autor: Anchy
Ahoj všem pozůstalým, jsem tu s dalším překladem. Řekněme, že to není tak úplně twincest a že na tom až tak úplně nezáleží. Vybrala jsem si tuhle povídku kvůli tématu, které se mě tak okrajově týká. Jak napsala sama autorka naprosto výstižně: AIDS je mor naší doby… Takže jak už jste odhadli, povídka se týká AIDS a HIV pozitivních. Jen už snad napíšu, že hlavní dvojicí příběhu jsou Bill a Gustav, ovšem také se tu setkáme s párováním Bill/Tom. 😊 Tak si to užijte a nezapomeňte se chránit a být v bezpečí.
Lauinka
Kdysi dávno *CD4+
Stěny se otřásly a on sebou trhl a hřbetem ruky zadržel výkřik, protože tma, která zůstala po prasklé žárovce, ho vyděsila ještě víc. Aniž by musel zavřít oči, aby to viděl, byl si víc než jistý, že Gustav právě prorazil díru do jejich zdi.
Bylo to poprvé, co něco takového viděl, no, vlastně slyšel. Gustav byl tak klidný, přízemní, taky tak trochu uzavřený do sebe, že i Bill měl problém odhadnout, co mu je, pokud vůbec něco bylo. Ne že by v sobě blonďák držel nějakou dlouhodobou nenávist nebo že by byl naštvaný natolik, aby to cokoliv změnilo v jejich běžném každodenním životě.
Nikdy mezi sebou neměli problémy, a pokud Bill věděl, byli docela dobře sehraný pár. Oba byli spokojení jeden s druhým a oba věděli, že čím dál v životě půjdou, tím to bude určitě lepší. Kdyby letošní Vánoce nebyly nic extra, protože by v jejich sto let starém, rozpadajícím se domě nefungovalo topení, vystačili by si jen s malým radiátorem, zatímco by v posteli jedli kuřecí stehýnka, přikrytí až po bradu čtyřmi vlněnými dekami. Pokud by plyn z toho či onoho důvodu nefungoval, Gustav by Billa pozval na nezdravé jídlo do McDonald‘s a možná potom do kina, pokud by to jejich finanční rozpočet dovoloval.
I když peníze nikdy nepovažovali za problém, rozhodně nebylo na škodu mít jich tu a tam víc. Ale samozřejmě, protože oba byli čerství absolventi komunitní vysoké školy, zaměstnavatelé jejich diplomům nevěnovali příliš pozornosti, když na konkurenčních diplomech byla vytištěna loga jiných, prestižnějších univerzit. Zatímco Bill se spokojil se svým malým titulem z ergoterapie, on se snažil navštěvovat tolik kurzů, kolik mu peníze stačily, aby získal titul z psychologie, o kterém vždycky snil. Ale i tak si Gustava firmy předávaly mezi sebou rychleji než mrknutí oka a říkaly mu, že outsourcing z Indie je vždycky levnější než najímání lidí odsud.
Nikdy si to nebral osobně a oba se ujišťovali, že jim zbylo dost pokory na to, aby souhlasili s uklízením stolů, pokud to znamenalo, že se vydělají peníze. Koneckonců, po několika letech praxe se věci vždycky zlepší. Oba snili o dni, kdy někdo uvidí, co všechno za poslední dva roky dělali, a uvědomí si, že si zaslouží pauzu.
Bill se na jednom z kurzů naučil, že je dobré stanovit si cíle. Zvláště pokud jsou dosažitelné. A Bill si myslel, že jsou. Aby ušetřili nějaké ty peníze, každý druhý týden chodili do Georgovy garáže pár bloků od místa, kde bydleli, aby si tam trochu zajamovali a upustili páru. Také to bylo vhodné místo, kam se daly schovat Gustavovy bicí, protože v bytě 4×4 metry nebylo moc místa na nic. Blonďák chtěl kdysi založit kapelu. Poté, co mu Bill promluvil do duše, pochopil, že neexistuje rychlejší způsob, jak vyhodit peníze, než předstírat, že někomu tam venku na vaší hudbě opravdu záleží.
Ale i když byli na mizině a měli problém vyjít s penězi jako všichni normální lidé, pořád byli se svou situací docela spokojení. Billovi se to moc líbilo, protože 4×4 znamenalo, že se člověk musí neustále tulit. A on tulení miloval.
Ale dnes v noci ze všech sil proklínal, že je byt tak malý. Gustava propustili z práce těsně před poslední splátkou za jejich novou ledničku, jen aby to už potřetí nestihli a museli prodloužit smlouvu se všemi sankcemi s tím spojenými. Každé jeho naštvané vydechnutí bylo slyšet přes celý malý byt, aby zněl desetkrát hlasitěji. A to nemluvě o té ráně. Bože, ten zvuk drolící se zdi už Bill nechtěl znovu slyšet.
I když věděl, že by mu Gustav nikdy neublížil, čekal v koupelně, dokud všechno neutichlo natolik, aby se z ní odvážil vylézt.
Gustav se choulil na jejich malé posteli, oči ztracené v neexistující dálce, každý sval měl stažený a pulzující vztekem. Bill měl obavy, ale jestli se ve škole něco naučil, tak to, že nikdy nemá nechávat situaci nevyřešenou. Pak to bylo ještě horší.
„Gusti… no tak, víš, že je to v pořádku.“
Blonďák jen zavrtěl hlavou, očividně s Billem nesouhlasil.
„Tohle už jsme zažili. Určitě to zvládneme. Pojď.“ Udělal další téměř osudový krok k posteli ve snaze uklidnit Gustava objetím. Blonďák se jen odtáhl a chytil ho pod krkem.
To, že byl o dost menší, pro něj rozhodně nebyla nevýhoda. Nikdy.
Bill cítil, jak se mu chladné sevření zarylo silněji do krku a rukama se snažil z toho sevření vyprostit, ale marně.
Jeho oči se instinktivně zaleskly, čímž se v Gustavovi něco pohnulo. Jeho ruka se odtáhla od kdysi čistě bílého krku a on beze slova opustil byt.
Bill zalapal po dechu a nahmatal rukou svůj krk, jako by se chtěl ujistit, jestli tam ještě je. Podíval se na hodiny a sprostě zanadával, což dělal jen zřídka.
Přece nikdy nenechával situaci nevyřešenou, ne?
***
Díky bohu za chladné počasí, jinak by se ho Georg mohl začít vyptávat na špatně upletenou šálu, kterou si přehodil kolem krku.
„Promiň, že jdu trochu pozdě,“ zalapal po dechu Bill, přiběhl ke svému příteli a objal ho. Georg si naposledy potáhl z nikotinové tyčinky a odhodil nedopalek, aby vše zahalil kouř z jeho úst.
„Vidím, že se stále snažíš zabít všemi možnými způsoby,“ poznamenal Bill trochu zklamaně, ale byl příliš otřesený, než aby to nějak řešil. Georg pokrčil rameny a otevřel Billovi dveře, než ho následoval dovnitř.
Bylo to takové to zasrané divadlo, jaké improvizátoři rádi využívali pro spoustu kreativního prostoru, flow a jiných sraček. Bylo jim to vlastně jedno. Věděli jen, že klíče budou ležet nad vchodem v díře ve zdi a že tohle místo můžou jednou týdně používat. Dvakrát, pokud zavolali předem.
„Hele,“ řekl Georg, „dneska jsem přivedl jednoho novýho kluka, jestli ti to nevadí.“
Bill pokrčil rameny. „Vadilo mi to snad někdy? Kdy na to přišel?“
„Pokud vím, tak asi před měsícem.“ Podlaha při každém kroku zaskřípala. „S nikým se moc nebaví, je celej sebedestruktivní, a tak jsem si myslel, že by mu to mohlo trochu pomoct.“
Černovlásek uznale přikývl. „Spíš s ním?“
Georg zafuněl a skoro se při té představě rozesmál.
„Ne, je to tak trochu bílej gangster, se kterým si fakt nechci zahrávat,“ pokrčil rameny. „Ale hraje dobře na kytaru… Každopádně,“ řekl, když se chodba změnila ve velkou místnost, „je to ten vzadu. Říkal, že to bude sledovat jen tak zpovzdálí a prostě uvidí, jak to půjde, a pak se rozhodne.“
„To je mi jedno. Jsem s tím v pohodě, pokud nebude dělat potíže.“ Vzal si nadšeně Red Bull od blonďáka, který byl samý úsměv, a požádal všechny přítomné, aby se posadili.
Ti ho poslechli, posunuli se zaskřípěním své židle tak, aby byly v kruhu a jedna zůstala prázdná pro Billa, který si sundal bundu a přehodil ji přes jednu z dalších volných židlí, hned vedle toho nového kluka.
„Ahoj,“ řekl, „já jsem Bill.“
„Ahoj,“ zamumlal na oplátku, aniž by řekl své jméno.
Za jiných okolností by to Billovi vadilo, ale teď mu to bylo úplně jedno.
„Dobrá,“ řekl a pustil se do toho, jak měl v plánu. „Kdo mi dneska večer řekne nějakou dobrou zprávu?“
Blonďák, který mu podal Red Bull, zvedl ruku.
„Ano, Andy?“
„Za poslední dva týdny se mi zdvojnásobil počet T-lymfocytů.“
Vypadal celkově rozzářeně a připraven vyskočit na nohy a všechny obejmout. Dokonce měl tváře, které se daly označit za růžové. Ani Bill si nemohl pomoct, ale cítil se o něco lépe. I když měl Andy v posledních měsících smůlu, tohle byla opravdu úžasná zpráva.
„Zatleskejme Andymu, dobře?“ Zeptal se Bill.
Chlapec vzadu sdílel radost s nimi. Kéž by všichni měli takové štěstí.
*CD4+ – Pomocné T lymfocyty (Th lymfocyty, Th buňky), známé také jako CD4 buňky, jsou typem T lymfocytů, které mají důležitou roli v imunitním systému, konkrétně v adaptivním imunitním systému. Th lymfocyty uvolňují cytokiny, kterými aktivují ostatní imunitní buňky, a dále pomáhají regulovat imunitní odpověď. Jsou nezbytné pro izotypový přesmyk u B lymfocytů, pro aktivaci a růst cytotoxických T lymfocytů, a aktivaci fagocytů, např. makrofágy.
original
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
