autor: Reginleif
První den v práci byl pro číšníka Georga těžký. Právě začínala polední směna, a protože malá jídelna byla velmi blízko kampusu a mezi studenty velmi oblíbená, lidé se hrnuli dovnitř, aby si pochutnali na domácí kuchyni majitele, který byl zároveň i kuchařem. Což byl Tom, muž, kterému bylo něco málo přes dvacet. Místní, kteří ho dobře znali, k němu chovali respekt za to, že jako teenager utekl z násilnické domácnosti, a nyní po letech tvrdé práce vlastnil docela výnosný podnik. Malá jídelna byla zařízena podle jeho jedinečného vkusu a původně byla otevřena pouze pro podávání večeří, ale podnik prosperoval jako po másle a nyní byl rozšířen o větší prostor a sloužil také jako místní jídelna. Gustav, barista s vlastní kávovou stanicí uvnitř obchodu, byl Tomovou poslední investicí a ukázalo se, že je velmi cenným přínosem, když láká lidi zpět na svá mistrovská espressa ve skle, ale ještě cennějším přínosem byl proto, že se stal Tomovým jediným dobrým přítelem.
Jelikož už polední směna začala, byl Gustav pověřen tím, aby nového číšníka zaučil. Byl všední den a nebylo tak rušno jako o víkendu, ale Georg byl už teď unavený, jelikož tuto práci dělal poprvé v životě. Když všichni jedli, úlevně si povzdechl a dal si pauzu. Nový číšník si prohlížel hosty a vyptával se na ně, čímž Gustava rozesmával, jelikož byl tak zapálený, a tak se mu snažil co nejlépe poradit.
„Dobře, základní tipy. Támhle ten dává vždycky štědrý dýško, tak mu věnuj trochu pozornosti. Ta pod lampou nikdy nedává moc velký dýško. Támhleten, ten blonďák, ten za nic neplatí. Je to hodnej kluk, tak na něj buď milý.“
„A jak to, že nikdy nemusí platit? Šéfovi se líbí?“ Zeptal se Georg se šibalským úsměvem na tváři. Mladík byl skutečně úchvatný, a i když byl nový číšník mužem, který dával přednost společnosti žen, přece jen si ho lépe prohlédl a usoudil, že mladý student by mohl být pro jeho šéfa přitažlivý. Koneckonců Tom jím skutečně vypadal okouzlený. Když si udělal přestávku, aby si zakouřil, potahoval z cigarety a kradmo se díval na krasavce, který si však sympatií nevšímal a pomalu jedl jídlo, než pokaždé Tomovi poděkoval, a pak se vrátil na kolej, aby pokračoval ve studiu. Někdy když v jídelně nebylo příliš rušno, si k němu Tom přisedl a povídal si s ním. A těchhle chvil si majitel vážil a přál si, aby si je mladý student užíval stejně jako on.
„Ať tě Tom neslyší, že tohle říkáš!“ Přerušil ho Gustav. Jeho samotného ta poznámka tolik nerozčílila, ale věděl, jak je jejich šéf podrážděný, když se o něm říká, že to dělá z tak podřadného důvodu. „Obyčejně lidem neříká proč, a každý si vymýšlí svoje důvody, ale pravda je taková, že ho k tomu vede jenom jeho laskavost.“
„Docela ve mně vzbuzuješ zvědavost. Co je s tím klukem?“
„Bill. Jmenuje se Bill a studuje tady výtvarné umění,“ vysvětlil Gustav. „Přijel z Evropy před třemi lety. Když se sem přistěhoval, z jeho tváře vyzařovalo štěstí. Byl to okouzlující puberťák, nádherný, měl dlouhé černé vlasy, dobře se oblékal a těžil ze svého vzhledu maximum, stejně jako teď.“ Gustav přestal mluvit, když viděl, jak Bill zvedl oči a podíval se směrem k němu, a pomyslel si, že mladík nějakým zvláštním způsobem pochopil, že mluvili o něm. Brzy však bylo zřejmé, že Bill se vůbec nedíval na ty dva, ale na Toma, který opustil své místo za pultem, aby mu přinesl další šálek kávy.
„A pak?“ Zajímal se Georg, dychtivý slyšet zbytek příběhu, ale uslyšel zvonek a spěchal odnést objednávku hladovým a čekajícím hostům. Když se vrátil, musel si na poslech ještě počkat, protože Gustav právě připravoval kávu pro jeden pár. Zkušený barista měl brzy hotovo a pokračoval v osvětě svého nového kolegy.
flashaback
Před rokem
Bill vstoupil do kavárny za chladného rána s batohem na zádech. Tom se usmál, když ho uviděl, protože tou dobou už do něj byl zakoukaný, ale nemohl se zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Bill byl nezvykle zamlklý. Nesedl si k jídlu ani k pití, jen přistoupil k Tomovi, aby si s ním promluvil.
„Dobré ráno, Tome.“
„Ahoj, Billy. Jak se vede? Chystáš se někam vyrazit?“
„Jo… na dlouhou cestu,“ odpověděl mladík smutně. „Přišel jsem se rozloučit. Vracím se do Německa.“
„Ale proč?“ Byla Tomova okamžitá reakce. Představa, že už toho mladíka neuvidí, se mu absolutně nelíbila. Pro něj ani pro Gustava nebylo tajemstvím, že je do Billa zamilovaný, ale protože byl Tom tak laskavý člověk, nikdy to ve skutečnosti nedal najevo a neudělal by to ani teď. „Myslel jsem, že se ti v Kalifornii a na univerzitě líbí.“
„To líbí… ale nemůžu zůstat. Musím se vrátit k rodičům.“
„Ale proč, Bille? Stalo se něco tvojí rodině?“
„Ne… ale mně ano. Mám rakovinu a nemůžu si dovolit ani léčbu, ani tady zůstat. Přeruším studium, a až se uzdravím, najdu si školu někde v Německu.“
„Zůstaň tady, Bille,“ řekl Tom a překvapil i sám sebe, s jakou lehkostí dokázal říct, co měl na mysli. „Pomůžu ti. Moc toho nemám, ale můžu ti tady zajistit veškerou stravu na tak dlouho, jak budeš potřebovat, a dokonce ti dám půjčku, aby sis našel dobrého doktora a mohl se léčit tady.“
„Jak bych tohle mohl přijmout?“ Zeptal se mladík. „Jsi pracující člověk a peníze potřebuješ,“ trval na svém, ale Tomova laskavost ho hluboce dojala.
„Chci ti pomoct, Bille. Udělá mi to upřímnou radost. Můžeš to považovat za studentskou půjčku, jestli je to pro tebe takhle přijatelnější. Jestli se někdy prosadíš, můžeš mi to přijít vrátit, a pokud ne, nebudu po tobě chtít ani cent,“ navrhl mu. Nechtěl ani pomyslet na to, že by se tomu mladíkovi mohlo něco stát, a pokud bude mít finanční možnosti, pomůže mu.
Bill na to nic neřekl. Splacení peněz Tomovi mu znělo o něco líp, ale stejně z toho neměl dobrý pocit. „Proč se mi snažíš pomoct?“ Zeptal se a spatřil v Tomových očích lásku, aniž by to sám sobě chtěl přiznat. Tom by jeho city nikdy neopětoval. V tom lepším případě jen chtěl pomoct bližnímu svému. V tom horším mu bylo nemocného mladíka líto.
„Nesnažím se ti pomoct, jen se chci zbavit všeho toho prošlého jídla, co tu máme,“ zasmál se a věřil, že čelit situaci s trochou humoru bude lepší. A skutečně se Bill zasmál také.
„Beru, ale jen pod podmínkou, že si ty peníze vezmeš zpátky, až ti je přijdu vrátit,“ řekl Bill a Tom souhlasil, protože se obával, že jinak mladík jeho pomoc odmítne.
konec flashbacku
Takhle to všechno začalo a umlčené city mezi oběma muži se ještě prohloubily a byly ještě tišší. Bill totiž nechtěl dát Tomovi najevo, že ho má rád, jelikož se bál, že by si někdo mohl myslet, že se ho snaží obelstít a nikdy mu nevrátit peníze, které mu dlužil. A Tom se také bál dát najevo své city, protože nechtěl, aby si Bill myslel, že je povinen mu cokoliv vracet za to, co pro něj dělá. Gustav se usmál, když viděl, jak Tom přistoupil k Billovi a posadil se vedle něj. Zdálo se, že mladík si společnost staršího chlapce užívá, a hravě si upravoval vlasy, aby zakryl malou pleš v blonďatých vlasech. Byla opravdu malá a nikdo ji nemohl vidět, když si vlasy ulízl dozadu nebo je nechal načechrané, ale přesto o ní věděl. Připomínala mu jeho nejtemnější období.
„Není skoro vidět,“ uklidňoval ho Tom a mladík se uchechtl.
„Já vím, jen mě to štve. Miloval jsem svoje dlouhé vlasy,“ postěžoval si Bill s nostalgií. Před rakovinou byl jeho život tak krásný. Věděl, že i po své diagnóze to měl jednodušší než většina nemocných, protože mu Tom pomáhal, ale i tak to bylo pro mladého muže, kterému na vzhledu záleželo tolik jako Billovi, velmi těžké. Utrpení, které mu způsobovala fyzická bolest, se zdvojnásobilo, když přišel o vlasy, obočí, dokonce i o dlouhé řasy. Celé měsíce se vyhýbal všem zrcadlům a plakal na posteli, ale navenek zůstal silný.
„Jak se daří, Billy? Slyšel jsem, že lidi projevili zájem o tvoje obrazy.“
„Jo, to je pravda, o víkendu mám výstavu s dalšími novými umělci z univerzity. Požádal bych tě, abys přišel, ale už teď mám vůči tobě obrovský dluh a nepřipadalo by mi to správné.“
Tom neřekl nic. Chtěl jít, dokonce toužil požádat Billa, aby ho na vernisáž vzal, ale něco ho zastavilo. Nechtěl by, aby si Bill myslel, že mu pomohl, aby ho využil, nebo aby si za to něco nárokoval. „Možná se tam stavím s Gusem. Maluješ opravdu krásně a já bych si moc rád dal do obýváku nějaký další z tvých obrazů.“
Bill se usmál a stydlivě sklopil oči, aniž by si uvědomil, jak sladce a krásně díky tomuto výrazu vypadá. Dva ze svých obrazů Tomovi skutečně daroval, aby je umístil v bistru, ale nikdy je tam neviděl, takže předpokládal, že se Tomovi vlastně nelíbily. To však vůbec nebyla pravda. Tom si oba obrazy pověsil doma v domnění, že jsou příliš vyzývavé pro obchod, ale ideální pro jeho osobní prostor, a každý den se na ně díval a myslel na blonďatého mladíka, který jeho dny dělal zajímavějšími. Bill se cítil mnohem lépe, když věděl, že si Tom jeho díla skutečně cení. „Víš co, můžeš přijít a vybrat si, který se ti bude líbit… Bude to dárek ode mě.“
„Tohle nemůžu přijmout, Bille. Potřebuješ si vydělat svou tvrdou prací peníze. Nechci, abys měl pocit, že mi něco dlužíš, alespoň ne do té doby, než pohodlně vyjdeš s penězi.“
„Končím školu a asi za dva měsíce se stěhuju zpátky do Německa. Myslím, že to tam zvládnu. Ale vrátím se a doufám, že ti to jednou budu moct vrátit. Choval ses ke mně líp než moje vlastní rodina, Tome, a já ti to nikdy nezapomenu.“
Toma píchlo u srdce, když se dozvěděl, že Bill tak brzy odjede. Zvykl si, že ho vídá každý den, a představoval si, že jednoho dne najde odvahu ukázat mu svoje city. Ale zdálo se, že Billovi se teď dařilo dobře, a to bylo jediné, na čem skutečně záleželo. „Ani já na tebe nikdy nezapomenu, Bille,“ bylo jediné, co řekl, než se vrátil ke své práci, aby skryl své city.
***
A Bill skutečně brzy odešel. Promoval s vyznamenáním a jeho výstava dopadla opravdu dobře, takže když navštívil Tomovo bistro, požádal, aby mohl řádně zaplatit. Tom však nekompromisně odmítal, protože Bill byl ještě mladý a potřeboval peníze, aby je mohl investovat do své kariéry. Když se při poslední návštěvě loučil, objal Toma a za všechno mu poděkoval. Bill si přál, aby bylo všechno jinak. Chtěl mluvit o svých citech, o tom, že se do Toma také zamiloval, ale nechtěl, aby ho špatně pochopil. Nechtěl, aby si Tom myslel, že po něm vyjel, aby mu nabídl další pomoc, nebo že chce upustit od toho, že mu vše vrátí.
„Doufám, že se ještě uvidíme, Tome,“ prohlásil jednoduše a ať se snažil potlačit slzy sebevíc, stejně si našly cestu ven z očí, ale než ho Tom pustil, všechny je setřel.
„Víš, kde mě najdeš, že? Dveře jsou ti navždy otevřeny, Bille. A někdy mi napiš. Dej mi vědět, jak se ti daří.“
Bill přikývl a rychle odešel. Tohle loučení bylo mnohem těžší, než čekal. Z nějakého podivného důvodu se už nikdy nechtěl vrátit. Nikdy. Chtěl tam jet jen jednou, až bude mít peníze, aby je mohl Tomovi vrátit, a už nikdy s nikým z nich nepromluvit. Přetrhat všechny vazby s Tomem, s Gustavem, s malým bistrem, které ho tak láskyplně hostilo a staralo se o něj. Ale nebylo to kvůli tomu, že by byl nevděčný. Chtěl jen zapomenout na to, kolikrát snil o tom, že Tomovi řekne, co k němu cítí. Zapomenout na to objetí, na ty jantarové oči, které ho chránily už jen jediným pohledem.
A Tom na zprávy od Billa dlouho čekal. Nakonec uvěřil, že na něj chlapec zapomněl. Na těch pár esemesek, které skutečně našel odvahu poslat, mu odpověděl lhostejně, takže je Tom přestal posílat úplně. Obrazy v jeho domě byly to jediné, co mu po Billovi zbylo. Díval se na ně, a když mu bylo smutno, dokonce s nimi i mluvil. Mluvil s nimi, jako by mluvil s mladíkem, kterého zřejmě navždy ztratil.
„Ani mě neměl rád,“ postěžoval si Tom obrazu, který zobrazoval cirkusáka v nablýskaném obleku. „Jo, ani jako člověka. Nechci zpátky žádné peníze, jsem rád, že jsem mu mohl pomoct. Ale proč takhle zmizel? Byla to moje chyba?“ Mluvil sám se sebou a nemohl v noci usnout, když na toho mladíka znovu myslel. Ale i on musel zapomenout. „Jestli na mě Bill úplně zapomněl, není důvod, abych dál doufal,“ usoudil nakonec po pár skleničkách a šel spát ještě nešťastnější než předtím.
***
Pro Billa i Toma však život nachystal něco jiného. Uplynul rok, dlouhý rok, během kterého se Billovi podařilo získat další profesní příležitosti a zkušenosti. Hodně pracoval, aby nemusel přemýšlet, a vášeň a láska, které v sobě potlačoval, mu přinesly nejkreativnější období jeho dosavadního života. Ale stejně jako láska k němu byl nespravedlivý i život. A právě ten ho přivedl zpátky do Kalifornie, na cestu, která se zdála být poslední v jeho životě. Nepřijel totiž malovat ani pracovat. Vrátil se, aby znovu bojoval o život na nemocničním lůžku. Aby ještě jednou všechno ztratil. A protože už neměl co ztratit, uvažoval, že navštíví Toma.
Bill nevěděl, zda je to správné. Už dlouho Tomovi nenapsal, takže ho starší muž nejspíš nenáviděl nebo si myslel, že je nevděčný ubožák, když s ním nekomunikuje. Ale musel ho vidět, protože možná to bylo naposledy. Také mu přivezl peníze, které mu chtěl dát. Byl to jediný způsob, o kterém si myslel, že je ten správný, aby měl právo Tomovi cokoliv říct.
A jednoho dne, jednoho horkého letního dne, byl opět spatřen, jak vchází do malého bistra. Byl to Georg, kdo ho spatřil jako první, a málem upustil tác, který nesl. Bill si sedl ke svému obvyklému stolu. Gustav, který byl až do té chvíle pohlcený vytvářením svých typických latte art vzorů na několika šálcích kávy, byl na pokraji zhroucení, když do něj Georg šťouchl, čímž způsobil, že se jeho složitý tulipánový vzor nepovedl, ale když viděl výraz v jeho tváři, věnoval mu plnou pozornost. Georg co nejnápadněji kývl směrem k Billovi a Gustav si ho skutečně všiml. „Oh můj… Co ten tady dělá? Vždyť za celou tu dobu, co byl pryč, na chudáka Toma úplně zapomněl.“
„Neměli bychom ho požádat, aby odešel? Tom bude hodně rozrušený,“ řekl Georg, který měl o Toma strach. Během předchozího roku se s Tomem a Gustavem opravdu spřátelil, a teď pracovali v bistru jako jedna rodina.
„Ne… ať si to vyřídí sami.“
Tom byl v tu chvíli v kuchyni a nevnímal, co se v jídelně děje, ale velmi brzy to zjistil. Nebyl si ani úplně jistý, jestli se zbláznil, nebo tam Bill skutečně je, ale Gustavův pohled dával jasně najevo, že vidí naprosto dobře. Tom si zapálil cigaretu a pak ještě jednu. Toužil si dát panáka, ale bylo ráno a on nemohl dopustit, aby ho hosté viděli, jak do sebe obrací jednu skleničku za druhou. Proč se ten muž vrátil právě teď? Proč po všem tom ignorování? Tom byl rozpolcený mezi tím, jestli si jít s Billem promluvit, nebo dělat, jako by neexistoval. A nejspíše by se rozhodl pro tu druhou možnost, kdyby vzápětí Bill nekývl na Georga a nepožádal ho, aby si mohl s Tomem promluvit.
Bill si byl docela jistý, že se pod Tomovým rozzlobeným pohledem zhroutí, když se muž posadil naproti němu. „Ahoj, Bille.“
„Ahoj… Jak ses měl, Tome?“
„Dobře… A ty?“
„Měl jsem spoustu práce. Doma to šlo docela dobře, dokonce se mi podařilo uzavřít pár dobrých obchodů s mými obrazy, ale… ale měl jsem recidivu. Jsem tady, abych navštívil svého doktora a šel se znovu léčit.“
Veškerý Tomův hněv se rozplynul, když se dozvěděl, že Bill je opět nemocný. A Bill to poznal, protože viděl stejný sladký jantarový pohled, který mu tolik chyběl. Slabý úsměv mu rozjasnil tvář, když pochopil, že Tomovi na něm stále záleží. To mu pomohlo najít potřebnou odvahu všechno říct a podělit se o své city, jak o tom celou tu dobu snil.
„Nevím, proč jsi zmizel… Proč jsi se mnou přestal komunikovat. Ale budu tu pro tebe, jako jsem tu byl vždycky,“ slíbil Tom. Nedokázal v sobě najít sílu nechat Billa nemocného a samotného v Kalifornii, když tu mohl pro něj být.
„Kvůli tomu tady nejsem. Můj lékař věří, že se z toho znovu dostanu. Chtěl jsem tě jen znovu vidět a přinést ti tohle,“ vysvětlil Bill a vytáhl z tašky obálku plnou peněz. „Nechci ti nic dlužit.“
Tom se peněz odmítal dotknout. Nechápal, proč to Bill říká. „Nic mi nedlužíš.“
„Ne… ne, nechápeš to. Chci, aby sis je vzal… Omlouvám se, že jsem takhle zmizel, Tome. Styděl jsem se a cítil jsem se nejistý. Myslel jsem, že zapomenu, když s tebou přestanu mluvit, ale nezapomněl jsem. A teď chci, aby sis ty peníze vzal, protože ti dlužím tolik, že ti nemůžu říct, co bych si opravdu přál.“
„Tak dobře. Jestli ti to pomůže, přijmu je a založím stipendium pro talentované mladé lidi, jako jsi ty, pod tvým jménem. A teď mi řekni, co si přeješ, Bille?“
„Snažil jsem se s tím bojovat, ale nejde to. Teď chci, abys věděl, že tě miluju, Tome. A až se probudím na nemocničním lůžku, chci vidět jen tvoji tvář.“
Bill překvapil i sám sebe, s jakou lehkostí se mu ta slova podařila říct. Snažil se najít nějaký náznak Tomových citů a rozluštit jeho výraz, ale v tu chvíli to bylo nemožné. Tom nebyl schopen nic říct. Jen mlčky seděl, položil Billovi obě ruce na tváře a věnoval mu něžný polibek na rty. Vzdálenost mezi nimi se uzavřela, když si Tom sedl vedle Billa na pohovku a nechal ho, aby si opřel hlavu o jeho rameno. „Snil jsem o tom, že se probudím a uvidím tvou tvář. Neboj se, Bille. Jsem tady.“
Georg i Gustav ignorovali rozzlobené zákazníky, kteří se dožadovali jídla a pití, a dívali se na líbajícího se Billa a Toma. Gustav byl očividně šťastný a vzrušený, ale byl to Georg, na němž bylo vidět, jak se úzkostlivě snaží rukou setřít několik slz. Oba toužili vědět, o čem spolu mluví, ale museli si počkat.
„Zase mi vypadají vlasy. Budu jen stínem sebe sama. Nemůžu po tobě chtít, abys byl se mnou,“ zašeptal Bill do Tomova krku, jelikož věděl, že to bude krkolomná cesta jak pro něj, tak pro toho, kdo s ním zůstane a bude s ním tohle utrpení sdílet.
„Pak tě o to žádám. Budeme s tou bestií bojovat společně,“ slíbil Tom. Nemohl teď Billa opustit. Ne teď, když věděl, že celou tu dobu do sebe byli zamilovaní. Všechna ta láska nemohla být zbytečná. „Uzdravíš se, Bille.“
„Jestli umřu, zlomím ti srdce,“ řekl Bill. S možností, že to nezvládne, se smiřoval už od prvního okamžiku, ale nechtěl tím ublížit Tomovi. Nechtěl nikomu slibovat, že s ním bude, a pak si prostě umřít. Protože sakra, Tom si nezasloužil, aby kvůli němu plakal. Tom měl žít šťastný život, a ne se strachovat, jestli jeho drahá polovička přežije další den. Ale ani oni si nezasloužili nechat jeden druhého odejít, ne po tom všem, čím si prošli.
„Tak to nedělej,“ byla jediná Tomova odpověď, zatímco držel mladšího muže v náručí. „Tak mi ho nezlom, Billy.“
KONEC
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
