autor: HollyWoodFix
Trapná večeře
„Kam jdeš, Tome?“ Zeptala se Simone, když ho zastihla v hale, než se mu podařil proklouznout dveřmi ven.
„Jdu ven s kamarádem,“ pokrčil Tom rameny a doufal, že tím jejich rozhovor ukončí.
„Tenhle týden chodíš ven každý den. Kdy se seznámíme s tím kamarádem, kterého sis našel?“
Byla to pravda, Tom poslední týden trávil s Billem každý den a poznával druhého chlapce čím dál víc. Dozvěděl se, co má rád a co ne, poznal víc lidí ve městě, s nimiž Bill trávil čas, z nichž nikomu nebylo míň než čtyřicet, a dozvěděl se víc o Billových oblíbených místech.
Teď už Billa opravdu považoval za dobrého přítele. Když ho potkal poprvé, nevěděl, jestli se tohle někdy stane, nebo ne, ale Bill byl opravdu úžasný člověk, kterého se vyplatilo mít po svém boku navzdory jeho někdy podivnému chování. Byl vtipný, kupodivu zdvořilý a ohleduplný, neuvěřitelně shovívavý a zdálo se, že mu na každém upřímně záleží. Bohužel ten zvláštní pocit, který měl, kdykoli byl Bill nablízku, nikdy nezmizel a vlastně se za poslední týden ještě zhoršil.
Tom stále nevěděl, co to znamená ani co by s tím měl dělat. Se svou rodinou si o tom promluvit nemohl. Mysleli by si, že je posedlý nějakým démonem nebo něčím podobným, a nemohl si o tom promluvit ani s Gustavem nebo s některým ze svých přátel v Berlíně. Ti by si mysleli, že se zbláznil. A nemohl o tom mluvit ani s Billem. Prostě nedokázal zničit to jediné přátelství, které se mu tady podařilo navázat.
Možná to byla jen posedlost. Možná, že ho nakonec tyhle city přejdou. Ani nevěděl, jak tyhle city, které k Billovi choval, popsat. Nikdy předtím neměl žádnou skutečnou přítelkyni, takže jak mohl vědět, jaké je mít někoho opravdu rád? Věděl jen, že to, co cítí k Billovi, je rozhodně jiné než cokoliv, co kdy cítil ke svým kamarádům, a to pomyšlení ho opravdu děsilo. Takhle to prostě být nemělo.
„Thomasi, na něco jsem se tě ptala,“ vytrhla ho matka z myšlenek.
„Umm… nevím, kdy se s ním seznámíš… je ehm… trochu stydlivý.“ Což byla samozřejmě naprostá lež, jelikož Bill měl ke stydlivosti hodně daleko.
„No, nemá důvod se před námi stydět. Ať přijde na návštěvu, je tu více než vítán.“ Tom si povzdechl. Věděl, že to jeho matka myslí dobře a že se jen snaží být milá, ale Tom moc dobře věděl, že ve chvíli, kdy se jeho rodiče s Billem skutečně setkají, nebudou už tak přívětiví.
„Já nevím, mami…“
„Nesmysl! Trvám na tom, abys ho dneska pozval na večeři a seznámil ho s naší rodinou. Ráda bych poznala chlapce, který se stal tvým tak dobrým přítelem.“
„Mami… je to nutný?“ Zakňučel Tom. Tak moc si přál, aby k tomu nedošlo. Děsila ho představa, že by jeho rodiče mohli Billovi říct něco hrubého. A ještě více ho děsilo, že by si někdo z nich mohl všimnou jeho citů k Billovi.
„Ano, to je. Večeře bude jako vždy v pět a očekávám, že přijdete oba. A teď se měj hezky, miláčku.“ Simone syna objala, dala mu pusu na tvář, a pak mu zamávala na rozloučenou.
Jakmile Tom vyšel z domu, chtělo se mu začít frustrací křičet. Věděl, že tohle nejspíše jednou přijde, koneckonců nemohl dál trávit tolik času s Billem a čekat, že se s ním rodiče nebudou chtít setkat, ale nečekal, že to přijde tak brzo.
Když dorazil na pole a uviděl Billa, jak tam sedí a čeká na něj, zdálo se, že stres z celé situace trochu zmizel. Pořád byl ze setkání nervózní, ale zdálo se, že už jen pohled na Billa ho na chvíli uklidnil.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil Tom druhého chlapce a posadil se vedle něj.
„Ahoj, Tome!“ Usmál se Bill, zatímco v jeho tváři bylo patrné vzrušení. „Jak se dneska máš?“
„Mám se fajn… a co ty?“ Odpověděl Tom a snažil se, aby jeho náladu neovlivnil předchozí rozhovor.
„Co se děje?“ Billův úsměv okamžitě zmizel a v jeho tváři se objevily obavy, když vycítil Tomovu špatnou náladu.
„Vlastně o nic nejde…“
„Pochopím, jestli mi to nechceš říct.“
„Já jen… moje rodina se s tebou chce seznámit. Chtějí, abys dneska přišel na večeři.“ Bill se na Toma nechápavě podíval, jako by mu právě narostla další hlava nebo tak něco.
„To je celý? Proč by ti tohle mělo vadit?“
„Oni jsou prostě… já nevím… někdy jsou až moc svéhlaví a jo…“
„Nemusím jít, jestli nechceš.“ Bill mu věnoval úsměv, ale nebyl zdaleka tak velký jako vždycky a Tom poznal, že je trochu nucený. Billa musela Tomova slova lehce ranit, což černovláskovi nemohl mít za zlé. Kdyby se dozvěděl, že se s ním Billovi rodiče chtějí setkat, a pak by se Bill začal vymlouvat, proč to nejde, asi by ho to taky trochu ranilo.
„Já chci, abys šel, Bille, jenom chci, aby ses na to připravil.“
„Jsem si jistej, že to nebude tak zlý.“ Do Billových očí se vrátilo světlo, za což byl Tom vděčný. Nerad ho viděl jinak než šťastného, což se od doby, co se s Billem poznal, naštěstí stalo jen dvakrát.
„Doufám, že máš pravdu.“
***
„Proč vytahuješ ten drahý porcelán, drahoušku?“ Zeptal se Jorg, když vstoupil do jídelny poté, co se vrátili s Georgem z kostela.
„Tom přivede na večeři svého nového kamaráda. Víš, toho, se kterým chodí celý týden ven.“
„Dovedu si představit, s kým by se tak mohl spřátelit…“
„Jorgu! Nebuď takový. Všichni jeho kamarádi v Berlíně nebyli tak špatní, a tohle je moc hezká křesťanská komunita, takže jak špatný ten chlapec může být?“
„Asi máš pravdu…“
„To já přece vím, takže se chovej slušně,“ Simone rychle políbila manžela na rty, než doprostírala stůl a dokončila přípravy na večeři. Netrvalo dlouho a pátá hodina se přiblížila, ale vše již bylo připraveno.
„Už je po páté, má zpoždění,“ zamručel Jorg netrpělivě.
„Dej mu ještě pár minut, nejspíš k tomu má důvod.“ Simone stiskla manželovi ruku a doufala, že tím udrží jeho náladu na uzdě.
„Nehodlám tu čekat celou do…“ Jorg se zarazil uprostřed věty, když uslyšel, jak se otevřely vchodové dveře, a uviděl za nimi svého mladšího syna a někoho, kdo vypadal jako černovlasá dívka.
„Omlouvám se, že jdeme pozdě, asi jsme ztratili pojem o čase,“ kousl se nervózně do rtu Tom.
„To je v pořádku, zlatíčko. Kdo je tahle krásná mladá slečna? Myslela jsem, že k nám domů přivedeš svého kamaráda Billa?“ Zeptala se Simone s úsměvem na tváři. Dívka před ní měla možná až příliš mnoho make-upu a oblečení, které by skutečně považovala za vhodné pro mladou dámu, ale i tak byla úžasná a ona byla velmi ráda, že Tom tráví více času s dívkami. Ačkoli měl Tom v Berlíně několik přítelkyň, s žádnou z nich nevydržel moc dlouho, a když zrovna žádnou neměl, netrávil s dívkami vůbec žádný čas.
„Umm… mami, tati, Georgu… to je můj kamarád Bill.“ Tom se trochu zhrozil, když jeho rodina šokovaně zalapala po dechu. Všichni tam chvíli stáli jako přimrazení a doslova na Billa zírali. Tohle musel být vtip! Nebylo možné, aby ten člověk byl kluk, kluci prostě nebyli tak krásní.
„Ehmm… ráda tě poznávám, Bille…“ prolomila Simone váhavě ticho a snažila se zachovat klid.
„Je mi velkým potěšením, že vás poznávám, madam,“ odpověděl Bill jako vždy zdvořile, i když Tomovi bylo jasné, že určitě cítí napětí v místnosti.
„Pojď se posadit, drahoušku, večeře je připravená.“ Simone odvedla Billa a Toma do jídelny a nechala za sebou stále ještě šokovaného Jorga s Georgem.
Uplynulo dalších pár minut, než se Tomův otec a bratr konečně připojili k ostatním u stolu a s výjimkou každodenní modlitby zůstali zcela potichu.
Napětí se rozhodně dalo krájet a Tom byl opravdu vděčný, že zatím nikdo neřekl nic hrubého.
„Takže, Bille… kolik ti je?“ Zeptala se Simone a snažila se ze všech sil prozatím ignorovat trapnou situaci v místnosti.
„Loni v říjnu mi bylo sedmnáct, vlastně na Halloween.“
„No jasně,“ odfrkl si Georg.
„Nastupuješ příští týden s Tomem do školy?“ Zeptala se Simone a rozhodla se Georgovu poznámku ignorovat.
„Ne, madam. Učím se doma, celý život se učím doma.“
„To je zajímavé… a čím se živí tvoji rodiče?“
„To úplně přesně nevím, madam. Nikdy jsem se se svými rodiči nesetkal,“ odpověděl Bill nenuceně a dál jedl jakoby nic. Tom však byl trochu v šoku. Bill se o své rodině nikdy předtím nezmínil, takže netušil, že Bill své rodiče nikdy nepoznal. Najednou se cítil trochu provinile, že se na to Billa nikdy předtím nezeptal. Chtěl o tom druhém chlapci vědět všechno.
„To je mi líto. Můžu se zeptat, s kým tedy žiješ?“
„Bydlím s tetou Natalií a strýcem Gordonem.“ Tom se opět cítil provinile, že to nevěděl. Jak mohl s někým trávit každý den celý týden, a přitom nevědět něco tak důležitého, jako že žije s tetou a strýcem?
Konverzace u večeře pak jaksi utichla. Simone došly otázky, na které se Billa chtěla zeptat, a Georg s Jorgem stále neřekli ani slovo.
Po večeři Simone zdvořile odmítla Billovu nabídku pomoci s nádobím, jelikož nechtěla s chlapcem trávit více času, než bylo nutné.
„No, ještě jednou vám děkuji za večeři, paní Kaulitzová, bylo to vynikající.“
„Nemáš zač, drahoušku.“
Tom doprovodil Billa ke dveřím a nevěděl, co má říct k tomu, co se právě stalo. „Omlouvám se, že všichni byli tak… trapní.“
„To je v pohodě, Tome. Vlastně bych řekl, že to proběhlo docela dobře. Nezdáli se mi tak ‚názorově vyhranění‘, jak jsi říkal. Bylo to hezké,“ usmál se Bill a přiměl Toma, aby se také usmál. Bylo těžké nebýt šťastný, když byl v Billově blízkosti. Jeho neustálá dobrá nálada byla nakažlivá. A Billova reakce ho nepřekvapila. Samozřejmě, že ho ten večer nerozhodil. A Tom začal přemýšlet, zda vůbec existovalo něco, co by ho rozhodilo.
„No, fakt nevím, co na tom večeru bylo tak hezkýho, ale jsem rád, že jsi to přežil ve zdraví a že nepotřebuješ nějakou terapii nebo tak něco.“ Tom se musel usmát Billovu chichotání a cítil se velmi pyšný na to, že to byl právě on, kdo ho způsobil.
„Radši už půjdu. Uvidíme se zítra, Tome?“ Zeptal se Bill s nadějí v očích.
„No jasně. Ve stejnou dobu a na stejným místě jako vždycky?“ Bill šťastně přikývl, a pak udělal něco, co Toma naprosto zaskočilo. Ovinul Tomovi ruce kolem krku a přitáhl si ho k sobě. Tom jen na krátký okamžik šokem ztuhl, než zareagoval a objetí druhému chlapci opětoval.
Tom přivřel oči a snažil se potlačit ten svíravý pocit v žaludku, který byl horší než kdykoli předtím. Tom nevěděl, co by v tu chvíli udělal raději, jestli objal Billa pevněji, nebo ho odstrčil. Bill naprosto dokonale pasoval do Tomovy náruče a on věděl, že to není správné.
„Tak ahoj, Tome, uvidíme se zítra,“ řekl Bill, když se vymanil z objetí.
„Ahoj zítra, Bille.“ Tom mu naposledy zamával na rozloučenou a sledoval chlapce, dokud mu nezmizel z dohledu.
Než však stihl nějak víc přemýšlet o celé situaci s Billem, otočil se a zjistil, že všichni tři členové jeho rodiny stojí přímo za ním. Všichni měli zkřížené ruce na hrudi a ve tvářích vepsané nesouhlasné výrazy, s výjimkou Jorga, který nevypadal ani tak zklamaně, jako spíš naštvaně.
„Thomasi, musíme si promluvit,“ pronesl Jorg velmi chladným, mrazivým tónem. Tom měl pocit, že přivést Billa k sobě domů byla obrovská chyba.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
