autor: Starling011
Přesun
„Uvidíme se zítra,“ zavolal Bill přes rameno. Usmál se, když mu jeho kamarádky Rebecca a Hannah zamávaly, než spojily svoje ruce a odešly. Byl rád, že se s tímto párem seznámil, když se přestěhoval z předměstí do města. Kulturní šok byl velký, ale rychle se přizpůsobil, zvlášť když mu Rebecca sehnala práci barmana v místním nočním klubu. Rebecca měla stejnou směnu jako on, takže obě dívky vídal téměř sedm dní v týdnu.
Hannah chodila za Rebeccou do klubu každý večer, když jí končila směna, což bylo kolem půlnoci. Než se Bill dozvěděl, že obě dívky umí sebeobranu a nosí u sebe pepřák, docela se o ně při jejich nočních procházkách přes město bál. Ovšem také věděl, že chodí spíše kolem parku než přes něj. Když se to dozvěděl, cítil se lépe, že je nechává takhle v noci chodit domů samotné.
Tiše si pobrukoval, když mířil ke svému bytu. Byl zralý dát si sprchu a jít si lehnout na gauč nebo do postele, bylo mu to jedno. Byl příliš unavený, než aby se staral o večeři. Na jídlo bude mít dost času ráno, než půjde do své druhé práce v podobě brigády ve fast foodu, který byl hned jeden blok od jeho domu. Ze zvyku se podíval do uličky, kousek od svého domu. Věděl, že prvním krokem k tomu, aby ho nikdo nepřepadl, je všímat si svého okolí.
Ztuhl, když uviděl muže, jak drží nějakou ženu pod krkem. Byl příliš daleko na to, aby slyšel, co říká, ale viděl ženinu vyděšenou tvář a mužův ošklivý výraz. Viděl, jak muž vytáhl z pouzdra u pasu zbraň, a pak se ozvala hlasitá rána, když ženu zastřelil. Krev se mu rozstříkla po tváři a oblečení. Billovi ztuhly svaly, když si muž klekl a sebral ženě peněženku, než vytáhl kladivo a vymlátil jí zuby. Když muž vzhlédl, Bill spatřil jeho oči; ledově modré, chladné a nebezpečné.
Bill se rozběhl a přitáhl si tašku pevněji na rameno. Než se zastavil a zorientoval, dostal se hodně daleko. Vypadalo to, že ho nikdo nepronásleduje, a tak popadl dech a zamířil k nejbližšímu telefonnímu automatu. Vytáhl z kapsy ubrousek a zvedl sluchátko. Byl to jeden z antibakteriálních ubrousků, které nosil v tašce. Otřel si sluchátko a přiložil si ho k uchu, pak si ho omotal kolem prstů a vytočil číslo 911. Složil ubrousek špinavou stranou dovnitř a zasunul zbytek zpátky do tašky.
Telefon dvakrát zazvonil, zatímco použitý ubrousek vyhodil do nejbližšího odpadkového koše. Dával si pozor, aby se nedotkl ničeho dalšího. Bill měl germafobii asi od dvanácté třídy, kdy ho kluk jménem Johnny dvakrát pozvracel. „Dispečink 911, jak vám můžu pomoci?“ Zeptal se příjemně znějící hlas.
„Byl jsem svědkem vraždy a myslím, že si vrah dokonale prohlédl můj obličej,“ řekl Bill.
***
„Měl větší a širší nos,“ řekl Bill. Právě se rozednívalo a on byl celou noc vzhůru. Nejprve kriminalistům vyprávěl, co se stalo, a teď pracoval na portrétu vraha. Na počítači prošel ještě tři nosy, než našel ten správný. O deset minut později byla skica hotová a vytištěná.
„Převezmou to federálové,“ řekl jeden z detektivů.
„Proč?“ Zeptal se Bill nervózně, že něco pokazil.
„Tenhle portrét se podobá na jednoho z hlavních drogových dealerů, které federálové vyšetřují. Jste jediný žijící svědek, který mluví o skutečné vraždě. Byla ta žena skutečně naživu?“ Zeptal se detektiv znovu.
„Ano,“ odpověděl Bill a vzal si šálek kávy, který mu nabídl druhý detektiv. Než se horkého nápoje napil, otřel okraj šálku. Nikdo z detektivů jeho zjevnou obsedantně kompulzivní poruchu nekomentoval. „Můžu už jít do svého bytu? Nesnáším veřejné záchody,“ řekl Bill.
„Můžeme říct uklízeči, aby je prvně uklidil, ale vás bohužel pustit nemůžeme. Ten člověk vás najde a zabije. Federálové vás nejspíš dají do programu na ochranu svědků,“ řekl detektiv, který mu dal kávu. Bill rezignovaně přikývl. Měl strach a domů se mu moc nechtělo, ale věděl, že by ty záchody prostě nezvládl i s příslibem, že budou prvně uklizeny. Navíc by musely být úplně prázdné, aby je použil.
Měl mnoho zvláštností, které se pojily s jeho OCD. New York nebyl zrovna nejvhodnějším místem, protože byl velmi špinavý, ale Bill chtěl žít ve městě už od mládí. Zvládal se ve městě pohybovat docela bez problémů. Většinou se zdržoval poblíž domova, ale když někam musel jet, vždycky si vzal taxi. Metro bylo temné a špinavé a v tunelech se pohybovali lidé jako krtci. Bill z nich dostával záchvaty paniky.
Znovu se usadil a čekal na další výslech s otázkami a odpověďmi. Byl si jistý, že jich ještě pár bude.
***
Když se vrátil do svého bytu, byl už skoro čas na další směnu v baru; ne že by na ni šel. Vrátil se tam s policistou, aby si sbalil nějaké nezbytnosti a sepsal seznam všech lidí, které je třeba informovat. Pak ho měli v plánu strčit do letadla, aniž by mu řekli, kam mají namířeno, a poté ho dobře a důkladně ukrýt. Pracovali na tom, aby mu vytvořili novou identitu; nový řidičský průkaz, nové číslo sociálního pojištění, rodný list atd.
Vrátil se na policejní stanici, právě když odbíjela půlnoc, a on si nemohl pomoct, ale zajímalo ho, jestli se mu Rebecca a Hannah už pokoušely dovolat. V práci nikdy nechyběl, protože už takhle sotva zvládal platit účty a sotva měl nějaký soukromý život. Když souhlasil s novou identitou, sebrali mu mobilní telefon.
„Dobře, všechno je v pořádku. Billa necháte tady v New Yorku a odteď budete Will,“ řekl policista.
Billovo celé jméno bylo Willhelm Kaulitz, teď to byl Willian Kallie. Žádná velká změna, což bylo alespoň trochu uklidňující. Dali mu všechno, co bude pro svou novou identitu potřebovat, včetně kreditní karty a nového mobilního telefonu. Pak ho odvezli na letiště a rychle ho strčili do soukromého vládního letadla. To vzlétlo a Bill měl sotva čas všechno zpracovat.
V letadle usnul, a když se znovu probudil, podíval se na telefon. „To jsme letěli jen hodinu?“ Zeptal se maršála, který ho probudil.
„Letěli jsme tři, ale teď máme od New Yorku dvouhodinový posun. Prosím, pane, musíte vystoupit z letadla,“ řekl muž profesionálně, ale ne nepříjemně. Billovi připadalo, že se všechno pohybuje strašně rychle a nebyl si jistý, jestli to někdy dožene. Byl zvyklý na rychlý život ve městě, ale ani za milion let by ho nenapadlo, že se mu může stát něco takového.
„Tady si vás převezme šerif,“ řekl mu další americký maršál, když s kufrem vystoupil z letadla do chladné noci. Všichni maršálové byli stejně vysocí jako Bill, stejně dobře stavění a bez emocí. Starý prošedivělý šerif se opíral o své služební auto a tvářil se znuděně. Šerif měl malé pivní břicho, prošedivělé vlasy a hustý knír. I jeho obočí bylo husté. Na hrudi se mu vyjímal lesklý odznak, zatímco na sobě měl světle hnědou košili a tmavě hnědé kalhoty. Při pohledu na Billa vyplivl trochu tabáku.
Billovo oblečení bylo pomačkané, ale měl na sobě upnuté černé tričko, úzké džíny, které byly také černé, ale s plísňovým vzhledem, a na krku měl těžký řetěz a na prstech pár masivních prstenů. Vlasy měl sice nyní zplihlé, ale stále pěkně natupírované a měly objem. Na sobě měl kožené boty na vysokém podpatku, koženou bundu a silný tmavý make-up.
„No, rozhodně na tebe čeká úplně novej šatník,“ řekl šerif, když maršálové odešli a Bill seděl na sedadle spolujezdce v policejním autě. „Jestli si nechceš ostříhat vlasy, tak je odteď nos v nízkým culíku. Už žádnej make-up ani newyorský hadříky. Šatník a skříň v domě, kde budeš bydlet, jsou narvaný oblečením, který můžeš nosit. Ta kožená bunda je v pohodě, ale tady kolem bejvaj zimy hodně studený, takže, když to předpověď počasí bude vyžadovat, vem si radši péřovku. Do Cheyenne to máme ještě tak hodinku. V domě je plně funkční krb, kterej tě naučím používat. Budu tě denně kontrolovat, ale jinak budeš v domě sám. Vláda ti bude hradit výdaje, ale měl by sis najít práci ve městě, abys měl co dělat. Nějaký otázky?“
„Vím, jak se zachází s krbem. Pracuju rád, takže bych si práci sehnal tak jako tak, a navíc jsem dospělej vyrovnanej mladej člověk, ne idiot. Chápu, co se děje, a taky chápu, že musím zapadnout. Jediná otázka, kterou mám, je, jestli mi můžeš projít kufr a říct mi, co z toho tady můžu nosit,“ řekl Bill, a s tím šerifův drsný způsob chování zmizel.
„Omlouvám se, mám s ochranou svědků spoustu zkušeností, no a většina lidí, kteří se mi ocitnou v autě, se buď vzteká, nebo upadá do katatonického stavu. Takže nejlepší je vše důkladně a důrazně vysvětlit,“ řekl. „Znáš svůj příběh?“
„Jsem Will Kallie z Los Angeles. Přestěhoval jsem se sem, protože jsem chtěl změnit prostředí. Nejsem si jistej, jestli tudy jen projíždím, nebo tu zůstanu. Moje matka zemřela, když jsem byl malý, a otec nedávno zemřel stářím. Jsem jedináček a nemám žádné další vazby. Šerif je můj strýc. Sehnal mi ten pěkný dům za městem a bude se o mě starat, dokud se neusadím,“ odrecitoval Bill poslušně.
„Dobře, teď už jen pár otázek, než dorazíme do města,“ řekl šerif. „Na ty by bylo fajn odpovědět upřímně. Nechceme, abys nějak moc lhal, protože by ses pak mohl splíst.“
„Tyhle otázky se budou týkat toho, co by strýc měl vědět, že?“ Zeptal se Bill a šerif přikývl.
„Místní šuškanda, což znamená, že musím působit, že svého synovce znám,“ řekl a Bill se ve tmě trochu usmál.
„Tak se ptej,“ pobídl ho Bill.
„Jíš maso, nebo jsi jedním z těch vegetariánů?“ Zeptal se.
„Vegetarián a taky jsem členem PETA,“ odpověděl Bill a šerif pozvedl obočí, ale nic neřekl.
„Holky, nebo kluci?“ Ptal se dál a Bill přesně věděl, co ta otázka znamená. Doufal, že ten policista není homofob.
„Kluci,“ odpověděl po chvíli váhání.
„Předpokládám, že jsi taky demokrat,“ řekl šerif, ale nevypadalo to, že by ho to nějak vyvedlo z míry.
„Někteří z nás musí být,“ zažertoval Bill polohlasně a šerif se usmál. Padlo ještě několik dalších otázek, a pak šerif zapnul rádio. Country; fakt super, pomyslel si Bill a přemýšlel, jestli ho country zabije dřív, než ho vrah najde. Od přistání neviděl jediný mrakodrap. Denver byl maličký, ale aspoň vypadal slušně. Teď se nacházeli uprostřed ničeho, kde byly jen srolované balíky sena a železniční koleje.
Povzdechl si, a pak se narovnal, když auto zpomalilo. Najednou projížděli malým městečkem a stejně jako se náhle objevilo, i zmizelo, a oni se opět ocitli na otevřené silnici, po které plnou rychlostí uháněli a sledovali, jak světla za nimi pohasínají. „Co to bylo?“ Zeptal se Bill.
„Nunn, Colorado. Brzy dojedeme na státní hranici,“ řekl.
„To světlá malá tečka na silnici měla vážně nějaký jméno?“ Zeptal se Bill. „Vždyť jsem jen mrkl a bylo to pryč.“
„Vítej na širým západě. Zvykej si, měšťáku.“ Opět to nebylo řečeno nijak zle a stejně byla diskuze na toto téma u konce.
***
K domu dorazili poté, co projeli dálnicí do Cheyenne. Bylo naprosto miniaturní, i když naštěstí větší než Nunn. Také tu bylo mrtvo, na silnicích projelo možná jedno nebo dvě auta a před nimi na dálnici jezdily po většinou kamiony. „Všimnou si mě,“ řekl Bill.
„Jo, ale dokud budeš zapadat, bude to jedno. Je to tu tak malý, že za pár dní už každýho budeš znát a my všichni tady jsme opravdu vstřícní,“ řekl šerif. Bill si tím nebyl tak jistý, ale místo aby něco řekl, si jen opřel čelo o chladné sklo okna. Jeli celou noc a on se konečně ocitl na polní cestě. Domy zde byly velké a luxusní se spoustou pozemků.
„Zdědil jsem snad nějaký jmění nebo co?“ Zeptal se Bill.
„Tenhle pozemek a dům patří vládě. Je plně zařízenej a dneska tady byl znovu obnovenej přívod elektřiny i vody, takže budeš mít všechno připravený,“ řekl šerif a doprovodil ho do domu, zatímco Billovi podával klíče. „V garáži je pojízdný auto a je docela slušný. Vím, že vy Newyorčané moc neřídíte, ale umíš to, že?“
„Jo,“ odpověděl Bill.
„Seš si jistej, že nechceš ukázat, jak se používá krb?“ Zeptal se.
„Jen mi ukaž, kde je vypínač, a můžeš jet,“ odpověděl Bill a šerif povytáhl obočí.
„Žádnej vypínač, chlapče. Musíš to udělat postaru,“ odpověděl a Bill nevěřícně zasténal. Byl vzhůru přes čtyřicet osm hodin, a teď musel přijít na to, jak funguje ten zatracený krb. „Buď v klidu. Dneska v noci nebude až taková zima. Naučím tě to zejtra. Zatím si odpočiň,“ poplácal Billa po rameni a odešel z domu. Bill otočil zámkem a zajistil řetízek, zatímco se divil, proč na dveřích není více zámků.
Vždyť jen v jeho bytě byly dva zámky a on si myslel, že když už se schovává před vrahem, tak by na dveřích měly být alespoň tři. Tady venku to byl rozhodně jiný svět. Vzal si kufr a zamířil ke schodům v naději, že velmi rychle najde ložnici. První dveře nahoře na schodech byly slušně velká koupelna. Pokračoval dál chodbou a prošel kolem dvou pokojů, kde v každém byla jedna postel. V posledním pokoji byla manželská postel, což Bill uznal za dostačující.
Odhodil kufr hned na druhé straně dveří a zul si boty, které ho zabíjely. Tenhle dům byl očividně dost velký na to, aby pojmul i rodiny, takže byl dostatečně flexibilní, aby vyhověl potřebám kohokoli. Přemýšlel, jak často se do ochrany svědků dostávají celé rodiny. Přešel ke komodě a zjistil, že horní zásuvka je prázdná. Prostřední zásuvka byla plná tepláků a triček, zatímco spodní zásuvka byla plná vybledlých modrých džínů.
Všechno vypadalo, že nejenže bude volnější než jeho osobní oblečení, ale že skutečně padne na jeho vysokou hubenou postavu. Než zamířil chodbou do sprchy, vytáhl si z kufru hygienické potřeby a z prádelníku tepláky. Dal si jen rychlou sprchu, protože to jediné, po čem toužil, bylo padnout do postele a celý příští rok prospat.
Při pohledu do zrcadla se zadíval na osobu, která tam stála. Bylo těžké uvěřit, že na něj bude kdovíjak dlouho zírat jen jeho odlíčená tvář. Už v těch teplácích si připadal divně, protože mu visely nízko na bocích a na zvláštních místech se prohýbaly. Věděl, že jeho zadek v těch kalhotách v žádném případě nevypadá dobře. Vzal jeden pramen svých havraních vlasů mezi dva prsty. Prameny mezi nimi projely a byly hedvábně měkké a jemné. Opravdu by si je dokázal ostříhat?
Při té představě se zachvěl a otevřel skříňku u umyvadla. Ve skříňce ležel neotevřený zubní kartáček, stejně jako zubní pasta, hřeben, aspirin, gumičky do vlasů, pepto bismol a nespočet dalších pilulek a věcí na každodenní neduhy. Znovu si povzdechl, ale odhrnul si vlasy a svázal si je do culíku. Pak si vyčistil zuby a šel si lehnout.
Nemohl usnout; měl hlad a bez zvuků města za oknem bylo příliš ticho. Na venkově byla také příliš velká tma. Povzdechl si a vstal, aby se podíval po kuchyni. Dostal se po tmě dolů, ale narazil do konferenčního stolku. Hlasitě zaklel, když hledal vypínač, a jakmile ho nahmatal prsty, rozsvítil. Byl to pěkný obývací pokoj s již zmíněným krbem, několika pohovkami, které byly nakloněné směrem ke krbu a k televizi, jež vypadala, že má kabel.
Na těžkém dřevěném konferenčním stolku, do kterého Bill narazil, se nacházely tři dálkové ovladače, všechny pěkně seřazené. Byla tu také sada podtácků, skleněný popelník, krabička cigaret, nabíječka na mobil a pevná linka s bezdrátovým sluchátkem. Opět byly všechny jeho potřeby dokonale splněny. Sebral cigarety a vyhodil je do koše. Snažil se s tím hnusným zlozvykem skoncovat a jediným způsobem, jak toho dosáhnout, bylo odstranit pokušení.
Pak otevřel ledničku. Byla kompletně naplněná, stejně jako mrazák. Měl bych být svědkem vražd častěji, pomyslel si Bill cynicky, když vytáhl mléko a vydal se na lov cereálií. Našel je ve spíži. Snadno objevil misku i lžíci. Pak se rozvalil v obývacím pokoji před televizí.
autor: Starling011
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
