autor: Shibuyainn
Uplynul týden a nestalo se nic zajímavějšího než to, že Tom skoro zaspal a zmeškal první hodinu. Věrný svému slovu se vyhýbal Billovi a jeho domu a zoufale se snažil vyčistit si hlavu od všeho nezvyklého, co mu vlezlo a nakladlo vajíčka do jeho mozku.
Vrátit se k nenávisti k Billovi se ukázalo jako docela snadné. Všichni Billa nenáviděli, a ta atmosféra byla téměř stejně nakažlivá jako Simonina něžná osobnost.
Nyní ho však neustále obklopovala nenávist k Billovi, zatímco Simone si pohodlně seděla ve svém domě plném obrazů, daleko od nepřátelství, a hlavně od Tomova svědomí, které teď bylo bez viny.
I když se nedalo říct, že by raději Billa mlátil, než aby ho nemlátil. V jeho srdci stále zůstávalo citlivé místo, které vzpomínalo na vzácné chvíle, které strávil rozvalený na Billově posteli a nahlížel do lidské bytosti za pruhovanými kšandami a černými očními linkami. Naštěstí se zdálo, že svalení Billa z kopce dostatečně vybilo Dereckovu měsíční dávku nahromaděné energie na šikanu podivínů, a zdálo se, že chce své schopnosti využít lépe.
„Tenhle víkend bude úžasnej, ty vole, naši mi nechávaj volnej barák a já si říkal, že bych mohl zavolat Stacy,“ Dereck na Toma pozvedl obočí.
Byli ve třídě a měli pracovat na cvičeních z dějepisu, ale Tomovi se až moc točila hlava, než aby na nich pracoval, a Dereck to nedělal nikdy, což mělo za následek, že oba kluci líně probírali plány na víkend.
„Hele, já myslel, že Stacy má být moje holka,“ řekl Tom trochu defenzivně.
„Proto ti říkám, že přijede, blbečku, protože ty přijedeš taky.“
„Já?“
„Wow, ty jsi ale génius. Jo, ty. Hele, o holkách toho zase tolik nevíš a myslím, že tenhle víkend by pro tebe mohla bej vhodná doba, aby ses zasvětil do toho, co doopravdy dokážou.“
Tom na něj nechápavě zíral a nebyl si jistý, jestli ho chápe.
„Co tím myslíš?“
Dereck se zasmál. „Děláš si prdel, že jo? Ty vole, ty jsi horší než Andreas…“
„Drž hubu!“ Okřikl ho Tom škádlivě. „No tak, řekni mi, co uměj!“
Dereck odpověděl a stále se lehce pochechtával: „No, začneme tímhle: Viděl jsi někdy holku nahou?“
„No jasně, není to tak, že bych se nikdy předtím nedíval na porno…“
„Přestaň bejt kurva idiot. Myslím v reálu.“
Tom otevřel pusu, ztuhl a každou minutou se cítil čím dál hloupěji.
„Přesně o tom mluvím,“ pokračoval Dereck, uspokojen Tomovou spadlou čelistí a nechápavým pohledem, „přijď o víkendu a dostaneš mnohem víc než jen to. Věř mi. Stacy se mě na tebe ptá už celou věčnost. Je to taková děvka…“ dodal poněkud láskyplně, jako by dědeček mluvil o svém oblíbeném vnoučeti.
„To vážně? Cos jí řekl?“
„Řekl jsem jí, že šukáš každou druhou noc, takže se bude muset sakra snažit.“
„Páni, to jsem docela polichocen a tak, ale já rozhodně nešukám každou druhou noc. Nebude jí to jasný?“
„Ani náhodou, když to uděláš dobře, holky to nepoznaj. V tomhle mi věř.“
Dobře? Tom měl nejasnou představu, co to znamená, ale vědět a dělat byly dva velmi odlišné aspekty. Cítil, jak začíná být lehce nervózní, když si dlaněmi přejel po džínách a očistil je od potu, který se na nich začal hromadit.
„Klid, ty vole. Vysvětlím ti základy. Navíc tou dobou už budeme nejspíš tak mimo, že si ani neuvědomíš, že to děláš, dokud nebude po všem.“
„Jo, okay,“ odpověděl Tom, ačkoli mu hlavou prolétla ještě jedna možnost, která byla ještě nepříjemnější než pomyšlení, že by ve třinácti letech konečně přišel o panictví. Dereck mu chtěl sdělil základní informace? Co přesně to znamenalo? Nechtěl mu to třeba… ukázat?
Tomovi se po zátylku rozlilo teplo a cítil, jak si tu scénu představuje o samotě v obývacím pokoji, bez dívek kolem. Při té představě se mu chloupky na krku zježily chtíčem a Tom se najednou přistihl, že si přeje, aby se holky zapomněly ukázat. Jeho mysl se vymkla kontrole a zdálo se, že se mu horko z krku šíří celým tělem jako elektrický proud a hromadí se mu mezi nohama.
Do prdele.
Nahrbil se nad stůl a pevně sevřel nohy k sobě, když horko sílilo. Dereck tomu moc nepomohl, když natáhl ruku a chytil Toma za paži. Tom se pod tím lehkým tlakem napjal a ovládal se, aby nepřimhouřil oči, zatímco se snažil zkrotit své pubertální pudy.
„Jsi v pohodě? Hele, věř mi, určitě se ti to bude líbit. A až ta kočka bude křičet tvoje jméno, bude to stát za to.“
Dereck neměl ani nejmenší tušení, jak neuvěřitelně sexy se choval. Tom zatnul čelist a děkoval všem bohům, kteří ho vyslyšeli, za své pytlovité džíny a mikinu. Pokusil se přikývnout a usmát se, i když to druhé vypadalo spíše jako bolestná grimasa.
Najednou si vzpomněl, co mu před tím řekl Bill, a vztekle zatnul pěsti:
Protože se ti líbí…
Pokaždé zasranej Bill! Ten kluk mu vážně ničil život. Lehce se otočil a uviděl Billa, jak se uvelebil ve svém obvyklém koutě a zuřivě čmárá na kus papíru. Tom se zamračil, ačkoli to nijak neuklidnilo jeho rostoucí erekci. Když už, tak ji to ještě posílilo.
„Jsi v pohodě?“ Dereck na něj znovu promluvil. Tom otočil hlavu a uviděl, jak si ho Dereck podezřívavě prohlíží s přimhouřenýma očima.
„Hm? Jo, jsem v pohodě, naprosto v pohodě, lepší už to fakt být nemůže,“ dostal ze sebe Tom jako robot.
Jestli někdy nastal ten správný okamžik, kdy ho mohl zachránit zvonek, tak to bylo právě teď. Opravdu si mohl dovolit čekat? Tom se úzkostlivě podíval na hodiny a málem omdlel šokem: zbývalo ještě dvacet zasraných minut! Nemohl, ani nechtěl sedět dvacet minut v klidu, zatímco Dereck po něm pokukoval. Musel se dostat pryč… hned.
„Musím se jít vychcat, hned jsem zpátky,“ zamumlal Tom a zatahal pod stolem za svoji příliš velkou mikinu, než se rozpačitě postavil. Všechno bylo dobře schované, šlo jen o to dostat se na záchod, což by mělo být snadné, jakmile se dostane ven ze třídy.
Opatrně vstal a vydal se ke dveřím, kráčeje jako tučňák. Stál čelem k východu, Dereck seděl před ním a stále mu tázavě hleděl do tváře.
A pak se pytlovité džíny, za něž Tom ještě před pár vteřinami tolik děkoval Bohu, otočily proti němu a zradily svého důvěřivého majitele. Šlápl na nohavici, zakopl, nejistě se zapotácel a pak se naklonil na stranu. Dereck se postavil právě včas, aby zachytil svého padajícího přítele a natáhl ruku.
A pak se čas zastavil.
Tom ucítil, jak se vyboulenina v jeho džínech otřela o Dereckovo stehno, a celý obličej mu zrudl. Sklonil hlavu, a aniž by se ohlédl, vyběhl z místnosti, vyrazil ze dveří a zamířil k záchodům, aniž by vůbec učitelce řekl, kam má tak naspěch. Nezastavil se, dokud se konečně nedostal na chlapecké záchody. Byl zadýchaný, zpocený a tvář mu stále hořela, když se zády opřel o stěnu.
Přál si teď a tady u té zdi zemřít. Všiml si toho Dereck? Vytrhl se mu příliš rychle na to, aby si všiml výrazu jeho tváře, i když jeho provinilý útěk Dereckovi musel nejspíš dost napovědět. Jak mohl být tak hloupý? Zamilovat se do kluka? Jak se to mohlo stát?
Zatracený Bill, proč musel mít pravdu? Byl to zatracený kokot, a přesto měl pravdu. Pořád měl hlavu v oblacích, dělal si zasraný jeřáby z plastovejch obalů od sendvičů a nechával boty na špinavým poli, a přesto měl v týhle věci pravdu.
Jak to bylo možné?
Tomův dech se zpomalil, když byl schopný znovu přemýšlet a dával si jedna a jedna dohromady, aby se pokusil najít nějaký smysluplný základ.
Nemohl mít toho kluka rád. I kdyby mohl, ve škole byly pravděpodobně stovky kluků, a přesto ten, po kterém se jeho srdce rozhodlo toužit, byl hlavní pasák školy, kluk, který měl pravděpodobně každý den v týdnu jinou šlapku. Navíc Tom strávil značnou část svého času tím, že buzerantům rozbíjel hubu, a teď se zničehonic ironií osudu rozhodl, že se stane jedním z nich.
A jak se z vás sakra mohl stát gay po setkání s jedním klukem?
To Tom nevěděl. Věděl jen, co cítí, a to bylo pnutí v džínách.
Zasténal a praštil hlavou o zeď, čímž si na čele udělal dokonalou modřinu.
Nemohl to říct nikomu z kamarádů; všichni byli homofobní. Nemohl to říct ani tátovi; to bylo skoro k smíchu. Zadusil zasténání, když jeho čelo znovu narazilo do kachličkové zdi. Rozhodně to nemohl říct Dereckovi. Jedinému člověku, ke kterému měl nejblíž, který se k němu choval jako ke kamarádovi…
Zbývala jediný člověk, který by to pochopil…
***
Tom stál před obyčejným domem a musel se na chvíli zastavit, aby si rozmyslel, co dělá, než zvedl ruku a třikrát zaklepal na dveře. Trpělivě čekal, když se na druhé straně ozvalo šoupání blížících se nohou. Nastala pauza, nejspíš následovala kontrola kukátkem, kdo přišel na návštěvu, a pak Tom uslyšel něco, co znělo jako zavýsknutí, než se dveře rozletěly a na prahu stál usměvavý Bill a díval se na Toma, jako by byl jeden z těch, co vám přišli oznámit, že jste právě vyhráli milion dolarů nebo tak něco.
Tom tam jen rozpačitě stál a nevěděl, co říct, přestože to byl on, kdo sem přišel.
„Pojď dál!“ Vyhrkl Bill nadšeně, ustoupil a nechal Toma vstoupit, aniž by se zeptal, proč vůbec přišel.
Tom opatrně vstoupil do domu a rozhlédl se. Od jeho poslední návštěvy se nic nezměnilo: obývací pokoj byl stále stejně veselý jako před tím, i když teď jeho důvěrná známost bránila Tomovi, aby při pohledu na všechny ty barvy chtěl impulzivně couvnout. Vešel dovnitř a mraky namalované na stropě sotva upoutaly jeho pozornost.
Uvědomil si, že se na ty obrazy nikdy pořádně nepodíval. Přistoupil blíž, prohlédl si pestrobarevnou expozici a pozoroval každý obraz zvlášť. Většina z nich představovala krajiny, namalované téměř karikaturně, s teplými barvami. Na každém z nich bylo zobrazeno slunce, které obrazy osvětlovalo a dodávalo místnosti pohodu. Každá malá zářící koule jako by se usmívala dolů a poplácávala levný nábytek po zádech, jako by ho přijímala bez ohledu na jeho zevnějšek. Obývací pokoj byl naprostou nehybnou replikou Billa.
„Nemáš třeba hlad? Zrovna včera jsme byli na nákupu.“
„Nezeptáš se mě, proč jsem přišel?“ Zeptal se Tom a odvrátil se od nástěnné malby, aby se podíval na Billa.
„Proč? Přišel jsi, a to je to důležitý,“ odpověděl Bill.
Pro jednou Tom plně ocenil jeho červenání se. Už to bylo tak dlouho, co dostal svou dávku Billovy podivnosti, a teprve teď mu došlo, jak rychle si na ni zvykl.
„Můžeme… Mohli bychom jít k tobě do pokoje?“
„Jasně.“
Bill ho vedl známou cestou ke schodům, a pak do svého pokoje, který také zůstal stejný, jak ho Tom viděl naposledy. Nevěděl proč, ale předpokládal, že se dům během jeho krátké nepřítomnosti změní. Billova nálada ho věčně překvapovala; bylo skoro zklamáním zjistit, že dům nemá stejné vlastnosti.
Žaludek mu poskočil, když jeho oči padly na kytaru. I ona dřímala na svém místě u zdi. Také věnoval důvěrně známý pohled housence, než se sesunul k nohám Billovy postele, na své obvyklé místo.
„Líbí se mi Dereck,“ vyhrkl Tom, než se stačil zarazit. Náhle se zastyděl a zadíval se do svého klína, nával posledních hodin ho praštil přes hlavu v podobě nepříjemných vzpomínek. Teď když to konečně vyslovil nahlas, to znělo ještě mnohem hůř.
Bill seděl na podlaze a opíral se o ruce za sebou. Usmál se na Toma.
„To ti to trvalo.“
„Bože, Bille, proč jsi musel mít pravdu? Nemůže se mi líbit jen proto, že je to můj kámoš! Jsi jedinej, komu jsem to mohl říct, a já nevěděl, co jinýho mám dělat…“
Najednou se rozpaky zdály být tak slabým slovem ve srovnání s naprostým studem, který Tom cítil. Stísněnost mu ucpala hrdlo a on se přistihl, že se dusí vlastními slovy.
„Kámo, tohle je tak trapný. Promiň, asi bych měl jít…“
„Ne, prosím, zůstaň!“ Vyhrkl Bill a zdálo se, že se zarazil nad svou vlastní troufalostí. „Promiň,“ opravil se a podíval se na svá kolena, „není žádná ostuda, že se ti líbí kluk, kterého znáš, divil by ses, kolika lidem jako ty se líbí…“
„Jako já?“
„Jo, však víš, upjatí, homofobní rádoby drsňáci.“
Bill to řekl tak věcně, že se Tom ani nemohl naštvat.
„Ale on mě nebude nikdy mít rád. Tohle je taková blbost,“ řekl Tom a pokračoval ve vyprávění všeho, co se během toho odpoledne v dějepise událo.
„Jak můžeš vědět, že tě nebude mít rád?“ Zeptal se Bill, když Tom skončil.
„No tak, Bille!“ Vykřikl Tom a podrážděně praštil rukama do postele: „Pořád je s holkama a mlátí kluky, co vypadají jako buzny… bez urážky…“
„Wow… Nezní ti to nějak povědomé?“
Tom chvíli nechápavě zíral, než konečně pochopil tu narážku.
„Oh…
Pauza.
„Měl bys mu to prostě říct,“ řekl Bill moudře a přerušil ticho.
Tom se hlasitě zasmál a padl na záda.
„Jo, to by bylo vážně skvělý. ‚Ahoj Derecku, odkopni kvůli mně svou sexy holku, protože tě miluju, kámo. Teda jo, nemám kozy ani kundu, ale proto bůh stvořil alkohol a šukání do zadku!´ Nevím, jestli by mi dal pěstí předtím, nebo potom, co by se vysmál,“ protočil Tom očima a povzdechl si.
Bill se zasmál.
„Stejně si myslím, že tím, že to zkusíš, o moc nepřijdeš.“
Tom si odfrkl: „Jenom o kámoše a o svou pověst. To je všechno.“
„Já tu budu pořád,“ řekl Bill tiše.
Tom se usmál.
„Díky,“ bylo jediné, co odpověděl, ale stačilo to k tomu, aby se na Billových tvářích objevil další ruměnec.
Slunce rychle zapadalo a vrhalo podél stěn oranžovočervenou záři, doslova ospale teplou barvu.
„Čeká tvůj táta, že přijdeš domů brzo?“ Položil Bill po chvíli další otázku.
Tom chtěl odpověď něco hořkého, než si vzpomněl, že o jeho životě doma nesměl nikdo vědět. Otevřít se Billovi se ukázalo být tak snadné, ale jeho prakticky neexistující vztah s otcem byla jedna z věcí, kterou chtěl nechat pod zámkem za zavřenými dveřmi, dokud se neodstěhuje. Nikoho to nezajímalo, jen by si tím ještě víc ublížil.
„Ne, jemu je jedno, kdy se vrátím domů,“ řekl Tom jednoduše.
„Tak bys možná mohl zůstat na večeři? Teda… nemusíš, ale kdybys chtěl, tak bys mohl. Mámě je to jedno, celý den je v ateliéru…“
Bill si byl vědom toho, že tak trochu blábolí, a tak zmlkl a čekal na Tomovu odpověď.
Srdce mu málem vyskočilo do krku, když k jeho uším doplavalo tiché, dunivé: „Jo, to zní fajn.“ Zvedl oči a uviděl Toma, jak se na něj dívá.
Ten pohled byl tak cizí. Žádné nepřátelství, žádná nenávist, jen zvědavost a klid. Bill se pod tím pohledem zachvěl, jeho emoce se zmítaly v šílenství vzhledem k tomu, že ten pohled vyzařoval z téhle krásné bytosti, která seděla na jeho posteli a sdílela stejný prostor jako on. Dny, kdy Bill toužil jen po tom, aby mu Tom nakopal zadek, se zdály být dávno pryč, skoro k smíchu. Ano, Tom měl rád Derecka, ale koho to zajímá? Stačilo vědět, že myšlenky, které k Billovi chová, v sobě neskrývají ani odpor, ani znechucení.
Netoužil dostat celý svět, chtěl jen trochu lásky.
***
Hvězdy oslnivě mrkaly, když Bill a Tom leželi v trávě na Billově dvorku a dívali se na nebe. Housenka ležela vedle nich ve své sklenici, pokojně podřimovala a vydávala neslyšné tichounké housenčí chrápání. Bill trval na tom, že ji vezme ven, protože prý už je to tak dlouho, co se jejich hnědý kamarád podíval do svého divokého domova.
Billův dvorek byl úplně jako jeho dům. Tráva byla přerostlá a zapletená, pampelišky vykukovaly mezi ostružiním po stovkách. Obklopoval je široký živý plot, vysoká zeď soukromí. I ten byl přerostlý a zamotaný.
Tom měl v úmyslu zůstat jen na večeři, ale atmosféra v domě byla nakažlivá a brzy, než se nadál, se na obloze ukázaly hvězdy a on i Bill je líně pozorovali, dokonale sytí a spokojení z jídla.
„Takže, kde je tvůj táta?“ Zeptal se Tom.
„Já tátu nemám.“
„Nemůžeš nemít tátu. Je mrtvý?“
„Ne.“
„Rozvod?“
„Ne, prostě ho nemám.“
„Biologie, strana 101: jak se dělají děti. V první řadě potřebuješ ženu a pak muže, a pokud nejsi Ježíš, potřebuješ oba.“
„Moje máma byla vždycky umělkyně, a když jsi umělec… děláš dost šílené věci.“
„Takže ji tvůj táta opustil?“
„Ne, jen když byla mladá, spala s hodně muži. Byl to její způsob, jak ‚objevovat umění‘, a pak už jen zjistila, že čeká mě.“
„A to nikdy nechtěla zjistit, kdo je otcem?“
„Myslím, že jí to bylo úplně jedno. Byla to prostě jedna z těch věcí, o kterých věděla, že se mohou stát, a taky se staly. Myslím, že v hloubi duše se jí líbila představa, že bude nezávislou matkou. Vždycky říkala, že jsem byl ta nejlepší chyba, jakou kdy udělala,“ dokončil Bill hrdě k Tomově nedůvěře a veselí.
„To si děláš srandu. Nikdy jsi vůči ní nepocítil nenávist za to, že se nechala zbouchnout, aniž by znala otce?“
„Proč bych měl? Vždycky mě milovala a dělala mě šťastným, záleží snad na tom, jak jsem se sem dostal, když jsem tady?“
Tom zmateně zavrtěl hlavou. „Přísahám bohu, někdy tě prostě nechápu. Jsi tak… divnej.“
„To je všechno otázka úhlu pohledu, ne? Nejsem divnej, Tome, prostě jen jsem. Všichni ostatní říkají, že jsem divnej, ale to, že někdo něco říká, neznamená, že je to pravda. Mluvím a chodím jako všichni a poslouchám a bolí mě to a pláču a miluju. Co na tom, že to dělám trochu jinak? Pořád to dělám, pořád jsem člověk. Rozřízněte mě na stole a já vykrvácím. Jen proto, že vidím věci jinak, je to najednou špatně. Ale víš co, Tome? Za nic na světě bych neměnil.“
Tom se nad tím zamyslel a byl trochu v šoku váhou Billových slov. Měl pocit, že ho tíží na hrudi a naplňují ho nevysvětlitelnou úzkostí. Tenhle kluk byl tak výstřední, tak jiný…
„Určitě jsi housenka,“ uchechtl se Tom a viděl, jak se na Billově tváři vytvořily vrásky radosti.
„Seru na motýly, chci navždycky zůstat housenkou. Housenky jsou fajn.“
„Někdy bych si přál být taky housenkou…“
Zavládlo mezi nimi přátelské ticho a oni poslouchali symfonii cvrčků, zatímco jim jemný vítr čechral vlasy. Tohle bylo lepší než kytara, sušenky nebo tráva a holky. Tady a teď, v noci, Tomovi stačila jen ta nehybná postava, která ležela vedle něj.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
