autor: Tina
Bylo pondělí, tři hodiny odpoledne. Bill se zrovna vracel ze školy domů. Už deset minut čekal na ten zpropadený autobus. Nebylo to bůhvíjak dlouho, ale v dešti a větru je to opravdu nepříjemné. Konečně jej viděl, jak přijíždí. Rychle nastoupil a usadil se až dozadu na sedadlo. Dal si batoh pod nohy a díval se z okna. Občas zabrousil pohledem po ostatních cestujících v autobuse a někdo přitáhl jeho pozornost o něco víc, než ostatní. Dredatý mladík, který seděl ve čtyřce. Jel v protisměru, takže na něj Bill dokonale viděl. Na sobě měl volné hoperské oblečení, dredy stažené co culíku a na hlavě kšiltovku. V uších sluchátka a jazykem si hrál s piercingem, který měl ve rtu. Díval se ven na to chmurné počasí. Na lidi, jak se snažili utíkat před deštěm.
Billovi přišel tento mladík okouzlující. Jeho mandlové oči a plné rty byly prostě dokonalé.
Cesta domů trvala asi patnáct minut, takže měl dost času na to, aby onoho mladíka mohl okukovat. Ovšem aby to nebylo tak nápadné, vytáhl si knížku a dělal, jako že čte. I když silně pochyboval, že by si jej ten chlapec všiml, nebo by dokonce o něj jevil zájem. Nikdo o Billa nejevil zájem, co se chození týkalo, taky už proto, že byl na kluky. A celkově jeho styl oblékání a to, že se maloval, mu taky na popularitě moc nepřidalo. Měl svých pár přátel a s nimi byl spokojený, i když stále toužil po někom, kdo by jej políbil nebo objal, nebo řekl, jak moc mu na něm záleží.
Cesta uběhla dřív, než Bill čekal, a brzy přišla zastávka, na které vystupoval. Kupodivu vystupoval i ten mladík, kterého Bill stále pozoroval. Bylo to zvláštní, ale měli i společnou cestu domů. Bill šel několik kroků za ním a stále ho sledoval. Pohyboval se houpavou chůzí a v uších měl stále sluchátka, takže se nezdálo, že by vnímal okolí.
Na křižovatce se ale jejich cesty rozdělily a každý už šli ke svému domu.
Ještě zbytek dne na něj Bill myslel a uvažoval, kdo to tak může být, protože v jejich menší vesnici ještě nikoho takového neviděl. Toužil znát jeho jméno, toužil slyšet jeho hlas a popovídat si s ním, jenže na tohle všechno byl moc stydlivý, než aby jej dokázal oslovit. Bál se, že by si jen udělal trapas. Určitě má nějakou pěknou holku, se kterou tráví volný čas.
„Copak, Bille, jsi nějaký zamyšlený, hm?“ optala se jej jeho matka.
„Co?“ zeptal se Bill, když přerušil tok svých myšlenek o onom klukovi z autobusu.
Jeho máma se usmála a sedla si k němu. „Říkám, že jsem nějaký zamyšlený, copak jsi zamilovaný?“ dívala se na něj.
„Co? Já? To sotva… jen jsem přemýšlel, co dalšího nakreslím,“ rychle se vymluvil.
„No, mohl bys třeba mě,“ usmála se na něj.
„Jo, až budu mít čas, tak se na to vrhnu,“ usmál se, dojedl večeři a vydal se do svého pokoje.
Další sen byl naprosto stejný jako ten předchozí. Ve škole bylo jen učení, občas pár pomluv na jeho styl, ale Bill to neřešil. Už to bylo jen takové pošťuchování a ne tak často. Navíc jeho kamarádi se tímhle vůbec nezabývali.
„Andy, něco ti řeknu, ale slib, že si to necháš pro sebe,“ koukl se na něj černovlásek.
„Už mě vidíš, jak to někomu budu říkat,“ protočil oči blonďák a díval se na Billa. Byli to nejlepší přátelé a říkali si všechno.
„Včera jsem jel autobusem domů a byl tak takový pěkný kluk, asi musí taky někde bydlet tam, kde já, protože jsme vystupovali na stejné zastávce a ještě šel stejný kus cesty domů jako já. Ale kdybys ho viděl, je fakt pěkný, no, tobě by se asi nelíbil, ale stejně,“ celý se rozplýval, když mu to všechno líčil.
„No, tak si k němu sedni a oslov ho,“ navrhl Andreas.
„Už mě vidíš, jak si k němu sedám jak nějaká koketa a hned spustím: Tak co, jak to jde, krasavče? To by mě asi rychle poslal do háje, nebo by si myslel, že jsem nějaký magor,“ protočil černovlásek oči.
„No tak se jen dívej, jak ty to umíš, ale pak se nediv.“
„Víš, že se bojím udělat první krok. Prostě to nezvládnu, a ještě k tomu u kluka, kterého ani neznám a nevím, jestli je taky gay.“
„No jo, tak to máš pak těžký,“ povzdechl si Andy.
Celý zbytek dne proběhl jako vždycky, než se konečně Bill vydal na zastávku. Stihl to tak tak, jinak by mu autobus ujel. Ještě si ani nesedl a už uviděl toho pěkného kluka, co včera. Posadil se někam, aby na něj dobře viděl, a mohlo začít okukování tak jako včera.
Ten kluk byl opřený hlavou o sklo autobusu, měl zavřené oči a odpočíval. Vypadal tak ještě kouzelněji. Aspoň Billovi tak připadal. Nejraději by k němu šel a jemně ho políbil na lehce našpulené rty, ale to mu jeho strach nedovolil. Celou cestu zpět domů jej pozoroval.
Takhle se to opakovalo několik dní po sobě. Bill pořád nenašel odvahu, aby s tím chlapcem promluvil. Jen jako šedá myška ho pozoroval. Zamilovával si ho čím dál tím víc. Jednoho dne pro něj přišla rána, když jej uviděl s nějakou holkou. Sice se nelíbali, ale jeho srdíčko pukalo žárlivostí a vztekem. Rozhodl se, že už si jím nebude lámat hlavu a zapomene na něj. Sice to nějakou dobu trvalo, ale pak už se na něj v autobuse nedíval. Díval se do knihy jako obvykle a otáčel jednu stránku za druhou. I když toho kluka úplně nevyhnal z hlavy, aspoň na něj nemyslel pořád, každou volnou chvilku.
O pár týdnů později, konkrétně ve středu, Bill opět stál v dešti na zastávce a v duchu nadával, kdy už ten zpropadený autobus přijede. Měl už pět minut zpoždění a Billa to hrozně štvalo. Po chvilce se konečně objevil a Bill rychle nastoupil. Byl sice mokrý až na kost, ale konečně byl chvilku v teple, jelikož v autobuse se topilo. Posadil se na volné sesadlo a v jiné řadě, ale ve stejném sedadle, na jakém seděl on, zahlédl opět toho chlapce. Vypadalo to, že ho déšť taky chytil, protože měl trochu mokré oblečení. V autobuse bylo ještě asi šest cestujících, plus Bill a ten kluk.
Jen tak se černovlásek díval z okna, když v tom autobus na té mokré cestě dostal smyk a překulil se, takže několikrát, jako by válel sudy, než skončil na boku. A aby toho nebylo málo, narazilo do nich ještě auto, jehož řidič nestačil včas zareagovat. Všude byl kouř, prach a do toho pršelo.
Pasažéři byli vyděšení a zranění. Bill, který ležel na střepech a ještě byl zaklíněný v sedadle, cítil děsnou bolest břicha. Uviděl, jak je jeho bílé tričko nasáklé krví. Tohle nebylo dobré. Něco jej šíleně bodalo do břicha. Byl to šroub, který vykukoval původně zespodu sedadla, ale teď způsoboval Billovi bolest. Kňučel bolestí a snažil se odtamtud nějak dostat, ale marně.
„Hej, klid… uklidni se a nehýbej se,“ uslyšel najednou milý, chlapecký hlas. Když otevřel oči, uviděl, jak je u něj ten dredatý kluk a uklidňoval jej.
„Strašně to bolí…“ řekl s bolestí v hlase.
„Já ti věřím, ale nesmíš se hýbat, jinak to bude bolet ještě víc.“ Bill rychle dýchal, jak jej zachvátila panika. Chtěl odtamtud pryč a hodně rychle.
„No tak, klid. Bude to dobré,“ chytil jej ten kluk za ruku. „Jen vydrž, za chvíli přijede pomoc a dostanou tě odsud,“ mluvil milým hlasem, aby Billa uklidnil.
„Měl bys odsud rychle vylézt, může to každou chvíli bouchnout,“ řekl mu Bill třesoucím se hlasem.
„Nemůžu, uvízla mi tam noha, no a bez ní by to šlo těžko.“ Když se Bill podíval, skutečně zjistil, že se taky nemůže hýbat.
„Já jsem Bill,“ představil se.
„Těší mě, já Tom,“ usmál se na něj dredáč.
V tu chvíli se autobus opět pohnul. Svezl se víc do příkopu. Bill zařičel bolestí, když se pohnul i ten šroub a někteří pasažéři také křičeli, protože nevěděli, co se děje. Bill začal hodně panikařit, až mu uteklo pár slz. Byl pořezaný od střepů stejně jako Tom.
„Billi, uklidni se. Musíš pravidelně dýchat. Neboj, dostanou nás odsud,“ jemně ho hladil po vlasech a snažil se ho uklidnit. A skutečně to fungovalo. Černovlásek se začal pomalu uklidňovat a díval se na Toma. Měl tak milou tvář, když se lehce usmíval. Bill se jej stále držel za ruku a sledoval ho.
„Povídej mi o něčem, třeba kde bydlíš, jaké máš zájmy,“ řekl Tom. Chtěl tak odlákat Billovu pozornost od toho zranění, aby se soustředil na něco jiného.
„Bydlím s mámou ve stejné vesnici jako ty, v menším rodinném domku,“ řekl černovlásek a hlas se mu trochu zadrhával.
„Jo, všiml jsem si, že máme společnou cestu, a co tak děláš ve volném čase?“ ptal se dál.
„Většinou kreslím, nebo si čtu.“
„Fakt? Takže bys dokázal nakreslit i mě?“ usmál se Tom a dál se vyptával.
„Jo, troufám si říct, že jo. A co ty? Ty jsi tady nový, ne?“ zeptal se tentokrát Bill.
„Jo přestěhovali jsme se sem s našima asi před třemi měsíci.“
„A co ty děláš ve volném čase?“ ptal se Bill dál.
„No taky kreslím, ale graffiti, a jinak jezdím na skatu. Taky chodím ven, ale ještě tady moc lidí neznám.“
“ A holku máš?“ zeptal se černovlásek. Tohle jej docela zajímalo.
„Už dlouho ne. Holky jsou mrchy, no a co ty? Už máš nějakou kočku?“ mrkl na něj Tom.
„Ne, pro mě „kočky“, jak říkáš, nejsou.“
„Tak že by spíš kocouři?“ culil se Tom takovým sluníčkovským úsměvem.
„No… to spíš,“ lezlo to s Billa jak z chlupaté deky.
Už uběhla docela doba a ti dva se líp poznávali. Tom si sundal mikinu a dal ji Billovi pod hlavu, aby neležel na střepech a dál si s ním povídal, aby tak odpoutal pozornost od jeho zranění, které nevypadalo moc hezky.
„Tome, co když tady umřu?“ zeptal se po chvíli Bill.
„Ne, ty tady neumřeš. Záchranáři už jsou tady a snaží se nás dostat ven. A navíc, rád bych, abys mě nakreslil.“
„Můžu se pokusit, ale slyšel jsi je, jak přece říkali, že to bude hodně obtížné a budou muset dávat pozor a být opatrní, jinak by to bylo hodně špatné. Bojím se, že nás odsud nedostanou, že tady zůstaneme a že to auto nebo ten autobus bouchnou. Cítíš ten benzín ne?“ strachoval se černovlásek.
Tom se jemně usmál a pohladil ho po vlasech. Věřil, že se odtamtud dostanou. To malé křehké stvoření si zaslouží dál žít. Bill v něm vyvolával pud ochraňovat jej, dávat na něj pozor.
„Bude to dobré, oni jsou machři a dostanou nás odsud dřív, než něco vůbec bouchnout stačí.“ Jemně jej hladil po vlasech a díval se na něj. Bill mu jeho pohled opětoval a nemohl uvěřit, že je tohle všechno pravda. Kluk, který se mu tak líbil, a pořád ještě líbí, tady s ním teď mluvil a utěšoval jej. Někteří pasažéři také uvízli, ale většina se jich dostala ven, kde už byla záchranka. Oba mladíci slyšeli, jak hasiči se jeřábem snaží dostat to auto z autobusu, na kterém bylo. Skřípalo to a vrzalo.
Billovi se začala trochu točit hlava z toho, jak pořád krvácel. Snažil se zhluboka a pravidelně dýchat.
„Co je, Bille?“ zeptal se Tom, když viděl, že něco s mladším chlapcem je v nepořádku.
„Nějak se mi točí hlava…“ řekl Bill a snažil se dívat na jedno místo, na Toma.
„Vydrž, už sundali to auto, bude to dobré,“ hladil jej po vlasech a viděl, že má tričko z velké části nasáklé krví. Docela se o něj začínal bát, protože víte, co se říká. Stačí vteřina, aby se vám ten člověk zalíbil. Hodina, abyste se s ním spřátelili. Den, abyste se do něj zamilovali, ale celý život na to, abyste na něj zapomněli. A Tom už s ním byl skoro hodinu a půl.
Konečně se začalo něco dít. Hasiči začali odřezávat kusy autobusu, aby mohli dostat ke zraněným a brzy se dostali i k Billovi a Tomovi. Napřed vytáhli Toma a poté Billa, který měl ošklivé zranění.
Většina lidí byla zraněná, nebo byli v šoku. Ty zraněné okamžitě převezli do nemocnice, kde se jim dostalo lékařské péče.
Zhruba po pěti dnech se Bill začal zotavovat a vypadalo to, že by jej už brzy mohli pustit domů. Ležel v posteli a poslouchal hudbu, kterou mu máma donesla, aby se nenudil.
Tenkrát byla hrozně vyděšená a zůstala u Billa celou noc. Byl taky jediné dítě, které měla.
Zrovna sledoval strop a pobroukával si melodii jedné písně, když koutkem oka viděl, jak někdo vstoupil do pokoje. Podíval se ke dveřím a uviděl Toma s berlemi a zasádrovanou nohou. Sundal si sluchátka z uší a usmál se.
„Ahoj. Přišel jsi mě navštívit?“ usmál se černovlásek.
„Jistě, chtěl jsem vědět, jak jsi na tom.“ Dobelhal se až k židli a posadil se na ni. Už byl z toho věčného belhání se unavený. „Tak jak ti je?“ ptal se hned.
„Už je to dobré. Už by mě brzy měli pustit domů. A co ty a tvoje noha?“
„Blbě se s tím chodí. Než někam dojdu, tak to dlouho trvá. Připadám si jak šnek a myslím, že i ten by mě předhonil,“ usmál se a Bill se jenom culil.
Povídali si ještě dlouho, a dokonce překročili i návštěvní hodiny, ale sestřička je nechala, když ji oba přemluvili a dělali přitom na ni psí oči. Ti dva si spolu skvěle rozuměli, i když byli vlastně každý jiný.
„Bille?“ otázal se Tom během rozhovoru.
„Co?“ koukal na něj černovlásek.
„Mohl bych něco zkusit? Nemusíš se bát, jen bych to chtěl zkusit.“ Černovlásek byl zvědavý, a tak jen pokrčil rameny na znamení, že klidně může a vyčkával, co bude.
Tom se neohrabaně postavil, opřel se rukama o postel a naklonil se k Billovi. Chvíli se mu jen díval do očí, než se lehce otřel svými rty o ty jeho. Bill na něj chvíli překvapeně koukal, než se taky zapojil. Chytil Toma jemně za tvář a začal ho líbat a dredáč mu polibky ochotně oplácel. Jejich líbání nabíralo na vášni. Tom už jednou nohou klečel na posteli a líbal Billa, když v tom oba uslyšeli zakašlání.
Tom se od Billa doslova odtrhl a koukl se, kdo je to ruší. Byl to doktor, který se mračil, když je viděl.
„Co tady ještě děláte?“ optal se Toma.
„Co byste tak řekl?“ zazubil se Tom a slezl dolů. Bill se cítil trochu trapně, že je zrovna doktor načapal.
„Ten tón si vyprošuji. Už je dávno po návštěvních hodinách,“ stále se mračil. Tom jen přetočil oči a vzal svoje berle. Bill si ho ještě přitáhl za velké tričko pro poslední pusu a zazubil se. Nakonec se Tom dobelhal ke dveřím a ještě se na Billa otočil.
„Uvidíme se zítra,“ mrkl na něj, než odešel. Bill se zatetelil blahem. Nikdy by netušil, že by se tohle mohlo stát.
autor: Tina
betaread: Janule
Hezký 🙂
oh, to je pěkný 😉
Tohle je vážně, opravdu hezounký!!!!Moc milá povídka a taky tak moc pěkně napsaná
Jé…ten konec byl tak…aaaaa…milounký. Moc pěkné. 😀
Toto, bola krásna poviedka, a hlavne ten koniec. krásne.
krááásnýýý
já se musím přiznat, že mě se nejvíc líbil te šroub v Billově břiše xDD ale krásná povídka x)
Nádhera.. 🙂 Úplně sem si to celé představila jak nějaký film. 😀
Krásný moc krásný :)) Bylo hezký, jak tam Tom Billa uklidňoval 🙂
Krásne 🙂
nakoniec bolo dobré, že chudák Bill dostal šróbom do brucha. Tom bol milučký, keď sa oňho staral 🙂
Krásné… 🙂