autor: HollyWoodFix
Nejlepší narozeniny všech dob
Další ráno přišlo až příliš rychle. Tom v noci spal jen pár hodin, jelikož nemohl přestat myslet na Billa a svoje city k němu, a také na to, že má „zakázáno“ se s ním vídat. Bude těžké se v tak malé vesnici proplížit, zvlášť když ho rodiče budou odteď bedlivě sledovat, ale musel nějak vymyslet, jak to udělat.
Když se oblékl, místo aby šel dolů na snídani, jak to dělal normálně, zůstal nahoře ve svém pokoji, protože prozatím nechtěl vidět nikoho z rodiny. Ignoroval matčino volání, když se neukázal na snídani, a hrál na kytaru, aby se rozptýlil.
Počkal, až uslyší, že otec s bratrem odešli do kostela, a on tak s matkou v domě osaměl. I když ji stále nechtěl vidět, usoudil, že ji na rozdíl od otce bude alespoň tolerovat.
„Tome, zlatíčko, schovala jsem ti snídani,“ usmála se Simone a položila před Toma na stůl talíř s jídlem.
„Díky.“ To byla jediná Tomova odpověď. Uplynulo několik minut v tichu, jelikož ani jeden nevěděli, co říct.
„Tome, víš, že pro tebe chceme jen to nejlepší, že?“ Tom zaťal pěsti a musel se krotit, aby na matku nezačal křičet.
„Jak by mohlo být nejlepší zakázat mi stýkat se s jediným kamarádem, kterého tu mám?“ Zeptal se a snažil se zachovat pokud možno klid.
„Možná to teď nechápeš, ale jednou nám poděkuješ, Tome. Zachraňujeme tvou duši před věčným zatracením!“ Argumentovala Simone tónem, který dával Tomovi najevo, že to myslí naprosto vážně.
„Vážně věříš, že to, co děláš, zachraňuje mou duši?“ Zeptal se a ani ho vlastně nepřekvapilo, že použila takový argument.
„Ano, Tome. Chceme pro tebe jen to nejlepší.“
„Ale nemůže být to, co si myslíte, že je pro mě nejlepší, a to, co je pro mě skutečně nejlepší, dvě rozdílné věci?“ Zeptal se a snažil se zachovat si zbytek klidu.
„Jsi příliš mladý, abys to pochopil, Tome.“
„Za pár dní mi bude osmnáct! Tak jak jako příliš mladej?“
„Věkově jsi možná technicky vzato dospělý, Tome, ale co se týká zralosti, k té máš ještě daleko.“
„Tak to asi nikdo z nás není opravdu dospělej,“ zamumlal Tom, vstal od kuchyňského stolu a zamířil ke vchodovým dveřím. Za pár minut se měl setkat s Billem, a i když se o tom jeho rodiče nejspíš dozvědí, bylo mu to naprosto jedno.
„Tome, počkej!“ Slyšel, jak za ním volá jeho bratr. Chtěl ho ignorovat nebo začít utíkat, ale už byl příliš blízko. „Kam jdeš?“
„Jdu se projít… nevadí?“ Tom se v duchu proklínal za to, že si myslel, že aby se setkal s Billem, bude stačit jen jednoduše vyjít dveřmi.
„Můžu jít s tebou?“
„Nemáš náhodou nějakou práci v kostele?“
„Ne, teď zrovna ne.“ Tom věděl, že je to lež. Věděl, že ho otec i bratr pravděpodobně z kostela sledují, a jakmile ho uviděli odcházet z domu, Jorg poslal Georga, aby se ujistil, že nepůjde za Billem.
„Chtěl jsem jít sám, víš, vyčistit si hlavu a tak.“ Věděl, že to nebude fungovat, ale stejně byl připravený zkusit cokoli.
„To je blbost! Každý potřebuje někoho, kdo mu bude dělat společnost,“ trval Georg na svém.
„To je fuk… jsem nějak unavenej, půjdu domů.“ Aniž by čekal na odpověď, otočil se a vrátil se do domu. Cítil se naprosto příšerně, jelikož věděl, že na něj bude Bill čekat a že nemá žádnou možnost říct mu, co se děje.
Musel najít nějaký způsob, jak se s Billem co nejdřív setkat; ale možná to bude těžší, než si původně myslel.
***
Uplynuly další tři dny od chvíle, kdy mu bylo zakázáno se s Billem vídat, a každý další den byl těžší než ten předchozí. Ubíjelo ho, že by si Bill mohl myslet, že už ho nechce vidět nebo tak něco; ale to, jak ho jeho rodina hlídala, bylo směšné. Pokaždé, když se pokusil proklouznout předními nebo zadními dveřmi, jako by se odněkud zázračně vynořil některý z členů jeho rodiny. A ať už se vymlouval, proč chce jít ven sám, vždycky měli nějakou proti argumentaci.
Bylo to čím dál víc frustrující a nesnesitelné, a aby toho nebylo málo, musel dnes nastoupit do školy… právě dnes. Shodou okolností měl dneska osmnácté narozeniny, což ho deprimovalo ještě víc. Neměl Billa, neměl nikoho ze svých starých přátel, prostě nikoho. To, co měly být jedny z jeho nejlepších narozenin, budou ty nejhorší.
Původně ho myšlenka na školu na chvíli povzbudila, myslel si, že by to byl ideální způsob, jak se s Billem vidět, ale pak si vzpomněl, že se černovlásek učí doma, takže ten nápad padl. Ačkoli, ať už to bude ve škole jakékoli, alespoň si na šest hodin denně odpočine od rodiny.
Přesně jak tušil, rodiče mu nevěřili natolik, aby mohl chodil do školy sám pěšky. Jorg řekl, že mu nevadí jít do kostela o něco později než obvykle, aby mohl syna do školy odvézt. Jak velkorysé.
„Dobře, Tome, jsme tady. Chovej se dnes slušně. Nechci, aby mi někdo z učitelů volal, ano?“
„Jo…“
„A po škole tady na tebe budu čekat.“
„Tati, to není nutný. Je to tak pět minut chůze! Myslím, že to zvládnu.“
„Tak jo, Tome, máš pravdu. A protože máš dneska narozeniny, dám ti šanci, abys získal naši důvěru zpátky. Vím, že vyučování končí ve tři, a protože je to jen pět minut chůze, budu tě doma očekávat nejpozději ve tři deset. Pokud přijdeš později, můžeš zapomenout na to, že bys po zbytek roku chodil domů pěšky. Je to jasné?“
„Ano, pane,“ odpověděl Tom, vystoupil z auta a zamířil do školy.
Byl lehce v šoku z toho, že mu otec skutečně hodlal dopřát trochu svobody, aby byl vzápětí zklamán podmínkami. Nebylo možné, aby si cestou domů odskočil za Billem, zvlášť když nevěděl, kde černovlásek bydlí.
Nemohl uvěřit, o kolik je tahle střední škola menší než ta v Berlíně. Ale vzhledem k tomu, že celkový počet obyvatel této vesnice byl menší než počet lidí, kteří chodili do jeho staré školy, mělo mu to dojít.
Když vstoupil do školy, dostalo se mu docela dost pohledů. Od chtíče až po naprosté znechucení. Všichni se na něj dívali, jako by byl v podstatě odpad, a on okamžitě pochopil, že jakákoli šance zapadnout sem je v podstatě nulová.
„Dobrý den, jsem Thomas Kaulitz a jsem tu nový, takže si nejsem úplně jistý, kam mám jít,“ řekl recepční v ředitelně a vynutil si na tváři falešný úsměv.
„Vítej v Loitsche, Thomasi!“ Zvedla oči a zářivě se usmála na mladíka před sebou. „Tady máš rozvrhy hodin a seznam pravidel a předpisů naší školy,“ podala mu několik listů papíru. On se na ně podíval a vnitřně zasténal nad zdánlivě nekonečným seznamem pravidel. Žádné pití, kouření, nadávání, chození za školu, pozdní příchody, nevhodné chování, braní jména božího nadarmo, odmlouvání učitelům… A seznam pokračoval dál a dál.
„Také tě vezmu na krátkou prohlídku školy, aby ses mohl trochu lépe seznámit s okolím.“ Tom pochyboval, že je prohlídka opravdu nutná, když tu nejspíš nebylo víc než šest tříd, maximálně. „Následuj mě, prosím.“
Tom ji poslušně následoval nahoru a dolů po chodbách a jen napůl poslouchal, co říká.
„A tohle je tvoje skříňka,“ ukázala na skříňku a podala mu kombinaci. „A tím naše prohlídka končí.“
„Ehmm… díky,“ řekl a vzal si od ní kombinaci.
„Máš nějaké otázky, Thomasi?“
„Kolik studentů přesně chodí na tuhle školu?“ Zeptal se zvědavě a skoro se bál odpovědi.
„No, letos vlastně máme rekordní počet studentů. Myslím, že je to asi… 115.“
„Ježíši Kriste…“ zamumlal si pod nos, ale zřejmě ne dost potichu.
„Co prosím?!“ Zalapala po dechu a oči se jí mírně zúžily.
„… byl dobrý člověk.“ V duchu si za tu záchranu nafackoval. „Ježíš Kristus byl dobrý člověk. Nesouhlasíte snad?“
„Samozřejmě!“ Na tváři se jí rozlil další široký úsměv. „Kdybys měl nějaký problém nebo další otázky, víš, kde mě najdeš.“
„Ano, děkuji,“ přikývl a když odcházela, věnoval jí další nucený úsměv.
Tom se neochotně podíval na svůj rozvrh hodin. Přál si, aby tenhle den nikdy nezačal, ale věděl, že přijít pozdě na první hodinu asi nebude nejlepší nápad.
Dějepis, matematika, biologie, angličtina… jeho hodiny se zdály být čím dál horší. Pak si všiml, že jeho poslední hodina je volná. Pokud jeho poslední hodina končila ve dvě a on musel být doma až ve tři deset, měl víc než dost času na to, aby se pokusil najít Billa a vše mu vysvětlil. Najednou to vypadalo, že se všechno obrací k lepšímu.
***
Zdálo se, že se den vleče bolestně pomalu. Všechny jeho hodiny se v podstatě skládaly ze stále stejného proslovu o tom, co se očekává, o čem bude výuka a bla, bla, bla. Po celý den se na něj stále někdo díval, ale komukoliv z nich odmítl poskytnout uspokojení tím, že by jakkoliv zareagoval, a tak v podstatě celý den všechny ignoroval.
Jakmile zazvonilo, což znamenalo konec poslední hodiny, vyšel ze dveří jako první. Rychle si posbíral všechny své věci a opustil budovu školy, přičemž se snažil přemýšlet o tom, kde by teď mohl Bill být. Doufal, že je někde ve vsi, protože pokud by byl doma, neměl by nejmenší šanci najít ho.
Zkontroloval několik místních podniků, o kterých Tom věděl, že do nich Bill rád chodí, ale nikdo ho už několik dní neviděl. Dokonce ani Muriel Billa už nějakou dobu neviděla, což ho trochu znepokojovalo. Každý den, který s Billem strávil, se totiž bez velkého diskutování šli podívat za Muriel.
Tom začínal být trochu smutný, ale rozhodl se, že než to vzdá úplně, zkontroluje ještě jedno místo, a to pole. Nebyl si úplně jistý, jestli je to nejlepší nápad, ale byl připraven zkusit cokoli.
Pole se zdálo být prázdné, což Toma opravdu zklamalo. Zabíjelo ho, že nemůže Billa vidět, a měl strach, že pokud to půjde takhle dál, už ho ani nikdy neuvidí. Zklamaně si povzdechl a vydal se přes pole. Řekl si, že by tu alespoň mohl strávit tu volnou hodinu kterou měl, když už vlastně neměl kam jít.
V polovině cesty přes pole o něco zakopl a spadl na zem. Zanadával si pro sebe, zatímco si třel bolavé zápěstí a nemohl si pomoct, ale napadlo ho, jak povědomý mu celý tenhle scénář připadá. Rychle zvedl hlavu, aby zjistil, o co přesně zakopl, a srdce se mu divoce rozbušilo, když jeho oči spočinuly na osobě, kterou už několik dní toužil vidět.
Dech se mu zadrhl v krku, jak se mu náhle zkroutil žaludek. Bill byl ještě krásnější, než si pamatoval, pokud to vůbec bylo možné. Několik okamžiků na něj hleděl, příliš vzrušený a nervózní, než aby něco řekl. Měl obrovskou radost, že Billa konečně našel, ale najednou byl velmi nervózní ze všeho, co chtěl tomu druhému chlapci říct.
Bill pomalu otevřel oči a postavil se, takže hleděl Tomovi přímo do očí. Tom znervózněl ještě víc, když se na Billově tváři neobjevil obvyklý úsměv. Zdálo se, že za jeho oříškovýma očima se skrývá nějaký smutek, něco, o čem Tom doufal, že nikdy neuvidí.
„Bille, jsi v pořádku?“ Zeptal se a v jeho hlase byly patrné obavy.
„Fyzicky jsem na tom docela dobře, Thomasi,“ pokrčil Bill rameny a odtrhl oči od Tomových.
Bylo zřejmé, že je na něj Bill naštvaný, a on se tomu vůbec nedivil. Kdyby Bill udělal totéž jemu, byl si jistý, že by na něj byl víc než naštvaný. Jen doufal, že mu Bill dá šanci to vysvětlit.
„Bille, ani ti nedokážu říct, jak moc mě to mrzí, ale můžu ti všechno vysvětlit, když mi dáš šanci.“ S napětím čekal na Billovu odpověď a nervózně se kousal do rtu.
„Dobře, poslouchám,“ zvedl Bill oči a čekal, až bude pokračovat.
„No, jde o to, že…“ Tom mu pak začal vyprávět o tom, jak je jeho rodina přehnaně nábožensky založená a neschvaluje ho. Nechtěl Billovi ublížit, když mu to všechno vyprávěl, ale upřímnost byla teď jeho jedinou možností. Vyprávěl mu, jak mu zakázali se s ním stýkat a jak se několikrát pokusil vyplížit, ale pokaždé ho chytili.
„Prosím, Bille, musíš mi věřit, že jsem udělal všechno, co jsem mohl, abych našel způsob, jak tě vidět. Opravdu se mi po tobě stýskalo, Bille, já… tě mám opravdu rád,“ zakončil Tom a dal Billovi šanci odpovědět.
„Chápu, Tome,“ řekl Bill a znovu se na Toma podíval. Byl nadšený, když viděl, že všechny stopy smutku v očích černovlasého chlapce jako by prakticky zmizely. „Omlouvám se, že jsem byl před chvílí tak hrubý.“
„Nemáš se za co omlouvat. Naprosto chápu, proč jsi byl naštvaný, a vím, že bych byl taky, kdyby tomu bylo naopak.“
„Děkuju ti, že mě chápeš. Víš, docela jsem si tě oblíbil, Tome, a pomyšlení, že už mě nechceš vidět…“ odmlčel se a znovu odvrátil pohled od Tomových očí.
Tom v jeho hlase vycítil smutek a nebyl si jistý, co má v tu chvíli říct, ale jeho tělo jako by vědělo, co má dělat. Rozevřel náruč a přitáhl si Billa do pevného objetí. Zdálo se, že se v Tomově objetí uvolnil, což mu vykouzlilo úsměv na tváři a způsobilo, že jeho žaludek začal dělat kotrmelce jako obvykle, kdykoli byl v Billově přítomnosti.
„Vždycky tě chci vidět, Bille, jelikož jsem si tě taky docel oblíbil,“ Cítil, jak se mu Bill usmívá do ramene. „Posledních pár dní bylo doslova utrpením, a nejen kvůli mým rodičům, ale protože jsem tě nemohl vidět.“
„To myslíš vážně?“ Zeptal se Bill a lehce se od Toma odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí.
„Přísahám, že jo, Bille, jak jsem řekl, mám tě opravdu rád a hodně pro mě znamenáš.“ Zhluboka se nadechl a připravil se na to, co měl v plánu říct dál. „Než jsem tě potkal, nikdy jsem pořádně nevěděl, co hledám, ale jakmile jsem to zjistil, všechno mi začalo dávat zmatený, ale úžasný smysl. Vážně, opravdu tě mám rád, Bille,“ řekl Tom nervózně a doufal, že Bill pochopí, co tím myslel, a nebude to muset dál rozvádět.
„Mám pocit, že se červenáš, Tome,“ zachichotal se Bill, i když si byl jistý, že i jeho obličej se lehce barví do odstínu červené. „Taky tě mám moc, moc rád, Tome.“
Oba chvíli mlčeli a zpracovávali, co si právě přiznali.
„Co budeme dělat dál, Tome?“ Zeptal se Bill a přerušil ticho.
„No… myslím, že bychom to měli zkusit.“ Tom udělal krok blíž k Billovi a objal ho kolem pasu. Mladší chlapec na dredařovy doteky okamžitě zareagoval tím, že mu položil ruce kolem krku. „Nejsem si jistej, jak přesně všechno uděláme, ale vím jen to, že to chci zkusit.“
A s tím se oba chlapci naklonili a jemně spojili svoje rty. Lehce o sebe svoje rty otřeli, než se od sebe znovu odtáhli.
„Věděl jsem, že ty jsi ten, na kterého jsem čekal,“ řekl Bill tiše, než znovu přitiskl své rty na Tomovy, tentokrát o něco silněji.
Po několika minutách se oba znovu odtáhli a snažili se uklidnit svůj dech.
Tom nemohl být šťastnější než právě teď. Všechno předtím, co se týkalo Billa a jeho citů, byly spekulace. Cítil, že ho to k Billovi citově přitahuje, a věděl, že se mu ten druhý chlapec líbí, ale nebyl si jistý, jaké to bude, až s ním bude doopravdy. A pokud ten polibek naznačoval, co bude následovat, věděl, že to, co k Billovi cítí, je skutečné.
„Nevím, jestli jsme to všechno už probrali nebo ne, ale… budeš můj přítel, Bille?“ Kousl se do rtu a doufal, že na černovláska nejde až příliš rychle.
„Nic si nepřeju víc,“ odpověděl Bill s úsměvem od ucha k uchu. Znovu spojili rty v cudném polibku.
„Ani nevíš, jak moc jsem teď šťastný.“
„Myslím, že asi nejspíš tuším,“ odpověděl Bill a lehce se usmál.
Oba se k sobě chtěli znovu sklonit, když zaslechli nějaké hlasy, které se blížily k poli. Nenápadně se podívali a spatřili pár lidí, ve kterých Tom poznal svoje spolužáky.
„Do prdele, kolik je hodin?!“ Lehce zpanikařil Tom a vytáhl z kapsy hodinky. Bylo na nich „3:05“. „Kurva, Bille, musím jít!“
„Dobře.“ Bill se ze všech sil snažil, aby v jeho hlase nebylo cítit zklamání, ale moc se mu to nedařilo.
„Slibuju, Bille, že ať už to s mojí rodinou dopadne jakkoliv, najdu způsob, jak se s tebou dál vídat. Můžeme se tady zítra sejít kolem druhé?“
„Jasně.“ Billovi se na tváři rozlil další široký úsměv, když ho Tom znovu objal.
„Nějak to vymyslíme.“
„Já vím, že jo.“
Naklonili se k sobě a znovu k sobě přitiskli svoje rty. Když se od sebe odtáhli, věnovali si ještě jeden láskyplný pohled, než Tom vyrazil směrem ke svému domovu.
„A Tome!“ Zakřičel Bill, než se Tom stihl dostat dost daleko. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
Navzdory tomu, že musel žít v Loitsche, že se nemohl vídat s nikým ze svých starých přátel, že ho neustále odsuzovali a že musel žít podle přesvědčení své rodiny a dodržovat její směšná pravidla, to byly nejlepší narozeniny v jeho životě.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
