autor: Anchy
Flashback
„Tome, co to děláš?“
„Poslouchej mě, ty hloupá, debilní děvko! Vezmi si toho svýho zasranýho přítele a vypadni! Slyšíš mě? Nadobro odtud vypadni a už se nikdy nevracej!“
„Ale…“
„Budu to tady udržovat v chodu, aby lidi nikdy nezjistili skutečnej důvod, proč to začalo. Zapojím do výzkumu další lidi a dalších deset let se budu tvářit, že je všechno normální. Zachráním to tvoje drahocenný sebevědomí…“
„To bych nikdy…“
„Udělala jsi z něj šílenýho schizofrenika! To ti nestačí? Vzala jsi mýho malýho bratříčka, jedinýho člověka na světě, kterýho jsem mohl nazývat svým a nestydět se za to, a udělala jsi z něj zasraného blázna!“
„Chtěla jsem pro tebe jen to nejlepší, Tome. Není normální takhle milovat vlastního bratra.“
„Oh, ale sondovat, zkoušet a testovat ho po většinu jeho života, snažit se přijít na to, jak z něj toho šílence ‚dostat ven‘, je naprosto normální, co?! Můj bratr byl naprosto v pohodě, dokud jsi nepřišla ty se svým fantastickým ‚výzkumem‘!“
„Tome, poslouchej svou matku. Chtěla pro něj jen to nejlepší,“ zasáhl Gordon.
„Říká člověk, který se zbláznil, a pak zabil mého otce! Nemyslíš, že to bylo i v mým zájmu? Mít starostlivého otce, za kterým bych mohl jít, když mám problémy? Někoho, kdo by mi poradil, jak se životu postavit čelem?“
„To všechno ti můžu dát. Víš, že jsem se vždycky snažil…“
„Oh, ale prosím tě, přestaň s těma kecama, taťko! Nenáviděl jsi mě i Billa od chvíle, kdy jsi nás spatřil. Ale přijal jsi nás, protože to tak mamka chtěla… Jediný, co jsi kdy chtěl, bylo dostat svýho malýho ptáka pod máminu sukni.“
„Tome!“ Vložila se do toho jeho matka.
„Teď s tebou nemluvím, že ne?“ obrátil se k ní, „tak prosím tě, buď tak hodná a drž hubu!“
Gordon byl tak zaslepený vztekem, že se ho chystal praštit rovnou do obličej, kdyby Tom o pár kroků neustoupil – ne ze zbabělosti, ale z vychytralosti.
„A neopovažuj se na mě zkoušet něco chytrýho, nejdražší tatínku. Saki je jenom jeden knoflík od tebe!“ Řekl a ukázal směrem ke svému pageru.
„Saki by nikdy…“
„Po tom, co jsem mu všechno řekl, by to udělal. Věř mi, že jo.“
„Co chceš, abychom udělali?“ Zeptal se Gordon poraženě.
Simone se na něj zmateně podívala. Co to říkal?
„Vypadněte,“ odpověděl Tom jednoduše.
„Gordone, já svoje děti neopustím!“ Řekla.
„Ty těmhle sračkám říkáš svoje děti? Incestní až do morku kostí, nevděční za to, co pro ně jejich matka udělala, aby se je pokusila vyléčit? Raději budou žít bez tebe, než aby přišli o ‚lásku‘ toho druhého…“
Možná to bylo myšleno jako urážka, ale Tom bral každé slovo, které Gordon vyslovil, naprosto vážně.
„No, aspoň jednou v životě mluvíš pravdu, Gordone… Nechci vás tu zítra vidět, rozumíte? Saki mi pípne, až opustíte budovu. A žádný loučení s Bilem, jasný?“
Jeho rodiče přikývli.
„Sbohem, mami. Ahoj, Gordone.“
„Prosím, vyřiď Billovi, že ho máme rádi…“ stihla ještě říct jeho máma, než zavřel dveře.
„Už nebudu šířit žádné lži, drahá maminko,“ odpověděl tiše.
Konec Flashbacku
Dvakrát zamrkal do tmy a rozhlédl se kolem sebe. Byl ve svém pokoji, ležel na posteli a jeho bratr bezstarostně spal hned vedle něj jako obvykle stočený do klubíčka. Byl v bezpečí…
Otřel si pot z čela a opatrně vstal; poslední, co chtěl, bylo, aby ho bratr viděl v tomhle stavu.
Proč mu to nedalo pokoj? Copak nestačilo, že si tím prošel jednou? Muselo se mu to v hlavě přehrávat každý týden?
Možná ho matka takhle trestala: kontrolovala ho i teď, bůhví odkud.
Podíval se na bratra vedle sebe a usmál se, když Bill něco zamumlal ze spaní. To dělal vždycky. Jestli si spánek myslel, že je dost silný na to, aby chlapce umlčel, pak se šeredně mýlil.
Odvrátil od něj pohled, bolestně stiskl oči a tiše vzlykl do dlaní. Tohle všechno byla jeho vina, že? Neměl Billovi dovolit, aby ho políbil. Měl ho odkopnout a prostě se snažit bratrovy city ignorovat.
Ty dny, týdny a měsíce, které trávil u Billovy postele a čekal, až se vzpamatuje z léků, které mu neustále dávali… Tvrdili mu, že má bůhvíjakou nemoc… Snažil se ho utěšit, když si myslel, že umírá… Říkal mu všechno možné, jen ne to, proč mu každý den vysávali krev… To byla cena, kterou musel zaplatit za lásku… ale byla to oběť, kterou byl ochoten podstoupit, aby mohl držet bratra v náručí a usínat, zatímco vdechoval jeho vůni.
Shodil ze sebe peřinu a přešel k minibaru. Opravdu měl teď chuť se napít… Když se napil očistné tekutiny, jeho pohled se znovu obrátil k bratrovi. Dokázal by vůbec popsat bolest, kterou teď cítil? Nejspíš ne, tak proč se vůbec namáhat? Od té doby, co se u něj začala projevovat schizofrenie, nestálo nic za to, aby se namáhal… nic kromě bratra.
Bill už nedokázal dál snášet píchání, sondování, CT vyšetření a léky… tak se prostě rozpoltil. A to doslova.
Poté, co s ním Tom strávil celý život, hned věděl, že v některých dnech Bill, se kterým mluví, není ten Bill, se kterým vyrůstal. Změnil se v něco jiného. Teprve po dalším asi týdenním vyšetření dospěli lékaři k závěru o jeho duševním stavu: po všech těch letech konečně přišel o rozum.
Chvíli trvalo než si na nové osobnosti, které se z Billa co chvíli vynořovaly, zvykl, ale Tom svého bratra miloval víc než cokoli jiného na světě. Jen se na ně musel postupně naučit zvykat. Na všechny čtyři.
Ale Bill musel mít vždycky něco extra, dokonce i v oblasti duševních nemocí. Tom se při té myšlence zasmál. Jeho osobnost nebyla úplně rozpolcená, jako tomu bylo ve většině případů. Na nějaké základní úrovni byly propleteny a zřejmě se všechny znaly. Bill byl doslova svým vlastní nejlepším přítelem.
Tom byl po rozhovoru se svým bratrem až příliš často zmatený, a tak dostal šílený nápad pojmenovat každou osobnost, kterou jeho bratr měl.
„Někdy si říkám, kdo je ten blázen… já, nebo on?“ Řekl si pro sebe a všiml si naprosté stupidity situace, do které se dostal. Ale musel přece něco vymyslet, ne?
Tak se objevili Dan, Anton a Jonas; každý z nich byl alter egem jeho malého Billa. Dan zbavoval bolesti, Anton získal inteligenci a Jonas byl zřejmě čistý sexuální pud.
Billovi se ten nápad zjevně zalíbil a začal o Danovi, Antonovi a Jonasovi mluvit, jako by to byli skuteční lidé. Možná byli, kdo ví? To byla až moc vážná filozofická otázka, než aby na ni Tom v tuto denní dobu dokázal odpovědět.
Důležité bylo jen to, že má Billa u sebe, a dokud tomu tak bylo, byl odhodlán si poradit i s ostatními.
Bill se ve spánku pohnul a Tom si otřel slzy. Posadil se na postel vedle svého andílka a zašeptal: „Bille, zlato, je čas vstávat!“
„Nechci vstávat takhle brzo!“ Odpověděl dětinsky a přetáhl si peřinu přes hlavu.
Tohle byl on: původní Bill… Bože, to znělo tak strašně.
„Musíme tě dostat do simulační místnosti, pamatuješ?“
Přikrývky vylétly z postele a Bill vyskočil na nohy.
„Jsem připravenej na svou roli!“ Řekl rozzářeně.
Tom se hlasitě zasmál a prohrábl bratrovi vlasy.
„S tím mopem na hlavě ne!“
Na oplátku se mu dostalo našpulení rtů a naštvaného zafunění.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
