autor: Anchy
„Tak do mě!“
„Co prosím?“
„Co chceš vědět?“
Andreas právě vstoupil do místnosti poté, co dostal Georga zpět do cely a dal mu sedativa. Gustav se zřejmě stihl převléknout do oblečení na spaní, seděl na posteli a čekal, až se objeví. Sedl si na židli, trochu se ošíval a díval se na své nohy, když se snažil zformulovat otázky, jak nejlépe uměl. Gustav mu byl ochoten poskytnout tolik času, kolik potřeboval.
„Já vlastně neznám historii tohoto místa… Bill mi řekl, že pro mě má stálé pracovní místo, takže jsem se neobtěžoval moc vyptávat. Co je tohle vlastně za místo? Kdo ho vytvořil? A proč? K čemu?“
„No, z toho, co vím, jelikož toho určitě nevím tolik, kolik bych chtěl, tak tohle místo bylo postaveno v roce 93. Vážně nevím, kde na to vzali peníze a kdo to schválil, ale slyšel jsem od pár lidí, že je to vládní program. Já osobně si myslím, že by se vláda nechtěla zaplést s tak špinavým byznysem. Neplatí účty, ale dovolí zařízení pokračovat ve studiích, pokud jim tu a tam dají pár „nápověd“. Hlavně jak mluvit s lidmi a jak se chovat, aby vyhráli volby. To je jejich politika… pokaždé využít vědy a proměnit ji v zisk…“ Gustav se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit rychle narůstající vztek. „To, co tady děláme, co studujeme… je k nezaplacení. Co je to pár voleb, když můžeš zcela pochopit jemné fungování lidského chování? Proč jsme přežili tolik let v nehostinném prostředí a proč jsme se stali nejúspěšnějším druhem na planetě…“ Oči mu zářily radostí.
„Vy máte svou práci opravdu rád…“ poznamenal Andreas.
„Kdybych neměl, nebyl bych tady,“ odpověděl Gustav pevně.
„Je jich víc?“ Zeptal se po chvíli Andreas.
„Další subjekty?“
„Ano.“
„Studujeme něco kolem deseti subjektů ročně, nikdy ne víc než pět najednou. Jsme velká budova, ale viděl jsi, jak je těžké znovu vytvořit jejich obytné prostory a zajistit, aby se cítili bezpečně. K tomu kartotéky, naše ložnice, strojovny. Zabírá to spoustu místa…“
„Kolik lidí tu pracuje?“
Gustav se zamračil a soustředěně našpulil rty.
„Nejsem si jistý, jestli je všechny znám, ale když to tak nahrubo spočítám… tak asi tři sta.“
„Wow…“
„Tak se podívej: máme pět lidí jako jsem já a deset jako ty, Davida a dva asistenty pro gama přístroj…“
„Jo, asi tak…“
„Tak počítej dál, Andreasi. Teď ehm, asi 20 lidí na jeden subjekt, 30 lidí pracujících se soubory, dalších 30 na bezpečnost, a pak všichni ti malí lidé, které vlastně neznám. Jako třeba úklidová četa, elektrikáři a tak.“
Andreas přikývl.
„A teď k tomu přístroji na gama záření – co o něm chceš vědět? A prosím, neptej se na technické věci, protože bych se ztratil ve druhém stupni programování…“ řekl s úsměvem.
„Jo, k tomu… co ta věc dělá? Vypadá to jako přístroj na CT, ale proč jsem do něj dali na noc Georga?“
„No, pamatuješ, jak jsem ti říkal, abys mu dal nějakou směs Lamictalu, Ketasetu a Clozarilu? Tyhle tři léky působí na nervovou soustavu, a když se použijí společně, takzvaně se odemkne zámek a umožní nám lepší přístup k jeho myšlenkám. Spolu s gama paprsky v přístroji jsme provedli dvojí zásah do jeho mozku: za prvé se nám podařilo, že zapomněl, že tu kdy byl, a za druhé se nám podařilo přeprogramovat jeho mozek tak, aby dělal přesně to, co chceme. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, co jsem chtěl, aby dělal a jak dlouho? Ten stroj má 95% přesnost v přeprogramování mozku…“
„… ovládání mysli?“
„Raději tomu říkáme dočasné přenastavení neurofunkcí.“
„Myslíte ovládání mysli,“ zopakoval Andreas.
„Pokud cítíš potřebu to nazývat takhle, pak ano; ovládání mysli.“
„A on nic nezjistí?“
„Včera večer jsi mu dal drogu, která mu víceméně vymazala paměť za posledních dvacet hodin.“
„To jsem udělal?“
„To jsi udělal. Byla už zkombinovaná s anestetickou látkou, kterou jsi mu dal.“
„A pak jste v budově vytvořili mini byt?“
„Žádný mini byt. V plné velikosti. Stejný jako ten, ve kterém žije…“
„Takže abych si to ujasnil… Když jste ho odvezli z jeho bytu, analyzovali jste ho tak důkladně, že jste ho v laboratoři vytvořili znovu centimetr po centimetru?“
„No, takhle je mnohem jednodušší ho sledovat. Máme monitory tepla a infračervené kamery, monitorujeme tlak, takže víme, co mu ho zvedne. V každé stěně máme mikrofony a také kamery. Neustále nám poskytují informace, které potřebujeme, abychom si udělali úplný obrázek…“
„A proč jsme mu dali mikročipy do rukou a nohou? A látky na monitorování srdce a hormonů? Vidíme, co dělá, nepotřebujeme k tomu konkrétní údaje.“
„Ale potřebujeme… Copak jsi neslyšel o řeči těla? Máme tři programy, které sledují všechna data, která přicházejí z jeho těla dovnitř i ven, a které vypočítávají, jak se jeho tělo chová v různých situacích Jestli mu srdce bije rychleji, jestli se mu stahují svaly, jestli dělá něco, co se mu nelíbí, jestli má strach… Za jeden takový monitorovací den spotřebujeme víc papíru než deset domácností za rok.“
„A vy nevíte, kdo to všechno platí?“
„Předpokládám, že jde o soukromé financování, ale jo, nevíme, odkud ty peníze máme. A jsme nuceni, abychom se neptali…“ dodal.
Andreas pochopil narážku a přikývl.
„A vy s tím nemáte žádné morální problémy?“ Zeptal se nesměle.
„Když o tom teď tak přemýšlím, tak ne…“ odpověděl Gustav pravdivě.
Andreas se postavil na nohy a poděkoval mu za jeho čas.
„Půjdu si lehnout, jestli je to v pořádku.“
„Jen jdi, Andreasi. Zasloužíš si to. Odpočiň si a já ti zítra zavolám, kdy budeme dělat další simulaci.“
Když se dveře zavřely, zhasl světla a zalezl do postele.
„Když o tom tak přemýšlím, tak ne… že jo?“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
