autor: Shibuyainn
Tom měl vědět, že když bude souhlasit s tím, že bude Billovi pomáhat s tímhle hloupým projektem, skončí na nějakém bizarním místě, nicméně stát uprostřed pole se ani zdaleka neblížilo jeho očekávání. Mrzutě postával a přemýšlel o všech různých produktivnějších místech, kde by teď mohl být, zatímco sledoval, jak se Bill o pár metrů dál přehrabuje v hlíně a dělá si šmouhy na červeném pruhovaném tričku a děravých džínách.
Tom si slyšitelně povzdechl, čímž vyjádřil svou nespokojenost. „Řekni mi ještě jednou, proč jsme tady?“
„Myslel jsem, že bychom to mohli udělat na vývoj housenky,“ zahuhlal Bill a vzhlédl od místa, kde hrabal, a podél jedné tváře měl šmouhu od bláta. Zazubil se a Tom si všiml jeho velmi špičatých špičáků. Díky nim vypadal ještě hloupěji, než už byl.
„Kámo, to je nápad jak ze školky,“ zabručel Tom, protočil očima a zaťal pěsti do kapes. Prstem se dotkl mobilu a přemýšlel, jestli by mohl Dereckovi poslat zprávu, aby zjistil, co má v plánu.
Bill jako by ho neslyšel, a už se zase hrabal v trávě a hledal chlupatý hmyz.
„Hej, Tome, podívej! To je Nymphalinae! Babočka síťkovaná! Ty jsou opravdu vzácné…“
Tom tuto poznámku ignoroval a vytáhl mobil, přejel prsty po Dereckově čísle a rozhodoval se, jestli mu má zavolat, nebo ne. Pak by musel vysvětlovat, co dělá, a nemyslel si, že by jeho reputace unesla ránu, kterou by mu zasadil fakt, že se poflakoval na špinavém poli s Billym – lovcem broučků.
„Jednoho jsem našel!“ Zavolal Bill, mával rukama a všude rozhazoval bláto. Tom si odfrkl a připlížil se dost blízko na to, aby viděl, jak po Billově ukazováčku leze drobný brouček, ale pořád dost daleko na to, aby nemusel skutečně dýchat stejné molekuly vzduchu.
„To je hnus,“ odpověděl narovinu a nezaujatě a sledoval, jak si ta hnědá věc pomalu šplhá na špičku prstu.
Bill vzhlédl a nakrčil čelo. „To nemůžeš jen tak říct, vždyť ho ani neznáš.“
Tom na něj pobouřeně zíral.
„Je to housenka, Bille, jak mám, sakra, poznat nějakou zasranou housenku?“
„To, že je menší a tišší, ho nedělá méně důležitým. A není hnusnej.“
„Ty vole, vypadá jako kočičí hovno. Vážně, a ty malý nožičky? Zmutovaný zasraný kočičí hovno s nohama. Je to nechutný a hnusný.“
„Není hnusnej. Prostě jen je. To všichni ostatní mu říkají, že je hnusný, a odsuzují ho za to, že se tak narodil, jen proto, že v životě viděli hezčí věci. Prostě nemůžeš být jiný, aniž by tě lidé odsuzovali. Napadlo tě někdy, že možná není hnusnej, že to jen ty jsi omezenej?“
Bill zamračeně přimhouřil oči.
Tom byl v pokušení zeptat se, jestli se stále baví o housence, ale byl příliš zaneprázdněný tím, že ho zasáhlo uvědomění. Uvědomil si, že po tom všem, co viděl Billa snášet, je to poprvé, co ho vidí jinak než veselého nebo vystrašeného. Chvíli mu trvalo, než rozpoznal hněv. Bill byl rozzlobený. Byl to šok sám o sobě, když zjistil, že Bill je vůbec schopen hněvu. Tom zahlédl záblesk člověka, který se skrýval v boxovacím pytli, než zmizel, a Bill se vrátil ke svému veselému já a hladil housenku.
„Mám rád housenky,“ řekl konejšivě a pohladil hladkou hnědou blánu.
„Proč?“ Zeptal se Tom, jelikož ho to tak nějak zajímalo.
„Protože je vždycky všichni podceňují, ale nakonec všem ukážou, že i z kočičího hovna se může stát motýl.“
Aniž by to Tom plánoval, musel se zasmát a okamžitě se zarazil a snažil se to skrýt za kašlem. Bill si toho však všiml a tiše se pro sebe usmál, když z kapsy vytáhl skleněnou nádobu. Nabral malého tvora do sklenice a začal se rozhlížet po kouscích okolní přírody, které by mohl přidat do housenčina nového příbytku.
Zatímco Bill nacpal do sklenice trochu trávy a pár větviček, Tom zamířil k nedalekému stromu a utrhl hrst listů, než přistoupil ke sklenici a také je tam nacpal. Bill vzhlédl a byl tak překvapený, že upustil hrst trávy, kterou svíral v ruce.
„Co? Je to i můj projekt…“ pokrčil Tom rameny a vrátil se ke stromu pro další listy, nevšímaje si jasného odstínu růžové, který zbarvil Billovy tváře.
Mlčky pokračovali v plnění sklenice, až nakonec Bill našrouboval zpět víčko, které předtím probodl nožíkem, aby zajistil přístup vzduchu pro malou potvůrku uvnitř.
„Tak co teď?“ Zeptal se Tom a vrátil ruce na své pohodlné místo v kapsách.
„Vezmu ji dneska domů. A budeme muset sledovat její vzorce chování, dokud se nepromění.“
„Super,“ řekl Tom a nevěděl, co jiného říct. Bill ho zachránil před trapným tichem tím, že náhle pípl: „Počkej! Podrž to!“
Bill strčil Tomovi do ruky sklenici, a pak se rozběhl zpátky k místu, kde housenku našel. Tom nechápavě sledoval, jak si Bill sundává jednu z bílých tenisek a pokládá ji na rozbahněnou zem. Odcupital zpátky, ponožku měl teď tmavě hnědou od bláta a mile se usmíval.
„To jsi, kruci, udělal proč?“ Vykřikl Tom a byl téměř připraven pro tu botu dojít a praštit s ní Billa po hlavě.
„Jen abych věděl, kde to bylo,“ odpověděl Bill. „To je v pohodě, doma mám i jiné boty. Díky, že jsi mi dneska pomohl, uvidíme se zítra ve škole.“
Bill vzal Tomovi sklenici z rukou a zamířil pryč, přičemž se smál výrazu naprostého zmatku v Tomově tváři.
Tom stál sám na poli, ruce stále natažené, v nichž držel otisk nyní již nepřítomné sklenice, a snažil se pochopit, jak může být někdo tak neskutečně šílený, a přitom dokonale stabilní?
***
Bill byl naprostá záhada.
Přesně tohle si Tom myslel, když druhý den šel s tím klukem k němu domů na další setkání s housenkou.
Jakkoli se mu příčilo strávit další odpoledne s Billem, jedinou alternativou, která se mu nabízela, bylo udělat projekt s housenkou u něj doma, což nepřipadalo v úvahu. Housenku by zvládl, ale v žádném případě si nehodlal domů přitáhnout školního podivína. Nechtěl, aby někdo věděl o jeho druhém životě, o tom, který si přál, aby se prostě rozplynul v mlze.
Podíval se na Billa, jak poskakuje kolem. Vlasy měl dnes upravené do lehkých loken a pro tentokrát byl bez make-upu, i když tento neobvyklý projev normálnosti zazdily dvě různé boty, které teď Bill na nohách nosil.
Ačkoli by to Tom nikdy nepřiznal, vlastně se těšil, až uvidí, jak vypadá Billovo prostředí mimo školu. Představoval si něco, co se vymyká gravitaci a je barevně bujné, stejně jako Billův zevnějšek. Takže Tomovo zklamání bylo pochopitelné, když Bill konečně zastavil před obyčejným domem, který vypadal skoro jako každý jiný na předměstí.
Jak se kluk jako Bill mohl tak zbláznit, když žil jako všichni ostatní?
Odpověď se skrývala uvnitř.
„Jsme tady!“ Zazpíval Bill, když zasunul klíč do zámku a otevřel dveře. „Mamka upekla sušenky. Dělá ty nejlepší na světě, uvidíš.“
Chodbou se skutečně linula lákavá vůně čokolády a svůdně lechtala Toma v nose. Na sušenky však úplně zapomněl, když si zul boty a vstoupil do obývacího pokoje.
Na každém volném místě na stěně visely obrazy, které dodávaly místnosti dojem, jako by byla prošívaná. Nábytek byl nevýrazný a lacině vypadající, ale také nepřehlédnutelný mezi uměleckými díly, která obkládala stěny. Tom vzhlédl ke stropu a překvapilo ho, že vidí pečlivě namalovanou průzračně modrou oblohu, mraky nadýchané jako marshmallow. Kdyby pokoje mohly kouřit trávu, tenhle by rozhodně na něčem jel.
Bill si nezaujatě zul boty, vešel do obývacího pokoje za Tomem a zamířil do kuchyně. Tom ho následoval, nyní lehce nervózní a možná i trochu vyděšený. Ulevilo se mu, když viděl, že kuchyně vypadá trochu konformněji: jediný obraz byl malý a představoval klasickou mísu s ovocem. Tom se nadechl a vydechl nepříjemné pocity, aniž by si až dosud uvědomoval, že je v sobě zadržuje.
Cítil se divně, když se zdržoval v domě Billa Kaulitze, i když to bylo jen kvůli projektu. Byl to ten samý kluk, kterého s oblibou nesčetněkrát se svou partou zmlátil, a tady byl pohostinně pozván dál a bylo mu nabídnuto jídlo. Prostě to nechápal. Možná to lidé dělali pořád a on se jen choval divně, když předpokládal, že se nechováte zdvořile k člověku, který vás nedávno hodil do koše.
Ne, rozhodně ten divný byl Bill.
Nervózně se rozhlédl kolem sebe a snažil se spolknout špetku viny. Kromě nesjeté zástěry tu byl i příjemný pohled na čokoládové sušenky odpočívající na plotně, které uklidňovaly Tomovy nervy. Bill se okamžitě vrhl na plech, sebral jednu sušenku a nacpal si ji do pusy.
„Uh, to je ´orký!“ Vykřikl, nakrčil se, když polkl vařící sušenku, a bez ohledu na to si vzal další, ale tentokrát na ni foukl.
„Nabídni si,“ ušklíbl se a pokynul směrem k plechu s čokoládou a cukrem. Tom rychle souhlasil.
Než si však stačil jednu vzít, vstoupila do kuchyně žena a prsty si prohrábla krátké hnědé vlasy. Zastavila se, když si všimla obou chlapců.
„Bille! Neříkej mi, že už jsi se pustil do těch sušenek?“
Bill se nevinně usmál a druhou sušenku už měl napůl v puse.
„Ahoj, mami,“ zamumlal, všude prskal drobky a nechal se od ní vtáhnout do pevného objetí.
„A kdo je tohle?“ Zeptala se, když se odtáhla od syna.
„Tohle je Tom. Pracuje se mnou na školním projektu.“
„Takže tohle je ten Tom, o kterém jsem toho tolik slyšela.“
Tom se na ni ostražitě podíval. Řekl jí Bill o celé té šikaně, které se mu děla? Měla k němu hluboký odpor, nenáviděla ho za to, že Billa týral, a pak si dovolil vstoupit do jejich domu, jíst jejich sušenky a pošpinit jim svou přítomností dobrou náladu?
Zřejmě ne, protože než se nad tím stačil zamyslet, objala i jeho v měkkém mateřském objetí. Tom v tom objetí ztuhl a nevěděl, co má dělat. Ještě nikdy ho doopravdy neobjala žádná matka, kruci, dokonce ani rodič. A od otce se mu dostalo nejvíce náklonosti, když ležel v bezvědomí na gauči, protože příliš pil. Při vědomí nebyl táta schopen projevit jedinému synovi jakýkoli náznak lásky; jen ho z toho bolela hlava. Ale ve spánku byl klidný, chápavý a zatraceně dobrý posluchač.
Ale Tom se ani neobtěžoval trávit s otcem čas, když byl v opileckém rauši, protože věděl, že až se probudí, vrátí se jen k tomu nevrlému, chladnokrevnému parchantovi, jakým vždycky byl.
„Ráda tě konečně poznávám,“ řekla Billova máma, její hlas byl hladký a sladký jako med. „Jsem Simone, Billova matka. Prosím, nabídni si, cokoliv chceš, náš dům je i tvůj dům.“
„Uh… díky,“ odpověděl Tom nejistě a nervózně si zatahal za lem svého extra velkého trička. Přistihl se, že si přeje další objetí, protože o ně byl celý život ochuzen. Ale zdálo se, že Simone má v hlavě jiné plány než Toma objímat celý den.
„Budu u sebe dokončovat smlouvu, kdybys mě potřeboval,“ řekla Billovi jemným hlasem, ukradla sušenku a odešla. Tomovi připomínala dryádu, lesní nymfu.
„Tvoje mamka je… opravdu milá.“
„Jo, to je,“ ujistil ho Bill hrdě, „ale věř mi, není tvůj typ.“
„Cože? Ne! Takhle jsem to nemyslel! Myslel jsem to… však víš… jako máma,“ koktal Tom, když se Bill začal smát.
„Dělal jsem si srandu, uklidni se. Taková je, jen když máme návštěvu. Obvykle je jako osina v zadku. Každopádně pojďme do mého pokoje…“
Bill popadl plech se sušenkami, třetí si narval do úst a opatrně s nimi balancoval nad hlavou, zatímco Toma vedl po schodech do svého pokoje.
Ten byl docela podobný pokoji každého jiného mladého puberťáka. Stěnu naproti posteli pokrýval obří plakát Neny, ale zbytek byl naštěstí bez jakékoliv malby kromě stropu. Tom vzhlédl a uviděl koláž slov, která byla příliš malá na to, aby se dala rozeznat, byla vedle sebe a překrývala se a tvořila jedno slovo: „Bill“.
Tom se nedokázal ubránit úsměvu, když uviděl housenku opřenou o stoličku u okna, jak se opaluje na hromadě nasbíraného listí.
Jeho pozornost upoutal další předmět.
Tom bez přemýšlení přistoupil k lesklé akustické kytaře, která byla opřená o zeď. Pohladil dřevo a stáhl prsty, aby zjistil, že je pokrývá tenká vrstva prachu.
„Hraješ?“ Zeptal se Bill se zájmem, seděl na posteli a lehce poskakoval.
„Já… jo, kdysi jsem měl ve svým starým bytě kámoše, kterej mě trochu učil.“
„Nikdy jsem se nenaučil hrát. Koupil mi ji jeden z máminých přítelů, ale po první lekci jsem to vzdal. Učit se to trvá příliš dlouho a já stejně radši zpívám.“
Tom nakrčil obočí. „Ty zpíváš?“
„No, skládám písničky.“
„Hm.“
Tom se neochotně vzdálil od kytary a nepohodlně se postavil doprostřed místnosti. Nějak se mu to nezdálo. Potřeboval něco říct.
„Nechceš si sednout?“ Zeptal se Bill a poplácal místečko na posteli vedle sebe.
„Proč jsi to neřek mámě?“
„Cože?“
„Svý mámě. Neví, že tě ve škole mlátím nebo si z tebe dělám legraci. Jestli to ví, tak to dává najevo zvláštním způsobem. Proč jsi jí to neřekl?“
„K čemu by to bylo dobrý?“
Tom rozčileně rozhodil rukama. „Ježíši Kriste, já nevím! Ale většinou, když máš každej druhej den zmlácenej obličej, tak o tom rodičům řekneš!“
„Nechci jí dělat starosti.“
Tom se na Billa chvíli díval a snažil se najít nějakou uspokojivější odpověď, i když žádnou nenašel. Nakonec řekl: „Jo, sednu si.“
Posadil se vedle Billa.
„Proč jsi tak hodnej?“
„Cože?“
„Slyšel jsi mě, sakra! Proč jsi na mě tak hodnej?“
„A proč ne? Nikdy jsi mi nic neudělal.“
„Mlátil jsem tě každej den, kurva!“
„No a?“
Tom nevěděl, co na to odpovědět, a tak se spokojil s tou nejjednodušší odpovědí, kterou našel:
„Jsi zasranej magor, víš to?“
„Jsem housenka.“
„Cože?“ Zeptal se Tom a byl každou minutou víc a víc rozrušený.
„Jsem housenka. Všichni si myslí, že jsem divnej, ale možná je to jen proto, že jste všichni omezený.“
„Jasně, a ty jako čekáš, že se proměníš v motýla?“
„Možná.“
„Možná jsi jen divnej.“
„Můžeš to dokázat?“
Tom málem frustrací vykřikl. Dělal to snad ten retard schválně?
„Můžeš mi dokázat, že jsem omezenej?“
„Ne.“
„No tak fajn. To jsme se fakt dostali, sakra daleko.“
„Tak co kdybychom si to prostě řekli na rovinu a dohodli se na tom, že se neshodneme?“
„Okay… jo… jak myslíš.“
Z nějakého důvodu se zdálo, že to Billa hodně povzbudilo. Usmál se na Toma svým zubatým úsměvem a Tom zjistil, že mu úsměv zmateně oplácí. Všiml si, že se cítí zatraceně nejistě, kdykoli je v Billově blízkosti. Nebyl si jistý, co si o tom má myslet.
Zase ta nejistota. Když si začal být nejistý tím, že je nejistý, věděl, že má problém. Naštěstí ucítil, jak mu v kapse zavibroval mobil, což ho zachránilo před nebezpečím, že si zmatkem vyškube dredy. Bill ho zvědavě pozoroval, když vytáhl mobil a uviděl, jak na displeji bliká textovka od Derecka:
Kde jsi? Měli jsme se sejít v parku.
„Ehm, musím jít,“ řekl Tom, zavřel mobil a hodil ho do kapsy, kde mu spadl až někam ke kotníku.
„Počkej!“
Bill vyskočil, zamířil se ke svému stolu a vytáhl ze zásuvky igelitový sáček. Vrátil se k posteli a posadil se vedle plechu, který stále sténal pod čokoládou. Bill do sáčku nacpal několik štědrých hrstí, zavázal ho a podal Tomovi.
„Ještě jsi ani neochutnal,“ řekl tichým hlasem. Tom si začínal na to jeho neustálé červenání pomalu zvykat.
Tom se rozhodl, že to nemůže odmítnout. Koneckonců byly ještě teplé z trouby, a tak krásně voněly. Vzal si sáček a strčil si ho do kapsy spolu s mobilem.
„Díky,“ bylo to jediné, na co se zmohl, aby adekvátně odpověděl. Otočil se k odchodu.
„Počkej.“
„Jo?“ Zeptal se Tom s obavami.
„Ehm…“ Bill tam stál, díval se na podlahu, hrál si se svýma rukama, které se mu třásly.
„Přijdeš zase… ehm… brzy?“ Bill vypadal tak rozpačitě, tak nervózně, stál tam a hrál si se svými prsty. Tom byl malinko v šoku a víc než jen trochu překvapený, ale připadalo mu bezcitné říct ne, po tom všem, čeho byl svědkem od chvíle, kdy vkročil do Billova zdrogovaného obývacího pokoje.
„Přece ještě stále musíme dokončit ten projekt,“ řekl Tom jednoduše, nechtěl ho zklamat, ale snažil se také nic nenaznačit. Billova tvář se okamžitě rozjasnila a znovu se usmál. Když se nad tím zamyslel, Billovy ostré špičáky nevypadaly tak špatně…
„Tak fajn! Tak se měj…“
„Jo, ahoj,“ uzavřel Tom rozpačitě a zmizel z pokoje.
Seběhl dolů a modlil se, aby nenarazil na Billovu mámu. To poslední, co chtěl, bylo, aby musel svůj rychlý odchod vysvětlovat Simone, která zřejmě žila v iluzi, že je Billův kamarád.
Musel odsud zmizet.
Proběhl kolem obrazů, strčil nohy do bot, a konečně se zadýchaně vyřítil na večerní vzduch. To místo bylo příliš zvláštní…
Uklidnil se, vzpomněl si na sušenky a musel ruku znovu ponořit do kapsy, aby je opatrně vytáhl. Bill měl pravdu, ještě je neochutnal. Otevřel sáček, jednu vyndal a nejistě se zakousl, přičemž přemýšlel o tom, že jsou možná otrávené a Billova vstřícnost byla jen trik pomsty, aby ho donutil jednu sníst a zemřít bolestivou smrtí.
Žvýkal, polkl, a nakonec zjistil něco, co měli s Billem konečně společné: tohle byly rozhodně nejlepší čokoládové sušenky na světě. Na místě, kde se zdálo, že nic nemá smysl, díky bohu za čokoládu.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
