autor: Anchy
Bílý laboratorní plášť mu volně visel kolem boků. Byl to jediný kus látky, který zakrýval jeho tělo před zbytkem světa. Nohy měl pevně obtočené kolem bratrova pasu, ruce kolem krku a držel se ho jako malé vyděšené dítě.
Třásl se.
„Bille, oblékni se,“ řekl mu bratr a rukama přejížděl nahoru a dolů po zádech svého dvojčete, aby ho trochu zahřál. Neuvědomil si, že to chvění nepochází z chladu…
„Víš, co se o nás říká, Tomi?“
„Co?“
„Říkají, že to kvůli nám tohle postavili. Říkají, že my jsme ti podivíni, co začali všechno to pozorování chování… Aby máma přišla na to, proč jsme divní… Já si nepřipadám divnej jen proto, že tě miluju.“
Tom setřel slzy, které Billovi vytryskly z očí.
„Nejsi divný, zlato. Nejsi…“
„Myslíš, že se někdy vrátí?“ Zašeptal bratr tiše.
„Kdo?“
„Máma a Gordon… Před dvěma lety nás tu nechali, abychom to tu vedli, a kromě občasných přání k narozeninám nám nikdy nic neposlali…“
„Vrátí se, miláčku. Vím, že se vrátí.“
„Někdy se mi po mámě stýská…“
„Já vím, že se ti stýská. Mně taky.“
„Ona se k nám vrátí. Má nás ráda…“
Tom s jistotou věděl, že se k nim máma v dohledné době nevrátí, ale kvůli bratrovi předstíral, že i on si přeje, aby tomu tak bylo. Pokud chce mít hlavu na svém místě, neměla by se ta mrcha jeho bratra už nikdy ani dotknout. Zvlášť potom všem, co jim provedla…
Někdo zaklepal na dveře.
„Je tu Gusti,“ zašeptal Tom Billovi a na tváři se mu objevil úsměv.
Bill přikývl, nepochopil bratrův tón a začal se zvedat. Odstrčil bratra, snažil se postavit na vlastní nohy a zakrýt své nahé tělo. Ale čím víc do něj strkal, tím pevněji ho Tom svíral a přitahoval si ho blíž k sobě. „Tomi, pusť mě. Musím se oblíknout. Vždyť mě uvidí nahýho.“
Jeho dvojče se jen usmálo a věnovalo mu dechberoucí polibek. Billova ústa vytvořila malé „o“, když mu to došlo, a místo aby se pokusil otravného bratra odstrčit, pohodlně se uvelebil na jeho klíně a čekal, až Gustav vejde. Sundal si laboratorní plášť a hodil ho na zem. Položil Tomovi hlavu na rameno a začal těžce dýchat, až se chvěla každá buňka v jeho těle. Gustav si ten pohled musel opravdu užít.
„Pojď dál, Gustave,“ řekl Tom, než bratra políbil na krk.
Zavolali si Gustava, aby si s ním promluvili o novém subjektu a dalších testech, kterými by měl projít, ale člověk by nikdy neměl propásnout příležitost, že?
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešel vážný Gustav, který se zhluboka nadechl poté, co spatřil pohled před sebou. Odmítal dvojčatům dovolit, aby se k němu přiblížila. To byl slib, který dal v den, kdy sem přišel, a byl to slib, který byl odhodlaný dodržet.
„Mám ho dobře rozdělanýho, Gusti,“ ozval se Tom zpoza Billovy hřívy. „Stačí, když sem přijdeš a budeš pokračovat v tom, co jsem začal.“
Bill se ohlédl přes rameno a věnoval Gustavovi pohled, který by dostal všechny ženy a nejméně polovinu mužů na světě. Z jeho těla se jasně dalo vyčíst takové to „právě byl pořádně ošukaný“. Na kůži se mu leskl záblesk sotva viditelného potu a Gustav cítil, jak mu na pažích zničehonic naskakuje husí kůže. Odvrátil pohled a čekal, až se černovlásek oblékne.
Bill slyšitelně zafuněl, napůl pobaveně, napůl nespokojeně nad Gustavovými lehce tvrdohlavými zásadami.
„Co jste mi chtěl říct, pane?“ Promluvil Gustav směrem ke zdi.
„Vlastně to Tom ti chtěl něco říct. Už se můžeš otočit… už nejsem hanbatý,“ zakončil s chichotáním.
Udělal, co mu bylo nařízeno, a s očekáváním se podíval na Toma.
„Chci konfrontaci,“ řekl jednoduše.
Ačkoli Gustav přesně věděl, co to znamená, chtěl se ujistit, že to myslí opravdu vážně.
„Jak to myslíte, šéfe?“
„Moc dobře víš, co tím myslím, Gusti. Chci říct, že chci, aby se s někým popral…“
Blonďák neochotně přikývl.
„Kdo by to měl být, pane?“
„No, od té doby, co si Bill před dvěma měsíci hrál s Bushidem v té simulaci, na něj ten chlap zřejmě nemůže zapomenout. A to doslova. Zdá se, že nepomáhaj ani léky.“
„Ehm, zdá se, že je do mě trochu zamilovaný, to je celý.“ Bill se snažil znít skromně a strašně se mu to nedařilo.
„No, prostě se mi to nelíbí…“
Bill si strčil ukazováček mezi rty a koketně se na bratra podíval.
„Říkal jsi, že s Gustim se o mě podělíš.“
Blonďák se napjal.
Tom se vnitřně usmál nad Billovou vychytralostí.
„To jo, ale Bushido se Gustavovi, co se týče žhavosti, ani zdaleka nepřibližuje. Nedovolím, aby mýho bratříčka šukali oškliví lidé.“
„Ah, takže ty na mě jenom dohlížíš,“ odpověděl Bill dětinsky.
„Ty víš, že vždycky…“
Gustav si odkašlal hlasitěji, než bylo nutné. Celá situace mu začínala být více než nepříjemná a chtěl se z ní co nejrychleji dostat.
„Takže ho zítra strčím do přístroje a donutím je, aby se poprali…“
„Zítra ne. Až pozítří. Nechceme, aby ho ty léky utlumily víc, než je nutné. Potřebuje si odpočinout.“
Gustav přikývl.
„A dáme tam i Billa.“
„Prosím?“
„Řekl jsem, že tam dáme i Billa. Víš, jako trofej.“
„Ano, pane, pochopil jsem, co jste říkal, ale to je nebezpečné. Zvlášť v situaci konfrontace není možné, abychom jejich jednání stoprocentně kontrolovali. Mohlo by to být nebezpečné jak pro ně, tak pro Billa.“
„Och, tobě na mně opravdu záleží, Gusti…“
Gustav Billovu poznámku prostě ignoroval a dál se na Toma díval s nesouhlasem v očích.
„Bill je velkej kluk. Dokáže se o sebe postarat sám. Ale kdyby byl nějakej problém, venku na nás bude čekat Saki. Prostě tam vtrhne a tu simulaci zastavíme.“
„To by nás ale stálo tisíce dolarů, pane…“
„Prachy nejsou problém, Gustave, to už jsem ti přece říkal.“
„Okay, šéfe,“ řekl polohlasně. „Ještě něco?“
„Jen pokud chceš, aby bylo ještě něco,“ řekl Bill a usmál se.
Gustav poznámku opět ignoroval, rozloučil se a zavřel za sebou dveře.
Bill si rychle sundal laboratorní plášť, posadil se na stůl před bratra a šibalsky se usmál.
„Už se mu dostáváme pod kůži, co?“
„Ty jsi ale schízouš!“ Řekl Tom pobaveně a vlepil bratrovi pusu na rty.
„No, doktoři to říkaj, ale já jim nevěřím,“ odpověděl Bill hravě a přitáhl si bratra k sobě.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
