autor: Panthere
Umění války
Tmavovlasý muž přejel prstem po horních drážkách svého kelímku s kávou, ohmatával hladký plast, a pak se podíval na skleněné dveře. Ten, na koho čekal, ještě nedorazil. Podíval se na hodinky. Přece se nemohl splést ohledně toho každodenního stereotypu. Mýlit se v téhle branži absolutně nepřipadalo v úvahu. Jednou zamrkal, usmál se sám pro sebe a s odvážnou sebedůvěrou si pomyslel: Ne, v tomhle jsem se nemohl zmýlit. Věřil, že všechno půjde perfektně. Podnik samotný nebyl přeplněný, celkem tu bylo jen pět zákazníků, a to včetně jeho.
Přiložil si kávu ke rtům a předstíral, že z ní upíjí. Spletl se jen v tom, že nemá rád kávu. Nesnášel ji. Místo téhle hořké ohavnosti by si raději dal zeleninovou šťávu. Olízl si rty a potlačil zachvění z chuti ulpělého Americana. Obrátil pozornost zpátky ke knize, kterou četl – Umění války od Sun Tzu – jazykem si pohrával s kroužkem ve rtu, jelikož ho vlažný kov tak nějak uklidňoval. Byl to zlozvyk, kterému propadl, když si nechal udělat piercing.
Celkově vzato, lidé, kteří seděli kolem něj, nemohli jeho přítomnost ignorovat, ani kdyby chtěli. Ženy ani muži od něj nedokázali odtrhnout svou pozornost. Kdo by taky mohl, když měl tenhle muž jasné oříškové oči, které jako by člověka propalovaly skrz naskrz, lehce vystouplé lícní kosti a dokonale plné rty propíchnuté kroužkem, který zdůrazňoval jeho sexuální přitažlivost? Vlasy, které mu spadaly až na záda, měl sepnuté do drdolu. Na mužnosti mu přidávalo strniště a knír, ale všechno na něm vypadalo dokonale. I když seděl, bylo vidět, že je vysoký. K tomu přidejte tričko s výstřihem do V, které ukazovalo trochu jeho svalů, no… Tom Kaulitz vypadal doslova jako model. A ještě k tomu musel být chytrý, když četl tak náročnou knihu.
Vtom se dveře otevřely dokořán a dovnitř vešla drobná žena, která v ruce držela dvě tašky, jež na ni byly rozhodně příliš těžké. Tomovy oči se vrátily k dlouho očekávanému cíli. Pomalu se šourala k pultu. „Můžu dostat to, co vždycky?“ Zeptala se zdvořile, i když baristu Percyho znala už rok.
Blonďatý barista se usmál. „Jasná věc, Kelly. Momentíček.“
Na Tomově dokonale vyrýsované tváři se objevil drobný úsměv. Přece jen se nemýlil. Zahrál divadýlko, že zívá a odložil knihu na stůl, než vstal a zamířil ke druhému malému pultu, který byl plný různých druhů cukru, ale také ubrousků a křehkých zelených plastových tyčinek sloužících k zamíchání kávy. Odfrknul si. Opravdu super vynález.
Tom si chytře vybral stůl, který byl nejblíž k pultu s cukrem. Nikdo tam nechtěl sedět, protože tam nebyla zásuvka, ale poslední tři týdny se tam Tom sporadicky objevoval s knížkou na čtení. V podstatě si to místo prohlásil za své. O nikoho jiného se starat nemusel, byl v tomto městě jen pracovně a dlouho se tu nezdrží.
Vzal si kávu s sebou, víčko nechal na stole a dal si načas s výběrem cukru. Ne že by Tom nějaký chtěl, ale tohle musel udělat. Zbývaly poslední tři balíčky bílého cukru, a tak je všechny vzal, naráz roztrhl a nasypal si je do kávy. Neobtěžoval se ji zamíchat. Levou rukou ležérně sáhl do kapsy a vytáhl dva podobné balíčky. Položil je do řady balíčků s cukrem. S otisky prstů si hlavu lámat nemusel, jelikož měl přes konečky prstů tenké návleky. Jen pro jistotu.
„Promiňte.“ Kelly se objevila vedle něj. Tom se posunul o krok doprava a nenuceně upil – ne, přitiskl rty k tomu příšernému odvaru. S radostí sledoval, jak Kelly vzala oba balíčky cukru a rychle se vrátila do rušné budovy, připravena doručit kávu svému šéfovi o deset pater výš.
Tom věděl, že jízda výtahem nahoru bude trvat dvě a půl minuty, pokud nikde nezastaví, a čtyři až pět, pokud zastaví v každém patře. Kelly vždycky spěchala, jelikož její práce vyžadovala, aby se pohybovala jako o závod, a Tom také věděl, že přesun od výtahu ke stolu jí zabere přesně dvě minuty.
Pak Kelly odložila tašky na stůl, zatímco v jedné stále držela kávu, s cukrem navrchu. Obvykle požádala druhou sekretářku, aby jí předala přehled šéfovy denní agendy, než se s kávou vydala do vedlejší místnosti. Předtím však měla zpoždění, a tak si dlouhý seznam nechávala přečíst až poté, co donesla kávu Jamesi Archibaldovi, šéfovi, kterému zasvětila svůj život. Dvě zaklepání na dveře. Tiché „dobré ráno“. Zavření dveří, a pak se Kelly znovu pouští do své každodenní rutiny.
Teď James sundal víčko a nadechl se, aby si vychutnal vůni kávy. Pak se napil. Další lok. Čekal, až káva trochu vychladne, asi pět minut, zatímco pokračoval ve své práci, a pak se znovu napil.
Tom se znovu usmál. Granule v „balíčcích s cukrem“ ve skutečnosti nebyly cukr. Zemřít na udušení nějakou chvilku trvalo, přibližně dvacet minut. Teď se přesně za pětadvacet minut Kelly vrátí, aby Jamesovi připomněla první schůzku dnešního dne: projednat akcie, které on a jeho partner Robert Archibald vlastní. Obchodovat s někým z rodiny je vždycky špatná volba, pomyslel si Tom. Nakonec to pokaždé končí vraždou. Ne že by mu na tom záleželo. Právě díky těmhle sporům mohl vést spokojený život. Znovu se pustil do čtení.
Teprve, když se tichou kavárnou rozezněl zvuk sirény sanitky, rozhodl se Tom odejít. Každopádně největší vítězství je to, které nevyžaduje žádnou bitvu.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
