autor: HollyWoodFix
Minulost a budoucnost
Poslední týden byl skutečně nejlepším týdnem v Tomově životě. Trávil s Billem veškerý čas, který mohl, a pokaždé se mu podařilo dorazit domů před 15:10, takže jeho otec nikdy nepojal podezření. Přál si, aby mohl se svým přítelem trávit víc času, ale vzhledem k okolnostem byl rád, že má i tu trochu času.
Každý okamžik, který s Billem strávil, byl nepopsatelný. Jestli si předtím nebyl jistý, že je do něj zamilovaný, teď si tím byl víc než jistý. Jediné, co mu už přinášelo štěstí, bylo být v Billově přítomnosti, myslet na něj nebo se ho dotýkat. Prostě cokoli, co se týkalo černovlasého chlapce.
Jejich vztah se, pokud šlo o fyzickou stránku, vůbec neposunul. Když máte na to, abyste s někým strávili jen jednu hodinu denně, z níž většinu času strávíte venku, cokoli spojené se sexem jde jen těžko. Ti dva se zatím nedostali dál než k několika žhavým polibkům, ale oba se s tím prozatím spokojili. Hlavní bylo, že mohou být spolu.
Postoj Tomovy rodiny se nijak nezměnil, byli stále stejně přísní jako dřív, ale měl pocit, že z jejich strany pomalu získával trochu důvěry, což znamenalo jen více času s Billem v budoucnu.
Ani ve škole se situace vůbec nezměnila. Pořád se na něj dívali jako na odpad a měli na jeho adresu pár ošklivých poznámek, ale on se dál snažil všechny ignorovat a jednoduše předstírat, že neexistují.
„Tome…“ slyšel, jak někdo šeptá, ale neměl náladu se teď s někým bavit, a tak to ignoroval. „Tome…“ tentokrát ucítil drobné šťouchnutí, které se přidalo k zašeptání.
„Co?“ Zeptal se mrzutě a zvedl hlavu ze stolu, kde se pokoušel usnout.
„Učitelka se dívala tvým směrem a nevypadala zrovna nadšeně. Napadlo mě, že asi nebudeš moc nadšenej být po škole,“ odpověděla mu dívka a věnovala mu malý úsměv.
„Ehm… díky.“ Tom byl trochu překvapen tím, že někdo v téhle škole pro něj skutečně udělal něco hezkého. Na tak malé škole by si člověk myslel, že už bude znát jména skoro všech, ale neměl tušení, jak se ta dívka jmenuje.
Tom musel uznat, že byla docela hezká, ale ve srovnání s Billem mu všichni připadali obyčejní. Měla dlouhé hnědé, dokonale rovné vlasy, které jí sahaly do půli zad. Měla jen nepatrné množství očních linek a na sobě obyčejné tričko a džíny. Vlastně vypadala docela normálně v porovnání s ostatními na téhle škole, kteří se všichni tvářili upjatě a strojeně.
„V pohodě. Vzpomínám si, že když jsem se sem přistěhovala, měla jsem největší problémy neusnout právě v hodinách paní Jorgensonové, ale po dvou týdnech po škole jsem se poučila.“ Tom chápavě přikývl. „Mimochodem, jmenuji se Melanie.“ Natáhla k Tomovi ruku, kterou přijal a lehce ji stiskl.
„Já Tom.“ Tiše se tomu zasmála, čímž Toma trochu překvapila.
„Promiň, nechtěla jsem být nezdvořilá, ale když je ve škole sotva sto lidí, každý bude znát jméno nového kluka. Navíc, když jsem tě budila, oslovila jsem tě jménem, pamatuješ?“
„Oh, no jo.“ Tom se při dívčině poznámce lehce začervenal, což způsobilo jen to, že se dívka znovu zachichotala.
„Takže Tome, doufám, že ti nevadí, že se ptám, ale… už je to nějaká doba, co ses sem přistěhoval, a já tě vlastně neviděla s nikým mluvit. Zajímalo by mě, jestli to má nějaký důvod, nebo jestli se třeba jenom hodně stydíš nebo tak něco?“ Část Toma měla chuť položit hlavu zpátky na stůl a říct Melanii, ať si hledí svého, ale vzhledem k tomu, že se zdála být docela v pohodě a předtím mu pomohla, neměl nic proti tomu se s ní bavit.
„Ne, není to tak, že bych se styděl. Jen mi lidi v týhle vesnici, bez urážky, připadají hrozně uzavření a odsuzující, a já prostě radši všechny ignoruju, než abych se s nimi musel kamarádíčkovat.“
„To rozhodně chápu. Přistěhovala jsem se sem před víc než rokem a ani já se s lidmi tady skoro nebavím. Je tu pár takových, které dokážu vystát, ale i tak se snažím co nejčastěji odsud odjet a vidět se se všemi svými starými přáteli.“
„No, rozhodně je příjemný potkat někoho dalšího, kdo mi rozumí.“ Tom byl vlastně trochu v šoku, že na tak upjatém místě potkal tak pohodovou holku. Nemohl uvěřit, že mu uniklo, že v tomhle městě je ještě někdo normální, zvlášť, když v hodině matematiky seděla hned vedle něj.
„No, kdyby tě někdy přestalo bavit všechny ignorovat a třeba sis chtěl s někým popovídat, je pravděpodobný, že já budu mít zrovna čas,“ usmála se na něj, což v Tomovi vlastně vyvolalo mírný pocit viny. Byl si docela jistý, že s ním flirtuje, a i když jí to neoplácel, cítil se špatně. Skoro jako by Billa nějakým způsobem podváděl.
„Vlastně mám ve městě kamaráda. Teda ne, že bych nemohl mít víc než jednoho, jenže většinu volného času trávím s ním,“ odpověděl a věnoval jí omluvný pohled v naději, že se nechová příliš hrubě; s Billem se vídali už tak málo, takže nemohl plýtvat časem na někoho dalšího.
„To je v pohodě,“ usmála se chápavě. „Kdo je tvůj kamarád? On nechodí na tuhle školu?“
„Ne, učí se doma.“
„Vážně… teď nemluvíš o Billu Trümperovi, že ne?“ Zeptala se zvědavě a Tom moc nevěděl, co si má o jejím tónu myslet. Snažil se číst v její tváři, jestli v něm nenajde nějaké známky znechucení, ale když je nenašel, pokračoval.
„Jo… přesně o něm mluvím.“ Byl si docela dobře vědom Billovy pověsti ve městě, ale přesto se nijak nestyděl přiznat, že se s ním přátelí. Přiznání vztahu s Billem bylo něco jiného, jelikož nemohl riskovat, že se to donese otci.
„Docela mě překvapuje, že ses spřátelil zrovna s ním.“
„Co tím chceš říct?“
„Nemyslela jsem to jako urážku. Jen jsem tím chtěla říct, že tam, odkud pocházím, se kluci jako ty opravdu nekamarádí s někým, kdo vypadá jako Bill.“
„No, myslím, že právě proto se říká, že bys neměla soudit knihu podle obalu,“ odpověděl Tom a cítil se tou poznámkou lehce dotčený.
„Promiň, nechtěla jsem, aby to vypadalo, že tě odsuzuju. Myslím, že je to skvělý! S Billem jsem se nikdy nesetkala, ale slyšela jsem, jak o něm lidé mluví, a nikdy to není hezké. Jsem ráda, že někoho má.“ Tom znovu pátral v jejím hlase po jakýchkoli známkách sarkasmu nebo zákeřnosti, ale nenašel po nich ani stopu.
„Ehm… jo, já taky,“ řekl, jelikož nevěděl, co jiného říct. Naštěstí ho zachránil zvonek. Zazvonilo, což signalizovalo konec poslední hodiny, což znamenalo, že se za pár minut uvidí s Billem.
„Tak zatím, Tome,“ usmála se na něj naposledy Melanie, než vstala a odešla ze třídy.
I on rychle opustil třídu, zamířil ke své skříňce a co nejrychleji posbíral svoje věci. Netrvalo ani dvě minuty, než vyšel ze školních dveří a téměř sprintoval na pole, kde na něj, jak věděl, bude čekat Bill.
Když dorazil na pole, uviděl Billa, jak na něj čeká u stromu a vypadá stejně úžasně jako vždycky. Při pohledu na druhého chlapce se mu na tváři rozlil obrovský úsměv a jeho žaludek vzrušeně poskočil. I poté, co s Billem strávil poměrně dost času, pokaždé, když ho uviděl, měl stále ten nervózní/ pocit.
„Ahoj, Bille!“ Pozdravil vzrušený černovláska a přitáhl si ho do pevného objetí. Usmál se na něj a dal mu cudný polibek na rty.
„To je ale nádherné přivítání! Budu ti ho muset oplatit.“ Bill se naklonil a zachytil Tomovy rty do svých. Lehce jazykem dráždil Tomovy a ten ho ochotně pustil dovnitř. Tiše zasténal, když Bill prozkoumával každý kout jeho úst. Bill tiše zakňučel a přitiskl se tělem blíž k Tomovu, jelikož toužil po dredařových dotecích. Oba se od polibku neochotně odtáhli, jelikož potřebovali popadnout dech.
„Wow,“ to bylo jediné, co Tom dokázal říct, když se uklidnil, a konečně byl schopen znovu promluvit.
„To bylo úžasný, Tome,“ řekl Bill a tváře mu lehce zčervenaly, když se snažil vzpamatovat.
„Nemůžu než souhlasit.“ Tom si nemohl pomoci, ale pomyslel si, jak rozkošně Bill vypadá, když je v rozpacích. A také byl hrdý, že to byl on, kdo způsobil ruměnec v Billových tvářích.
„Mám na tebe otázku, Tome,“ ozval se po chvíli Bill, když se úplně vzpamatoval.
„Okay.“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěl rychle zajít k nám a seznámit se s mojí tetou?“
„Stihneme to? Za hodinu musím být doma.“
„Jo, když půjdeme rychle, stihneme to ani ne za deset minut. Což nám ukradne trochu našeho času, ale strašně tě toužili poznat, a jelikož vím, že se doma nemůžeš zpozdit, nepotkáš se s mým strejdou, ale když půjdeš, můžeš se seznámit s tetou. Strašně moc ráda by tě poznala.“ Když se Bill podíval na Toma těma velkýma oříškovýma očima, Tomovi připadalo nemožné mu říct ne.
„Jasně, tak pojďme,“ usmál se Tom, když Bill nadšeně vypískl a zatleskal.
Bill popadl Toma za ruku a táhl ho ke svému domu. Tom musel skoro běžet, aby s Billem udržel krok, a zhruba po sedmi minutách chůze dorazili na místo.
Tom si všiml, že Billův dům je poněkud izolovaný od ostatních. Většina domů ve vsi stála vedle sebe, ale tenhle byl docela kus od nejbližšího souseda. Pozemek byl navíc obklopen stromy, což mu dodávalo ještě izolovanější vzhled. I přestože byl od ostatních domů takhle daleko, stále působil velmi útulně a přívětivě, rozhodně velmi Billovsky.
Ruku v ruce oba vešli do domu a Tom se rozhlédl kolem. Nevěděl, co čekat, jelikož Bill byl poněkud `zajímavá` osůbka, ale všechno vypadalo úplně normálně. Na stěnách visely fotografie a obrazy, které dodávaly domu opravdu přátelskou domácí atmosféru. Billův dům byl rozhodně přívětivější než ten jeho.
„Teto Natalie! Jsme tady!“
„Bille, zlato, jsem v obýváku!“ Když ho Bill táhl do jiného pokoje, jen ho následoval.
Jakmile vešli do obýváku, spatřil poměrně mladě vypadající blondýnku. Vypadala tak na třicet a Tom si všiml jisté podoby s Billem; byla velmi krásná.
„Teto Natalie, tohle je Tom, Tome, tohle je moje teta Natalie,“ představil je Bill s radostí.
„Jsem moc ráda, že tě konečně poznávám,“ vstala z pohovky a rychle Toma na uvítanou objala. „Bill o tobě neustále mluví.“
„Teto!“ Zakňučel Bill a při její poznámce lehce zrudl.
„Potěšení na mé straně, madam.“
„Nic takového, prostě mi říkej Natalie.“ Tom se lehce uvolnil. „Bille, co kdybys nám šel udělat trochu čaje?“
„Tak jo! Hned jsem zpátky.“ Naposledy stiskl Tomovi ruku, než odešel a nechal Toma s Natálií o samotě.
„Proč se neposadíš, Tome?“ Zdvořile ukázala směrem k pohovce a posadila se naproti ní. „Takže Tome, chtěla jsem si s tebou o pár věcech promluvit.“
„Dobře,“ odpověděl Tom a najednou se cítil opět velmi nervózní.
„Takže chodíš s Billem, že?“
„A-ano.“ Byl si celkem jistý, že i když to Natalii řekl, nemusel se bát, že by se to jeho otec dozvěděl, ale přesto si nemohl pomoct, ale trochu ho to rozhodilo.
„Nic nepředpokládám, Tome, ale chci ti teď jen říct, že jestli je to nějaký vtip nebo něco podobného, měl bys toho okamžitě nechat.“ Dokončila a vážně se na něj podívala. Toma to naprosto zaskočilo.
„Proč si myslíte, že si z něj dělám jenom legraci?“ Zeptal se Tom.
„Protože by to nebylo poprvé, co by se něco takového stalo.“ Tom v jejích očích zahlédl náznak smutku a okamžitě se cítil špatně při pomyšlení, že by někdo mohl Billovi takhle ublížit.
„Nikdy bych neudělal nic, co by Billovi ublížilo. A můžu vás ujistit, že tohle není žádný vtip. Můžu se zeptat, co se stalo?“
„No… vlastně se párkrát stalo, že se lidé s Billem spřátelili a využili jeho laskavé povahy. Buď ho žádali o laskavosti a nutili ho k různým věcem, nebo se s ním prostě spřátelili jen proto, aby ho to při šikanování ještě víc ranilo. A asi před třemi roky, krátce poté, co se přiznal ke své orientaci, jeden kluk předstíral, že se mu líbí. Dokonce vzal Billa na pár rande a přiměl ho, aby se do něj opravdu zamiloval, ale pak se ukázalo, že to byl jen vtip a že si z něj pár idiotů z okolí vystřelilo. Billa jen tak něco nesebere, je to takový strašně veselý kluk, ale pamatuju si, že jsem ho ještě nikdy neviděla tak zdrceného, jako po tomhle incidentu.“
Tom zprvu nevěděl, jak reagovat. Byl naštvaný při pomyšlení, že by někdo udělal něco, čím by Billovi ublížil a nemohl uvěřit, že někteří lidé si vůbec dají tu práci a předstírají, že ho mají rádi, jen aby mu ještě víc ublížili. Co to s těmi lidmi bylo?
„Nemůžu uvěřit, že by tohle někdo udělal. To je naprosto nechutný. Vážně některý lidi nechápu. Nechápu, jak můžou být věřící, a přitom dělat takový věci. To je důvod, proč se Bill učí doma?“
„Vlastně ano. Už jako malý kluk byl Bill velmi zajímavá osobnost a my jsme nechtěli, aby mu kvůli tomu lidé ublížili. V první třídě chodil do státní školy, ale už tehdy to tam měl opravdu těžké, takže jsme se rozhodli ho učit doma.“
„Myslím, že Bill je ten nejúžasnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Díky němu mám ze sebe lepší pocit. On je prostě… nedokážu to popsat. Můžu vám ale slíbit, že Billovi nikdy úmyslně neublížím. Máte moje slovo.“
„Já ti věřím, Tome a děkuju ti,“ usmála se Natalie a skončila právě včas, když se do místnosti vrátil Bill s tácem, kde byl čaj a sušenky.
„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho,“ usmál se Bill a posadil se vedle Toma.
„To je v pohodě,“ opětoval mu úsměv Tom a vzal Billa za ruku.
Na Nataliině tváři se objevil malý úsměv, když sledovala spojení mezi nimi. Byla nadšená, že její synovec konečně našel někoho, kdo ho má opravdu rád. Hřálo ji u srdce, když ho viděla zase tak šťastného.
Po dalších dvaceti minutách návštěvy a povídání se Tom musel vydat na cestu domů, aby nepřišel pozdě. Bill trval na tom, že ho doprovodí alespoň napůl cesty, aby s ním mohl strávit ještě trochu času.
„Tvoje teta je opravdu milá.“
„Jo, ona je nejlepší,“ přikývl Bill na souhlas.
„Nečekal jsem, že bude tak mladá.“
„Jo, je docela mladá. Je jí teprve dvaatřicet.“ Toma to trochu šokovalo, i když si říkal, že Natalie rozhodně nevypadá na víc, přesto čekal, že jí bude spíše kolem čtyřicítky. „Je to mladší sestra mé matky.“
„Nikdy předtím jsi o svých rodičích nemluvil.“ Tom nechtěl Billa rozrušit, ale přesto se chtěl o druhém chlapci dozvědět všechno, co mohl.
„To je vlastně pravda, co? Asi jsem nikdy neviděl důvod, proč o tom mluvit, víš, prostě proto, že nikdy nebyli součástí mého života, alespoň pokud si pamatuju. Jediné, co mi bylo řečeno, bylo, že mě matka měla jako puberťačka a rozhodla se, že to nezvládne, a tak mě nechala u prarodičů a už se nikdy nevrátila. Ti zemřeli, když bylo tetě pouhých devatenáct, a od té doby mě vychovává ona.“
„Kurva, Bille… je mi to líto.“
„Nemusí, jelikož mně není. Kdyby mě vychovávala máma, možná bych nebyl takový, jaký jsem dneska. Kdyby mě vychovávala ona, možná bych nežil v Loitsche, a pak bych nepotkal tebe. Takže mně to líto není.“ Tomovi se při Billových slovech znovu zachvěl žaludek.
„Přál bych si, aby všechno bylo jinak. A ještě více bych si přál, aby moje rodina byla jiná,“ zamumlal Tom a zadíval se do země. Někdy když přemýšlel o své rodině, byl ze všech těch věcí naprosto frustovaný. Proč jen nemohli brát náboženství s nadhledem? Proč nemohl svůj život žít svobodně? Proč nemohl být pochopen za to, že miluje, koho chce?
„Neboj, Tome. Dokud oba věříme v to, co sdílíme, všechno se nakonec vyřeší.“ Tom se zastavil, aby si Billa přitáhl do náruče a něžně ho políbil na rty.
„Jak si můžeš bejt tak jistej?“
„Protože v životě jsou věci, za které stojí bojovat, a láska, bez ohledu, ke komu ji cítíš, je jednou z těch věcí,“ zašeptal Bill a opřel si hlavu o Tomovo rameno.
„Miluju tě, Bille.“ Ta slova mu vyklouzla z úst dřív, než si stačil uvědomit, co říká. Okamžitě ztuhl a pomyslel si, že právě udělal příliš rychlý krok a že Bill jeho city neopětuje.
„Taky tě miluju, Tome.“ Úplně se uvolnil, když slyšel, že Bill jeho city opětuje, a na tváři se mu rozlil obrovský úsměv. Měl pocit, že se jeho tep zrychlil, protože jeho žaludek dělal kotrmelec za kotrmelcem. Jejich rty se znovu střetly ve vášnivém, téměř zoufalém polibku. Bill Tomovi okamžitě podlehl a umožnil mu přístup do svých úst. Jejich jazyky začaly bojovat o nadvládu a Tom nedokázal potlačit zasténání, když ucítil Billův piercing. Odtáhli se od sebe a zrychleně dýchali. Tom se naklonil, aby naposledy cudně políbil Billovy naběhlé rty.
„Uvidíme se zítra.“
„Budu čekat.“
S posledním polibkem se oba rozloučili a Tom rychle zamířil domů. Bez ohledu na to, jak to měl se svou rodinou, myšlenka, že na něj Bill bude vždycky čekat, v něm vyvolávala pocit, který ani nedokázal popsat.
Vyběhl po schodech ke svému domu a dovnitř se dostal právě včas. Když vešel do domu, přivítal ho někdo, koho vůbec nečekal. Obvykle se jeho otec vracel z kostela až těsně před večeří, ale teď tady stál před ním s rukama zkříženýma na hrudi.
„Kde jsi byl?“ Jeho tón byl až děsivě klidný a Tom okamžitě věděl, že to znamená problémy.
„Ve škole?“
„Opravdu? Jsi si tím jistý, Thomasi?“ Tom začal vnitřně panikařit; jeho otec očividně něco věděl, ale co přesně?
„A-ano.“ Věděl, že lhát v tuhle chvíli není moc moudré, ale nemohl tak úplně přiznat, kde byl.
„Jak je tedy možné, že když jsem volal do tvojí školy, abych zjistil, jak se ti daří a informovali mě o všech tvých hodinách, zmínili se o tom, že máš poslední hodinu volnou. Takže znovu, Thomasi… kde jsi byl?“
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
