„Uhm…“ Bill cítil, jak na něj celá třída hledí, někteří kouleli očima, někteří se tvářili naštvaně a někteří se snažili nevyprsknout smíchy.
„Odejděte z mojí třídy,“ řekl učitel stroze.
„Cože?“ Nikdy předtím ho nevyhodili, vždycky šlo jen o výhrůžky. Že by to bylo tím, že ještě nikdy skutečně neusnul…?
„Ven,“ ukázal učitel na dveře. „A neobtěžujte se vracet.“
„Okay.“ Bill popadl tašku a několika dlouhými kroky vyšel ven. Dal si záležet, aby za sebou praštil dveřmi. „Kurva,“ zaklel pro sebe, když se svezl po stěně na podlahu. V hlavě mu zněla věta: „Máš zaracha!“ Složil si obličej do dlaní a zhluboka se nadechl. „Zasranej táta. Zasranej učitel. Zasranej život!“ Zamumlal dramaticky sám pro sebe a praštil pěstí do zdi.
***
Byla pauza na oběd, ale Bill neměl hlad, a zatímco se ostatní scházeli v jídelně, aby se najedli, Bill seděl v rohu na druhém konci, kolena měl zvednutá pod bradou a snažil se splynout s černou látkou židle, zatímco se pokoušel usnout, ale to bylo poněkud nemožné, když všude kolem cinkaly příbory o talíře.
Měl pocit, že na něj všichni zírají víc než obvykle, někdo na něj dokonce ukazoval prstem a něco šuškal. Napadlo ho, jestli náhodou nekřičel ze spaní nebo tak něco. Občas se to stávalo, když měl noční můry. A teď si všichni nejspíš mysleli, že je totální posera. To nebylo dobré pro jeho image nepřístupného a děsivého člověka.
Rozhlédl se po jídelně a poprvé si všiml, kolik studentů ve škole opravdu je. A také si všiml, že jsou rozděleni do různých skupinek. Zjistil, že se u jednoho ze stolů shromáždili všichni sportovci, u jiného zase dívky s dlouhými blond vlasy. Na opačném konci jídelny zahlédl stoly, u kterých museli být šprti. Byly tam holky s brýlemi a kluci s ulízanými, sčesanými vlasy; a všichni měli nosy zabořené v knihách. Bill se tomu výjevu musel zasmát.
Exoti.
Nesnášel tyhle nadšence, nesnášel stereotypy a mainstream. Na tomhle světě už nikdo nebyl sám sebou.
Natáhl krk, když dál skenoval jednotlivé stoly, dokud jeho zrak nespočinul na tom hned vedle, kde sídlili šprti. První, co ho zaujalo, bylo známé obrovské oblečení a gangsterský styl. Kousl se do rtu. Jak to, že si ho předtím nevšiml?
Protože nikdy nevidíš nic jiného než své zatracené já.
Přinutil se svůj hlásek v hlavě umlčet a přesunul svoji pozornost ke stolu.
U stolu sedělo pět lidí – dvě dívky a tři kluci. Všichni ale vypadali poněkud stejně, obrovské oblečení a kšiltovky; buď s kšiltem dopředu, na stranu, nebo dozadu. Jen jeden z nich měl ale dredy a Bill se kousl do rtu, když poprvé uviděl Toma ve škole.
Zamračil se, když zjistil, že je o Tomovu židli opřená kytara. Čí byla? Zvědavě sledoval, jak se Tom směje něčemu, co řekl druhý chlapec, a láskyplně hladil krk kytary, zatímco dívka vedle něj protočila očima, než se mu začala smát. Ta kytara byla Tomova? To Billovi nešlo do hlavy. Tom vypadal spíš jako rapper nebo jako by dělal breakdance než jako kytarista; vůbec se to nehodilo k jeho stylu.
Něco na tom klukovi bylo… I když se to bál přiznat, Tom ho zaujal. Ale neplánoval mu to říct. Samolibý úsměv, který si představoval, že by dostal místo odpovědi, způsobil, že se Billovy oči zúžily hněvem. Možná mu připadal zajímavý, ale to neznamenalo, že by se mu líbil víc než předtím. Pořád byl otravný, dotěrný a praštěný.
Bill s lehkou žárlivostí sledoval, jak se celý „stůl gangsterů“, jak mu odteď bude říkat, začal smát něčemu, co Tom řekl, a dívka vedle něj ho plácla po hlavě, když se na ni zašklebil.
Bill sklopil zrak a podíval se na svůj vlastní prázdný stůl a židle vedle něj. Možná měl Tom v jedné věci pravdu… Opravdu neměl žádné přátele. Kdyby je měl, byli by teď tady, ne?
Ale oklepal se z toho, žádné přátele nepotřeboval. Měl sám sebe, a to mu stačilo, nikdo ho neznal lépe než on sám. Byla to přece jen střední. Mělo to být peklo. A život začíná až po škole. Navíc ho nikdo nešikanoval, takže si s tím nemusel lámat hlavu. Věděl, že na téhle škole je určitě někdo, kdo každý den dostává na prdel… no, dokud to nebyl on, byl šťastný.
Znovu zvedl oči ke stolu gangsterů, a tentokrát mu brunetka vedle Toma pohled oplatila. Zamračila se a něco Tomovi pošeptala, než lehce kývla hlavou jeho směrem.
Tom se otočil a zachytil Billův pohled. Usmál se na něj a krátce mu zamával. Ostatní u jeho stolu oba sledovali se zdviženým obočím, než si mezi sebou začali šuškat.
Bill zalapal po dechu, zrudl a sklopil zrak. Skvělé, teď si všichni myslí, že na ně zíral.
Odvážil se naposledy podívat ke stolu, a teď to vypadalo, že všichni vedou ostrou diskuzi. Sklonil hlavu ještě níž; přál si, aby měl dnes vlasy úplně rozpuštěné, aby se za ně mohl schovat a sledovat je zpoza nich. Bylo ponižující být přistižen, jak zírá. Nenápadně vzhlédl právě včas, aby viděl, jak Tom praštil rukou do stolu, prudce odstrčil židli dozadu, popadl kytaru a zamířil pryč; ve tváři měl vepsaný vztek.
Zastavil se přímo před Billem, odložil kytaru a nedbale se svalil na židli na druhé straně stolu. „Ahoj,“ řekl hlasitě, jako by tím chtěl něco dokázat, a věnoval pohled stolu gangsterů, kde ho zvědavě pozorovaly čtyři páry očí.
„Ehm… Ahoj…?“ Bill sklonil hlavu a kousl se do rtu.
„Jak se máš?“
„Hádali jste se kvůli mně?“ Vyhrkl Bill a podíval se Tomovi přímo do očí. „Tak hádali? Vypadáš naštvaně.“
„Jsou to kreténi,“ vyhrkl a opřel se do opěrky se zkříženýma rukama na hrudi a rozkročenýma nohama. „Ani nevím, proč se s nima bavím.“
Bill si hrál s rukama. „Takže co říkali?“ Zeptal se s předstíraným nezájmem v hlase.
„Nic moc,“ snažil se z toho vykroutit Tom.
„Řekni mi to.“
„Jen říkali nějaký věci, víš… Stejně to jsou nejspíš jen drby, a to mě nezajímá. Tak jsem odešel.“ Pak dodal: „Jsou to prostě zasraný kreténi.“
Billa ta peprná slova zaskočila. Nemyslel si, že patří mezi ty, kteří nadávají. Když překonal prvotní šok a zjistil, že Tom je alespoň částečně člověk, pochopil, co řekl, a kousl se do rtu. Šířily se o něm drby? Samozřejmě věděl, že tu nějaké pomluvy jsou… ale opravdu to bylo tak zlé? „Tome, co tu o mně koluje?“ Zeptal se opatrně a zamračil se.
Tom vypadal nesvůj a rozhlížel se kolem sebe, jako by hledal něco, co by jej od toho mohlo zachránit. „Jsi si jistej, že to vážně chceš vědět?“
„Je to hodně špatný?“
„Jo… vlastně… ne… nevím. Něco z toho je poněkud…“ Tom bezradně pokrčil rameny a nebyl schopen dokončit tu větu. „Není to nic hroznýho, jen, jak to podávají, zní to trochu neslušně. Vždyť je přece jedno, jestli jsi nebo nejsi gay, ne? Aspoň mně to jedno je,“ dodal tiše a sklopil zrak.
Bill se zamračil. „To je celý? Vždyť já přece gay jsem, ne? To není žádný tajemství.“
Tom pokrčil rameny. „Já vím. Ale to neznamená, že by to měli použít proti tobě.“
Bill přimhouřil oči na Toma, který se stále tvářil nesvůj. „Je toho víc, že? Tome, řekni mi to.“
„Nechci ti to říkat. Není to důležitý.“
Bill sevřel čelist. Měl právo vědět, co o něm lidé říkají. Kdo byl Tom, aby o tom rozhodoval? „Tooomeeeee,“ namítl, chytil stranu stolu a prudce s ním zatřásl. „Řekni mi to!“
K Billovu naprostému rozčilení se Tom začal smát.
„Co?“ Vyhrkl Bill a uraženě zkřížil ruce na hrudi.
„Chováš se, jako by ti bylo pět, Bille. Vážně.“
Bill na něj vyplázl jazyk, dobře si vědom svého dětinského chování. „To je mi fuk.“
Tom se ještě chvíli smál, než měl pocit, že Billovy koutky úst zacukaly a nepříjemná atmosféra se trochu pročistila.
Tom se rozhodl co nejrychleji změnit téma od pomluv, které slyšel, než o nich Bill znovu začne. „To je opravdovej piercing?“
Bill se ušklíbl a zvedl obočí. „Kterej?“
Tom polkl. „Ten… v jazyku.“
Bill znovu vyplázl jazyk, chytil stříbrnou kuličku mezi zuby a zatočil s ní. „No jasně, že je. Proč?“
„Je to…“ Tom polkl, když viděl, jak kov mizí zpátky v Billových ústech, a vzpomněl si na jednu z věcí, které mu Theresa řekla. ´Propíchnout jazyk si nechávaj jen ti, kteří chtěj někoho kouřit.´ „Je to cool. Bolelo to?“
Bill pokrčil rameny. „Ani ne. Ale asi čtyři dny po tom, co jsem si ho nechal píchnout, jsem nemohl pořádně jíst.“ Cinkl piercingem o zuby.
Tom polkl a podíval se na stůl. „Takže-,“ odkašlal si, „tuhle sobotu…“
„Oh, díky, že jsi tenhle den zkazil ještě víc,“ řekl Bill kysele a protočil očima, ale pak se na Toma znovu podíval. „No a co s ní?“
„Já nevím… jen mě zajímalo, jestli dohoda ještě platí…“
Bill si těžce povzdechl. „Jo, platí.“
Tom se usmál. „Skvělý!“
Bill se ušklíbl. „Jo. Skvělý.“
***
Bill se usilovně snažil, aby prostě neutekl z domu a nedostal se tak co nejdál od Toma a toho pitomého listu papíru, který Billovi doslova strkal pod nos. Po zbytek týdne už žádné noční můry neměl; nejspíš to bylo proto, že zbytek týdne školu zatáhl.
„Já už tyhle věci umím,“ zakňučel Bill. „Už můžeš jít. Vážně.“
„Ne ne ne.“
„Nenávidím tě,“ povzdechl si Bill a hrubě popadl papír, přičemž se ujistil, aby ho trochu pomačkal. „Vážně, opravdu tě nesnáším. Tebe a tu tvoji matiku.“
Tom se zasmál a zavrtěl hlavou. „Ty jsi tak dramatický.“
„Smiř se s tím,“ znovu uhladil papír. „Cože, ty si vážně myslíš, že něčemu z tohohle budu rozumět?“ Povzdechl si a zkřížil ruce na hrudi. „Celej tenhle rok jsem chyběl na všech hodinách matiky… ty x a y a všechny ty další divný symboly mi vůbec nic neříkají.“
„Když si odmyslíš ty symboly, není to tak těžký,“ informoval ho Tom a předvedl mu ukázku na papír. Bill obrátil oči v sloup. Jeho otec dnes nebyl doma a on mohl být tak protivný, jak chtěl, aniž by za to dostal domácí vězení.
„Takhle,“ Tom se opřel a obdivoval své dílo, zatímco se na Billa s očekáváním díval.
„Běž si to rozdat s těma svýma xkama,“ řekl Bill, a pak se rozesmál, když se nad svými vlastními slovy zamyslel.
„Ty tvoje vtipy jsou tak trapný, člověče,“ řekl Tom, ale i tak se trochu usmál, když se podíval na Billa, který se snažil potlačit smích.
„Ty víš, že jsem zábavnej,“ řekl Bill, když se znovu nadechl. „Přiznej to. Umím tě rozesmát.“
„Vždycky,“ řekl Tom sarkasticky. „Ale teď vážně… Musíš při těchhle našich hodinách něco dělat.“
Bill na protest zasténal a lehce vystrčil spodní ret, zatímco na něj házel psí oči, ale k jeho nelibosti to vypadalo, že jeho trucování nezabralo, protože Tom jenom obrátil oči v sloup, položil Billovi ruku na temeno hlavy a sklonil ji dolů, ke všem těm děsivým x a y.
„Pracuj.“
„Ne.“
Tom předstíral záchvat kašle, a přitom prohodil slovo „zaracha“. Ušklíbl se, když přistihl Billa, jak se na něj zamračil, prudce mu vytrhl pero z ruky a začal naštvaně čmárat po papíře.
„Stojíš pěkně za hovno,“ zamumlal.
Tom se zasmál.
„Kluci!“ Gordonův hlas naplnil obývák. Oba se otočili jeho směrem a zjistili, že stojí ve dveřích se dvěma krabičkami čehosi v rukách. „Jak to jde?“
„Pomalu,“ přiznal Tom a podíval se na Billa, který se nevinně díval jiným směrem.
Nikdy nezažil nic divnějšího než tyhle hodiny s Tomem. Vlastně ho donutil alespoň něco dělat. A vždycky se Billovým urážkám a jeho malému nadšení jen smál, takže z toho vlastně ani nemohl mít žádnou radost – jen si připadal ještě hloupěji než předtím. Byl zvyklý, že dokázal lidi vytočit, možná i rozplakat. Nikdy předtím se jeho urážkám nikdo nesmál. Jak moc hodně divný tenhle kluk byl. Musel být nějak psychicky narušený nebo co.
A teď tu byl jeho otec. Se svým podivným chováním a… začichal ve vzduchu, s popcornem?
„Oh, no,“ pokrčil Gordon rameny. „Pomalu je lepší než vůbec, řekl bych.“ Položil popcorn na stůl před chlapce.
„Říkal jsem si, že byste si měli dát pauzu,“ vysvětlil, když viděl zmatek v jejich tvářích. „Pusťte se do toho, kluci.“
„Díky,“ řekl Tom zdvořile a Bill se pro sebe zašklebil.
Gordon se kousl do rtu a oba chlapce pozoroval. Na pohovce mezi nimi byla docela velká mezera a Bill měl vlasy přehozené přes levou stranu obličeje, takže ho Tom za tou černou clonou neviděl. Tom seděl s roztaženýma nohama na druhém konci a četl si nějaké poznámky.
Rozhodl se správně? Mohl být tenhle kluk Billovým učitelem i přítelem? Mohl být obojím? Vycházeli spolu vůbec? Doufal, že ano. Nechtěl, aby byl jeho syn sám, nebo aby si alespoň sám připadal. Bill neměl zrovna nejlepší dětství a doufal, že tenhle kluk bude ta správná volba; vypadalo to, že má dost trpělivosti na to, aby nad Billem vyhrál, zklidnil ho a leccos mu ulehčil a možná mu pomohl zapomenout.
Bill bral věci svým vlastním tempem, měl svá vlastní pravidla a očekával, že se jimi budou lidé bez výjimky řídit. Tom byl jiný. Při prvním trucování nebo štěněčím pohledu se mu nepodvolil.
Takhle mohly získat obě strany. Bill by získal kamaráda; stal by se méně sebestředným, a zároveň by se zlepšil ve škole. Gordon by pak měl konečně pocit, že udělal něco správně a získal by syna, na kterého by mohl být opravdu hrdý.
Nenápadně vyklouzl z místnosti a doufal v nejlepší, ale připravoval se i na nejhorší.
Než za sebou zavřel dveře, nakoukl jedním okem do škvíry ve dveřích a usmál se.
Oba se k sobě velmi nenápadně a možná nevědomky přiblížili.
***
Dnešní cvičení z matematiky leželo hotové na stole a Bill si ho poněkud pyšně prohlížel. Nikdy předtím domácí úkoly neudělal; nikdy neměl motivaci ani trpělivost. Při pohledu na svou hotovou práci se usmíval, ale když přistihl Toma, jak se na něj dívá a snaží se přitom udržet svůj vlastní hrdý úsměv; odkašlal si a přinutil svaly ve tváři, aby se uvolnily. „Máme hotovo,“ řekl věcně.
„To máme,“ potvrdil Tom a přikývl. „Dneska sis vedl skvěle.“
Bill odvrátil zrak a začervenal se. Nikdy takový kompliment nedostal; protože nikdy neudělal nic, co by si takovou pochvalu zasloužilo. „Díky,“ zamumlal nesměle.
„Myslíš, že ten test v podělí zvládneš?“
„Cože?“ Vyjekl Bill a šokovaně se otočil.
„Nezapomněl jsi na to, že ne?“
Bill začal rychle dýchat. Test? Test? Nepamatoval si, že by něco takového zaslechl, a rozhodně na něj nebyl připravený. Vůbec ne. Musel z něj dostat dobrou známku, jinak dostane domácí vězení. Chtěl Toma požádat o pomoc, ale to by znamenalo, že ho jako doučovatele přijal; což nechtěl. Kousal se do spodního rtu a snažil najít způsob, jak ho požádat o pomoc, aniž by o ni skutečně požádal.
„Mohl bych… ti pomoct… jestli chceš,“ navrhl Tom váhavě a usmál se.
Bill uvnitř sebe zajásal. Byl zachráněn. Předstíral, že o tom uvažuje, opřel se a protáhl se. „Asi jo, teda pokud ty chceš.“
„Je to přece moje práce, ne?“
Bill zavrtěl hlavou a usmál se. „Jo, to je fakt. Jsem tvoje charita nebo tak něco, co?“
„Přesně tak.“
autor: BrokenMirror
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
