autor: Anchy
Cítil, jak se místnost rozzářila, a slyšel, jak chlapec říká: „Pane Schäfere, pane…“
„Hmm, co se děje, Andreasi?“
„Probudil se, pane… A nezdá se, že by byl úplně spokojený se současným stavem věcí.“
Gustav zpozorněl a vstal z postele. Podíval se na hodiny a zjistil, že spal jen tři hodiny.
„To nikdy nejsou, Andreasi… ty bys byl?“ Zeptal se a zvedl obočí.
Mladší chlapec se na chvíli zamyslel, a pak nesouhlasně zavrtěl hlavou. Probudit se v bílé místnosti fonicky izolovaný od zbytku světa ve svěrací kazajce nebyl zrovna skvělý začátek dne.
Gustav si natáhl laboratorní plášť a následoval ho do monitorovací místnosti.
Andreas tu byl nový a pro tento projekt byl přidělen jako Gustavův asistent. Byl to hodný kluk a opravdu pracovitý, když na to přišlo, takže si Gustav neměl moc na co stěžovat.
Ačkoliv stav chlapcových vlasů mu přivodil nejednu noční můru…
Andreas mu otevřel dveře a zapnul pomocné kamery.
„Jak dlouho už je vzhůru?“
„Myslím, že ne víc než dvacet minut, pane. Nejdřív se ani nepohnul, jen ležel a zíral do stropu, takže detektory pohybu nebyly hned zalarmovány,“ podíval se na něj Andreas.
„Tak jak můžeš vědět, že je vzhůru už dvacet minut?“ Zeptal se.
Andreas zíral na Gustava s nechápavým výrazem ve tváři.
„Prostě jsem to odhadl…“
„Tady není prostor pro hádání, Andreasi. Dostal ses takhle vysoko tak rychle, protože tě šéfové znali odmalička a přátelství jim, dá se říct, zatemnilo úsudek. Mě od osmnácti tvrdě vychovávali. Abych se dostal tam, kde teď jsem, absolvoval jsem pět let výcviku. Jestli něco vím, tak to, že je opravdu těžký pracovat na takovým místě. Abys to ustál, musíš to milovat. Neříkám ti tohle všechno proto, abych tě dostal do úzkých, ale jen potřebuju, abys věděl, že pokud se tu chceš prosadit, bude to chtít víc než přátelství. Potřebuješ znalosti!“
Andreas přikývl.
„A TEĎ k tomu, že se probudil před dvaceti minutami… Mohl sis na pomoc vzít grafy, abys vysvětlil, proč tomu tak je. Mentální vlnové délky se drasticky mění, když přecházíš ze spánku do plného bdělého stavu. Což se stalo před dvaceti minutami. Rozumíš?“
Znovu přikývl.
„Mluvil?“ Zeptal se Gustav poté, co se podíval na nějaké grafy.
„Ne, pane, ještě ne.“ Andreas se podíval na kamery a dodal: „Ale vypadá to, že právě teď to dělá.“
„Máme zvukový záznam?“
„Ano.“
„Tak to zapněte, ano?“
Andreas stiskl černé tlačítko hned vedle reproduktorů a poprvé se ozval hlas subjektu.
„Kde to jsem? Halóóóó? Je tam někdo? Proč mám svěrací kazajku?“
Stál a rozhlížel se po bílé cele ve snaze zahlédnout něco, co by mu pomohlo zjistit, kde sakra je.
„Musíme ho prohlédnout,“ řekl Gustav, když se podíval na pohyblivý obraz na obrazovce a viditelně ho to zaujalo. „Dal jsi mu do cely prášky na spaní?“
Andreas přikývl.
„Dal jsi mu je do vody?“
„Ano, pane, dal.“
„Dobrý nápad. Jaké?“
„Zolpidem.“
„Velmi dobrý nápad. To bude stačit k tomu, aby se mu trochu zamotala hlava. Pak mu můžu dát Mandrax, abychom ho do zítřka postavili na nohy. Nenáviděl jsem čekat dva dny, než se Bushido probudil.“
„Mandrax je kyselina barbiturová, která se používá k anestezii, k léčbě epileptických záchvatů a v našem případě jako lék navozující spánek a uklidňující prostředek.“
„Už se začínáš chytat, Andreasi. Přesně tak. Teď když jsi to definoval, mohl by ses po něm jít podívat? Je v laboratoři 108.“
***
Andreas podal Gustavovi lahvičku s drogou a začal se lehce ošívat. To dělal vždycky, když se chtěl na něco zeptat.
„Pane, možná se nechávám unést, ale…“
„Georg Listing,“ odpověděl Gustav a naklonil směrem k němu svůj nejmodernější notebook.
„Promiňte, pane?“
„Jo, necháváš se unést, ale i já k tomu mám sklony… Vím, že bychom to měli brát přísně vědecky, ale nemůžu pracovat s pacientem, když neznám jeho jméno. Takže, jak jsem právě řekl: jmenuje se Georg Listing.“
„Georg…“
Vytáhl tekutinu z lahvičky, a pak trochu zatlačil na stříkačku, až z ní tekutina vystříkla. Spokojeně přikývl a opustil pozorovací prostor.
Otevřel dveře od uzavřeného prostoru subjektu.
Georg se otočil a dal Gustavovi příležitost, aby se na něj konečně pořádně podíval, aniž by jim překážela jakákoliv zástěna. Vypadal klidněji než většina lidí v takové situaci a Gustav mu nabídl úsměv.
Georg hleděl Gustavovi do očí, ale rysy jeho tváře měl rozmazané. Úsměvu si všiml, ale jen mlhavě. Ve vodě, kterou vypil, muselo být něco, co ho přimělo cítit se takhle.
„Kdo jsi?“
„Na to by ses ptát neměl. Nebudeš si pamatovat, že tenhle rozhovor vůbec proběhl, takže nemá smysl ti říkat, jak se jmenuju,“ řekl mu Gustav, když Georgovi zapíchl jehlu do paže.
„Tak na co bych se měl zeptat?“
„Kdo jsi ty?“ Odpověděl mu Gustav.
Georgovi se před očima objevily červené tečky.
„Kdo jsem?“
Červené tečky se změnily v modré.
„Jsi pokusný králík,“ ozval se nějaký hlas ze stěn.
Viděl, jak se blonďák naštvaně rozhlédl kolem sebe, než na něj padla černá tma.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
