autor: HollyWoodFix
Konec
„Jsi si jistý, že to chceš udělat, Tome?“ Zeptal se Bill znovu a nervózně se kousl do rtu. Tom si nemohl pomoct a usmál se přítelovým obavám; byl roztomilý, když byl nervózní. „Protože klidně bychom teď mohli odejít a na všechno zapomenout.“
„Já vím,“ povzdechl si Tom, chytil mladšího muže za ruku a uklidňujícím způsobem ji stiskl, „ale já to potřebuju uzavřít. A myslím, že pro všechny, kteří visí na každém jeho slově, bude nejlepší, když budou vědět všechno, než ho budou slepě následovat.“
„Dobře. Máš mou plnou podporu,“ usmál se Bill. Byl hrdý na to, co se jeho přítel chystá udělat.
Od Murielina pohřbu uplynuly už téměř tři týdny a zdálo se, že čas se vleče. Oba toužili odjet dřív, ale dokončení Murieliny pozůstalosti a převedení finančních prostředků na Billův účet zabralo nějaký čas. Také si potřebovali najít bydlení, než zvednou kotvy a přestěhují se do Berlína.
Hledání domu trvalo několik dní, ale nakonec našli domek, který se jim líbil. Byl velmi útulný a přívětivý a oba si ho okamžitě zamilovali. Byli nadšeni, že se mohou nastěhovat a zabydlet ještě před Vánocemi.
Natalie a Gordon zajeli autem na parkoviště u kostela. Bill i Tom seděli vzadu, obklopeni několika kufry a krabicemi. Na zbytek si najali stěhovací auto.
Dnes byl den, kdy se stěhovali do svého nového domova, pryč z malé vesnice, která jim oběma způsobila tolik bolesti. A dnes byl poslední den, kdy se Tom mohl postavit své rodině a trochu se jí přiblížit.
Tom se několikrát zhluboka nadechl a nervózně zíral na kostel před sebou. Tohle bylo ono. Tohle byla jeho šance říct poslední slovo a úplně zpřetrhat vazby s rodinou. Po tomhle už nebude „Kaulitz“, což byla myšlenka, která mu přinášela úlevu i jistou dávku smutku. Ale až bude po všem, věděl, že mu bude mnohem lépe.
„Bude to dobré, Tome,“ zašeptal Bill a hladil svého přítele konejšivě po zádech. „Jsi si jistý, že nechceš, abych šel dovnitř s tebou?“
„Naprosto,“ usmál se Tom, „potřebuju to udělat sám.“ V posledních dnech se několikrát stalo, že na to chtěl zapomenout a prostě odjet, ale rozhodl se, že by to byl zbabělý útěk a že to musí udělat. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli své rodině. Navzdory všemu si i oni zasloužili vědět.
„Okay, miluju tě a držím ti pěsti.“ Bill dal Tomovi rychlý polibek na tvář a krátce ho objal.
Tom vystoupil z auta, a ještě se párkrát zhluboka nadechl, než se vydal ke kostelu. Dnes byla neděle a on věděl, že jeho otec bude právě uprostřed nedělní mše a že kostel bude plný.
Došel až ke dveřím a jen na okamžik zaváhal, než ho zaplavil příval sebedůvěry a strčil do dveří. Přivítal ho přesně takový pohled, jaký očekával: jeho otec stál vpředu a kázal nikoli Boží slovo, ale své osobní názory, a jeho nevědomé shromáždění viselo na každém jeho slově.
Otec přestal mluvit, když uviděl Toma vcházet do kostela, a upřeně na něj hleděl. Tom viděl, jak otcův výraz potemněl a zalila ho vlna hněvu. Všichni ostatní v místnosti na něj teď také zírali. Viděl, jak se na něj spousta lidí znechuceně dívá, ale také viděl dost zvědavých pohledů, které nepochybně zajímalo, co tu dělá a co se bude dít. Krátce se také podíval do očí své matce a bratrovi a pohledy, které od nich dostal, ho zmátly. Očekával pohledy plné opovržení nebo nenávisti, jakých se mu dostávalo od otce, ale v jejich očích žádná nenávist nebyla. Nevěděl, co si o tom má myslet.
„Ahoj, otče,“ přerušil Tom znervózňující ticho. Mluvil dostatečně nahlas, aby ho všichni slyšeli. „Jsi rád, že mě vidíš?“
„Co tady děláš?“ Zaprskal Jorg a tvář mu zrudla hněvem. „Jak se opovažuješ vstoupit do Božího domu. Hříšníkům není dovoleno vstupovat mezi tyto zdi!“
„No, ale tobě to dovolují… každopádně jsem sem nepřišel diskutovat.“ Tom se zhluboka nadechl a rozhlédl se po místnosti, nevšímaje si všech šepotů, které slyšel, a několika homofobních poznámek, které někdo vykřikl.
„Přišel jsem se rozloučit. Stěhuju se pryč a ty už nikdy nebudeš moct ublížit mně ani Billovi. A nejen to, myslel jsem si, že tvé kongregaci dám trochu lepší představu o tom, co jsi za člověka.“ Odtrhl oči od otce a rozhlédl se po místnosti. „Vím, že mnohým z vás bude jedno, co vám řeknu, a pravděpodobně si myslíte to samé, co můj otec. Že nejsem nic víc než ‚buzerant‘ a na tom, co mám na srdci, nezáleží. Ale těch několik z vás, kteří ještě stále nepřišli o rozum, prosím, poslouchejte mě. Tento člověk není mužem Božím! Křesťanství je o lásce, odpuštění, rodině a všech věcech, které by měly být na světě dobré! Ale on překroutil to, co říká Bible, a použil to, aby podnítil své vlastní zvrácené názory! Nejen jeho slova jsou plná nenávisti, ale i jeho činy. Jsem si jistý, že někteří z vás, nejspíš mnozí z vás slyšeli, že můj otec financoval centrum, které údajně „léčilo“ homosexuální mládež. Ale věděli jste, že tam ty děti drželi proti jejich vůli? Že nás nechali skoro vyhladovět? Že do nás jako nějakou zvrácenou terapii pouštěli elektrický proud? A nejen to, některým z nich bylo pouhých deset let! Pravděpodobně vůbec netušili, jaká je jejich sexuální orientace, a přesto byly vystaveny takovému týrání. Poslal by někdo z vás svého syna na mučení, protože se mu líbí růžová barva? Nebo z jakéhokoli jiného absurdního důvodu, pro který tito rodiče poslali své děti pryč? Nejenže to podporoval, ale ve skutečnosti mě omráčil a unesl mě, svého vlastního syna…“ V davu se ozvalo několik šokovaných šepotů.
„Takže toho muže dál slepě následujte, jestli chcete, ale vězte, že následujete nenávistného člověka, který nechal vystavit týrání svého vlastního syna. A že ten váš ‚Boží muž‘ nemá s Božím mužem absolutně nic společného.“
Tom přestal mluvit, šokován tím, že vlastně dokázal říct všechno, co chtěl, aniž by ho někdo přerušil. Potěšila ho reakce, kterou jeho slova vyvolala u mnoha lidí v davu; zdálo se, že si jeho slova berou k srdci.
Z myšlenek ho vytrhl otec, když přerušil jeho mlčení.
„Ty nevděčný malý buzerante! Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?! Sám bych tě měl poslat do pekla!“ Křičel s takovým vztekem, jaký u něj Tom ještě nikdy neslyšel. Začal postupovat směrem k Tomovi, který udělal několik kroků zpět, ale připravil se na to, co může přijít.
„Dost, Jorgu!!!“ Vykřikla Simone, vstala ze svého místa a zastoupila manželovi cestu. Jorg byl ale v tu chvíli tak zaslepený vztekem, že ji sotva zaregistroval, a byl prostě tak odhodlaný dostat se k synovi, že svou ženu prudce odstrčil z cesty, až ji shodil na zem.
Davem se rozlehl obrovský výkřik, všichni byli šokováni a zděšeni tím, čeho byli právě svědky.
Stejně šokovaný byl i Tom, který nevěřil, že by jeho otec někdy něco takového udělal, a nemohl uvěřit, že by se ho matka skutečně takhle zastala. Začal dělat pár kroků směrem k matce, aby se přesvědčil, jestli je v pořádku, když ho úplně zaskočila pěst, která ho udeřila do obličeje a srazila ho na zem.
Tom se připravil na to, co bude následovat, ale překvapilo ho, když se tak nestalo. Vzhlédl a uviděl svého bratra a dalšího člena kongregace, jak drží jeho otce a táhnou ho ven z kostela.
Když Tom poprvé vstoupil do kostela, čekal, že až řekne to, co má na srdci, dočká se od otce několika zlých pohledů a ostrých slov. Nečekal, že se situace tak rychle vyhrotí a že se jeho otec odváží uchýlit se před tolika lidmi k fyzickému násilí.
Rychle se vzpamatoval, vstal a zamířil k matce. Ta teď seděla na lavici, obklopená mnoha lidmi, kteří se ujišťovali, že je v pořádku. Když ho viděli přicházet, uvolnili mu cestu k matce. Klekl si vedle ní, takže byli zhruba ve stejné úrovni. Váhavě chytil matku za ruku a napůl čekal, že tu svou odtáhne. Ona mu ji však chytila zpátky a uklidňujícím způsobem mu ruku stiskla, což v Tomovi vyvolalo vlnu emocí. Co to všechno znamenalo?
„Mami, nejsi zraněná? Je mi moc líto, že ti tohle provedl. Kdybych věděl, že se něco takového stane, tak bych sem nechodil.“
„Ne, neomlouvej se. Řekl jsi, co bylo třeba. A všichni viděli, co potřebovali vidět. Nelituj toho.“
„Co to všechno znamená?“ Zeptal se Tom a hlas se mu lehce zlomil, když ho v očích začaly štípat slzy. „Nenávidíš mě?“
„Ach Tome, zlatíčko, samozřejmě, že tě nedokážu nenávidět. Nikdy bych tě nemohla nenávidět.“ I jeho matce teď po tvářích stékaly slzy. „Stále nedokážu říct, že na sto procent podporuji tvůj nový životní styl a musíš pochopit, že je to pro mě těžké, ale vždycky budeš můj syn a já tě vždycky budu milovat.“
„Díky, mami.“ Tom si otřel slzy z očí. Byl trochu zklamaný, že jeho matka stále nepodporuje lásku, kterou sdílí s Billem, ale hrozně se mu ulevilo, když věděl, že ho matka stále miluje a že ho bude milovat i nadále, ať se děje cokoli. Nemusel svou rodinu úplně vyškrtnout ze svého života, a to byl hezký pocit. A možná časem přijme i jeho a Billa. „Myslel jsem, že bych ti měl říct ještě něco, než odejdu. Když jsme předávali důkazy policii, byla tam spousta věcí, které tátu usvědčovaly, a teď, když se stalo tohle všechno… čekejte, že vás nejspíše brzy navštíví úřady.“
Jeho matka přikývla. „Rozumím. Ale teď už bys měl radši jít, pro případ, že by se vrátil.“
„A co ty?“
„Já budu v pořádku. Georg i všichni ostatní tady nedopustí, aby se něco stalo.“
Tom věděl, že má pravdu. Věci by se pro něj i pro jeho matku nejspíš jen zhoršily, kdyby se otec náhodou vrátil. Naposledy matce stiskl ruku a zvedl se na nohy. Naposledy si vyměnili pohledy a řekli si vše, co bylo třeba.
Co nejrychleji opustil kostel, chtěl být od tohoto místa co nejdál. Byl v půli cesty přes parkoviště, když ho někdo zakřičením jeho jména přiměl zastavit a otočit se.
Stál tam Georg, lehce zadýchaný z toho, jak musel běžet, aby ho dohnal.
Tom nečekal, že by s ním bratr chtěl mluvit. I přestože mu Bill řekl, že právě Georg byl důvodem, proč ho Bill a ostatní dokázali najít, což ho docela šokovalo.
„Než odjedeš, Tome, chtěl jsem ti jen říct, že jsem na tebe pyšný a že chápu, proč odcházíš. A že mě mrzí, jak to dopadlo.“
„Mně taky, Georgu. Mně taky… a děkuju.“
„Za co?“
„Za to, že jsi šel za Billem, když jsem skončil na tom místě. A za… a za to, že se nechováš jako otec, řekl bych.“
Georg chápavě pokýval hlavou a natáhl k bratrovi ruku. Tom ruku přijal a krátce si s ní potřásl, než ji pustil a pokračoval zpátky k autu.
Nastoupil do auta a byl bombardován otázkami, co se stalo, a Bill se vyděsil nad jeho oteklou tváří. Vyprávěl, co přesně se stalo, a nepřekvapily ho šokované reakce, kterých se mu dostalo. Jakmile Tom Billa ujistil, že je v pořádku, Gordon nastartoval auto a vydali se na dlouhou cestu do Berlína.
Tom se naposledy podíval z okna auta a viděl, jak mu kostel a malý domek vedle něj mizí z dohledu. Nemohl uvěřit, co všechno se za ty krátké čtyři měsíce, co sem přijel, stalo. Na tomto místě zažil své největší vzestupy i nejhlubší pády a byl blízko tomu, aby ztratil celou svou rodinu. Ale když Bill zívl a opřel si hlavu o Tomovo rameno, nemohl si pomoct a usmál se. Dokázal myslet jen na to, že to všechno za to stálo.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
