autor: Daissa
„Haló?“ Odpověděl.
„Ehm, ahoj,“ řekla ta osoba.
Tentokrát Bill nehodlal šetřit slovy. „Četl jsi můj vzkaz?“ Zeptal se napřímo.
„Jo. Jak to víš?“
„Tipuju.“
Nastala chvíle ticha. Bill najednou zapomněl, co chtěl říct.
„Takže, jak se jmenuješ?“ Začal.
„Tom.“
„Tom, jak dál?“
„Hele, ani nevím, jak se jmenuješ ty.“
„Oh. Já jsem Bill.“
„Bill, jak dál?“
Ke svému překvapení se Bill skutečně krátce zasmál. „Co kdybychom si svoje příjmení prostě neřekli?“
„Tak jo.“
Ten chlap se choval podivně nenuceně na člověka, který odpovídá na podělaný inzerát ohledně sexu. Bill krátce zauvažoval, jestli to tenhle Tom dělá pořád, než tu myšlenku zavrhl. Tiše se nadechl, obrnil se odhodláním a stal se profesionálem.
„No, to, co jsem napsal na záchodech, jsem myslel vážně. Mám však podmínky.“
„Okay.“
„Kolik ti je?“ Připravil se na lež.
„Je mi dvaadvacet,“ odpověděl Tom.
To znělo dost uvěřitelně, protože skutečně zněl zhruba na tento věk. Ale pravdu zjistí, až Toma uvidí naživo. Pokud ho vůbec uvidí.
„Kolik je tobě?“ Zeptal se pak Tom, čímž ho překvapil.
„Dvacet…“
Tom musel zaslechnout jeho nevyslovenou otázku, protože se zasmál a řekl: „No, musíme se přece ujistit, že už nejsi pod zákonem.“
Bill byl stále zmatený tím jeho bezstarostným tónem. „Děláš to často?“ Zeptal se podezřívavě. Vůbec si nebyl jistý, jestli by to bylo dobře, nebo ne. Na jedné straně zkušenost, na té druhé, kdo ví, co by se mu mohlo stát.
„Ne, nedělám.“
Znělo to upřímně, ale Bill byl příliš unavený, než aby to analyzoval. Znovu se začal chovat věcně.
„Okay, tak bychom si asi měli domluvit místo schůzky. Chci si chvíli popovídat.“
„Naprosto v pohodě,“ řekl Tom lehce. „Kde se chceš sejít?“
Bill potlačil nutkání zpochybnit Tomovu podivnou poslušnost a řekl: „Předpokládám, že chodíš do KCC?“
„Jo.“
„Okay, víš, kde je to posezení z boku budovy E, kde jsou automaty?“
„Jo.“
„Můžeš tam být kolem – oh, počkej, kdy ti zítra končí vyučování?“ Koneckonců, někteří studenti končili až po čtvrté, ne-li později.
„Moje poslední přednáška končí ve tři čtvrtě na tři.“
„Mmm, moje končí o půl třetí. To je v pohodě, myslím…“
„Určitě?“
„Jo, to je fuk. Stejně nikam nespěchám.“
„Tak jo… Myslím, že jsme teda domluvený. Tak se uvidíme.“
„Okay,“ pronesl Bill nečekaně napjatě. „Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Přejel prstem po displeji a podruhé toho dne na něj několik okamžiků zíral, i když tentokrát s prázdným výrazem místo nedůvěry. Chtěl to udělat? Jestli mu na tom Tomovi nebude nic vadit, pak se s ním vyspí a možná už to bude zítra touhle dobou. A večer už nebude panic…
Nechtěl ani pomyslet, že by chtěl Tom něco víc. Myslel si, že je naprosto zřejmé, že jde o vztah na jednu noc; nemluvě o tom, že to výslovně napsal i ve svém vzkazu.
Jedna jeho část se nad tou situací opět povinně zamýšlela a zdůrazňovala mu, aby se na Toma zítra vykašlal, a pak už mu nikdy nezvedl telefon.
Ne, řekl si nakonec. Tom působil jako milý člověk.
Jenže to je právě ono, řekl ten hlásek. Rozhodně působil mile, že? Možná až příliš mile. Možná tě chtěl ukolébat do falešného bezpečí.
„Nech toho,“ řekl Bill tiše, ale rozhodně. „Jdu do toho.“ Podíval se na svůj výpis hovorů. Telefonát trval pouhé dvě minuty, a přesto se toho tolik změnilo. Položil telefon zpátky na stolek a vrátil se ke sledování televize.
***
Další den byl Bill neuvěřitelně nervózní. Ale také vzrušený.
Procházel pátečními hodinami matematiky a mezilidské komunikace, ale absolutně se nesoustředil. Naštěstí byl dobrý student, jinak by se v tom opravdu plácal. Jeho noha se nepřestávala klepat nebo se třást, i když naštěstí ne tak hlasitě, aby to někoho rušilo.
Nebyl moc nadšený, že bude skoro hodinu čekat v kampusu, ale tohle bylo důležité. Bude Tom opravdu milý kluk? Někdo, komu by byl ochoten dát své tělo? Bill už vymýšlel, jak ho odmítnout, nebo výmluvy pro případ, že by mu své tělo dát nechtěl.
Během čekání došel do velkého studentského centra a koupil si ledovou moka kávu. Usrkl z ní a zamířil zpátky ke stolku, u kterého seděl a který byl částečně ve stínu.
Čas strávil procházením domácích úkolů, čmáráním na zadní strany starých testů a obsedantním kontrolováním času na telefonu.
Zatímco zrovna kreslil něco jako květinu – odmítal si přiznat, že je to květina –zaslechl z levé straně kroky. Už předtím propadl falešným poplachům, ale tyhle kroky byly zřetelnější, a na rozdíl od těch před tím, se tyhle blížily. Zvedl hlavu.
Několik metrů od něj váhavě postával opálený mladík oblečený do volného tmavého oblečení. Měl černé cornrows, které mu visely pár centimetrů pod ramena, a ve spodním rtu se mu leskl kroužek. Měl tmavě hnědé oči.
Bill na něj hleděl bez mrknutí oka a chvíli vůbec nevnímal. Rychle zavřel ústa a srovnal a nahodil poněkud normálnější výraz. Ani si nevšiml, že se na něj ten chlapec dívá s podobným výrazem.
„Ty jsi Bill?“ Zeptal se ten druhý.
„Jo,“ usmál se maličko Bill. „Tom?“
„Jo.“ Tomova ramena se uvolnila. Přešel naproti Billovi, kam se posadil a položil si překřížené ruce na stůl.
Billův mozek byl přetížený, protože tohle mu připadalo jako rande. Ale ne, ne, ne. Tohle byla obchodní schůzka; Tom dostane sex bez jakýchkoli závazků, a Billovi se dostane uspokojení, že je z toho konečně „venku“. Nemohl si teď dovolit citově ochabnout.
„Uvědomuješ si, proč jsi tady, že?“ Zkontroloval.
„Jo,“ řekl Tom pevně.
Nastala chvíle ticha, v níž si chtěl Bill skutečně ověřit, že Tom ví, o co tu jde, ale nedokázal se přimět k tomu, aby ta slova zformuloval. Už tak se choval jako děvkař.
„Takže tě chci trochu poznat,“ řekl a upřel na chlapce naproti sobě pohled.
„To naprosto chápu.“
To Billa na vteřinu zarazilo, ale pokračoval: „Co chceš jednou dělat?“ Krásná, obecná otázka.
„No, to ještě tak úplně nevím. Dodělávám si titul z obchodu, což by mělo vést ke spoustě pracovních nabídek. Nevím, možná účetnictví nebo tak něco. Mám docela rád čísla.“
„Vážně?“ Billovo obočí vystřelilo vzhůru. Pro člověka, který nesnášel matematiku a čísla, to byla šílená představa.
Tom se pobaveně usmál. „Hele, nejsem žádnej šprt nebo tak něco. Prostě mě to baví.“
„Hm…“ řekl Bill. „Já studuju antropologii. Víš, zkoumání lidí a společnosti.“ Nebyl si jistý, proč to říká, a jestli to Toma vůbec zajímá. „Mám rád historii,“ dokončil rozpačitě.
Ale Tom přikyvoval. „Vlastně,“ řekl, „co mě opravdu baví, je plavání. Na střední škole jsem byl v plaveckým týmu,“ pokrčil rameny. „Ale tím se člověk asi neuživí.“
„Mm,“ přikývl Bill soucitně. „Co rád děláš?“ Všiml si, že tyhle otázky zní dost mechanicky.
„Kromě plavání?“ Usmál se Tom. Bill si připadal trochu hloupě, že se ptá na takové věci. Ale Tom pokračoval: „Ehm, trávím čas s přáteli, poslouchám hudbu, občas hraju videohry…“
„Oh…“ Bill znovu přikývl. Zdržel se odpovědi a čekal, až ho Tom vyzve.
Což se také stalo. „A co ty?“
„No, rád čtu… dívám se na televizi, trávím čas na internetu…“
„Chodíš někdy ven?“ V Tomově chování bylo cosi hodnotícího.
„Občas jo. Stále mám pár přátel ze střední, se kterými občas zajdu na oběd.“ Tohle už pro Billa zabíhalo do osobní roviny, a tak se odmlčel a podíval se stranou.
Opravdu tu nechtěl sedět a vyprávět celý svůj životní příběh, a tak řekl: „Hele, myslím, že jsi milej, a jestli do toho máme jít, tak mám ještě jednu podmínku…“
„Proč to děláš?“ Přerušil ho Tom.
Bill se okamžitě postavil do obranné pozice. „Do toho ti nic není.“
„Já tě nesoudím, jsem prostě zvědavý.“
„Protože – protože prostě chci,“ gestikuloval Bill trochu podrážděně.
Tom nejspíše něco vycítil, protože se přestal vyptávat.
Bill vydechl. „Každopádně to chci udělat u sebe doma. Z… bezpečnostních důvodů.“ Když to řekl, nejistě se zadíval na desku stolu.
„Jo, v pohodě.“ Tom se opět podřídil.
Bill vstal a posbíral svoje věci. „Takže půjdeme?“ Bojoval sám se sebou, aby si udržel odhodlání.
„Ehm…“
„Co?“ Podíval se na něj překvapeně Bill. Bylo snad něco špatně?
„Myslíš, že bychom se mohli sejít ještě jednou? Však víš, ještě trochu více se poznat.“
„Ale…“ Bill tomu nemohl uvěřit. „Proč?“ Dostal ze sebe.
Tom pokrčil rameny a naklonil hlavu. „Protože prostě chci,“ maličko se usmál.
Bill na něj zíral s výrazem, který jasně říkal, že se mu ten nápad moc nelíbí.
„Hele, jen ještě jedno setkání. Pak to můžeme udělat.“ Pak se Tom zatvářil trochu nejistě. „Teda… pokud už nepřemýšlíš o někom jiným, tak určitě.“ Mávl rukou směrem k Billovi.
Bill svraštil obočí. Pravdou bylo, že Tom byl pravděpodobně jeho nejlepší volbou. Ale nechtěl mu dopřát to uspokojení a přiznat mu to.
Dramaticky si povzdechl. „Okay, fajn,“ řekl neochotně. „Ale zítra a v neděli pracuju.“
„Oh? A kde pracuješ?“
Bill po něm střelil dalším nedůvěřivým pohledem. Co to s tím klukem bylo? „Ve Walmartu.“
„V kolik končíš? Já o víkendech nepracuju.“
„Pracuju od deseti do čtyř.“
„Okay, tak co kdybychom se v neděli sešli v Dunkin‘ Donuts?“
Bill potlačil smích. „V Dunkin‘ Donuts?“ Pak mu to došlo. „Proč ne zítra?“
„Mám nějakou práci,“ řekl Tom tajemně.
„Okay, napíšu ti v kolik,“ řekl Bill a zvedl se. Měli by se snad obejmout? Podat si ruce?
„Tak jo,“ usmál se Tom. „Tak se uvidíme.“
Bill rastovi věnoval poslední nejistý pohled, otočil se a zamířil k parkovišti.
Tohle se nemělo stát.
autor: Daissa
překlad: Lauinka
betaerad: J. :o)
