autor: Shibuyainn
(napsáno v roce 2008)
Bill si pečlivě nanesl oční linky a snažil se, aby si je příliš nerozmazal podél očních víček, zatímco tužka barvila jemnou bledou kůži do černé barvy temné jako noc. Lehce pootevřel ústa v dokonalém, nepřehlédnutelném našpulení, zatímco kroužil kolem spodního víčka, které opatrně barvil, a pomalu dosahoval kýženého vzhledu přehnaného nespavce. Chtěl pro dnešek vypadat dokonale. Všechno muselo být perfektní, protože dnešek byl výjimečný.
Odložil tužku na zásuvku prádelníku a několikrát zamrkal řasami a sledoval, jak se v zrcadle třepotají jako drobná ptačí křídla. Vlasy už měl upravené s pomocí svého věrného gelu, který teď ležel na komodě a dělal mu společnost při líčení očí. Své černé vlny nadýchal víc než obvykle a bál se, že kdyby si s nimi pohrával ještě chvilku, odklonil by se od téměř dokonalého vzhledu, kterého se mu podařilo dosáhnut, i když stále to bylo málo.
Uhladil si zářivě žluté tričko s lebkou, zatahal se za černé kšandy a spokojeně se usmál na svůj odraz.
Dokonalý.
Měl pocit, že mu ze skrytých kokonů v žaludku vylétli motýli, když přemýšlel o tom, co dnešní den přinese. Cítil strach a vzrušení najednou a snažil se své pocity udržet v sobě, nechtěl je nechat vybuchnout přes celou komodu v podobě snídaně.
Byl tak vzrušený.
Dereck a jeho parta mu slíbili, že ho dneska zmlátí.
Ještě si celý šťastný pamatoval rozhovor, který včera vedli. Procházel školní chodbou s učebnicemi v ruce. Proč museli učitelé rozdávat tolik domácích úkolů? Bill si chtěl udělat nehty a podívat se na nový pořad v televizi, možná strávit nějaký čas s matkou… Ale teď se zdálo, že jediné, na co bude mít skutečně čas, je matematika a francouzština. Bill v duchu protočil očima právě ve chvíli, kdy ucítil, jak o něco zakopl. Upadl na zem, nenáviděné učebnice mu vypadly z rukou a hlučně se rozlétly kolem něj. Nad hlavou zaslechl drsný smích, ale neodvážil se vzhlédnout. Cítil, jak mu srdce divoce tluče o hrudní koš, a jeho dlaně zvlhly.
„Copak, Billy? To ani nezvládneš projít chodbou, aniž bys spadl jako nějakej retard?“
Toto prohlášení doprovázel další smích a Bill se konečně přinutil pohlédnout na útočníky. Skupina chlapců stála kolem něj v těsném kroužku a blokovala atmosféru mimo jeho zorné pole. Všichni na sobě měli až příliš velké oblečení, které na nich viselo, a vypadali, jako by spíše patřili do videoklipu Sammyho Deluxe než na školní chodbu. Někteří studenti se zastavili, aby sledovali dění, zatímco jiní se úplně otočili a vydali se rychle opačným směrem. Cokoli, aby se vyhnuli tomu, co věděli, že přijde. Když se Dereckova parta pustila do Billa Kaulitze, školního podivína, buď jste jim fandili, nebo jim zmizeli z cesty, než vám stihli vymlátit všechny zuby z pusy.
„C-co chceš?“ Odhodlal se Bill zeptat a zuby mu drkotaly strachy. A očekáváním.
„Co? To teď potřebuju důvod, abych si pokecal se svým starým kámošem? Ach, Bille, to mě bolí přímo tady.“ Dereck se posměšně poplácal po hrudi v místě srdce, které měl ve skutečnosti na druhé straně, ale to nezabránilo ostatním kumpánům, aby se jeho posměškům zasmáli. Jeden kluk s dredy po ramena se usmál a Bill cítil, jak jeho srdce zrychlilo údery, tentokrát však ne strachem.
Bill toho chlapce dobře znal. Jmenoval se Tom…
„Ty je nezvedneš?“ Zeptal se Dereck nevinně a gestem ukázal na popadané knihy, čímž Billa vytrhl ze zamyšlení.
„Já… uh…“ Bill zmateně zavrtěl hlavou a zíral na změť vzdělání, která ho obklopovala.
„Tady, Bille. Zvedni to. Takhle.“ Dereck se natáhl, nespouštěje z Billa lesklé oči, a zvedl obzvlášť těžkou knihu francouzských sloves. Bill francouzská slovesa nenáviděl. „No tak,“ okřikl ho Dereck.
Bill věděl, že není úniku. Bude muset tu zatracenou knihu vzít do ruky.
Chlapec, který se předtím usmíval, se teď krutě šklebil; lesklý kroužek ve rtu se třpytil, nejspíš stejnou zlobou jako úsměv jeho pozorovatele. A přesto když Bill sledoval, jak se lehce chvěje na Tomově spodním rtu, cítil, jak se mu v těle rozsvítila malá jiskřička odvahy a kůží mu pronikla hřejivá záře. Tom ho pozoroval… Přišel jeho čas zazářit…
Pomalu se posadil a chvěje se nadějí, i když spíše hrůzou, se natáhl a nervózně položil ruku nad další spadlou knihu, připraven ji zvednout.
Než se nadál, něco tvrdého ho udeřilo do zátylku, až se mu před očima spustila sprška padajících hvězd. Zatímco sledoval, jak vedle něj ve zpomaleném záběru padá jeho těžká kniha francouzských sloves, půl tuctu nohou ho srazilo zpátky k zemi. Sípal a snažil se vstát, ale každý jeho pokus zmařila čistá bílá gangsterská bota, která ho bolestivě kopla do boku. Jedna noha ho kopala znovu a znovu, nemilosrdně, ale Billova bolestná grimasa se pokaždé, když cítil, jak mu dělá modřiny na kůži, stáhla do polovičního úsměvu.
Tom do něj opravdu kopal. Skutečně se dotýkali!
Bill by v tu chvíli prožil duševní orgasmus, kdyby do něj nemlátilo asi pět dalších nohou. Snažil se soustředit svou pozornost na tu jedinou nohu, Tomovu nohu, zatímco se krčil s rukama nad hlavou, kryl se před útokem a plnil svou mysl myšlenkami na Toma. Tomův piercing, Tomovy dredy, Tomův úsměv…
Navzdory své malé posedlosti se mu do mysli vkradla nová myšlenka, kterou už nemohl dlouho ignorovat: nechat se zmlátit opravdu zatraceně bolí.
Žebra se mu třásla od neustálých úderů a Billova křehká kostra začínala dostávat nový tvar.
Zavřel oči a doufal, že tma všechnu bolest pohltí.
„Do prdele!“ Vykřikl najednou jeden z chlapců a rány okamžitě ustaly.
Přiběhla k nim učitelka, která uviděla kruh supů, jak se bije o svou kořist, a sama jako sup se na ně vrhla.
„Zítra, se z týhle školy živej nedostaneš, Kaulitzi…“ Zasyčel mu někdo do ucha, než…
„Tak dost! Přestaňte, kluci!“ Učitelka vyrazila vpřed a začala chlapce jednoho po druhém odtrhávat, ignorujíc jejich polekané výkřiky. „Nechte ho! Okamžitě!“ Její drápy se zaryly do vysokého, statného ramene a známá tvář se jí šibalsky zadívala do obličeje. „Derecku!“ Zakřičela naštvaně. „Už zase! Vypadá to, že se nedokážeš vyhýbat problémům! Ještě neuběhl ani týden.“
„Omlouvám se, paní Sheeneyová.“ Chlapec svěsil hlavu, aby předstíral, že se cítí provinile, i když drobný úšklebek na jeho tváři ten efekt kazil.
„Vy všichni, do mé kanceláře! Hned!“
Na scénu se nahrnuli ostatní učitelé a uprostřed panujícího chaosu se na malého černovlasého chlapce, který ležel schoulený na podlaze, téměř zapomnělo. Paní Sheeneyová spěchala k malému klukovi a znechuceně se podívala na dva ostatní chlapce, které odváděl dozor z chodby.
„To bylo dobrý, Tome. Když jsi mu podrazil ty nohy, chtělo se mi strašně smát.“
Chlapec s dredy, kterého považovala za Toma, zaklonil hlavu a zasmál se kamarádově poznámce, a ona zoufale zavrtěla hlavou. Opravdu neměla děti ráda. Už odmalička chtěla být baletkou, a teď… Na stará kolena byla tady a uklízela chodby od bandy chuligánů, kteří neměli nic lepšího na práci, než dělat každý druhý den problémy.
Odfrkla si a vrátila se k chlapci na podlaze, který, jak s překvapením zjistila, zvedl hlavu ze země, když ostatní dva chlapci odešli.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se starostlivě. Chudák kluk právě dostal pořádnou nakládačku. Nejspíš bude mít jizvy do konce života…
Na tváři, na níž se rovněž vyjímal krvavý nos a několik šrámů, se mu objevil nepatrný úsměv.
„On mi podrazil nohy?“ Zašeptal chlapec vzrušeně a oči se mu rozšířily současně s úsměvem. „On mi podrazil nohy…“
Paní Sheeneyová nevěřícně zavrtěla hlavou a vrátilo se jí něco z jejího předchozího rozčilení. Vážně, co to s těmi dnešními dětmi bylo? Zdálo se, že už ani zdaleka nejsou jako dřív…
***
Bill vesele poskakoval do školy a občas si zatahal za černé kšandy, které mu byly až příliš velké. Ale na tom nezáleželo, protože kalhoty mu padly dokonale, kšandy si vzal hlavně pro dramatický efekt. Stejně jako gel na vlasy a make-up.
Měl tak dobrou náladu. Žebra ho ze včerejška stále bolela a netěšil se na nové modřiny, o kterých věděl, že dneska přijdou, ale Tom ho zaregistroval! Podrazil mu nohy a opakovaně ho nakopl!
Okay, jasně, nebylo to zrovna vyznání lásky, ale Bill Toma miloval, zbožňoval ho. Zamiloval se do něj, když poprvé ve škole zahlédl jeho dredy a lesklý kroužek ve rtu, který stačil k tomu, aby Michelangelův David vypadal fádně a nudně.
Bill nevěděl, jak se to stalo. Jedl sám v jídelně a všiml si, že se k němu blíží Dereckova parta. Bill byl očividný společenský vyvrhel, což také stačilo k tomu, aby byl označen za oficiální boxovací pytel školy.
Tom byl nováček, ale byl dokonalým obrazem konformity. Jeho pytlovité oblečení a úsměv představovaly VIP vstupenku přímo do Dereckova vnitřního kruhu. Byl známý jako kamarád Andrease, blonďatého kluka, ale rychle si vybudoval vlastní jméno.
Bill Toma vídal na chodbách, ale nikdy ho doopravdy… neviděl. Až do toho dne v jídelně, kdy si Dereck sedl hned vedle něj a kamarádsky položil Billovi ruku kolem ramen.
„To je můj starej dobrej kámoš Billy!“ Zasmál se a bolestivě ho plácl po zádech. Svou převahu ukázal tak, že Billovi polil pečlivě upravené vlasy pitím, a odešel s jeho sendvičem v ruce. Zatímco on a jeho přátelé řvali smíchy, Bill si všiml, že se dredatý chlapec ještě jednou otočil, a jejich pohledy se na vteřinu spojily.
„Kámo… To je ale buzerant…“ zamumlal dredatý kluk směrem k Andreasovi, který si odfrkl.
Bill se z těch slov prakticky rozplynul. Byla to láska na první pohled.
A zbytek se stal tak nějak sám.
Bill se necítil špatně. Věděl, že není jediným klukem, kterého ve škole šikanují (i když musel uznat, že on byl rozhodně nejoblíbenější). Dohled byl mizivý: většina šikany zůstala buď nepotrestána, nebo skončila jen plácnutím přes prsty a Bill šikanu nenáviděl, dokud se neobjevil Tom a všechno to nezměnil.
Spousta lidí prožila život tak, že nikdy nepoznala nebo nepromluvila s tím, koho opravdu milovala. A pak tu byl Tom, který mu nadával do buzerantů a mlátil ho spolu se svými gangsterskými kumpány. Bill jen stěží dokázal ovládat svou euforii. Vždycky byl poněkud výstřední a bláhově optimistický. Měl pocit, že Toma strašně moc miluje, že jakýkoli kontakt s jeho spřízněnou duší je lepší než žádný. Bill se ani nepozastavil nad tím, aby přesně analyzoval, co s sebou tyto silné pocity přitažlivosti přinášejí. Prostě věděl, že tu jsou, a už dávno je přijal a upřímně se těšil na každou show Dereckovy party, kterou Tom věrně následoval a prokřupával si s ostatními prsty.
Bill se sám pro sebe usmíval, když vcházel po schodech do školy právě ve chvíli, kdy se chodbami rozlehla ozvěna prvního zvonění. Lidé se mu vyhýbali jako moru, nebo mu do obličeje prskali nenávistné věci, ale Bill byl na to zvyklý.
Neexistovalo nic, co by mu mohlo dneska zkazit náladu.
Bill vydechl a klopýtl, když se mu do žeber zařízla lehká bolest. Stiskl si modřinu a usykl. Škoda, že jeho fyzické zdraví na tom bylo tak špatně. Ale na tom příliš nezáleželo. Dokud tu byl Tom, jeho nálada se vždy neohroženě zvedala.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
