autor: Panthere
Eric Guillaume
Tom se napil heřmánkového čaje a vychutnával si jeho sladkou květinovou příchuť. Odložil šálek, než vzal do ruky román, který četl, a pokračoval tam, kde skončil. Skoro celý den prospal a rozhodl se, že zbytek únavy zažene tím, že navštíví jednu z hotelových restaurací.
V Paříži byl od včerejška, kdy přiletěl z Berlína, aby se setkal s Ericem Guillaumem. Let trval jen hodinu a půl, ale Tom byl vyčerpaný. Noc před ranním odletem vůbec nespal. Byl až příliš nadšený z nové práce, že si okamžitě začal zjišťovat všechny informace o Ericu Guillaumovi. Bylo klíčové vědět, kdo přesně je jeho nový zaměstnavatel, protože potřeboval vědět, jestli je v bezpečí, nebo ne. Možná ho bavilo brát životy, ale rozhodně nechtěl přijít o ten svůj.
Takže první den, který strávil v Paříži, věnoval Tom spánku. Ve městě už stejně párkrát byl, takže usoudil, že spánek bude to nejlepší, co může udělat. Potřeboval mít čistou hlavu, až se konečně setká s Ericem. Po probuzení si dal snídani, a nakonec ji zakončil heřmánkovým čajem. Teď už jen čekal, až dorazí Eric.
Netrvalo dlouho a druhý muž konečně dorazil do restaurace. Eric se posadil kousek od Toma a vypadal až příliš nejistě. Tom ho tiše pozoroval. Ten muž byl trochu podobný Eminemovi; když poprvé uviděl jeho fotografii, ta podoba Toma rozesmála. Jediný rozdíl byl v tom, že měl hnědé vlasy. Eric Guillaume byl podle jeho průzkumu vlastně docela nikdo. Nebyl to nikdo slavný, takže bylo trochu bizarní, že měl rodinný spor se slavným mafiánským bossem. Tom dospěl k závěru, že jeho rodina pracovala pro Hraběte, ale něco zpackala a musela za to zaplatit. Byla to jediné rozumné vysvětlení. Z finančního hlediska zdědil po babičce spoustu peněz, nebo to tak alespoň vyplývalo ze záznamů. Dva miliony liber bylo téměř všechno, co měl.
Vzpomněl si na dobu, kdy Erica kontaktoval. Telefonát byl krátký a velmi věcný, přesně tak, jak to měl Tom rád. „Líbilo se mi vaše haiku,“ řekl Tom poté, co Eric zvedl telefon. Eric chvíli váhal, než Tomovi odpověděl.
„Jste to vy, um… koho jsem požádal, aby dokončil jednu práci?“
Tom se při tom popisu skoro nahlas rozesmál. „Ano. Hrabě jako cíl. Velmi zajímavé.“
„No ano, mám k tomu své důvody. Nechci vám vyprávět celý příběh, ale jestli ho chcete slyšet…“
„Ach ne, to nebude potřeba,“ přerušil ho Tom. „Některé příběhy jsou jen pro nás samotné. Váš příběh bych potřeboval jen v případě, že by došlo k určitým komplikacím, což se podle mě stejně nestane.“
Tom slyšel, jak si Eric úlevně povzdechl. „Dobře, takže jste mě kontaktoval kvůli potvrzení platby?“
Chytrej chlap. „Ano, navštívím vás v Paříži a převod můžete provést, až dorazíte na místo, kde se máme setkat.“
„To zní dobře.“
„Znovu vás budu kontaktovat, abych vám sdělil místo a čas, a samozřejmě, pokud z vaší strany dojde k jakémukoli podezřelému jednání, mám pravomoc vaši žádost odmítnout, a pokud dojde k ohrožení mě samotného, sám se postarám o to, abyste byl… vymazán. Rozumíme si?“
Erik chvíli váhal, než odpověděl. „Ano.“
„Uvidíme se v Paříži, pane Guillaume. Děkuji vám.“ S tím Tom ukončil hovor. A hle, konečně se mohli setkat.
Tom chvíli počkal, než vstal, stále s románem v ruce, a přešel k Ericovi, který měl otevřený notebook. Posadil se vedle Erica, který sebou překvapeně trhl. Tom zavřel román a ujistil se, že se jeho oči setkaly s Ericovými, když se představoval. „Já jsem Tom. A vy jste pan Guillaume.“
„Prosím, Eric bude lepší. Necítím se dobře, když mi pořád říkáte pane Guillaume,“ řekl muž. Jeho lehký francouzský přízvuk kalil angličtinu, kterou mluvil, přesně tak, jak si to Tom pamatoval, když s ním poprvé mluvil po telefonu, aby potvrdil svou práci.
„Tak tedy Ericu,“ přikývl Tom. „Chápete, že jsem tu jen proto, abych si ověřil převod mé platby?“
Eric posunul svůj notebook tak, aby na něj Tom dobře viděl, a ukázal mu, že převod byl právě dokončen. „Doufám, že tímhle můžu práci považovat za dokončenou, správně?“ Koutky Tomových rtů se lehce zvlnily do úsměvu, když si všiml nejistoty v jeho otázce. Ericovi to vážně připadalo jako hazard, jelikož aby Tom práci přijal, musel nejprve zaplatit. Ale Tom to takhle dělal vždycky. Potřeboval nějakou jistotu. A kdyby se ukázalo, že si s ním Eric opravdu zahrává, vždycky ho mohl obrat o peníze, které už měl na účtu.
Když Tomův telefon zapípal, vytáhl ho. Vyskočilo na něj oznámení o novém zůstatku jeho účtu; ušklíbl se. Pak telefon zase schoval. „Jo, ale nečekejte, že to bude rychle hotový. Tohle není rychlý občerstvení, Ericu. Už jste čekal takovou dobu. Čekat o chvilku dýl nebude problém, ne?“
Brunet otevřel ústa a chtěl se zeptat, kdy přesně bude práce hotová. Nedostal k tomu příležitost, protože Tom ho jednoduše umlčel pohledem. Eric cítil, jak mu na pažích naskakuje husí kůže. Ještě nikdy předtím se necítil tak blízko smrti. Jen počkej, Ericu. Jen počkej a uvidíš. Brunet prostě přikývl a pomyslel si, že tohle gesto bude nejbezpečnější odpověď.
„Je mi potěšením s vámi obchodovat,“ řekl Tom, než znovu zvedl svůj román a zamířil pryč z restaurace. Cítil, že potřebuje ještě trochu spánku.
Když Tom odešel, Eric zůstal v restauraci. Notebook měl stále zapnutý a zíral na částku, kterou právě předal někomu, koho znal jen jako „Toma“. Nemohl si pomoct, ale musel si přiznat, že ano, tenhle Tom – ne, Eric nevěřil, že je to jeho skutečné jméno – měl velmi zastrašující auru. Už z telefonátu, který Tom s Ericem kvůli téhle schůzce absolvoval, dokázal vydedukovat, že všechno proběhne tak, jak si Tom přeje. Věděl, co má říkat a co má dělat. Nic z toho, co Eric řekl, nedokázalo Toma odklonit od jeho připraveného scénáře. No, možná kromě toho, kdyby řekl, že nechce, aby práce pokračovala.
Eric byl trochu zklamaný, když viděl, že Tom přišel v obyčejné bílé košili a černých kalhotách. Vždycky si představoval, že padouši budou v obleku, nebo alespoň ne oblečeni tak ležérně jako Tom. Možná se až moc díval na filmy. Ale kdyby všechno probíhalo podle filmů, pak by se ho Tom ze zvědavosti – nebo pro větší jistotu – zeptal na jeho minulost, což bylo něco, co nechtěl, aby Tom věděl. Už měl dost opakování té historky pořád dokola, aby si ji nacvičil; prakticky mu z toho bylo zle. Povzdechl si a doufal, že ta práce bude hotová.
Sbalil notebook zpátky do tašky a okamžitě vyrazil ze San Régis do ulic. Za chůze Eric vytáhl telefon a zavolal na číslo, které měl jako rychlou volbu. Chvíli čekal, než to muž na druhé straně zvedl. „Ano?“
„Vzal tu práci. Zaplatil jsem a on řekl, že mám být trpělivý. No, předpokládám, že to ty bys měl být ten trpělivý,“ řekl Eric. Přál si, aby hovor brzy skončil.
Muž na druhé straně telefonu se ušklíbl, nebo si to Eric alespoň myslel. Vlastně si tím byl docela jistý. „Dobře. Má pravdu, měl bych být trpělivý. Nechat tomu volný průběh a nechat ho udělat jeho práci.“
„Jo, tak fajn,“ řekl Eric. „Tím moje role skončila, ne?“
„Oh, ne tak docela. Kdyby se Tom potřeboval na něco zeptat, zná jen tvoje číslo. Tak to nezkaz, nebo víš, co by se ti mohlo stát. Okay, měj se hezky, Ericu.“ A s tím hovor ukončil.
Eric zíral na svůj telefon. Stál ztuhle na konci ulice, ostatní kolemjdoucí si nedokázali představit depresi, která ho sužovala. Teď už věděl, že vzít práci prostředníka bylo špatné. Nikdy by ho nenapadlo, že by mu obě strany mohly vyhrožovat smrtí. Tiše zaklel a rovnou se znovu vydal na cestu. Přemýšlel, že by odletěl z Francie někam, kde by ho jeho zaměstnavatel nikdy nenašel. Třeba na Island. To mohla být dobrá volba, stejně jako každá jiná.
autor: Panthere
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
