autor: Anchy
Zavřel dveře Georgova vězení a zavolal Andrease.
„Do deseti minut ho chci mít na stole a připravte léky…“
„Ano, pane,“ přikývl a zamířil na chodbu.
„A Andreasi,“ křikl za ním Gustav, „přines ty nové sledovací čipy, které jsme minulý týden vyčistili. Musíme je tam dát taky.“
Mladík znovu přikývl a zmizel na chodbě.
Gustav odhodil injekční stříkačku a vrátil se do pozorovatelny. Chtěl si promluvit se svým šéfem. Když strčil do dveří, otevřel je jiný muž zevnitř a lehce do něj vrazil.
„Omlouvám se… ah, to jsi ty, Gustave.“
„Dobrý den, šéfe.“
„Jen jsem si říkal, že se zastavím a podívám se na ten bezpohlavní zázrak.“
„Promiňte, pane?“
„Bill mi řekl, že tenhle chlap si už přes rok nevrznul. Chtěl jsem zjistit, jestli je to vážně možný.“
„No, zřejmě ano, pane,“ řekl nahlas. „Ne každej šuká jak králíci, přesně jako vy dva,“ pomyslel si.
„Co máš v plánu s ním udělat teď?“
„Jako obvykle, pane. Pohybové čipy, sledovací čipy, srdeční tep, vlnová délka mozku a hormonální receptory.“
Tom přikývl.
„Použiješ nové modely?“
„Ano, pane.“
„Dejte tam i T8.“
„… Copak ty hormonální receptory nestačí?“
„Stačí, ale tohle je jen pro naše osobní potěšení. A jako hrob.“
„Promiňte, pane?“ Zeptal se Gustav nechápavě. Slang rozhodně nebyl jeho silnou stránkou.
„Abys to nikomu neříkal. Maximálně Andreasovi, ale to je celý, jasný?“
Přikývl a Tom udělal pár kroků pryč, aby ho nechal pracovat. Než stihl ale odejít, Gustav ho zatahal za paži a Tom se otočil.
„Pokusný králík? Bylo to opravdu nutné, pane Kaulitzi?“
„Bill říkal, že by to mohlo celou situaci trochu zdramatizovat,“ odpověděl s pokrčením ramen.
Gustav přikývl, jako by Billův názor chápal, ale ve skutečnosti mu nikdy nerozuměl. Bylo v tom něco až příliš děsivého, než aby se to pokusil úplně pochopit.
Strčil do dveří a otevřel je trochu silněji, než bylo nutné, až narazily do zdi.
„Omlouvám se. Někdy nedokážu odhadnout svou vlastní sílu…“
„Nemusíte se mi omlouvat, pane Schäfere,“ odpověděl Andreas a naplnil další stříkačku lehce nažloutlou tekutinou. „Dělám to ještě častěji než vy…“ Položil naplněnou stříkačku na sterilní desku vedle pacientova lůžka.
Gustav přešel doprostřed jasně osvětlené místnosti a prohlédl si spící subjekt. Jeho tělo bylo zpola přikryté bílým sterilním prostěradlem, které se táhlo přes vysokou postel a sahalo skoro na zem. Při pohledu na jeho břicho byl jeho dech pravidelný a srdce mu tlouklo normálně.
„Tohle je ta nejlepší část a ty ji prospíš jako mimino,“ zašeptal Gustav spícímu subjektu, zatímco kontroloval jeho základní oční reflex.
Natáhl ruku a čekal, až mu Andreas podá skalpel, a když ucítil, jak mu do ruky vkládá chladný kovový předmět, usmál se. Tohle byl špičkový výzkum a on byl poprvé jeho součástí.
Provedl malý řez na horní části pravé paže, přesně mezi bicepsem a tricepsem. Ve tkáni se vytvořilo několik kapek krve, ale Andreas měl jako správný asistent po ruce antikoagulační odsávačku a umožnil tak Gustavovi na svou práci dobře vidět.
„Stříkačku,“ řekl.
Andreas vzal ze sterilního stolku první velkou stříkačku a vložil ji Gustavovi do ruky. Muž umístil jehlu mezi oba svaly a vstříkl dovnitř nanočip. Když byl s umístěním spokojen, odsunul se a nechal Andrease ránu zašít.
Přesunul se na druhou stranu postele a zopakoval postup i na druhé ruce.
Takový malý zákrok a už uplynula hodina.
„Teď uděláme nohy?“
„Řekl jsem ti, abys donesl ty nové, že?“
„Ano, pane. Už jsem je připravil do injekčních stříkaček.“
„Dobře. Ty použijeme na nohy. Nesnáším, když na šlachách zůstávají stopy… Ty se nikdy pořádně nezahojí.“
Andreas podal Gustavovi třetí a čtvrtou injekční stříkačku, zatímco blonďák vložil dva sledovací čipy do Achillovy šlachy subjektu.
„Uděláme tomu novému i mozek a srdce?“
Gustav se podíval na vlasy subjektu a přikývl. Nechtěl mu ty krásné vlasy ostříhat. To by byla taková škoda.
„Dali jsi mu síran barnatý?“
„Ano, už jsem mu ho píchl.“
„Poté, co jsi mu nasadil geneticky…“
„Geneticky upravenou směs myozinu a myocitu, o které jste včera mluvil, ano.“
Gustav se na něj usmál a přikývl.
„A donutil jsi ho spolknout i ten druhý čip?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Vložil jsem mu ho přímo do žaludku.“
„Dvaceticentimetrovou jehlou?“
Andreas přikývl.
„Pak je dobře, že spal. To není hezký pohled,“ řekl Gustav a znovu zkontroloval puls subjektu. Žádné změny; perfektní!
„Tak to je asi všechno, ne?“ Zeptal se poměrně spokojený asistent.
Gustav popotáhl bílé prostěradlo na pacientově těle níž a chlapec to zaujatě sledoval.
„Co to děláte, pane?“
„Pan Kaulitz řekl, že chce i T8,“ řekl.
„To řekl Bill?!“
„Vlastně Tom,“ odpověděl Gustav věcně, když z Georgova těla stáhl bílé prostěradlo úplně, a jeho oči se pomalou zatoulaly, než je zase dokázal vrátit na správné místo.
„Působivá délka.“ Ta myšlenka mu prolétla hlavou dřív, než ji stačil vytěsnit z hlavy.
„Další stříkačku, prosím,“ požádal a otřel si kapky potu z čela. „Neboj se, ten čip tam zavedu sám,“ dodal, když viděl, že se Andreas chystá otevřít plastový obal.
Místo toho vytáhl čistou injekční stříkačku a nakapal nanočip do séra, než ho vtáhl do jehly.
Vzal jehlu a zajel s ní mezi *tříselný vaz a kanál.
„K čemu potřebují erekční nanočip, pane? Ten pro naší studii není důležitý…“ zeptal se nevinně Andreas.
„Protože jsou to úchylní zvrácení zmrdi, proto,“ zašeptal Gustav, když tlačil tekutinu do pacientova… Georgova těla a spolu s ní i více než invazivní nanočip.
„Říkal jste něco, pane?“
„Ne, nic. Nemám ponětí, proč něco takového chtějí…“ řekl, když opatrně vytáhl jehlu a znovu Georga přikryl. „Probuďte ho a dejte ho do cely.“
„S testy začneme zítra?“
„Ano.“
*poznámka autora – pro ty z vás, kteří netuší, kde to je – laicky řečeno: kořen penisu.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
