autor: Anchy
Měl erekci? Kurva… od puberty neměl mokrý sen! Slíbil si, že už s tím nehodlá nikdy znovu začít!
I když… situace, ve které se mu zdálo, že se s Georgem ocitli, vyžadovala trochu více zkoumání, samozřejmě ve vhodnou dobu.
Vstal ze špinavé postele a zamířil do sprchy. Chtělo to trochu studené vody…
***
Opřel se zády o tvrdou stěnu sprchy za sebou a povzdechl si. Nebyl teď zrovna při smyslech, že ne?
Jistě, trocha zábavy ještě nikomu neublížila, ale pořád ho trápil nějaký vnitřní pocit. Co když to nebyla jen zábava? Co když to znamenalo něco vážnějšího?
A pokud to bylo něco vážného, neměl by se trochu více bát?
Možná to byla Georgova vina, že se tohle všechno stalo. Možná chtěl, aby ho přivedli do tohohle výzkumného zařízení, jen aby mu udělal ze života peklo… Jo, to znělo dost věrohodně… maximálně tak pro dvouleté dítě.
Cítil, jak mu na kůži naskakuje husí kůže, a na vteřinu přepnul vodu na teplejší, a když uslyšel zaklepání na dveře, vypnul ji úplně.
„Dále. Hned tam budu.“ Zakřičel z koupelny, když si z věšáku vzal ručník a omotal si ho kolem pasu. Kdo by to mohl v tuhle hodinu být?
Když se dveře koupelny otevřely, Andreas ztěžka polkl a trochu se zakoktal. Vidět svého šéfa polonahého nebylo něco, co by zrovna pomohlo jeho soustředění. Popravdě řečeno, byl to hezký muž, ale snažil se tuto skutečnost při své každodenní činnosti co nejlépe ignorovat.
„Co se děje?“ Zeptal se jeho šéf, když viděl, že Andreas jen tak postává.
„Umm… ehm… Dostal jste tu zprávu od dvojčat?“
„Právě jsem vstal, Andreasi. Neměl jsem čas nic kontrolovat. Co je v té zprávě?“
„Budeme muset odložit ten váš večírek,“ přešel hned k tématu.
„Večírek?“
„No ten, co jsme měli uspořádat na počest, že jste teď strýček.“
„Jo tenhle.“ Upřímně řečeno na všechno zapomněl… Zmateně si protřel obličej. „To bylo v té zprávě?“
Andreas se pobaveně zasmál Gustavovu hloupému nápadu.
„Dvojčata vás mají ráda, Gustave, to je jasný, ale nemyslím si, že by všem ve firmě poslali zprávu o tom, že chtějí odložit váš večírek.“
„Tak co v ní bylo?“ Nesnášel, když lidé neodpovídali na jeho otázky dost rychle.
„Zítra večer máme kompletní uzavření.“
„Zítra?“
„Jo. Všichni musí sedět doma a čekat, dokud to celé neskončí.“
„A to bude kdy?“
„No, říkali, že to začne v osm večer, a takové věci trvají tak tři hodiny, ne?“
***
„To je jediná doba, kdy můžeme vůbec pomýšlet na to, že bychom se odsud dostali.“ Spokojeně se podíval na muže před sebou. Dveře před nimi byly zamčené a malá ohrádka opět sloužila jako prostor pro diskusi mezi nimi.
Muž jen tupě zíral na bílé dveře před sebou. Stal se z toho Georgův zvyk, nebo byl důvodem jeho nově objeveného chování Gustav?
„Ještě to nikdy nikoho nezabilo…“ poznamenal blonďák.
Georg vzhlédl ze svého zamyšlení a tázavě se na blonďáka podíval.
„Co jako?“
„Úsměv…“
Georg mu vyhověl, ale jen na vteřinu.
Gustav mu přejel rukou po pažích, aby ho trochu utěšil.
„Mluv se mnou… Co se děje?“
„Znáš takový to, když zločinci po propuštění z vězení spáchají další zločin, jen aby se mohli vrátit do vězení?“
Gustav tak úplně nemohl říct, že ano, ale nechal Georga, aby pokračoval.
„Slyšel jsem, že to dělají jen proto, že nemají nejmenší tušení, jak po takové době přežít. Už nevědí, co si počít, a mají pocit, že vězení je jediný bezpečný místo.“
„Jsi tu teprve tři měsíce, Georgu. To není tak dlouhá doba….“ Gustav záměrně ignoroval hlubší význam slov svého subjektu.
„Ty víš moc dobře, jak to myslím, Gustave. Nedokážeš se chovat hloupě, ani když chceš, takže by ses o to měl přestat pokoušet, jasný?“
„Já ti pomůžu. Pomůžu ti „venku“ přežít.“
„A tomu mám věřit?“
Gustav nevěděl, jestli se má urazit, nebo jestli má Georgovu otázku brát vážně. Měl svůj slib dodržet, nebo měl prostě utéct od jediného člověka, který byl ochotný pokusit se ho pochopit?
„Ani já si tím nejsem stoprocentně jistý, ale můžu ti slíbit, že se o to pokusím. To je slib, který můžu dodržet!“
Georg přikývl a poplácal Gustava po ruce.
„Jsem rád, že jsi ke mně upřímnej.“
„To je to jediné, co ti teď můžu dát.“
Georg se lehce zasmál a vstal.
„A teď, než to bude moc gayský, říkal jsi něco o tom, že mě odsud dostaneš.“
Gustav se trochu zašklebil a přikývl.
„Jak jsem říkal, dneska večer bude kompletní uzavírka, a to je jediná možnost, jak se odsud dostat…“
„Takže přijdeš dneska v osm?“
„Ve čtvrt na devět, až to vypukne. Pak tě odvedu k východu a ve chvíli, kdy to celé skončí, prostě projdeme dveřmi.“
„Možná to bude znít hloupě, ale nebudou tam stráže?“
„Když nastane uzavírka, stráže zůstanou ve svých pokojích a vyjdou dvě minuty po jejím skončení. Takové jsou postupy, a ty se dodržují do posledního puntíku. Systém se restartuje za 45 vteřin, takže budeme mít asi minutu a půl na to, abychom se odsud dostali, než si toho někdo všimne a spustí se alarm.“
„Ale nebude uzavírka znamenat, že budou zavřený i tyhle dveře?“
„Přeprogramuju dveře přes počítač. Udělám v systému malou chybu pomocí drobného viru a nebude se řídit kódy pro uzamčení. Budu je moct bez problémů otevřít.“
„A to vážně věříš, že si náš nevšimnou?“
„No, když se dostaneme dostatečně daleko, ani si nevšimnou že už tu nejsme, dokud nás nezkontrolují. A to může trvat zhruba tři až čtyři hodiny. To už budeme dávno pryč.“
„Vědí o nás všechno… můžou nás dost snadno vystopovat.“
„Ani ne. Už jsem zamluvil dvě letenky na dost vzdálené místo, kde na nás jejich silný vliv už nedosáhne. A z toho místa na další a z toho na další…“
Georg se zatvářil nechápavě.
„To budeme cestovat po celý zeměkouli?“
„Ne tak úplně, ale skoro jo.“
„Ty jsi blázen…“ zašeptal, stále nevěřil tomu, co mu blonďák právě řekl.
„Podle některých lidí jo, jsem. Ale dokud mě takového budeš chtít, s radostí jím budu.“
Brunet se přisunul blíž, a když Gustav na okamžik odvrátil pohled, ucítil, jak mu Georgova ruka zajela pod tričko; strachy se zachvěl a odstrčil ho.
„Teď na to není vhodná doba ani místo,“ zašeptal směrem k překvapenému Georgovi.
„Ale až odsud vypadneme…“ začal s obrovským úsměvem.
„Až odsud vypadneme, budeme šukat, dokud nám neupadnou péra.“
„Slibuješ?“
Gustav se usmál a přikývl.
„Slibuju.“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
