autor: Skebe–Neko
Pot–au–feu – je francouzský pokrm z pomalu vařeného masa a zeleniny, obvykle se podává jako dva chody: nejprve vývar a poté maso a zelenina. Pokrm je známý po celé Francii a má mnoho regionálních variací. Nejznámější mají jako hlavní maso hovězí, ale používá se i vepřové, kuřecí a klobása.
První týden utekl jakoby mrknutím oka. I když byla restaurace otevřená jen od úterý do soboty od pěti do půl jedenácté, dny byly přesto krušné, když se všechen čas trávil vařením. Bill a Tom přicházeli do restaurace každý den přesně ve čtyři hodiny, takže měli dost času převléknout se do rondonů, zkontrolovat stav podniku (i když na podlaze nikdy nebylo ani smítko prachu) a připravit se na otevření restaurace. K příjemnému překvapení si Tom všiml, že se Bill spřátelil s Dunjou. Dvojice spolu často chodila na přestávky a pokaždé, když se Bill vrátil, měl na rtech šťastný úsměv.
V sobotu po dalším dlouhém dni v práci seděl Tom opět na pohovce v obývacím pokoji se sklenkou vína v ruce. Nic nepřipomínalo víkend dokonaleji než sklenka (nebo dvě) červeného vína. Bill se opět zavřel ve svém pokoji. Během týdne si Tom všiml, že Bill je spíše ranní ptáče, i když jeho noční zvyky v hotelu rodičů mohly naznačovat něco jiného. Každé ráno vstal brzy, připravil snídani, zapnul kávovar, a když bylo všechno hotové, vzbudil Toma. I když starší z nich nikdy chlapce nežádal, aby mu chystal jídlo, tato ranní rutina společného jídla se stala zvykem a Tom se neodvažoval stěžovat si, protože rozhodně bylo příjemné probouzet se s vůní čerstvé kávy a sedět ráno co ráno před prostřeným stolem.
Když usrkával třetí sklenku vína, ucítil, jak mu v kapse zavibroval telefon. Vytáhl přístroj z kapsy a s radostí hovor přijal, když si všiml, že na displeji bliká otcovo číslo: „Ahoj tati.“
„Ahoj, volám ti, abych se tě zeptal na zítřejší brunch?“ Zeptal se muž na druhém konci telefonu.
„Kdy naposledy jsem vynechal náš nedělní brunch?“ Odpověděl šéfkuchař na otcovu otázku svou vlastní.
„No, v době, kdy jsi natáčel ty epizody, ale předpokládám, že to byla spíše řečnická otázka,“ zasmál se Tomův otec. „Dopadlo natáčení dobře? A co ten poslední podnik, který jsi dával dohromady? Vzpomínám si, že jsi mi říkal, že zdejší zaměstnanci byli dost neochotní spolupracovat, ne?“
„Oh, to je vážně dlouhej příběh,“ řekl mladší a kousl se do rtu, když přemýšlel, jestli má otci o svém černovlasém chráněnci vyprávět po telefonu, nebo počkat na zítřejší setkání, anebo by snad měl vzít chlapce na setkání s sebou? Bylo by kruté nechat ho samotného doma? Tom zavrtěl hlavou a dospěl k závěru; o černovlasém teenagerovi se zmíní až zítra. Nemusel chlapce brát s sebou, Bill nebyl dítě, které je třeba všude s sebou tahat. Určitě se na pár hodin dokáže zabavit i sám.
„Tati, zítra s tebou potřebuju o něčem mluvit,“ řekl Tom. „Nemusíš se bát, je to spíš oznámení než cokoli jinýho a nic se mi nestalo,“ dodal kuchař, když si uvědomil, jak děsivě může jeho první věta otci znít.
„Oh, tak jo, zítra si o tom promluvíme,“ řekl Jörg pomalu a v jeho hlubokém hlase bylo patrné lehké zmatení.
„Tak zítra,“ řekl Tom a ukončil hovor.
Tom položil telefon na konferenční stolek a opřel se o opěradlo pohovky. Oči držel přilepené na blikající obrazovce televize, aniž by ji skutečně viděl. Vůbec nedokázal odhadnout, jak budou rodiče reagovat na zprávu o jeho chráněnci. Buď mohli být velmi šťastní a nadšení z nového talentu, nebo to naopak mohli považovat za ten nejhorší nápad. Tom o sobě věděl, že je někdy až příliš spontánní a že občas dělá šílená rozhodnutí, ale většinou s sebou tato rozhodnutí přinášela jen ovoce. Věděl, že jeho otec tuto stránku svého syna nechápe, protože sám velmi pečlivě zvažoval každé riziko, které v souvislosti se svým podnikáním učinil. Tom se naproti tomu rozhodoval na základě emocí, protože víc než čemukoli jinému věřil svým instinktům. Při racionálním uvažování možná nebylo nejchytřejší vzít neznámého teenagera, aby s ním žil a pracoval v jeho pětihvězdičkové restauraci, ale Tomův instinkt říkal, že je to skvělý nápad. Bill vzbudil v Tomovi zájem hned, jak se s chlapcem seznámil, a když šéfkuchař chlapce přistihl, jak tajně připravuje jídlo, jeho zájem ještě vzrostl. Tom vnitřně cítil, že vzít Billa za svého chráněnce byl dobrý nápad. Co by mu takový vychrtlý klučík jako Bill mohl udělat?
Muž vstal z pohovky a protáhl si bolavé končetiny. Možná by měl jít spát a neplýtvat myšlenkami na věci, které nemohl ovlivnit. S povzdechem vypnul televizi a rozhodl se, že si na chvíli sedne na balkon a dá si cigaretu. Moc nekouřil, ale ten den měl opravdu hodně práce, že si ani nestihl pořádně zakouřit. Zdálo se, že teď je ideální čas na relax s tím malým, jedovatým přítelem.
Tom se posadil do pohodlného křesla a zapálil si cigaretu. Zavřel oči a nechal nikotin proudit svým tělem. Venku bylo ještě teplo, ale na kůži mu tančil jemný vánek. S úsměvem otevřel oči a pozoroval blikající světla města. Město ještě ani zdaleka nespalo, byla přece sobota večer. Než si otevřel vlastní restauraci, patřil k těm, kteří vymetali jeden klubu za druhým a nikdy netrávili sobotní noc sami doma. Teď to bylo jiné. Měl úspěšnou restauraci, luxusní penthouse v centru města a neměl důvod vycházet z domu, aby si zpestřil večer. Všechno měl na dosah ruky. Přesto si čas od času našla cestu do jeho hlavy myšlenka, že by bylo báječné najít někoho, s kým by mohl sdílet ty klidné sobotní večery.
Potáhl si z cigarety a zavrtěl hlavou. Byl ještě mladý. Osmadvacet nebylo tak velké číslo, určitě ještě mohl najít člověka, se kterým by mohl sdílet radosti i strasti. Bylo zbytečné se stresovat něčím, co přijde, až nadejde ten správný čas. Poté, co zhasl všechna světla v místnosti, zamířil do ložnice, kde se svlékl a padl na postel. Nemusel čekat dlouho, než spánek zahalil svým modrým závojem jeho bzučící mysl.
***
Když se Tom druhý den ráno probudil, Bill už byl vzhůru. Muž došel do kuchyně, kde černovlasý chlapec právě připravoval kávu.
„Dobré ráno,“ popřál Tom, když se posadil ke stolu.
„Dobré ráno,“ odpověděl Bill s úsměvem. „Co si dáš k snídani?“ Tom zavrtěl hlavou.
„Za hodinu nebo dvě jdu s rodiči na pozdní snídani, takže nic jíst nebudu,“ odpověděl s omluvným výrazem ve tváři. „Zvládneš to tady sám, ne?“
Bill se zasmál a otočil se, aby se na staršího podíval. „Jo.“
Když bylo hotovo, Bill podal Tomovi šálek kávy a na rtech se mu objevil plachý úsměv. Chlapec se k Tomovi otočil zády a začal se přehrabovat ve skříňkách, aby našel misku. Vytáhl z lednice jogurt a nalil ho do misky. A když do něj přidal müsli, sedl si před Toma a začal jíst.
V kuchyni zavládlo ticho a Tom se horečně snažil vymyslet, jak ho přerušit. Černovlasý chlapec si postupně zvykl na Tomovu neustálou přítomnost, ale stále byl velmi plachý a tichý. Tom věděl, že pod tím tichým zevnějškem se skrývá upovídaný a veselý člověk, ale zřejmě ještě chvíli potrvá, než se chlapec v Tomově přítomnosti oprostí od svých zábran. Jistěže Tom zahlédl záblesk té méně omezené stránky Billa, když se bavili o vaření, ale když mluvili o jiných věcech, Bill byl stále velmi tichý a rezervovaný.
„Dáš si ještě kávu?“ Zeptal se Bill, když strčil talíř do myčky a nalil si šálek čaje.
Tom natáhl svůj šálek směrem k Billovi a řekl: „Jo, díky.“ Bill se otočil a věnoval Tomovi plachý úsměv, když vzal jeho prázdný hrnek od kávy a znovu ho naplnil černou hořkou tekutinou.
Oba si šli sednout na balkon, kde si Bill rád vychutnával svůj každodenní šálek čaje, zatímco mu na kůži tančily sluneční paprsky. Bill se díval dolů na město koupající se ve slunečních paprscích, když si k ústům přikládal vařící šálek. Do Berlína se zamiloval na první pohled. Město bylo plné lidí a života bez ohledu na čas. Dokonce i ranní slunce vypadalo krásnější než kdy jindy, když olizovalo cihlové zdi vysokých budov. Bill si všiml, že se mu po Herrenbergu vůbec nestýská. Celé roky se v tom malém městě a pod lhostejnými pohledy své rodiny cítil jako outsider. Nechápal, proč se k němu rodiče a sestry chovají, jako by byl žebrák, který přenáší mor. Bill jim nikdy nic zlého neudělal, ale možná svou osobnost získal někde v průběhu generací, a to byl důvod, proč mu nerozuměli.
Bill zavrtěl hlavou a usrkl vařícího čaje, zatímco pozoroval město žijící ve spěchu. Cítil se tu šťastný. Tom byl milý člověk, který bral ohled na jeho potřeby a byl skvělý šéf. Zaměstnanci v jeho restauraci byli úžasní, hlavně Dunja, a samotná práce vykouzlila Billovi úsměv na rtech.
Chlapec se otočil na muže, který vedle něj kouřil cigaretu.
„Děkuju,“ řekl chlapec a usmál se na Toma zpoza šálku s čajem. Tom se otočil na Billa se zmateným výrazem ve tváři.
„Za co tentokrát?“ Zeptal se s úsměvem. Bill se začervenal a přesunul pohled na zlatavou tekutinu ve svém šálku.
„Za všechno,“ pokrčil rameny. „Splnil jsi mi můj sen.“ Tom se zasmál.
„Až moc děkuješ,“ řekl. „Ale nemáš zač, a jak už jsem mockrát řekl, dělám to rád.“ Bill se usmál a věnoval mu krátký pohled. Zdálo se, že Tom nechápe, jak velká věc tahle příležitost pro Billa je. A pokud to chápal, tak to alespoň nevyužíval jako zbraň, aby Billa donutil dělat pro něj laskavosti. Chlapec se napil a došel k závěru, že by mu nevadilo dělat pro toho muže laskavosti; Tom mu toho dal tolik, že by mu to Bill rád vrátil, i když nevěděl jak. To nejmenší, co mohl udělat, byla snídaně a káva, které každé ráno připravoval, aby Tom nemusel vstávat příliš brzy nebo chodit do práce s prázdným žaludkem.
***
Tom vystoupil ze zaparkovaného auta a zamířil k obvyklé restauraci, kam chodil na pozdní snídani. Když vstoupil dovnitř, uviděl matku a otce, jak už sedí u kulatého stolu. Přistoupil k rodičům a zvedl ruku na pozdrav, když si svého syna všimli. Dvojice se zvedla ze židlí, aby muže objala. Berta svého syna dlouze objímala a hladila ho po hebkých vlasech.
„Už je to tak dlouho, co jsme se naposledy viděli,“ postěžovala si Berta, když syna z objetí pustila. „Nezhubl jsi?“
Tom se uchechtl a krátce otce objal, když odpovídal: „Ne, spíš jsem kilo nebo dvě přibral.“
Došli si pro talíře s jídlem z bufetového stolu a posadili se.
„Tak o čem jsi s námi potřeboval mluvit?“ Zeptal se Jörg a usrkával horkou kávu.
„Oh, no, minulou neděli jsem vám říkal, že mám pořád moc práce s natáčením,“ řekl Tom a podíval se na rodiče, kteří souhlasně přikývli. „Lhal jsem,“ pokračoval.
„Cože?“ Zeptala se Berta překvapeně. „Co jsi dělal? A proč jsi nám lhal, vždyť ty přece nikdy nelžeš, ne?“ Tom polkl a opřel se o opěradlo židle.
„No, měl jsem hodně práce, ale natáčení už před nějakou dobou skončilo,“ začal Tom rozpačitě, jelikož vůbec nevěděl, jak to má rodičům říct.
„Pamatujete, jak jsem vám říkal o tom posledním hotelu?“ Když rodiče přikývli, Tom pokračoval: „Byl tam jeden kluk. Opravdu milý a profesionální. Jeho rodiče ani sestry si toho kluka nikdy nevšímali a nedokázali ho vůbec ocenit. Pracoval na recepci, ale druhou noc jsem ho přistihl, jak vaří v kuchyni.“ Berta a Jörg si vyměnili významné pohledy; trochu tušili, kam tím jejich syn míří. „Uvařil fakt úžasný jídla,“ pokračoval Tom. „Vážně má talent a učil se na kuchaře a tak, ale jeho otec Gordon mu nedovolil ani vstoupit do kuchyně. Nicméně jsem to tam obrátil vzhůru nohama, ale když jsem se vrátil, rodina toho chlapce poslala zpátky na recepci. Rozhodně neměli v plánu ho nechat vařit, takže jsem… hopřijaldosvojíkuchyně.“ Poslední slova řekl tak rychle, jak jen dokázal, a rodičům chvíli trvalo, než pochopili, co jejich syn vlastně řekl.
„Ty sis ho vzal k sobě?“ Zeptala se Berta a zmateně pozvedla obočí.
„Přijal jsi ho do svojí restaurace?“ Pokračoval Jörg a tvářil se stejně zmateně jako jeho žena. Tom přikývl.
„Ale než začnete něco namítat, musíte vědět, že Bill – mimochodem, jmenuje se Bill – je úžasný kuchař, možná lepší než já v jeho věku, a že má v kuchyni jedinečný přístup. Má vášeň pro jídlo, a když vaří, je jasně vidět, že do toho dá ze sebe všechno,“ řekl Tom rychle. „Ten kluk má talent a já mu chtěl dát příležitost, aby ukázal, co v něm je.“ Jörg zavrtěl hlavou a třel si čelo. Berta zamyšleně hleděla na svůj talíř a strčila si do úst kousek omelety.
„Co když ti ten kluk zničí pověst?“ Zeptal se Jörg. „Zamyslel ses nad všema rizikama; všechno, co by mohlo následovat po tomto rozhodnutí?“ Tom si povzdechl. Věděl, že jeho otec nad těmi riziky rozhodně přemýšlel.
„Ne,“ odpověděl Tom upřímně. „Přemýšlel jsem o všech možnostech, co by z toho mohly vzejít. Mohl bych otevřít další restauraci, kde by Bill mohl být šéfkuchařem. Okay, ten plán je někde hodně v budoucnu, ale víš, že o otevření další restaurace sním už roky! Vůbec jsem o tom nějak nepřemýšlel, protože jsem nenašel vhodnýho šéfkuchaře, který by dokázal dělat jídla na stejný úrovni jako já, ale Bill! S trochou tréninku bude úžasnej!“
„Typický Tom,“ zavrtěl Jörg hlavou a jeho tón byl napjatý. „Vůbec nepřemýšlíš o rizicích, jen o mož-“
„Jörgu,“ zapojila se do hovoru Berta. „Tom má svoje důvody a je to dospělý muž, musíme jeho rozhodnutí respektovat a přijmout, i když nám přijdou jako naprosté chyby.“
„Díky, mami,“ řekl Tom s úsměvem. Doufal, že pokud bude mít jeho otec problém tuhle věc přijmout, bude Berta na jeho straně. To byl jeden z důvodů, proč chtěl celou záležitost probrat z očí do očí, protože pak Jörg nemohl celý rozhovor ovládnout svými názory.
„Jestli chcete, můžete příští týden přijít na jídlo do mojí restaurace,“ navrhl Tom, „nebo přijďte po zavíračce a já přemluvím Billa, aby vám něco uvařil, abyste viděli, jak je ten kluk báječnej!“
„Přijdeme,“ řekl Jörg. „Chci se na vlastní oči přesvědčit, že je ten kluk tak dobrý, jak říkáš.“ Tom protočil očima, ale přikývl.
Trojice pokračovala v jídle a změnila téma z Billa na Jörgovy hotelové záležitosti. Berta jim vyprávěla nejnovější drby o svých přátelích a známých, i o svých ručních pracích, kterým se ráda ve volném čase věnovala. Berta byla povoláním švadlena, ale k práci ve zmíněném oboru se dlouho nedostala, protože se provdala za Jörga Trümpera a měla s ním dítě. Během Tomových prvních let se rozhodla být matkou v domácnosti, a protože Jörg byl ve svém oboru úspěšný, ani se neobtěžovala shánět práci. Veškerý svůj čas věnovala ručním pracím, společenskému životu a svému synovi. V dnešní době žena trávila většinu dní s přáteli a vínem, s manželem na jeho služebních cestách a doma u šicího stroje. Čas od času pro své přátele na zakázku ušila koktejlové šaty nebo noční košilky, ale rozhodně se tím neživila. Jörg byl chlebodárce, nosil domů i spoustu dalších věcí a o peníze nikdy neměli nouzi, takže Berta nemusela ztrácet čas prací a užívala si svůj volný čas podle svého.
***
Tom se vrátil domů po několika hodinách strávených na jídle a doma našel Billa s vysavačem. Tom se zasmál a zavolal na černovláska, aby jej pozdravil.
„Ahoj!“ Odpověděl mu Bill hned se šťastným úsměvem. Vypnul vysavač a odnesl ho zpátky do skříně, kde byly všechny ostatní prostředky na úklid. „Uklidil jsem všechny pokoje, jenom ten tvůj ne, protože jsem nevěděl, jestli se můžu dotýkat tvých věcí.“ Tom se usmál.
„Myslím, že si svůj pokoj dokážu uklidit sám,“ řekl Tom a zakoulel očima. „A vůbec, nemusíš tady uklízet. Mohl jsem zavolat do úklidový firmy a požádat je, aby sem poslali někoho, kdo to tu uklidí.“ Bill zavrtěl hlavou.
„Baví mě uklízet a ty jsi toho pro mě udělal tolik, že tohle je to nejmenší, co můžu udělat,“ odpověděl Bill.
Tom se uchechtl, ale nehádal se. Pokud chtěl Bill uklidit celý byt, a tím to Tomovi splatit, sotva měl sílu se hádat; věděl, že by to bylo zbytečné. Bill se rozhodl být Tomovi zavázán a bylo zbytečné snažit se ho přesvědčit o opaku.
Tom chvíli přemýšlel, jestli by neměl Billovi říct o svém plánu, že chce rodiče pozvat na jídlo které pro ně měl uvařit, ale rozhodl se jinak. Bill by se kvůli tomu nejspíš příliš stresoval, takže možná byl lepší nápad to chlapci říct až v den, kdy se to skutečně stane, aby si s tím zbytečně nelámal hlavu dřív, než bylo skutečně nutné.
Tom poplácal Billa po rameni a posadil se na pohovku. Zapnul televizi, opřel se o opěradlo pohovky a zvedl nohy na stolek. Za hodinu nebo dvě možná Billa přemluví, aby se s ním šel najíst a na nákup, ale právě teď chtěl odpočívat na svém gauči a sledovat televizi.
autor: Skebe–Neko
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
