autor: Shibuyainn
Tom nakonec o půlnoci odešel domů, ačkoli se nemusel obtěžovat, protože druhý den odpoledne se opět vrátil.
Probudilo ho několik vzteklých úderů do zdi a on málem spadl z postele. Jeho otec zřejmě zapomněl, že je sobota. Přesto se mu stejně nechtělo celý den zůstávat ve společnosti otce.
„Už jdu, Ježíši!“ Zakřičel směrem ke zdi a nevrle vyskočil z postele. Natáhl si pytlovité džíny a tričko, a pak si svázal vlasy do obvyklého culíku. Rozhodl se, že čepici nepotřebuje.
Otevřel dveře a vyplížil se na chodbu, přičemž se zastavil v kuchyni, aby si vzal banán k snídani. Jeho otec už seděl u stolu, měl kruhy pod očima a oči podlité krví a na hlavě mu stály proplešatělé vlasy. Měl na sobě rozhalený župan, který odhaloval jeho boxerky a lehké pivní břicho. Ani nezvedl hlavu, když Tom vešel.
Tom se potuloval po kuchyni, znechuceně se podíval na hnědnoucí banány a místo nich se rozhodl sáhnout po chlebu. Strčil krajíc do toustovače.
Jeho otec se konečně napil piva, vypil poslední kapky a stočil pohled na syna. V jeho pohledu se zračila rozmrzelost a lhostejnost.
„Pivo k snídani, tati? Vážně zdravý…“
„Jdi do prdele, já si budu pít, co chci, ty malej sráči. Proč ještě nejseš ve škole?“
„Je sobota, tati.“
„No to, kurva, určitě. Zase jenom zatahuješ, ty nevděčnej spratku. Každej den smrdíš jako tráva a čekáš, že ti budu věřit? Tvůj život se řítí do prdele, stejně jako tvůj fotr…“
Tom se nechtěl hádat kvůli něčemu tak hloupému, jako je den v týdnu, zvlášť když z pórů jeho bojovného táty prosakoval pach starého opilce. Pokrčil rameny, vyšel z kuchyně a zamířil ke dveřím. Rozhodl se, že nemá cenu trávit dalších pár minut v jedné místnosti s tím člověkem jen kvůli kousku připáleného toastu.
„Přesně tak, prostě zmiz. Bez tebe mi tu bude zatraceně líp. Zasraný plýtvání místem…“
Slyšel, jak jeho otec v kuchyni nadává. Když Tom procházel kolem otcova pokoje, viděl v jeho posteli nahou ženu, která byla zamotaná do přikrývek, jak spí s lahví piva schovanou v náručí, jako by držela medvídka. Málem se udusil zápachem pronikajícím dveřmi.
Při odchodu se ujistil, že hlasitě prásknul dveřmi.
***
Tom strávil odpoledne v Billově společnosti. Toulali se po městě, jen tak si povídali a užívali si pěkného počasí. Tom se taktně vyhýbal procházce kolem parku, kde obvykle trávil čas s Dereckem a ostatními kamarády.
Bill také trval na tom, že s sebou vezmou sklenici s housenkou, která nápadně tloustla. „Už dlouho nic neviděl, potřebuje se podívat ven,“ zdůvodnil Bill. Bill k tomu malému tvorečkovi docela přilnul, chybělo jen málo, aby ho v noci nechal spát ve své posteli. Bylo to docela roztomilé…
Nakonec jim došla místa, kam by mohli jít, a tak se vrátili na stejné opuštěné pole, kde svého malého kamaráda našli. Tohle místo však teď v sobě mělo tajemný klid; bylo to také místo, kde Tom poprvé skutečně poznal Billa.
Uviděl strom, z něhož trhal listí, aby je housence přidal do útulného domova, a zasáhla ho silná vlna nostalgie.
Bylo téměř neskutečné, že se Bill za pouhé tři týdny v jeho očích tak rapidně změnil. Kdyby mu před třemi týdny někdo řekl, že se sem dobrovolně vrátí s Billem Kaulitzem, vysmál by se mu a vrazil by mu pěstí, a přesto tu stál a cítil se… neskutečně spokojený.
Bill náhle zmizel v dlouhých stéblech trávy a přikrčil se.
„Co to děláš?“
Bill něco studoval na zemi a vypadal přitom nápadně podobně jako před třemi týdny, když se hrabal v hlíně a hledal jejich budoucí projekt.
„Podívej,“ řekl a něco zvedl.
V otevřené dlani držel malou panenku. Byla špinavá a záplatovaná, ale stále se dala rozeznat. Bill se usmíval, jako by našel nějaký poklad.
„Fuj, Bille, to je hnusný, nesahej na to. Beztak to má spoustu nemocí.“
„Myslím, že si ji nechám,“ odpověděl Bill a postavil se s panenkou v ruce, jako by Toma neslyšel.
„Ach, Bille, ty jsi taková citlivka… Nikdy mi nedošlo, že si rád hraješ s panenkami.“
„Drž hubu,“ zasmál se Bill a praštil panenkou Toma, „nenechám si ji na hraní.“
„Jasně. To na ni budeš celej den jen zírat?“ Zeptal se Tom a protočil očima.
„No… Člověk nikdy neví, nechtěl jsi někdy zkusit věřit na osud?“
„Zkusit věřit…? To jako teď? Jak jsme se od panenky dostali k osudu?“
„Možná by tahle panenka mohla změnit svět,“ řekl Bill a vítězoslavně ji zvedl.
Tom se na Billa podíval, povytáhl obočí a svěsil ústa v napůl nechápavé grimase a napůl pobaveném úsměvu. Čekal, že mu Bill řekne, že si z něj jen dělá legraci, ale Bill se jeho výrazu ve tváři jen zasmál.
„Proto vždycky děláš ty divný věci? Jako třeba, že sbíráš odpadky a děláš ptáky z obalů od sendvičů nebo že všude necháváš svoje boty? To všechno, abys vyzkoušel, co na to osud?“
„Jo!“ Odpověděl Bill hrdě.
Jak mohl být tolik hrdý na něco tak přitaženého za vlasy, to Tom nedokázal pochopit.
„Já to nechápu,“ odpověděl Tom nečekaně.
„Copak jsi nikdy neslyšel slova typu: ´Všechno má svůj důvod?´ A tak dělám věci, které můžou vypadat jako blbost, jen abych zjistil, jestli se nějaký důvod najde. Zkoušel jsem to, Tome, a vždycky to vyšlo! Nechávám věci na místech, kde by jinak nebyly, nebo věci sbírám, a pak prostě vidíš, jak se něco stane, a to tě přesvědčí, že osud opravdu existuje! Věci prostě zapadnou na své místo!“
Tom na okamžik ztratil řeč. Když se mu konečně vrátila schopnost mluvit, zmohl se jen na jedno: „To myslíš kurva vážně?“
Bill jen pokrčil rameny.
„Osud neexistuje, Bille. Nevím, co jsi hulil, ale reálně ne vždycky dopadnou věci tak skvěle. Ve skutečnosti jsou většinou kurva dost na hovno.“
„Jen musíš trochu věřit, Tome.“
„Víra mi nikdy nic nedala.“
„To proto, že jsi to nikdy nezkusil…“
„Ne! Seru na víru! Seru na život, tenhle svět pro mě nic dobrýho nemá! Nic!“
Tom se zarazil; ztěžka funěl a cítil, jak v něm bublají emoce víc, než mu bylo úplně příjemné. Bill nevěděl o životě nic…
Bill se tvářil lehce zaraženě, ale najednou se jeho tvář rozjasnila.
„Můžu ti to dokázat!“
„Co?“ Zeptal se Tom monotónně.
„Můžu ti to ukázat. Tady, pojď se mnou.“
Bill natáhl ruku a Tom, který se trochu zdráhal držet se za ruku s jiným chlapem, protože Bill předčil všechno, ji nakonec potom, co se nenápadně rozhlédl kolem, přijal. Byli na opuštěném poli, kam nikdo neviděl, a předpokládal, že Bill není jako ostatní kluci, takže to bylo v pořádku.
Bill ho táhl polem, zkoumal zem a něco hledal. Tom měl obočí zvednuté vysoko na čele, když v něm rostlo očekávání. Opravdu Bill objevil tajemství života tady na tomto poli?
Nakonec se Bill zastavil a hrdě ukázal dolů na půdu.
Tom se tam podíval.
A uviděl botu.
Byla to tatáž bota, kterou Bill před několika týdny odhodil, akorát teď se její stav rapidně zhoršil. Byla teď téměř celá pokrytá hlínou a z dírek po tkaničkách lezli dovnitř a ven malí broučci. Byl znechucený. Tohle mu chtěl Bill tak moc ukázat?
„To je ono? To je nechutný, Bille, žijou v tom tuny věcí.“
„Je to nádherný,“ vydechl Bill, pustil Tomovu ruku a přikrčil se nad botou. Tomova ruka byla překvapivě prázdná bez tělesného kontaktu jiné dlaně.
„Podívej, Tome, dal jsem jim domov! Jen tím, že jsem se vzdal boty, jsem dal pravděpodobně nové místo k životu milionu tvorečků. Není to krása?“
„Bille, jsou to brouci, přežili by…“
„Záleží na tom? Možná by nebyli tolik šťastní. Ale teď jsou.“
Tom se přikrčil a podíval se na drobné mravence, kteří lezli dovnitř a ven z téměř nerozeznatelné boty. Teď když se podíval blíž, viděl nekonečné klikaté tunely a složité vzory, které ten pilný malý hmyz splétal, a celé společenství neúnavně pracující uvnitř materiálu. Připomínalo to malou metropoli.
Tom podruhé ztratil řeč, i když tentokrát úžasem.
„Jo, je to docela hustý,“ řekl nakonec a podíval se Billovi přímo do očí. Bill na něj zíral, zorničky mu jiskřily a jeho tvář čišela čirým štěstím. Tom se nemohl ubránit pocitu, že tomu člověku, který seděl vedle něj, trochu závidí.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Můžeš,“ řekl Bill.
„Pokud má všechno svůj důvod, tak proč je život tak na hovno? Pořád očekáváš to nejlepší, ale tvůj život stojí tak trochu za hovno… bez urážky. Jakej to má důvod?“
„Nemám pocit, že by můj život stál za hovno…“ zatvářil se Bill zmateně.
„Pořád tě někdo mlátí, lidi ve třídě si z tebe pořád dělaj srandu, jak to, že nestojí za hovno?“
„Víš, kolik z nich by chtělo být na mém místě, i když si to tak úplně neuvědomují? Někdy je ztrapňování druhých tím jediným způsobem, jak ulehčit vlastnímu smutku.“
Tom si odkašlal a snažil se netvářit příliš provinile, i když ho Billův pohled sžíral.
„Jako například kdo?“ Zeptal se a snažil se zakrýt své drobné zaváhání.
„Dereck,“ odpověděl Bill a pokrčil rameny.
„Dereck? Cože sakra? Ten kluk je dokonalej, má všechno, co potřebuje.“
„Myslím, že bys byl překvapenej, kolik lidí předstírá, že je všechno v pořádku, i když to tak není.“
Tom neodpověděl. Soustředil pozornost na mravence, kteří neustále někam pochodovali.
„Pořád si myslím, že meleš sračky,“ promluvil Tom po chvíli, „ale… v tom nejlepším slova smyslu.“
„Kočičí sračky?“
„Jo,“ řekl Tom a zasmál se.
„Řekl jsem Dereckovi, že dneska večer přijdu k němu domů.“
„Tak potom bys tam měl jít.“
„Mám trochu… strach. Co když ví o… však víš…“
Bill pokrčil rameny. Sáhl do kapsy, vytáhl panenku a sundal z ní pár kousků trávy, které jí ulpěly na vlasech. Podal panenku Tomovi a ten ji nejistě vzal, opatrně ji držel a díval se do černých knoflíkových očí.
„Jen věř.“
***
Tom se objevil na Dereckově verandě v devět večer. Měl teď na sobě čepici a čelenku, a také se převlékl. Ještě nikdy předtím nebyl se setkání s Dereckem tak nervózní a musel si otřít ruce o kalhoty, aby se zbavil potu.
Prostě se chovej normálně… Prostě se chovej normálně… Prostě se chovej normálně…
Nejistě zaklepal.
Dereckův dům vypadal jako všechny ostatní včetně Billova, i když Tom hádal, že interiér bude trochu umírněnější. Ukázalo se, že měl pravdu, když se dveře se zaskřípěním otevřely a na prahu stál Dereck, oblečený ve svém obvyklém pytlovitém oblečení a také s malým stříbrným řetízkem kolem krku. Tom cítil, jak se mu podlamují kolena, a chybělo jen pár vteřin, aby se rozpustil.
„Čau,“ vykoktal, „Ehm, hezká noc, co?“
Vážně mluvil o počasí? Vážně se choval naprosto normálně…
Dereck otevřel dveře víc a pustil Toma dovnitř.
„Volal jsem holkám a říkaly, že dorazí o něco pozdějš, než bylo v plánu.“
„Oh, jo?“
„Jo…“
Tom následoval Derecka do kuchyně. Byla relativně čistá, ve dřezu bylo jen pár kousků nádobí. Tom se cítil neskutečně trapně a nesvůj, už nevěděl, co má dělat nebo říkat. Nemohl si nevšimnout, že Dereck jako by vycítil jeho napětí a bavil se tím.
Oh, Bože, prosím tě, nedovol, abych to posral…
„Přinesu pivo, podáš sklenice?“ Zeptal se Dereck, aniž by se pohnul z místa k lednici.
„Jasně, žádnej problém,“ řekl Tom ochotně a snažil se uvolnit. Nemohl si pomoct, ale šestý smysl mu našeptával, že něco není v pořádku.
Otočil se k Dereckovi zády a zamířil k vysokým skříňkám, na které mu jeho kamarád ukázal. Byly dost vysoko. Opřel se o pult, otevřel dvířka a natáhl ruku, aby popadl sklenici.
Než se nadál, Dereck se ocitl přímo za ním, dýchal mu na krk a byl neuvěřitelně blízko. Tom zalapal po dechu a upustil sklenici. S hlučným cinknutím spadla do dřezu, ale Tom to přes divoké bušení srdce a krev, která se mu hrnula do mozku, absolutně neslyšel. Dereck se tiskl k Tomovým zádům, a on cítil něco… proti němu…
Tom se otočil a překvapilo ho, že je jeho nos jen pár centimetrů od Dereckova úšklebku. Cítil se jako v pasti.
„Co… co to děláš?“ Zeptal se Tom chraptivě a hlas se mu zadrhával.
„Co myslíš?“ Usmál se Dereck a přitiskl se ještě víc na Tomovo tělo, zatímco se jeho kořist kroutila. „Není to to, co chceš?“
„Jo, ne, já… Co?“
Dereck se drsně uchechtl: „Myslel sis, že jsem přehlídl, jak mě tvůj kamarádíček šťouchl v dějepise? Byl poněkud tvrdej, když se mi zarýval do stehna, ty malej provokatére…“
Náhle se předklonil a hladově nasál do úst kůži na Tomově krku, což Toma přimělo k tichému zasténání nad tím teplem.
„Počkej… počkej…“ zalapal Tom po dechu a bránil se.
„Vím, že to chceš,“ zavrčel Dereck, zaútočil rty na kůži a stále se tiskl k Tomovu tělu.
„Ne, nechci… prosím, jen… přestaň!“ Tom sebou trhl a vyklouzl z Dereckova sevření, zatímco byl druhý chlapec na okamžik omráčen.
Utekl na druhou stranu kuchyně a bezmocně sledoval svého přítele, který stál na místě, obě ruce položené na kuchyňské lince, a mračil se na prázdný prostor před sebou. Oba ztěžka dýchali a jejich hrudníky se prudce zvedaly v rychlých nádeších.
„Nemůžeme si o tom prostě… promluvit?“ Zeptal se Tom statečně a zněl přitom vyrovnaně i přesto, že se mu orgány třásly strachy a chřestily celým tělem.
„Promluvit?“ Zeptal se Dereck, když stále hleděl do prázdného prostoru před sebou. „Neříkej mi, že jsi mě v hodině historie schválně takhle nažhavil, jen abychom si mohli promluvit? Neřekl jsem holkám, aby se zdržely, abychom si popovídali, Tome…“
„Počkej… tys jim řekl….?“
„Tak co teď, Tome?“ Zasmál se Dereck tvrdě, a konečně vzhlédl. Tom ucukl při pohledu na jeho zářící rudé zorničky. „Promluvíme si?“
Důrazně to slovo vyštěkl, pustil se pultu a hrozivě se krok za krokem přibližoval. „Chceš mluvit o tom, jakej jsi zasranej provokatér, jak jsi mě sváděl, a donutil mě se dostat až do týhle fáze, abys sem přišel a vysral se na mě. Nebo o tom, jak jsem tě přijal mezi svý jen proto, abys mě odmítl v mým vlastním domě? Vážně si chceš o tomhle promluvit, Tome?“
„Já tě nesváděl… Byla to nehoda… Nikdy jsem nechtěl…“
„Lháři,“ vydechl Dereck, který teď stál jen pár centimetrů od něj, „chceš mě.“
Instinkt převzal kontrolu a Tom stačil uskočit právě včas, když se Dereck nebezpečně vrhl na svou kořist a o několik centimetrů ji minul.
„Musím jít…“ zamumlal Tom v rychlosti a vyběhl z místnosti. Nezastavil se, aby se podíval, kam Dereck zmizel, ani jestli se jeho zuřivost zklidňuje, nebo násobí. Prostě doběhl ke dveřím, otevřel je, vyběhl ven a zabouchl za sebou. Nezastavil se, dokud mezi ním a tím domem nebylo alespoň pět bloků.
Nakonec se vyčerpaný Tom, kterého neskutečně píchalo v boku, zhroutil na chodník, lapal po dechu a snažil se neplakat. Co se to sakra stalo? Věděl to, věděl, že to bude špatný nápad, pravděpodobně jeden z nejhorších, jaký kdy měl. Odmítnutí by zvládl, ale tohle… Jeho mysl nebyla zdaleka připravená na to, aby čelila takovým katastrofálním následkům…
Seděl na obrubníku, hlavu měl v dlaních a v rukách si svíral dredy. Slzy se snažily dostat přes pevně sevřená víčka a toužily se dostat napovrch, ačkoli je Tom odmítal pustit ven. Už prolil příliš mnoho slz…
Bill mu řekl, že to bude v pořádku, a on mu věřil. Skoro na vteřinu uvěřil, že se věci skutečně samy propletou do spletence štěstí… Jak byl hloupý. Neexistoval žádný osud, žádný větší plán. Život byl jen krutá svině, která si pro něj připravila jen negativní situace.
Bill žil až v příliš velké bublině, než aby to skutečně viděl…
Tom se konečně zvedl, ani se neobtěžoval oprášit si kalhoty, a pak se osaměle vydal domů do svého zdemolovaného bytu a klejícímu otci.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
