autor: Gaja
Tom se ošíval a ze všech sil se snažil soustředit na film, který mu Bill omylem nechal puštěný, ale jeho pozornost stále odbíhala k Billovu oknu. Nebylo to poprvé, co k sobě Bill pozval svého přítele a Tom se téměř neochotně smířil s tím, že to nebylo ani naposledy. Bylo to však poprvé, co se mu snažil neobratně naznačil, že mohl alespoň na chvíli trávit čas u jiného okna.
Tom se kvůli celé situaci cítil trochu odstrčený a víc než zvědavý, co před ním Bill tak usilovně skrývá. Tom věnoval filmu poslední letmý pohled a pomalu se přibližoval k Billovu oknu, přičemž si připomínal, že se chystá jen rychle nakouknout, aby ukojil svou zvědavost. Už jen zvuky vycházející z okna ho poněkud překvapily.
„Bože, máš studený ruce,“ řekl Bill a v hlase mu zazněl úsměv, i když mu Tom zatím neviděl do tváře.
Tom zvedl obočí a na chvíli se zastavil. „Jak to můžeš vědět?“ Zeptal se nahlas, opřel se o ruce a nakoukl do vedlejší místnosti, aby se o chviličku později stáhl zpátky. „Oh.“
„Myslel jsem, že máš moje studený ruce rád,“ odpověděl Andreas a jednu z nich položil Billovi na bok, čímž ho přiměl k tichému vypísknutí.
„Ne, když to nečekám!“
„Takže tohle děláš, když si myslíš, že tu nejsem, co?“ Zeptal se Tom a před sklem zkřížil ruce na hrudi. Sám pro sebe se usmál, natáhl ruku a rychle vyťukal „ahoj“.
Bill na posteli nadskočil a snažil se ze sebe blonďáka co nejrychleji dostat, takže Andrease prakticky shodil na zem.
„Hej, co to, kruci, děláš?“ Zeptal se Andreas a zvedl se ze země. „Štípnul jsem tě nebo co?“
Bill se podíval na Andrease a pak na zrcadlo. „Ehm… ne, ne. Jen jsem měl pocit, že jsem něco zaslechl, tak jsem se lekl, to je celý,“ odpověděl nejistě.
„No, okay,“ odpověděl Andreas pomalu, sám vrhl pohled na zrcadlo, a pak se znovu naklonil nad Billa. „Takže, kde jsme to skončili?“
„Já nevím… ehm…“ zamyslel se Bill a s dalším pohledem na zrcadlo se zpod něj vykroutil.
Tom se na druhé straně skla tiše zasmál. Tohle bylo mnohem zábavnější než film.
Andreas si povzdechl. „Co je to s tebou v poslední době? Pokaždý, když k tobě přijdu, chováš se naprosto divně a odtažitě.“ Odmlčel se a posadil se na paty. „Je v tom někdo jinej?“
„Jo,“ zaklepal Tom.
„Ne,“ řekl Bill a znovu se podíval na zrcadlo.
„A proč jsi poslední dobou tak zasraně posedlej tím zatraceným zrcadlem?“ Zeptal se Andreas a přistoupil k němu. „Jsi krásnej, ale no tak. Zíráš na něj celou dobu, co jsem tady nahoře,“ řekl a poklepal na jeho povrch. „To jsi až takovej narcis, nebo co?“
Bill stál na místě a čím byl Andreas k zrcadlu blíže, tím nervózněji se ošíval. „O to nejde. Těžko se to vysvětluje. Prostě… pojď sem a nech to být,“ řekl, nasadil úsměv a snažil se upoutat chlapcovu pozornost.
„Panebože, Bille, vždyť je to jen kus lesklýho skla!“ Vykřikl Andreas, který tomu nemohl uvěřit a praštil rukou do zrcadla, čímž donutil Billa ucuknout. „Děláš, jako by pro tebe to pitomý zrcadlo bylo důležitější než já.“
„To je,“ zašeptal velmi tiše a rozpačitě si hrál s rukama.
Andreasovy oči se zlostně zaleskly. „Je to jen sklo,“ vyhrkl a prudce cukl loktem dozadu, čímž poslal zrcadlo k zemi, a to se rozbilo na tisíce třpytivých kousků. V místnosti za okny stačil Tom jen tak tak uskočit, než se sklo před ním roztříštilo. Andreas a Bill na sebe chvíli zírali, než se do blonďákovy tváře začalo pomalu vkrádat uvědomění jeho činů. „Oh, do prdele, Bille,“ řekl Andreas a podíval se na masu střepů, která na něj z koberce zářila. „Nechtěl jsem…“
„Vypadni,“ zabručel Bill a klouby mu zbělely.
„Seženu ti jiný, úplně stejný jako tohle.“
„Vypadni… odsud!“ Zakřičel Bill. „Vypadni z mýho pokoje! Vypadni z mýho domu! Vypadni, vypadni, vypadni!“
Andreas nečekal na další příkaz, rychle vyběhl z pokoje a práskl za sebou dveřmi. Bill stál nehybně a mlčky poslouchal, dokud neuslyšel zvuk zabouchnutí vchodových dveří, a pak se vrhl na hromadu střepů zdobících jeho podlahu. „Tome? Tome?! Jsi v pořádku? Jsi tam ještě?“ Zeptal se, šátral po střípcích, aby našel nějakou známku Tomovy přítomnosti, a ignoroval štípavou bolest, když se mu ostré hrany zakusovaly do konečků prstů. „Tome?“
Tom za okny jen sotva slyšel Billův hlas u okna na chodbě. Jeho hlas byl tlumený přes dveře ložnice. Tom reagoval na lehce zběsilý tón, který se vkrádal do Billova hlasu, a stejně zběsile zaklepal na okno v naději, že upoutá jeho pozornost.
Bill zamrkal, když sotva zaslechl nějaké ťuknutí z chodby, ale hned věděl, co to bylo. Rychle vyskočil od rozbitého skla, rozrazil dveře svého pokoje a postavil se před zrcadlo na chodbě. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se s očima vytřeštěnýma strachem.
„Jsem v pohodě,“ zaklepal Tom. „Nechtěl jsem ti způsobit problémy.“
„Oh, Tome,“ řekl Bill s úlevným úsměvem. „Vřelo to mezi náma už předtím. Myslím, že to celý potřebovalo jen poslední kapku.“
„No ale i tak,“ odpověděl Tom. „Rozbilo se mi okno.“
„Rozbilo se i na tvojí straně?“
„Jo.“
„To je divný,“ řekl Bill a zamyšleně si prstem poklepal na bradu.
„Bille, zlato, proč se Andreas právě vyřítil z… Bože, vždyť krvácíš!“ Řekla Billova matka a rychle vyběhla po schodech nahoru. „Co se stalo?“
„Co?“ Zeptal se Bill, když mu matka obrátila ruce a drobné ranky na konečcích prstů mu jemně krvácely. „Andreas mi rozbil zrcadlo. Chtěl jsem to… uklidit a asi jsem se pořezal. O nic nejde, já se o to postarám.“
Jeho matka se zamračila. „Dobře. Postarej se o sebe a já půjdu vyluxovat to sklo. Vážně bys měl na sebe dávat větší pozor.“
„Já vím, mami, promiň,“ řekl Bill a na chvíli svěsil hlavu, než se rozběhl do koupelny.
„Jsi v pořádku?“ Vyklepal Tom na sklo, jakmile Billa znovu našel.
„Jo, není to nic hroznýho. Bude stačit pár náplastí,“ řekl a zahýbal prsty pokrytými neonovou náplastí před sklem. „Ale je to na nic. Budu muset co nejdřív sehnat nějaký zrcadlo do svýho pokoje. Bude divný, když tam se mnou večer nebudeš.“ Přejel něžně konečky prstů po skle. „Proč nemůžeš být na týhle straně?“ Zašeptal Bill spíše sám pro sebe.
Tom na druhé straně přitiskl prsty na Billovy a na chvíli si dovolit předstírat, že cítí jejich dotek.
***
Tom se opřel o okraj okna a sledoval, jak se potemnělá jídelna pomalu rozsvěcuje mihotavým světlem svíček. „Všechno nejlepší k narozeninám, milý Méďo Billy,“ zazpívala žena a opatrně položila dort na stůl před oslavence, který lehce protočil očima.
„Mami,“ zakňučel nad tou přezdívkou a za svou předstíranou otráveností se usmál.
„Všechno nejlepší, milý Méďo Billy!“ Zopakovala tentokrát hlasitěji a objala ho. „Všechno nejlepší k narozeninám! A teď sfoukni svíčky, než se roztečou. Nezapomeň si něco přát.“
Bill zavřel oči a na okamžik zamyšleně svraštil obočí, pak se usmál, naklonil se dopředu a jedním pořádným fouknutím sfoukl všechny svíčky.
„Tak co sis přál?“ Zeptal se starší muž vedle něj a pomohl mu z dortu sundat všechny stříbrné a bílé svíčky.
Billova matka ho něžně plácla po ruce. „Víš, že ti to nemůže říct. Když ti to řekne, nesplní se to,“ řekla a prohrábla synovi vlasy, když procházela kolem něj pro talíře.
Muž zavrtěl hlavou a mlčel, dokud nebyla dostatečně daleko. „Co sis přál?“ Zeptal se šeptem.
Bill zavrtěl hlavou. „To ti nemůžu říct. Kdybych ti to řekl, nesplnilo by se to,“ odpověděl upřímně a usmál se na sebe do zrcadla visícího na stěně naproti stolu. Tom mu na druhé straně úsměv opětoval. „Ale myslím, že to bylo dobrý přání.“
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
