autor: Shibuyainn
Druhý den ráno, když vyučování začínalo, bylo Billovo místo prázdné. Zdálo se, že si toho všiml jen Tom, nikoho jiného to nezajímalo. Prázdné místo jako by se zlověstně ozývalo a vlnilo se po celé místnosti, protože každý náraz působil na Toma jako zvuk kovadliny. Kde byl? Možná udělal nějakou hloupost, když se vrátil domů a zjistil…
Tom zatínal na lavici ruce v pěst, zatínal zuby a snažil se nevrtět. Neúnavně sebou vrtět na židli by jen zvýšilo jeho rostoucí pocit předtuchy a viny.
Tom věřil, že jakmile s Dereckem společně začnou znovu mluvit a ubližovat Billovi, všechno se jako mávnutím proutku vrátí do dřívějšího normálu. Něco mu však v koutku duše vrtalo hlavou a bránilo mu v dosažení cíle – a to vrtání mělo podobu hubeného malého chlapce, který dekadentně nosil oční linky, gel na vlasy a podivné oblečení.
Jeho noha nepravidelně poklepávala o podlahu a Tom se nepohodlně posunul. Měl raději držet jazyk za zuby a o housence nic neříkat: neudělala nic špatného. Dostat se k Billovi prostřednictvím toho malého hnědého stvoření mu teď připadalo poněkud kruté… Ale Dereck říkal, že chce Billovi opravdu ublížit, a housenka byla jedním z mála zdrojů zuřivé vášně, kterou Bill projevoval; všude s sebou tu věc tahal. Tom si na její přítomnost tak zvykl; skoro zapomněl, že to má být jen úkol do školy.
Vloupat se do Billova domu bylo příšerné. Předat vzácnou housenku Dereckovi bylo ještě horší.
„Tohle Bill nadevšecko miluje? To si ze mě děláš prdel… Pořád si myslím, že bychom mu měli zničit kytaru.“
„Věř mi, tuhle věc miluje mnohem víc než kytaru,“ řekl Tom tiše a nedíval se na malou bytost, kterou podle něj chladnokrevně zrazoval.
Dereck se drsně ušklíbl: „Kámo, to je ale zasranej retard. Stejně bychom tu kytaru měli zničit tak jako tak. Nevěřím, že by se mu ten brouk líbil víc než tohle. Chci říct, bože, podívej se na to. Je zasraně hnusná.“
„Není hnusná,“ vyštěkl Tom okamžitě, reflexivně, aniž by přemýšlel o tom, co říká. „Možná jsi jenom idiot.“ Zarazil se právě včas a zmlkl, když si uvědomil, co říká.
Dereck se na něj chvíli díval, a když zjistil, že Tom už nemá co říct, jen pokrčil rameny, ačkoli jeho oči se teď zmenšily na podezřívavé štěrbiny.
„Jak myslíš…“
Tom nedokázal vzhlédnout, jelikož se cítil naprosto zahanbeně. A naštvaně. Velmi naštvaně. Nevěděl přesně proč, věděl jen, že cítí silné nutkání vyrvat Dereckovi z dlaně sklenici s housenkou a nakopat toho zmrda do rozkroku. Ale místo toho přešel ke stojanu s kytarou a přejel prsty po známých křivkách, vzpomínaje na chvíle, které strávil v této místnosti hraním za zvuku Billova hlasu. S Billem se mu tu líbilo mnohem víc než s Dereckem.
Ale to už bylo pryč, to bylo tenkrát, tohle je teď.
A právě teď pro něj bylo nejdůležitější se vrátit.
„Měli bychom vypadnout. Dřív než, však víš… než se vrátí domů jeho máma.“
Dereck přikývl a jeho podezíravost jako by se na místě vypařila.
„Pořád si myslím, že bychom měli rozmlátit tu kytaru.“
„Ne!“ Vykřikl Tom.
Dereck na něj hleděl, jako by ho viděl poprvé v životě, zatímco Tom zhluboka dýchal nosními dírkami a snažil se ovládnout svůj vztek.
„Nech tu kytaru, prostě vypadneme,“ pokračoval Tom tišeji a snažil se znovu uklidnit.
„Jo, pojďme,“ souhlasil Dereck a předstíral lhostejnost, ačkoli se jen stěží ubránil pohledu na svého partnera ve zločinu.
Víc než představa, že by ho chytila Billova máma, ho děsilo, že by přestal ovládat svůj vztek pouhou silou mysli, a proto chtěl co nejdřív vypadnout. Lákavá představa, že by svému znovunalezenému kamarádovi mohl rozbít hubu, začínala být hmatatelná, a Tom nevěděl, jak dlouho ještě dokáže zadržet své končetiny, aby Dereckovi nevrazil pěstí do jeho vysmívajícího se obličeje.
Jakmile vyšel z domu, bylo všechno snazší, a jemný větřík pomohl zchladit Tomovu planoucí náladu. Začal se uvolňovat, stejně jako jeho chování k Dereckovi, a na chvíli se zdálo, že se věci opravdu vrátily do původního stavu.
Až do chvíle, kdy druhý den usedl do školní lavice a zdrcující facku mu uštědřila Billova nepřítomnost. Jak těžká mohla být ztráta jeho zasrané housenky? Jo, okay, měl tu věc rád, ale pořád to byla nepopiratelně nechutná věc z přírody, i když vcelku roztomilá.
Podíval se na Derecka, který seděl klasicky zhroucený na svém místě, ačkoli se mu kolem rtů vyloupl malý úsměv. Tom zahlédl odlesk skla vykukujícího z pod jeho lavice a věděl, že housenka tam statečně sedí mezi drápy draka. Ten pohled Toma silně znechutil a musel odvrátit zrak.
Co měl sakra za problém?
Vždyť to byl jen zasranej brouk.
Prostě to byl jen zasranej brouk.
Nemělo to city.
Bylo to jen… Kde byl sakra Bill?
Jako by slyšel jeho myšlenky, dveře třídy se otevřely a dovnitř nejistě vstoupila shrbená, šourající se postava, která za sebou zavřela dveře. Tom ho téměř nepoznal. Vlasy měl neupravené, oči bez jakéhokoli kosmetického přípravku a oblečení bylo takové… normální. Měl na sobě šedé tričko a své obvyklé roztrhané džíny, i když se zdály být umírněné nedostatkem šokujících faktorů na jeho nositeli.
Bill smutně upíral oči k zemi, když ho učitelka napomínala: „Bille, jdeš pozdě. Prosím, posaď se.“
Bill neodpověděl, jen se pomalu vlekl ke své lavici a ignoroval pohledy spolužáků. Někdo mu položil ruku na rameno a on se pomalu zastavil.
„Jsi v pohodě, Bille? Dneska vypadáš trochu nemocně. Nepodceňuj tu rýmu, ano?“
Nikdo se nepohnul ani nepromluvil. Bylo to, jako by matičku Zemi právě zasáhla apokalypsa. Bill se podíval na učitelku a zdálo se, že je šokován tím, že se v jejích rysech neobjevil ani náznak sarkasmu. Zdálo se to téměř nemožné, ale… učitelka dnes měla dobrou náladu.
Rozhlédla se po třídě, jako by chtěla říct: „Co?“, ale všichni vypadali příliš zaraženě, než aby něco řekli. Ještě nikdy v historii své drogami opojené učitelské kariéry nebyla na studenta milá, natož na toho nejméně oblíbeného a nejosamělejšího ze všech. Bill se dál šoural na své místo a vypadal o něco zmateněji, i když stále hleděl do země a působil ne-billovsky.
Tom měl jen chvilku na to, aby se zamyslel nad učitelčiným podivným chováním, než se jeho myšlenky vrátily k Billovi a Dereckovi. Nakonec se rozhodl, vytrhl ze sešitu kus papíru a zuřivě čmáral tužkou. Pevně ho složil a elegantně ho hodil na Dereckovu lavici. Starší kluk na něj krátce pohlédl, a pak pomalu zmačkaný papír rozložil, aby si přečetl vzkaz:
Co chceš vlastně dělat s tou housenkou???
Dereck se usmál, vytáhl z kapsy propisku, aby spěšně naškrábal odpověď, a pak ji hodil zpátky Tomovi.
Tom papír hrubě otevřel a přečetl si odpověď:
Vezmu ji do lesa za školou a počkám tam na Billa.
Tom papír otočil a napsal: Jak bude vědět, kam má jít? Než ho hodil zpátky a Dereck si ho samolibě přečetl.
O chvíli později Tom papír znovu rozložil a byl ještě zmatenější:
Bude vědět.
Tom se podíval na Derecka, jehož oči byly upřené na něj, a povytáhl obočí. „Bude vědět,“ pronesl Dereck sebejistě a otočil se zpátky k učitelce.
Tom mohl jen hádat, co si Dereck pro Billa připravil.
***
Den se nekonečně táhl jako dlouhý pás nylonu, který se odmítal přetrhnout, až konečně za úlevného povzdechu všech studentů zazvonilo.
Spolužáci se jako jeden muž zvedli a vzrušeně vyrazili z místnosti, mezi nimi i Tom. Měl v plánu se sejít s Dereckem v lese. Byl zvědavý a trochu se bál, co se bude dít. Dereck ho prosil, aby šel, a Tom chvíli váhal, než nakonec podlehl; stále měl problém odolat Dereckovým hlubokým očím a namyšlenému úsměvu.
Najednou, než se zvládl dostat ze dveří, ho však něco zastavilo. Musel se dvakrát a pak třikrát podívat, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Předmět, který upoutal jeho pozornost, nevinně seděl na učitelském stole a vyhříval se mezi všemi těmi rozházenými papíry a učitelskými sračkami.
Vedle jejího kelímku na tužky a sešívačky se těsně krčil ptáček. Malý jeřáb vyrobený z něčeho, co vypadalo jako starý obal od sendviče. Plastový ptáček něco v Tomově paměti rozechvěl a musel se přiblížit, aby si ho lépe prohlédl.
A pak mu to došlo: byl to tentýž pták, kterého viděl, když ho Bill položil na větev stromu v den, kdy ho shodili z kopce. Co dělal tady?
„Můžu ti nějak pomoct?“
Tom trhl hlavou a poprvé si všiml, že na něj zpoza lavice zírá učitelka. Rychle se rozhlédl, což mu napovědělo, že zbytek třídy už odešel a zůstali tu jen oni dva.
„Jen jsem přemýšlel, kde jste vzala toho ptáka, co máte na stole…“
„Našla jsem ho někde ležet. A odkdy se staráš o moje věci na stole?“ Zeptala se s lehkým sarkasmem, který byl opět zpátky.
„Nestarám! Já jen… ehm… přišlo mi divný mít na stole něco takovýho, to je celý,“ vyzvídal Tom a přemýšlel, jestli se mu z ní podaří svými mizernými manipulativními technikami dostat pravdu. Pochyboval o tom, ale bylo důležité, aby to věděl…
„No, já se nikdy neptám na nedostatek věcí na tvým stole, takže se nebudeme zabývat extra množstvím věcí na tom mým, co ty na to?“
„Ehm…“
Tom chvíli tápal a hledal něco, co by řekl, aby se vrátil k meritu věci, aniž by vypadal drze. Učitelka se každou minutou tvářila víc a víc obtěžovaná, a tak se Tom nakonec rozhodl pro řešení, které se zdálo být nejrozumnější hlavně proto, jak šílené bylo: pravdu.
„Okay, fajn, viděl jsem Billa, jak posadil toho ptáka na strom,“ vykoktal ta slova a mluvil velmi rychle, protože věděl, jak hloupě musí znít.
Učitelka otevřela ústa, ale Tom ji předběhl, zoufale se snažil říct všechno najednou, aby se nezbláznil. „Nesnažte se mi namluvit, že to není ten samej, vím, co jsem viděl, a byl to on. Proč jste si ho nechala? Vždyť je to jenom nějaká blbost, kterou udělal nějaký kluk, když se nudil…“
Nastalo krátké ticho, zatímco na něj učitelka zírala. Tom se připravil na fyzický úder, ale naprosto ho vyvedlo z míry, když se začala usmívat.
„Takže, tohle udělal Bill? Hmm…“ promnula si bradu, očividně ponořená do hlubokého zamyšlení. „Vtipný, jak se takový věci stanou…“
„Vtipný? Co je na tom vtipnýho?“
Lehce zúžila oči. „Proč tě ten pták tak zajímá? Nebo je to spíše Bill?“
„Bill mě nezajímá!“ Odfrkl si Tom a tváře mu zuřivě zrudly. „Já jen… chci to vědět!“
Věnovala Tomovi dlouhý vypočítavý pohled, přejížděla očima po jeho lačné, zvědavé tváři a snad se snažila rozhodnout, zda mu odpovědět, nebo ne. Tom si připadal jako na rentgenu u lékaře a snažil se neuhnout pohledem. Nakonec to vypadalo, že si urovnala myšlenky, vzdychla a vzdala se.
„Možná tě to překvapí, ale není to ehm… něco, co bych chtěla říkat každýmu, ale… jsem… ehm… jsem závislá na drogách.“
Poslední tři slova tiše zašeptala a Tom se snažil neprotočit očima. To bylo všeobecně známo: každý den o přestávce ji viděli, jak si balí jointy a o polední pauze si je cpe do pusy. Přesto se Tom snažil zdvořile poslouchat a začínal se sám sebe ptát, proč se sakra vůbec obtěžoval s tímhle zjevně nesmyslným rozhovorem.
„Tak jo, byla jsem venku, víš… um… kochala jsem se výhledem a uviděla toho… toho ptáka, jak sedí na stromě. Byla to ta nejdivnější věc, protože moje babička je vždycky dělávala a dávala mi je. Myslím, že jsem jich měla celou sbírku… stovky. A pak zemřela.“
Učitelka se smutně usmála a podívala se Tomovi přímo do očí. Toma opět zasáhlo náhlé poznání, že za sarkasmem, fňukáním a stěžováním si se skrývá skutečný člověk, který dokáže cítit, smát se a plakat. Upoutala tím jeho pozornost a on čekal, zatímco ona mluvila dál a oči se jí teď trochu leskly.
„Po její smrti jsem je všechny spálila, všechny do posledního ptáčka. Dívala jsem se, jak se kroutí v plamenech… ale neulehčilo mi to. Vlastně mi bylo ještě hůř a věděla jsem, že tam nahoře s Ježíšem vrtí tou svou starou hlavou. Do prdele. Nikdy neměla ráda moje hulení a byla jediná, kdo to kdy věděl. A pak jsem uviděla toho jeřába, jak tam sedí, a bylo to, jako by mi… říkala, že je to v pořádku, víš?“
Najednou se zastavila, popotáhla a odvrátila se.
„Sakra, ani nevím, proč ti to všechno říkám. Na tohle mám terapeuta… Asi bys měl jít, Tome, rodiče se po tobě určitě budou shánět.“
Tom pomalu přikývl, ale nehnul se ani o krok.
„Věříte na osud?“ Zeptal se najednou.
„Cože?“ Zaskřehotala, jelikož její hlas byl teď trochu ochraptělý.
„Osud. Myslíte, že vás osud donutil najít toho ptáka?“
Usmála se, opravdu upřímně, a Tom si pomyslel, že je škoda, že to nedělá častěji.
„Řeknu to takhle, od té doby, co jsem našla tu věc na stromě, jsem se nedotkla trávy. Jestli tomuhle říkáš osud, tak sakra, jo… je to přesně on.“
Tom se na ni poprvé usmál, a konečně pochopil. Bylo to, jako by v jeho mysli začalo svítat, sluneční paprsky pochopení osvětlovaly jeho myšlenky a vnášely smysl do celého světa temného zmatku. Tak dlouho se cítil zmatený, a přesto teď Bill… dokonalý Bill… měl celou dobu pravdu…
Bill.
Do prdele.
„Promiňte, ale musím jít!“ Vyhrkl Tom, vyběhl ze třídy a nechal učitelku, aby za ním zmateně a dojatě zírala. Na rtech jí spočinul úsměv, tiše se zasmála a opatrně zvedla jeřába mezi palec a ukazováček.
„Srandovní děcka…“ zamumlala, když jí po tváři sklouzla drobná slza.
autor: Shibuyainn
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
