autor: Shibuyainn
„Tohle musí být ta nejnesmyslnější věc, kterou jsem kdy udělal.“
Tom nevěděl, proč se pokaždé přistihl, jak jde s Billem k němu domů pracovat na projektu. Po prvním rozpačitém setkání s Billovým domácím životem si Tom myslel, že to stačí k tomu, aby se k němu už nikdy nevrátil. Přesto tu byl, ležel na Billově posteli, pozoroval housenku, jak hladově chroupe list, a snažil se přitom neusnout.
„Jak dlouho obvykle housenkám trvá, než se začnou kuklit a tyhle sračky?“
„Ehm… myslím, že to může trvat v rozmezí dvou týdnů až měsíce.“
„Skvělý, zkysnem tu navždycky…“ zasténal Tom a nechal svou hlavu klesnout na postel.
Bill seděl s nohama skrčenýma pod sebou na druhém konci postele a dělal si poznámky na papír, zatímco Tom se vedle něj sesunul, obličej přitiskl do matrace a dredy měl rozhozené po zádech.
„Jestli chceš, můžeš si půjčit kytaru,“ řekl Bill nepřítomně a soustředil se na své poznámky.
„To fakt?“ Zeptal se Tom a jeho letargie se okamžitě vypařila.
„Mmhmm.“
Tom seskočil z postele a s tichou úctou přešel k akustickému nástroji. Od jeho posledního setkání se šestistrunným nástrojem uplynula nekonečná věčnost. Nechal prsty kmitat po křivkách, oprašoval ji, a nakonec ji slavnostně zvedl, sevřel v náručí a znovu zaujal místo na Billově posteli.
Když jeho prsty putovaly po strunách, aniž by vydávaly hluk, jen se jich tiše dotýkaly, Tomovu mysl zaplavil klid a on slyšel, jak se rozeznívají tóny, i když struny pod jeho prsty klidně ležely. Takovou útěchu už dlouho nenašel. Byl to typ terapie, kterou nedokázala nahradit ani tráva ani holky, což Tom plně docenil předchozí noci s Andreasem a Dereckem.
Zkusmo zabrnkal na první strunu a monotónní zvuk rozechvěl jeho vnitřní nitro a způsobil mu krátký hudební orgasmus. Zhluboka se nadechl a s vytřeštěnýma očima vzhlédl k Billovi, který ho pobaveně pozoroval.
„Co?“
„Vypadáš, jako bys měl sex.“
„CO?“ Vykřikl Tom a upustil kytaru do klína.
„Promiň,“ zachichotal se Bill a vrátil se ke svému psaní.
„V pohodě…“ zamumlal Tom, položil kytaru na podlahu, vytáhl mobil a zkontroloval zmeškané hovory. No, většinou jen kontroloval, jestli nevolal Dereck.
Sklesle si povzdechl a zadíval se na prázdnou schránku se zprávami.
„Zajímalo by mě, co Dereck dělá,“ přemítal nahlas, aby se podělil o svou znuděnost.
Bill znovu vzhlédl od svých poznámek.
„Proč?“
„Prostě proto.“
„Protože se ti líbí?“
„Cože?“ Vykřikl Tom podruhé. „Ty vole, já jsem heterák, jasný? Což znamená, že se mi líbí kozy a zadek. A jestli sis nevšiml, Dereck nemá ani jedno, ani druhý.“
„Tak proč pořád kontroluješ, jestli nevolal? Děláš to pořád… až obsedantně.“
Bill zdůraznil slovo „obsedantně“.
„Protože… protože jsme přátelé! Trávíme spolu čas! To je to, co přátelé dělají!“
„Uhm… jasně…“ zamručel Bill, a zatímco si pročítal poznámky, snažil se neúspěšně skrýt svůj úsměv.
„Hele,“ řekl Tom a trochu se naježil, „nečekám, že to pochopí někdo, kdo nemá žádný kamarády!“
Bill se dál díval na papír v klíně, i když mu ze rtů zmizel úsměv. Jen zíral na bod na papíře, nereagoval a sotva dýchal. Oči se mu také začínaly nebezpečně lesknout. Tom cítil, jak mu v hrdle stoupá podezřelá provinilá emoce jako žluč, a než se stačil zastavit, vyhrkl omluvu.
„Okay. Fajn, omlouvám se,“ řekl a snažil se, aby to znělo co nejvíc bezcitně, „ale já nejsem homouš, to ses spletl.“
Bill rychle přikývl a protřel si oko. Tom tušil, že nechce nic říkat, kdyby ho náhodou smetla záplava deprese v podobě slz. Tom se najednou cítil trapně.
Ve snaze prolomit napětí se rozhlédl kolem sebe a hledal nějaké východisko, které nakonec našel v podobě odložené kytary, která stále ležela na podlaze. Znovu ji vzal do ruky a zabrnkal na struny, tentokrát se pokusil o melodii. Snadno si vybavil píseň, i když díky nedostatku cviku vyloudil i pár falešných tónů.
Vzdálené tiché broukání se mísilo s melodií vycházející z Tomových prstů a on vzhlédl a uviděl Billa, jak se znovu usmívá a brouká si melodii. Toma překvapila hladkost a kontrola a trochu mu to připomnělo bezchybné adagio Simonina hlasu.
„To je dobrý, to jsi složil ty?“ Zeptal se Bill po chvíli a přerušil svoje broukání.
„Jo, složil,“ odpověděl Tom a trochu hrdě vypnul hruď, „jak jsi na to přišel?“
„Prostě to zní jako ty,“ zněla jednoduchá odpověď.
Tom skepticky povytáhl obočí. Soudě podle jeho pytlovitého oblečení, kšiltovek a čelenek, i specifické chůze bylo to poslední, k čemu by ho někdo přirovnal, líbivá melodie hraná na akustickou kytaru. Jen někdo jako Bill…
***
„Ty vole, Stacy o tobě neustále mele a začíná to být vážně otravný. Měl bys s náma jít po škole do parku, jinak mi nedá pokoj.“
„Vážně?“ Usmál se Tom, spokojený sám se sebou.
„Jo, říkala, že tentokrát přivede nějaký kámošky. Bude to skvělý,“ řekl mu Dereck.
„To teda jo. Stacy je sexy, kámo! Tu bych si dal kdykoliv!“
Tom se snažil na Andrease nekoulet očima. Ten blonďák byl naprosto vyděšený ze všeho, co postrádalo penis, a prostě nechápal smysl toho, že se stýká s dívkami. Nejspíš proto, že byl ještě panic ohledně dotýkání se jemných boulí na dívčích hrudnících nebo čehokoli na jejich křehkých tělech. Kdyby ještě chodili do školky, byl by Andreas tím praštěným dítětem, které začalo s celou tou fámou o tom, že holky mají breberky. Přesto se tak moc snažil, snažil se vytěsnit svého vnitřního hráče… Bylo to skoro smutné.
Ne, počkat, to škrtněte. Bylo to prostě jen smutné.
„Tak co, Derecku, kdy už konečně Andrease seznámíš s nějakou holkou?“ Zeptal se Tom a užíval si pohled na to, jak Andreasovi z tváře mizí všechna barva.
„Až z něho vyroste velkej kluk,“ odpověděl Dereck vážně bez zaváhání.
Všichni se rozesmáli, Andreas zmlkl a okamžitě odhodil svůj pasácký postoj, do tváří se mu vrátila živá barva v ostrém kontrastu s nedávnou bledostí. Stěr.
Skupinka kluků se během oběda poflakovala na dvoře, povídali si, smáli se, připojovali se k iPodům a poslouchali vzteklý rap. Tom se dělil o sluchátko s Dereckem, kýval hlavou do rytmu Sammyho Deluxe a těšil se, až zase uvidí Stacy. Už to byla nějaká doba a on nepopíral, že se nemůže dočkat, až pod rukama ucítí kousek ženy.
Najednou jeho pozornost upoutala nějaká osoba, která mu z hlavy vyhnala vzpomínku na Stacyin perfektně kulatý zadek: Bill seděl sám na lavičce a dojídal sendvič, který mu nepochybně s láskou připravila Simone. Tom zvědavě sledoval, jak Bill polyká poslední sousto a začíná si hrát s plastovými odpadky v rukou. Pracoval vytrvale, plně soustředěný, zatímco jeho obratné prsty úhledně skládaly obal od sendviče. Po chvíli si ho podržel před nosem a Tom spatřil dokonalý tvar jeřába, který se ve slunečním světle leskl.
Bill se zvedl z lavičky a zamířil opačným směrem od odpadkového koše, stejného, do kterého ho nedávno hodili, a zastavil se před stromem. Směšně posadil plastového ptáčka nejistě na větev. Vypadalo to jako zvláštní ozdoba vystavená mezi větvemi, a vypadal tak nějak… šťastněji.
Zatímco Tom zíral a snažil se pochopit smysl toho všeho, Dereck sledoval Tomův pohled, aby se podíval, co si jeho žák tak zaujatě prohlíží. Jeho malým přimhouřeným očím celý scénář s jeřábem unikl; viděl jen terč, na který mohl zaměřit veškerou svou nenávist.
Usmál se.
„No to se podívejme, kdopak tady je. Okay. Zrovna jsem se začínal nudit.“
Dereck cílevědomě vykročil vpřed a vytrhl Tomovi sluchátko, protože vzdálenost mezi ním a Billem se s každým mohutným krokem zkracovala. Bill ho stále ještě neviděl přicházet; teď se opíral o strom a sledoval skupinku dívek, jak hrají fotbal, i když podle prázdného výrazu ve tváři byl myšlenkami zjevně jinde.
Tom ztuhl mezi touhou ho následovat a přáním, aby to neudělal, protože věděl, co by se stalo. Opravdu to chtěl zjistit?
Nedostal šanci, protože když ostatní členové party viděli Billa v jeho odmítnuté bublině, vydali se za Dereckem, dychtiví pokračovat ve svém oblíbeném sportu – mlácení Billa.
„Hej, to je můj oblíbenej kámoš Billy,“ houkl Dereck a blížil se ke svému cíli. Billovi se zkřivil obličej a zůstal stát jako jelen chycený do záři světel Dereckova pickupu. Celé jeho tělo se mechanicky napjalo, automaticky naprogramované po tolika zkušenostech.
„Tak co, Bille, chyběl jsem ti hodně?“ Zeptal se Dereck posměšně a blahosklonně Billa poplácal po rameni. Bill byl tak drobný, že váha samotné ruky nejspíš stačila, aby ho zarazila po kolena do země.
Přikrčil se a nepříjemně nahrbil ramena. To už ho dohnal zbytek Dereckova gangu včetně Toma, který se na svou oběť valil jako těžká cihlová zeď. Jejich stíny se tyčily nad Billem a vrhaly na jeho tvář zlověstné tvary, zatímco se jeho oči rozšiřovaly hrůzou.
„Na něco jsem se tě zeptal, zrůdo,“ vyštěkl Dereck, i když se hluboce bavil, „chyběl jsem ti?“
Chytil Billa za vlasy a silně za ně zatáhl, čímž z Billa dostal výkřik.
„Odpověz na otázku!“ Zakřičel Andreas, odhodlaný získat zpět svou důstojnost.
„N-n-ne…“
„Co že to? To jsem úplně nepochopil…“ Dereck naklonil hlavu na stranu v předstírané pozornosti. „Co kdybys to zopakoval?“
„Pusť mě!“ Vyjekl Bill, snažil se utéct a zapomněl, že jeho vlasy jsou stále pevně v Dereckově sevření.
Dereck se rozštěkal krutým smíchem a shodil ho na zem. „Andreasi, ty jsi chtěl, abych ti dohodil holku? Tady máš, kámo!“
Kluci vyjekli, zatímco Andreas se zahanbeně zamračil.
„S tímhle bych nikdy nechodil,“ řekl znechuceně, a jako by chtěl dokázat svou pravdu, přistoupil k němu a jako první uštědřil Billovi kopanec přímo do břicha.
Bill se zkroutil bolestí, protože noha narazila přímo do jeho žaludku. Překulil se na břicho, obličej přitiskl k zemi a pevně zavřel oči. Po prvním úderu už zbytek bandy neváhal a zaútočil vyzbrojen nohama a slastným pocitem, že mlátí naprosto bezbranného buzíka.
„No tak, Tome, na co čekáš?“ Zeptal se Dereck odvážně.
Tom váhavě vykročil vpřed do houfu těl, která bombardovala drobného člověka ležícího v hlíně.
Jako by se mu naskytla úplně nová perspektiva. Byl v domě toho kluka, jedl jeho jídlo… mluvil s jeho matkou. Ten člověk ho pustil do svého pokoje, povídal si s ním, dokonce mu dovolil dotknout se své kytary, což by Tom osobně nikdy nikomu nedovolil.
Navíc, i když v něm vřel vztek na otce, který se dral na povrch, nevěděl, jak by to mohl udělat. Ponořil se do osobnosti, která patřila tomuto stvoření, a už neměl pocit, že bije lhostejnou mrtvolu, ale skutečnou lidskou bytost. Tento nový způsob vidění věcí byl přinejmenším znepokojivý a Tom měl mnohem raději nevědomost, kterou v sobě choval předtím. Bylo však příliš pozdě změnit to, jak se teď cítil, už snědl sušenky nepřítele: ať se mu to líbilo, nebo ne, byl v tom až po uši.
„Tome! Dělej, kopni ho!“ Dereckův tón už nenaznačoval nabídku: dával jasný rozkaz.
V koutku duše Tom věděl, že je podroben zkoušce. Dereck věděl, že Tom strávil čas o samotě s Billem, a tohle byl jeho způsob, jak zjistit, jestli se Tom dokáže odpoutat natolik, aby po přemlouvání hodil zvíře zpátky do klece. Ještě hlouběji v duši měl neblahý pocit, že si to Dereck také užívá.
Přesto ho Tom nehodlal zklamat. Zatnul zuby, vykopl nohou a narazil s ní do Billových žeber, přičemž svůj úder trochu zmírnil.
„Silnějš!“ Zněl další příkaz.
Tom zatnul ruce v pěst, vyhověl mu a zasadil mu další ránu. Bill přestal kňučet, když se Tomova noha setkala s jeho bokem, a Tom se začínal obávat, že ten chlapec s ježatým účesem brzy omdlí.
„Svalíme ho z kopce,“ navrhl Dereck a kopání ustalo. „Tome, pomoz mi ho odtáhnout.“
Tom měl pocit, že se mu Dereckovy oči zavrtávají do nitra mysli, čtou mu myšlenky a radují se z nepohodlí a nechuti, které tam nachází. Tom, který se v tu chvíli nenáviděl, chytil Billa za jednu nohu a Dereck za druhou a společně za doprovodu vulgárních nadávek nebohého chlapce táhli. Tom napůl doufal, že vyjde nějaký učitel a zastaví je jako minule, ale byli v zadní části školní budovy, kde je nikdo přistihnout nemohl.
Škola byla postavena na malém umělém kopci, obklopeném mnoha dalšími, které se téměř líně svažovaly. V dálce se rozkládal tenisový kurt a fotbalové hřiště. Dereck a Tom táhli Billa směrem k fotbalovému hřišti a zastavili se na okraji kopce.
Bill si rukama zakrýval hlavu, i když už nefňukal. Ve skutečnosti nevydával vůbec žádný zvuk a drsné zacházení snášel v tichosti.
„Připraveni, lidi? Okay, Tome, až řeknu teď, strč do toho blbečka, jak nejsilněji budeš moct.“
„Seš si jistej, že to chceš udělat?“ Zeptal se Tom a při pohledu, který mu Dereck věnoval, těch slov litoval.
„Nehodláš z toho vycouvat, že ne, Trümpere?“
Když Dereck vyslovoval Tomovo příjmení, ovládl jeho hlas jasný chlad. Byl to způsob, jak mu dát najevo odstup a výzvu, která říkala: jestli tohle neuděláš, můžeš zapomenout na to, že se s námi ještě někdy budeš poflakovat.
A Tom chtěl ze všeho nejvíc dokázat, že do Dereckovy party patří.
Rázně zavrtěl hlavou a řekl: „Jsem připravenej.“
„Výborně, věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout.“ Ta slova Toma potěšila. „Připravenej? Raz. Dva. Tři. Teď!“
Oba do Billova nehybného těla vší silou strčili a Bill se bez problémů spustil z kopce, kutálel se bezvládně jako hadrová panenka a jeho končetiny divoce létaly kolem.
Všichni se smáli. Dereck byl v předklonu, tvář měl rudou a Andreas hýkal jako šílenec. Tom se snažil smát, snažil se, aby si to užíval, ale pokaždé, když se Bill překulil, jeho oči se setkaly s Tomovými a pocit viny ho dusil.
Kdy se z mlácení věcí vytratilo potěšení?
Když se Bill konečně zastavil, odněkud ze školy se ozvalo první zvonění.
„Už se cítím líp,“ usmál se Dereck a povznesl se nad svou hysterii. Tom se podíval dolů a viděl, jak se Bill zvedá a zvrací svůj sendvič na zem v louži strávené kaše. Ošil se a z nějakého důvodu si vzpomněl na plastového jeřába, který stále poklidně seděl na stromě.
Část jeho já se chtěla rozběhnout dolů z kopce. Nevěděl, co chce udělat, až tam bude, ale nechat Billa vyzvracet zbytek oběda a možná i snídani mu připadalo až příliš kruté.
Dereck a ostatní kluci si to ovšem nemysleli; už se vraceli ke škole a šli rychle, aby nepřišli pozdě.
Možná by tam mohl rychle doběhnout, jen aby se ujistil, že…
„Tome! Jdeš, nebo co? Pohni zadkem!“ Zavolal znovu Dereck.
Další příkaz.
Když Tom doběhl k Dereckovi, starší chlapec ho lehce udeřil pěstí do paže.
„To se ti povedlo, kámo,“ řekl se svým typickým úsměvem na rtech.
Tom se cítil povzneseně a úder Dereckovi vrátil. Cítil se o něco lépe, protože měl pocit, že konečně na staršího chlapce udělal dojem. Jen takhle prostý fakt Tomovi stačil k tomu, aby zaujal své šťastné místo, nicméně ten pocit mu kazila skutečnost, že v dálce stále slyšel Billa, jak zvrací celý obsah svého žaludku.
***
Tom se snažil odvrátit zrak, když Bill opět přišel pozdě do třídy, kostkovanou košili a džíny měl pokryté skvrnami od trávy a páchl jako zvratky.
„Bille, bože, když už chceš fetovat, tak aspoň počkej, až skončí škola, abys pro jednou třeba opravdu přišel na mou hodinu včas,“ zamračila se učitelka.
Jo, jako by ona měla co mluvit.
Tom nevěděl, jak to ovlivní projekt, ale věděl, že jakékoli pseudo kamarádství, které s Billem udržoval, teď definitivně skončilo. Upřímně řečeno se mu trochu ulevilo. Ten kluk byl naprostý blázen.
Přesto mu ta kytara a sušenky budou chybět.
Hodina byla dlouhá a učitelka ji jako obvykle prokládala uštěpačnými poznámkami.
Po věčnosti zazvonilo a Tom rychle odešel, protože si chtěl nechat věci ve skříňce, aby se mohl sejít se zbytkem kluků v parku – a znovu vidět Stacy. Nikdy si domů nebral žádné učebnice ani nedělal domácí úkoly, prostě v tom neviděl smysl, když byla škola tak zatraceně jednoduchá. Kromě toho byl většinu času po vyučování zhulený, což stejně nebyl ideální stav pro domácí úkoly.
Zabouchl skříňku a otočil se, připravený co nejrychleji opustit tohle vězení. Narazil přímo na toho posledního člověka, kterého by čekal, že na něj bude u skříňky čekat, zvlášť po obědové přestávce.
„Ahoj!“ Promluvil Bill vesele.
„B-Bille? Co tady děláš?“
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsme pořád v pohodě a jestli dneska přijdeš kvůli projektu.“
Tom byl na pokraji toho Billa požádat, aby mu to zopakoval. Nemohl uvěřit svým uším.
„To myslíš kurva vážně?“ Zeptal se a nemohl uvěřit svým očím, když Bill přikývl.
„Ty vážně chceš, abych po tom všem, co se právě stalo, přišel?“
„No jo. Chápu, že si musíš udržovat image, to je v pohodě. Bylo by ale blbý, kdybychom museli projekt zahodit jen kvůli tomuhle.“
Tomovi se chtělo smát, kdyby situace nevypadala tak vážně. Nebylo to poprvé, co ho napadlo, že Bill patří do ústavu pro duševně choré, a ne do téhle školy.
„Jen kvůli tomuhle? Jen kvůli tomu? Pomohl jsem ti skutálet se z kopce a donutil tě zvracet! To je jako v pohodě, jo?“
„Docela mě to potěšilo.“
„Cože?“
„Že už jsi do mě nekopal tak silně jako dřív. Udělalo mi to radost.“
Bill se usmíval a ukazoval tak celou řadu zubů, což vypadalo víc než směšně vzhledem k tomu, že byl stále pokrytý skvrnami od trávy a modřinami.
Tom si masíroval spánky a snažil se tuhle situaci pochopit, chtěl ji pochopit z Billova pohledu. Měl by větší štěstí, kdyby se snažil pochopit smysl života a vznik vesmíru. Bill byl prostě ta moc… Bill.
„Já…“
„Takže přijdeš? Máma říkala, že možná zase udělá sušenky, když jsi říkal, že ti minule tak chutnaly.“
„Tohle nemůžu.“
„Co?“
Tom se snažil najít vhodná slova, kterými by popsal svou těžkou situaci.
„Ty to nechápeš. Nemůžu přijít k tobě domů, jíst tvoje jídlo, obejmout tvoji mámu, a pak z tebe vymlátit duši! To mi nepřijde správný! Nechápu, jak je možný, že s tím nemáš problém, protože já ho sakra mám a nejsem to já, komu se ubližuje! Já už prostě nemůžu přijít.“
Navzdory Tomově snaze se zdálo, že Bill zaregistroval jen jednu věc.
„Mlátit mě ti nepřijde správný?“
Do prdele, on opravdu vypadal zklamaně!
„Ne, když se pořád chováš tak mile! Už mě to kurva sere! Hele, dej mi tu zatracenou housenku, já ten projekt udělám, už je mi to kurva jedno, ale nemůžu jít k tobě domů. Na celou tuhle věc zapomenu a vrátím se k tomu, že tě budu mlátit se svejma kámošema. Okay?“
Tomovi se chtělo křičet a setřít Billovi úsměv z tváře. Ale bylo to ještě horší. Teď se skutečně rozzářil!
„Super, tak ahoj,“ dokončil Tom a spěchal pryč, než stačil zachytit Billův zářivý výraz.
Bill tam stál, sledoval Tomova vzdalující se záda a nepamatoval si, kdy se cítil šťastnější. Tom řekl, že si myslí, že je milý…
Bill byl zamilovaný víc než kdy jindy.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
