La cuisine de l’amour 20.

autor: Skebe–Neko

Créme Brûlée – je dezert skládající se z custardu – variace pudinku (žloutky, smetana, cukr) a karamelové krusty na povrchu. 

Billovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je zpátky v hotelu svých rodičů, a ne v Tomově prostorném bytě. Chvíli zíral do stropu, než uslyšel, jak někdo bouchá na dveře.
„Bille, vstávej!“ Zakřičel na něj zpoza dveří jeho otec svým typickým rozmrzelým hlasem. Chlapec se zhluboka nadechl a vyfoukl vzduch skrze rty, až se mu nafoukly tváře. Vstal z postele a usykl, když ucítil bolest v zádech. Ta matrace rozhodně nebyla tak dobrá jako Tomova postel. Černovlásek si protáhl bolavé končetiny a prokřupal záda. Před přestěhováním do Tomova bytu nikdy netrpěl bolestmi zad ani ztuhlými končetinami, ale jeho tělo si během krátké doby zvyklo na lepší postele v Tomově bytě.
Poté, co se Bill oblékl a vyčistil si zuby, odšoural se do kuchyně. Jeho otec už netrpělivě čekal a opíral se o kuchyňskou linku.

„Dal sis načas,“ zavrčel nespokojeně a Bill sklopil zrak.
„Promiň,“ zamumlal tiše a zadíval se na své boty. „Tati, přemýšlel jsem o menu…“
„Ne,“ přerušil ho Gordon. „Nechci žádný z tvých drahých luxusních jídel. Budeš se držet našeho jídelního lístku a budeš dělat jídla, která na něm jsou.“ Bill si zhluboka povzdechl a přikývl. „Netvař se tak kysele, tohle jsi přece chtěl,“ vyštěkl Gordon, než odešel z kuchyně a nechal syna o samotě. Bill zhluboka vydechl a opravdu měl chuť praštit hlavou o pult.
Toho dne si Bill připomněl, jak málo zákazníků do hotelu vlastně chodilo. Za celý den neudělal víc než dvě jídla. Po zbytek času drhnul kuchyň do čista, a dokonce vyčistil i troubu. Měl pocit, že vlastně nemá co dělat. Většinu dne musel sedět na stoličce a znuděně nehty ťukat do pultu. Nevýhodou bylo, že měl až příliš mnoho času zaobírat se svými myšlenkami, kterých měl spoustu.

Většinou myslel na Toma a na to, co asi právě teď dělá. Zda trávil čas se svými přáteli. Nebo byl doma sám? Jestli si pravidelně dělal snídani, nebo opět jídlo zanedbával. Bill zavřel oči a nechal se unášet vzpomínkami na Toma. Na jejich společné chvíle u jídla, kdy od něj Tom nedokázal odtrhnout oči. Na brunetovu ospalou tvář, když spal dopoledne dlouho. Na pocit rozkoše, který se zmocnil celého jeho těla, když Tom pohyboval svým tělem proti jeho a oba je hnal k ohromujícímu vyvrcholení.
Bill cítil, jak se jeho tváře rozpálily, když si vzpomněl na společné chvíle s brunetem mezi přikrývkami. Tom byl vždycky tak ohleduplný a přinášel mu tolik rozkoše, kolik jen mohl. Tomův lehce mozolnatý, dlouhý prst byl proti jeho hebké kůži naprosto božský. Ale teď bylo všechno pryč. Všechno to zahodil ve chvíli, kdy odjel se svou sestrou zpátky do rodného města. Bill zavrtěl hlavou. Neměl by tu jen tak stát a utápět se v sebelítosti. Rozhodl se sám a teď musel nést následky. Snad to všechno povede k něčemu pozitivnímu. Možná se časem naučí užívat si života v tomto malém městě, v hotelu, který patřil jeho rodičům.

***

Když Tom v úterý dorazil do práce bez Billa, vyvolalo to mezi zaměstnanci spoustu otázek. Ačkoli dřív, než zaměstnanci šéfkuchaře stačili zbombardovat otázkami, shromáždil je všechny v jídelně.
„Okay, určitě máte všichni spoustu otázek, proč se mnou Bill není,“ začal šéfkuchař velmi sevřeným hlasem. „Chápu, že chcete vědět proč, takže vám to řeknu. Bill se vrátil do Herrenbergu. Ale než po mně začnete střílet všechny ty otázky nebo mi říkat, že je vám líto, že já a Bill už nejsme spolu, upozorňuju vás, abyste v žádným případě nedělali ani jedno, ani druhý. Nechci žádný soucitný pohledy, žádný otázky, a už vůbec ne konejšivá objetí. Nechte si svoje myšlenky pro sebe a dělejte svou práci jako vždycky. Nic se nezměnilo.“ Všichni zaměstnanci přikývli, i když byli trochu zmatení, ale nikdo se neodvážil Toma zeptat, jak se cítí. Ne že by o to Tom vlastně stál. Nepotřeboval od svých spolupracovníků soucit ani žádné poplácávání po zádech. Na chvíli se chtěl ztratit ve své práci a zapomenout na všechno ostatní. Jak řekl, nic se nezměnilo. Museli udržet restauraci v chodu bez ohledu na situaci a Tom prostě neměl čas truchlit nad Billovým odchodem. Na to bude mít dost času doma. Restaurace byla místem, kde mohl zapomenout na všechny starosti a soustředit se na to, co měl před sebou.

Zrovna když si Tom chtěl oddechnout, že nikdo nevytahuje Billovu nepřítomnost, Dunja se opřela zády o zeď. „Jak to myslíš, že se Bill vrátil do Herrenbergu?“ Zeptala se blondýnka a vyzývavě si založila ruce v bok. „Proč by se vracel?“
„No, Bill se prostě rozhodl odejít,“ vyhrkl Tom, „a já s tím nemohl nic dělat.“ Žena nevěřícně pozvedla obočí.
„To snad nemyslíš vážně! Co jsi sakra provedl, žes ho donutil odejít?“ Tom šokovaně otevřel ústa.
„Co prosím?“ Zeptal se se zamračením.
„Jo. Co jsi sakra provedl, že jsi Billa donutil odejít?“ Zopakovala žena svou otázku. „Ještě nedávno si tady Bill plul jako na obláčku, všechno bylo víc než v pořádku, a najednou se naprosto bez varování rozhodne odejít? To vůbec nedává smysl. Jediná možnost je, že jsi něco provedl.“ Tom se dutě zasmál.
„No, díky za důvěru,“ odtušil a zavrtěl hlavou. „Jen tak pro tvou informaci, přijela ho vyzvednout jeho sestra a on se pak rozhodl s ní odjet a opustit mě. Nebyl jsem to já, kdo Billa vyhnal. Rozhodl se sám a prostě šel. Nemám nejmenší tušení proč, takže kdybys byla té lásky a sklapla, protože nechci poslouchat žádný z tvých obvinění, který v žádným případě není moje vina.“ Tom na ženu zvedl obočí, než se odpotácel ke svému autu, aniž by si všiml, že je stále v rondonu.

Po příjezdu do garáží v dolním patře budovy se už nedokázal udržet. Opřel si hlavu o volant a cítil, jak celé jeho tělo ovládly vzlyky. Věděl, že Dunja chce pro svého přítele jen to nejlepší, ale přesto ho bolelo, že si jeho podřízená myslela, že Billovi ublížil tak moc, že se nakonec rozhodl odejít. Tom byl samozřejmě jenom člověk, ale nikdy, nikdy by Billovi neublížil a nevyhnal ho. Tohle by Dunja měla dobře vědět. Tom by Billovi klidně snesl i modré z nebe, kdyby to znamenalo, že nikdy neodejde, ale co teď mohl dělat? Jistě, mohl se vydat do Herrenbergu a prosit Billa, aby se vrátil, ale neexistovala žádná záruka, že by s ním odjel i podruhé. Bill se rozhodl odjet. Rozhodl se opustit Toma z vlastní vůle a on do toho neměl co mluvit. Musel Billovo rozhodnutí respektovat. Nezáleželo na tom, jestli Tom považoval jeho rozhodnutí za špatné nebo správné, protože nakonec to nebyla jeho volba. Pokud chtěl Bill odejít, kdo byl Tom, aby mu říkal, aby zůstal?

Brunet vstoupil vyčerpaně do svého bytu a na chodbě ze sebe shodil všechno oblečení, než se odšoural do svého pokoje. Byl unavený. Nevěděl, jestli je to tím, že jeho noci byly plné nočních můr o Billově odchodu, nebo tím, že v posledních dnech truchlil a plakal víc než kdykoli předtím. Přesto hned, jak došel domů, padl do postele a ležel tam a zíral do stropu, dokud neusnul. Ani té noci se nevyhnul nočním můrám, v nichž ho Bill znovu a znovu opouštěl. Někdy se ten krásný chlapec změnil v tak krutého, že tomu nemohl ani uvěřit, a křičel na zničeného muže urážky, zatímco jeho sestra se vedle něj smála.

***

Týden ubíhal neskutečně pomalu. Bill si ani nepamatoval, jak pomalu čas v jeho rodném městečku plyne. Jako by se minuta v Herrenbergu rovnala pěti hodinám v Berlíně. Po několika dnech se Bill zoufale pokoušel navázat rozhovor se sestrami, ale odpovědí mu byly jen chladné nebo zmatené pohledy. Dříve si Bill ani neuvědomoval, jak moc si zvykl si s Tomem povídat o všem možném. Samozřejmě, že o většinu konverzace se postaral Tom, ale bylo příjemné poslouchat, když někdo všechna svá slova věnoval jen jemu. Teď už toto potěšení neměl. Ani ve dnech, kdy seděl v kuchyni a připravoval tři jídla denně, v dobrém případě jedno z nich pro sebe, ani v noci, kdy ležel na nepohodlné posteli a zíral do stropu. Rozhodně nepřipadalo v úvahu, že by chlapec chodil trávit svůj neexistující volný čas někam ven. Musel být v hotelu od rána do večera, i přesto, že tam skoro žádní hosté nebyli.

Bill přišel na to, že se mu po Tomovi stýská každým dnem víc a víc. Zdálo se, že každá pomalu uběhnutá vteřina mu přinesla novou vzpomínku na toho muže. Zdálo se, že každé sebemenší šustnutí mu nějakým způsobem připomnělo televizního kuchaře, který přijel do hotelu jeho rodičů a vzal chlapce s sebou vstříc novým dobrodružstvím na svém bílém koni. A každým dnem se začal ujišťovat, že o svém rozhodnutí vrátit se do Herrenbergu pochybuje víc a víc. Důvody, které mu tehdy připadaly tak komplikované, mu najednou připadaly lehčí než vzduch, když vzpomínal na svůj život v Berlíně.
Černovláskova matka otevřela dveře kuchyně a vstoupila dovnitř. „Ahoj,“ řekla žena trochu rozpačitě. Bill věnoval matce nucený úsměv.
„Ahoj,“ odpověděl chlapec, opřel se lokty o linku a cítil se znuděně.
„Jen jsem ti chtěla poděkovat za to, že ses vrátil,“ řekla žena trochu strnule a koutky úst jí roztáhl malý nucený úsměv.
„Mm,“ odpověděl chlapec a zíral přímo před sebe.
„Patříš sem k nám,“ řekla Simone a natáhla se, aby syna poplácala po rameni. Vypadala poněkud nesvá, než opět rychle zamířila ke dveřím.

„Mami,“ řekl Bill tiše, když žena otevřela dveře kuchyně.
„Ano?“ Zeptala se Simone a s očekáváním se na syna otočila. Bill svraštil obočí a chvíli přemýšlel, zda má svá slova říct nahlas, nebo ne. Zhluboka si povzdechl a už se skoro chystal mávnout rukou na znamení, že o nic nejde, přesto se rozhodl jinak.
„Proč se ke mně chováte takhle?“ Zeptal se chlapec a zvedl obočí. „Vždycky ses kolem mě chovala rozpačitě, Carla a Ella mě nikdy neměly rády a táta mnou zřejmě vyloženě pohrdá.“ Simone se rychle zatvářila ještě rozpačitěji a svraštila obočí.
„Určitě jsme…“
„Mami, prosím,“ řekl chlapec a věnoval matce prosebný pohled. „Řekni mi, prosím, co jsem udělal, že mě nenávidíš?“ Simone se kousla do rtu a zamumlala něco o nějaké práci, kterou musí ihned dodělat, a zmizela z kuchyně. Bill si zhluboka povzdechl a zabořil tvář do dlaní. Zdálo se, že nemá smysl čekat na odpovědi. Kdyby věděl, co způsobuje všechny ty třenice, mohl by se to pokusit nějak změnit. Ale on neměl nejmenší tušení, co udělal, že se k němu rodina chová tak chladně. Od dob, co si pamatoval, na něj otec hleděl s naprostým odporem v očích. Proto mu připadalo zvláštní, že by mohl takhle malý Bill udělat něco tak strašného, aby ho rodiče tolik nenáviděli.

Otázky, proč ho jeho rodina nemůže vystát, ho neustále pronásledovaly. Každou noc se převaloval v posteli a snažil se usnout, aniž by našel chvilku klidu. Snažil se ty otázky vytěsnit z hlavy. Nikdy předtím neuvažoval o tom, proč ho rodina tolik nenávidí. I když tušil, že semínko všech jeho otázek zasel Tom, který se ho na tyhle věci ptal a divil se jim. Než se objevil Tom, nikdy nepřemýšlel o svých těžkých životních podmínkách, i když možná proto, že věděl, že je nemůže nijak změnit, a kdyby nad těmi věcmi hluboce přemýšlel, nejspíše by mu způsobily jen trápení. Ale teď když přičichl k lepšímu životu, se vynořily i otázky. Bill si zhluboka povzdechl. Možná bylo načase smířit se s tím, že se nikdy nedozví proč.

Během následujícího týdne se v hotelu objevilo pár nových zákazníků. Ohlasy na jídlo byly o poznání lepší než na jídlo předtím, ale Bill měl stále pocit, že by všechno mohlo být ještě lepší. Věděl, že kdyby změnili jídelní lístek, dostali by do malé hotelové restaurace ještě více lidí.
Bill několik dní váhal, než sebral odvahu a rozhodl se o tom promluvit se svým otcem. Gordon vstoupil do kuchyně z jídelny a vypadal o něco spokojeněji než obvykle. V restauraci bylo nejméně půl tuctu zákazníků a pár z nich si dokonce zarezervovalo pokoj. Hotel pomalu povstával z popela.
„Tati,“ řekl Bill. Gordon zvedl pohled k synovi a povytáhl obočí.
„Jo?“ Zeptal se napjatým hlasem.
„Napadlo mě, že bychom možná mohli znovu přehodnotit změnu jídelního lístku,“ řekl Bill klidným, lehce nejistým hlasem.
„Ne,“ řekl Gordon ostře. „O tomhle jsme se už bavili a já ve svým hotelu nechci žádný tvoje luxusní francouzský vymoženosti!“ Bill si zhluboka povzdechl, ale tentokrát nehodlal ztichnout dřív, než Gordon odsouhlasí, že si ho alespoň vyslechne.
„Ale tati, mohli bychom mít mnohem víc zákazníků, kdyby-“
„Ne!“ Zakřičel Gordon a sevřel ruce v pěst. „Ty jsi snad hluchej nebo co? Když řeknu ne, znamená to ne! Myslíš si, že jsi lepší než já, jenom proto, že jsi chvíli pracoval v restauraci toho příšerně slavnýho šéfkuchaře, ale něco ti řeknu, jsi jen úplně zbytečnej, bezpáteřní spratek, ze kterýho nikdy nic jinýho nebude!“ Bill cítil, jak jeho obličej zrudl a začaly ho pálit oči, takže musel uhnout pohledem. „Hm, a teď jako začneš bulet, jo? Klasika, vždycky jsi byl trochu cimprlich,“ zahučel Gordon. „Už odmalička jsi byl taková…. Taková myš! Nikdy z tebe nevyroste opravdovej chlap! Jak jsi mohl tak dlouho přežít v Berlíně, to je pro mě naprostá záhada! Možná, že ten tvůj slavnej kuchař za tebe všechno dělal a tys ho jen slepě následoval a dělal, co chtěl! Stejně ani nevím, proč tě ten kretén chtěl mít u sebe, nejspíš jen proto, aby si měl s čím pohrát. Zasranej špinavej buzerant.“ Bill sevřel čelist a cítil, jak se mu třesou ruce, když mu v hrudi vzplál vztek.
„Jdi do prdele,“ zasyčel Bill právě ve chvíli, kdy se Gordon otočil ke dveřím.

„Cos to řekl?!“ Zařval starší a jeho obočí vylétlo vzhůru částečně vztekem a částečně ze samého překvapení. Bill se s ním nikdy nehádal, ani jako dítě. Vždycky se ochotně podřídil přáním rodičů.
„Abys už nikdy nemluvil o Tomovi takhle,“ řekl Bill pomalu a hlas se mu zachvěl hněvem.
„Oh a proč? Proč se staráš o nějakýho televizního kuchaře bez mozku, kterej je skoro o deset let starší než ty?“ Vyplivl Gordon se zlomyslným úšklebkem na rtech. „Trefil jsem se snad do černýho? Platil ti vůbec za vaření, nebo jsi mu jen prostě podržel? Vždycky jsem věděl, že seš buzerant, žádnej opravdovej chlap by nikdy nebyl jako ty.“
„Vůbec ses netrefil do černýho!“ Zařval Bill tak hlasitě, že se zatřásla celá kuchyň. „Tom je stokrát lepší kuchař a člověk, než si vůbec dokážeš představit! Je chytrý, talentovaný a má opravdu dobré srdce! A na rozdíl od tebe mu na mně doopravdy záleží!“
„Když mu na tobě údajně tak strašně moc záleží, proč ses vrátil?“ Zahučel Gordon a zvedl obočí.

Bill oněměl. Najednou mu to všechno došlo; nikdy se sem neměl vracet. Byl snad strach z budoucnosti opravdu dobrým důvodem k tomu, aby opustil všechno dobré a vrátil se do kruté reality ve svém rodném městě? Ne, nebyl. Jen proto, že dostatečně nevěřil svému talentu, se rozhodl nechat všechno za sebou a spokojit se s průměrným životem. Nic víc. Jednou dostal příležitost vyzkoušet si svá křídla a myslel si, že nejsou dost silná, aby ho unesla, ale poté, co skončil zpátky v kleci, si uvědomil, jak moc mu chybí svoboda.
„Máš naprostou pravdu, tati,“ vydechl chlapec tiše. Gordonovi se na tváři rozlil samolibý výraz, ale v očích měl stále ten opovržlivý pohled jako vždycky, když se díval na svého syna. Gordon nikdy svého syna nechápal. Dokonce ani netušil, kde svou osobnost vzal. Vždycky si myslel, že muž musí být silný jak fyzicky, tak psychicky, a nevěřil, že takový jeho syn je. Bill byl vždycky nejslabší dítě na hřišti a Gordon nikdy nepochopil, proč chlapec raději sedí sám v koutě, než aby se snažil zapojit mezi svoje řádící vrstevníky. Gordon brzy dospěl k závěru, že z chlapce nikdy nevyroste pořádný chlap. Bill vždycky stál tiše ve stínu a nikdy se neodvážil projevit; a to byla v Gordonových očích slabost.

Bill zvedl k otci pohled. Celý život ze všeho nejvíc toužil po uznání své rodiny, ale když se podíval přímo na otcův zlý úsměv, konečně si uvědomil, že ho nepotřebuje. Proč taky? Ten muž se na něj vždycky díval s opovržením v očích. Teď konečně věděl, proč ho otec tolik nenávidí, jelikož z jeho ošklivých slov to bylo celkem jasné. Bill nikdy nebyl takový syn, jakého si Gordon přál. Měl dojem, že otcův postoj nakazil i ostatní členy jeho rodiny, protože matka se k němu chovala vždycky nesmírně rozpačitě a jeho sestry svého bratra vždycky ponižovaly. Možná si ti čtyři lidé k sobě vytvořili tak silný vztah už před Billovým narozením, že špatné zacházení s chlapcem nemohlo nikoho donutit, aby se postavil proti ostatním. Černovlásek byl od samého začátku černou ovcí rodiny, kterou nikdo nechápal. Když člověk něco nemůže pochopit, je snazší to nenávidět.
Bill si zhluboka povzdechl. Jeho rodina mu nikdy nevěnovala žádnou pozornost a znevažovala jeho nadání. Tom ne. Tom v něj a jeho talent od samého začátku věřil. Chtěl mu uvolnit cestu k jeho snu a on z rozmaru všechno hodil do koše, protože se tolik bál, co mu přinese budoucnost. Byl blázen, že se vrátil do toho malého města, kde se už dávno necítil jako doma. Jedna jeho část si myslela, že se věci změní, když se vrátil, aby zachránil hotel svých rodičů. Teď mu došlo, jak hloupě ta myšlenka zněla. V jeho životě se nikdy nic nezmění, ledaže by měl dost odvahy skočit se zavázanýma očima do neznámých vod a zjistit, co se stane.

„Odcházím,“ prohlásil, než vyšel z kuchyně. Vystoupal po schodech do svého pokoje a nechal zmateného otce v kuchyni. Ani tentokrát netrvalo balení dlouho a za chvíli už byl na cestě k domovním dveřím, před nimiž stál jeho otec se zkříženýma rukama.
„Nikam nepůjdeš,“ zařval Gordon tak hlasitě, že nebylo pochyb, zda to zákazníci slyšeli.
„Nemůžeš mě nutit, abych zůstal,“ řekl Bill a svraštil obočí.
„Potřebujeme, abys nám tady pomohl a k rodině se nesmíš otočit zády!“ Zařval Gordon.
„Nikdy jsem nedělal nic jinýho, než co jsi po mně chtěl. Ale teď udělám něco, co chci já. Nehodlám tady promarnit svoje nejlepší roky jen proto, že se bojím,“ řekl Bill klidným, lehce roztřeseným hlasem. „Vrátím se k Tomovi, protože on mi na rozdíl od tebe od začátku věřil. Ty jsi mě vždycky podceňoval a já to celý život přijímal. Teď už ale nechci. Tom mi může dát mnohem víc, než jsi mi kdy dal ty.“
„Opustíš rodinu kvůli nějakýmu pitomýmu kuchaři, kterýho sotva znáš?“ Zařval Gordon a přiměl Simone a obě sestry, aby se přišly podívat ke vchodu, co se děje. Billovy oči se zúžily do štěrbin.
„Jo,“ řekl krátce. Než odstrčil otce z cesty a vyšel z hotelu.

Když byl v polovině parkoviště, dveře se otevřely a z nich vyběhla jeho matka.
„Bille, prosím,“ řekla Simone unaveným hlasem. Bill se otočil.
„Ne, mami,“ řekl chlapec tiše. „Nic, co řekneš, mě nepřinutí zůstat.“ Simone zavřela otevřená ústa a přikývla.
„Dobře,“ řekla žena poraženě. Maličko se na matku usmál a rychle ji na rozloučenou objal. Simone nestačila na synovo neobvyklé chování zareagovat, než se Bill otočil na patě a vyrazil směrem k nádraží.
Bill seděl ve vlaku směr Berlín a pozoroval ubíhající krajinu. Na chlapcově tváři se rozléval široký úsměv. Poprvé v životě měl pocit, že je volný. Už se nebál, že je to všechno jen obrovský sen. Z jeho srdce spadla obrovská tíha; konečně vyslovil své pocity nahlas. Konečně se postavil sám za sebe a rozhodl se začít žít svůj vlastní život, aniž by jakkoliv přemýšlel o hlásku v jeho hlavě, který mu našeptával, že není dost dobrý.
Bill nechal prsty klouzat po stříbrném náramku a svraštil obočí. V hlavě se mu probudila pochybnost, zda ho Tom přivítá s otevřenou náručí, nebo jestli bude stále příliš zraněný na to, aby ho přijal jako součást svého života. To se teprve uvidí.

original

autor: Skebe–Neko
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)