autor: izzap
Budu o tom přemýšlet
Led kapal z větve v odpoledním slunci v pravidelném rytmu. Teplota začínala s každým dnem stoupat, sněhové vánice se postupně měnily v dešťové bouře. Tento den se však sníh udržel, aby vytvořil pro univerzitní studenty hrozivou cestu do školy. Tom měl tuhle cestu už za sebou, seděl u okna v obývacím pokoji a s nebývalým zájmem sledoval, jak se malý rampouch konečně zlomil a úplně spadl z větve. Jeho pád přerušil jeho soustředění právě ve chvíli, kdy se s cvaknutím otevřely dveře pokoje.
Otočil se, aby se podíval přes rameno, a nepřekvapilo ho, že z ložnice vyklouzl Derrick s omotanou přikrývkou. Blonďaté kadeře měl rozcuchané a na přimhouřených rysech se mu zračila grimasa.
„Slunce jasné, chcípni už,“ zamumlal, než se zhroutil obličejem na futon.
Tom se na svého spolubydlícího usmál a hodil po něm jeden z polštářů. „Možná bys měl zkusit vstávat před třetí odpoledne.“
„To jsem udělal,“ odpověděl Derrick s tlumeným hlasem, protože odmítal odvrátit hlavu od futonu. „Na osmou jsem šel na hodinu. Pak jsem se vrátil a spal. Spánek. Mmm, spánek je dobrej. Zato venku to není moc dobrý.“ Odmlčel se, aby zasténal, a posunul se, aby ještě víc skryl obličej do hloubi polštáře na futonu. „Když je slunce takhle ostrý, nemělo by být teplo? Dneska ráno mi kurva málem zmrzla prdel.“
„Rozhodně tomu moc nepomohlo, že sis vzal šortky a tričko,“ poznamenal Tom a zasmál se Derrickovu neštěstí. „To, že svítí slunce, ještě neznamená, že je venku pětatřicet stupňů.“
„No, to by ale mělo. Slunce by se mělo rovnat extrémnímu horku. Vždycky,“ zavrčel Derrick a přetáhl si deku úplně přes hlavu. „Seru na to,“ zabručel o chvíli později, „příští rok přestupuju na Hawaii Pacific a nikdo mě nezastaví.“
„Nejspíš nemaj tvůj obor,“ řekl Tom vědoucně; Derrickův obor byl jedním z několika oborů, které byly v programu jejich univerzity poměrně unikátní.
Jeho spolubydlící zakňučel a vykopl nohama v ponožkách do vzduchu v předstíraném záchvatu vzteku. „Tak půjdu na marketing.“
„Nesnášíš podnikání.“
„Jdi do prdele, vrahu snů.“
Tomovi se v koutku rtů rozšířil úsměv a znovu se vrátil k zírání z okna, když Derrick abnormálně ztichl – buď znovu usnul, nebo mu s obličejem rozbitým o futon došel kyslík. Ať tak či onak, Tom neměl momentálně náladu ho rušit. Jeho myšlenky byly příliš zaujaté jinými záležitostmi, než aby se zabýval něčím jiným.
Jeho mysl odplouvala tam, kam obvykle odplouvala, když zůstal příliš dlouho sám se svými myšlenkami. V hlavě mu vyvstávaly otázky, otázky týkající se věcí, kterým by se ještě před několika měsíci vysmál a označil je za směšné, bláznivé řeči a absurdní kraviny. Teď však bylo tématem jeho otázek něco, s čím se setkával v každodenním životě, něco, co přijal za stejně skutečné jako vzduch, který dýchá, a zemi, po níž chodí. Většinu dní mu vyhovovalo spekulovat o neprobádaném sám, ale někdy zatoužil po pohledu někoho zvenčí. A tohle byl jeden z těch vzácných případů.
„Hej, Derricku?“
Z hromady přikrývek na futonu se ozvalo jen tlumené zavrčení.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Další zavrčení.
„Věříš na osud?“ Zeptal se Tom a tón jeho slov rozvlnila nejistota.
Hromádka na futonu se velmi líně pohnula, až zpod přikrývky vykoukla hlava kudrnatých světlých vlasů. „Osud?“ Zabručel Derrick a zamžoural do krutého slunečního světla.
„Jo,“ potvrdil Tom a ztěžka polkl. Tváře mu zkalil tmavnoucí ruměnec. „Chci říct, myslíš, že když se třeba náhodně potkají dva lidi nebo tak, že je to osud?“
Derrick se znovu ušklíbl a přejel si rukou po tváři. Masíroval si spánky, jelikož nápor takové otázky se mu v tu chvíli zdál příliš velký na jeho mozek. Neodpovídal, až nakonec s nejistým pokrčením ramen natáhl ruku a odpověděl: „Proč ne, Meg Ryanová. Je to lepší než nějaký jiný stupidní vysvětlování.“
Tom se nad tou odpovědí ušklíbl. „To je fakt. A co reinkarnace?“
„Mmm… cože?“ Zeptal se Derrick, úplně se svalil na futon a přetáhl si deku přes hlavu.
„Hej Dere, chci říct, myslíš, že když… když zemřeme, tak se znovu narodíme jako někdo jinej? Jako že duše pokračuje dál a tak?“ Ptal se Tom dál, přestože byl jeho přítel nestranný.
„Tome,“ ozvalo se z futonu.
„Jo?“
„Říkal jsem ti, abys nechodil na ty hodiny filozofie.“
„Tady nejde o moje hodiny filozofie,“ odpověděl Tom poněkud trpce. „Jsem jen zvědavej.“
„Uuh, fajn,“ zakňučel Derrick a posadil se na gauči, přičemž kolem sebe pevně omotal peřinu. Otočil se čelem k Tomovi a vypadal stejně nešťastně jako vždycky kvůli příšernému slunečnímu světlu, jež dál pronikalo do obývacího pokoje, a narovinu mu odpověděl. „Jo, osud je skutečnej, spřízněný duše existujou, pravá láska je zasraně divná, ale skutečná, zeptej se mý babičky. Lidi se neustále znovuzrozujou, a odtud pochází deja vu. Jednou jsem to četl na internetu. A než se zeptáš, magie je taky skutečná, stejně jako telepatie a všechny ty další psychický schopnosti. Lidi taky můžou žít věčně, jenom ještě nejsme tak chytří, aby to celá širá veřejnost uměla, a cestování v čase je možný. Je to tak. Jednou jsem četl příběh, kde se jeden kluk vrátil o sto let zpátky v čase tím, že se dotkl zasranýho vodního čerpadla*. Ten nápad byl trochu ubohej, ale nebylo by zasraně úžasný, kdyby se dalo cestovat časem jen tím, že se něčeho dotkneš? Možná bych měl chodit křížem krážem a začít se dotýkat všech možnejch předmětů. Třeba mě něco prostě přenese do nejvrcholnějšího období Říma nebo na nějaký podobně sladký místo. Jo, to by bylo tak super, kámo…“
Tom zíral na Derricka přimhouřenýma očima a snažil se nesmát, když spolubydlící kývl hlavou v reakci na jeho vlastní otázky. „A co mimozemšťani?“ Nedokázal se Tom nezeptat. „Ti jsou taky skuteční?“
Derrick při té otázce nadskočil a vytřeštil oči. „Už žijí mezi náma,“ odpověděl, tón měl smrtelně vážný a po smíchu nebylo ani památky. „Jednou jsem viděl jedno z jejich UFO.“
„Vážně?“
„Jo, byl jsem na návštěvě u strýce v Texasu a…“ odmlčel se a podíval se na Toma, aby viděl, jak v pěsti dusí smích. „Oh, chápu, myslel jsi to vážně, ale jakmile začnu mluvit, všechno je hned směšný, co? Milý. Taky tě mám rád, kámo.“
„Promiň, promiň, já jen… mimozemšťani?“ Zeptal se Tom se smíchem překvapeně. „A jak vypadaj?“
„Oh, jdi do prdele,“ zamumlal Derrick a trucoval nad náhlou změnou diskuse. „Nemáš náhodou rande s krasavcem nebo něco jinýho zajímavýho? Vždyť je pátek… do prdele, vždyť je teprve středa. Já myslel, že je pátek.“
„Jsou teprve čtyři. Neměl bych co dělat, ani kdyby byl pátek.“
„Hm,“ zahučel Derrick a přikývl, zatímco zíral na protější zeď, zjevně už překonal svůj chvilkový vztek. „S Billym/Bobem to jde dobře?“
Tomovi se na rtech objevil úsměv. „Víc než dobře.“
„Okay, okay, to rád slyším,“ opakoval Derrick bezmyšlenkovitě a stále zbytečně přikyvoval. „Proč ses na všechny tyhle sračky nezeptal jeho?“
„Oh,“ Tom si nepohodlně poposedl. „Zeptal, jen jsem byl zvědavěj, co si o tom myslíš ty.“ Znovu se usmál, díky čemuž si od spolubydlícího vysloužil zazírání.
„Okay, ale vážně, chlape, mimozemšťani jsou skuteční, to ti říkám!“ Vykřikl Derrick sebevědomě a vědoucně. „Jestli věříš, že existuje nějaká nevysvětlitelná síla, která lidi spojuje, tak nechápu, jak nemůžeš nevěřit v něco, o čem jsou fotografický důkazy. Chci říct… Okay, vyřešíme to nějakým Super Mariem. Když vyhraju, budeš muset uznat, že mimozemšťani existujou. Když vyhraješ ty, tak… do prdele, to se nestane. Platí?“
Tom zavrtěl hlavou nad směšností celé situace, černé copy mu při tom pohybu sklouzly za rameno, ale přesto podal kamarádovi ruku. „Platí,“ souhlasil.
***
„Škoda, že bydlíš tak daleko,“ zašeptal Bill jednoho večera později na jaře. Vítr se změnil, roční období se naplno přehouplo ze zimy do jara a léto se k velkému zděšení obou mužů rychle blížilo. Pro jednoho to znamenalo vrátit se domů alespoň na několik měsíců a pro druhého to znamenalo ztratit na stejně dlouhou dobu jediného člověka, na kterém mu opravdu záleželo. Oba se děsili konce semestru a vídali se posledních několik dnů semestru, jak jen to šlo. Tom zřídkakdy opouštěl důvěrně známé pohodlí Billova domova, s jedinou výjimkou vyučování a závěrečných zkoušek. Do svého pokoje na koleji nevkročil už skoro týden a půl.
Dnešní večer neměl být ničím výjimečný. Tom se blížil k závěrečné kapitole a Bill ho zezadu zvědavě pozoroval, občas mu nakoukl přes rameno a vyzvídal.
„Dvě hodiny nejsou zase tak daleko,“ odpověděl Tom po chvíli a neodvážil se ztratit koncentraci. Jeho oči zůstávaly upřené na text před ním, jeho soustředění se nehnulo ani o píď.
„Já vím, ale ve srovnání s patnácti minutami chůze z tvojí koleje ke mně domů to bude velký rozdíl,“ zamračil se Bill, což jeho společník nepostřehl, a přesunul se, až klečel za Tomem a opřel se o opěradlo. Odhrnul Tomovy copánky na stranu a položil ruce na mladíkův krk. Pohyboval se pomalu, aby ho nerušil, a začal Tomovi něžně masírovat horní část zad.
Tom po chvíli zabručel a opřel se do Billových příjemných doteků. „Co kdybys přes léto párkrát přijel na návštěvu?“ Zajímal se a otočil stránku.
„Pokusím se,“ odpověděl starší z nich a pracoval na Tomových napjatých svalech. Měl pocit, že má celý týden zabořený nos v knize. „Ale budu muset nějak naplánovat cestu veřejnou dopravou.“
„Oh, jasně,“ řekl Tom, ale dál věnoval pozornost své učebnici. „No, možná bych mohl přijet na pár víkendů já sem. Něco vymyslíme.“
Billovi se ta možnost, domluvit se na věcech později, moc nelíbila, ale mlčel. Nechtěl být důvodem špatné známky ze zkoušky, a tak se znovu posadil na kolena a plně se zaměřil na Tomova ramena. Jeho pozornost byla tak pevně upřená, že si ani nevšiml, když Tom zavřel svůj sešit a učebnice, odkopl je stranou a opřel se, takže se téměř celý opíral o Billa.
„Budeš mi chybět,“ vyrušil konečně Billa z myšlenek Tomův hlas.
Bill se usmál, když zjistil, že se na něj Tom dívá přes rameno. „Taky mi budeš chybět,“ opáčil a naklonil se natolik, aby Toma cudně políbil na krk. Tom se zavrtěl a Bill se nad jeho reakcí ušklíbl. Vnitřnosti se mu chvěly očekáváním. „Takže to znamená, že jsi teď celý můj?“
„Jo, zbytek si nechávám na ráno.“
„Tome…“ varoval ho Bill.
„Přísahám, že mám všechno hotový,“ odpověděl Tom rychle a jeho slova pokryla dychtivost. „Jen si musím před zítřejší zkouškou ještě jednou projít poznámky.“
„Fajn,“ řekl Bill s povzdechem a posunul ruce podél mladíkových ramen až k bicepsům, čímž mu umožnil, aby se o něj opřel úplně. „Ale jestli ti to nedopadne dobře, nechci, aby mi to tvoji rodiče dávali za vinu.“
„Ne, to nebudou,“ uklidňoval ho Tom a při té představě se zasmál. „Kdyby na někoho kromě mě chtěli svalit vinu, nejspíš by si našli nějakej způsob, jak to hodit na Derricka.“
„Oh, nejsou jeho fanoušci?“ Zasmál se Bill. Věděl, že Derrick ne úplně každému sedne.
„Vůbec ne,“ odpověděl Tom a na okamžik se naklonil dopředu, když se Bill znovu posadil za něj, až Tom seděl mezi jeho nohama. „Mají pocit, že na mě má Derrick špatný vliv.“
Bill se zasmál, objal Toma, spojil svoje ruce a nechal je ležet v Tomově klíně. „Bože, rodiče,“ vzpomněl si, když si položil bradu na mladíkovo rameno. „Skoro jsem zapomněl, jaký to je mít rodiče… Kolik že ti to letos v září bude? Jednadvacet?“
„Mhm, jednadvacet.“
„Jednadvacet,“ zopakoval Bill a odmlčel se, když k sobě Toma přitiskl. V následujících minutách se nechal přemoci tichem a zamyšleně hleděl do dálky. Tom se jednou nebo dvakrát dotkl jeho tváře, ale byl příliš zabraný do svých myšlenek, než aby na první dotek zareagoval. „Víš,“ promluvil konečně o několik minut později, „mám ještě jednu láhev.“
Mladík se zatvářil podivně, i když to Bill v jejich současné poloze nemohl vidět. „Další láhev čeho?“ Zeptal se. „Šampaňského?“
„Ne… toho,“ zaváhal Bill a vydechl, když se posunul, aby se opřel rty o Tomovo rameno. Naklonil hlavu tak, aby měl ústa u Tomova ramene, a ztišil hlas do slabého, tlumeného šepotu. „Vody, Tome.“
„Vody?“ Zeptal se překvapeně Tom a snažil se pochopit Billovy myšlenkové pochody, dokud neuplynula celá minuta. A pak mu to došlo. „Oh…“
„Já,“ začal Bill, a pak se rychle odmlčel, jako by se kousal do jazyka.
Tom se lehce pootočil, takže Billa viděl jen periferním viděním. „Co?“ Zeptal se.
Bill zavrtěl hlavou, ten pohyb Tom spíše cítil, než viděl, a narovnal se: „Ne, je to hloupost. Zapomeň, že jsem něco řekl.“
Billovy paže se kolem Toma uvolnily a mladík ho zastavil dřív, než se stačil příliš odtáhnout. Otočil se, chytil Billa za zápěstí a pokynul mu, aby se vrátil na podlahu. „Bille,“ zkusil to tiše a zatraceně se snažil setkat se s nejistým pohledem svého společníka. „No tak, co se děje? Očividně jsi s tím přišel z nějakého důvodu.“
Jejich oči se konečně setkaly. Jednomu se v nich leskla vrstva slz, které ten druhý nečekal.
„O nic nejde, je to hloupost,“ opakoval Bill, popotahoval a přejel si předloktím po tváři, když se slzy uvolnily a stékaly mu po tvářích. Se sevřenými rty se smál slzám, když se dusil několika vzlyky. „Bože, už zase brečím,“ zamumlal, otřel si tváře a zavrtěl nad sebou hlavou. „Omlouvám se, já jen, bože, proč brečím?“
Tom mu odsunul ruce, sevřel Billovu tvář mezi svými a bříšky palců jemně setřel padající slzy. Pár jich slíbal, a zároveň se snažil druhého muže co nejlépe uklidnit, ale zdálo se, že vzlyky s každou další minutou sílí, a tak mohl nanejvýš Billa obejmout, dokud pláč neutichl a slzy neztratily na intenzitě. A když se tak stalo, měl tričko na hrudi promočené až na kůži a nohy znecitlivělé od dlouhého sezení ve stejné poloze.
Když usoudil, že je bezpečné se pohnout, znovu se posadil na podlahu, ale Billa si stále tiskl k hrudi. Nosem si razil cestu do hloubi Billových tmavých vlasů a zasazoval mu řadu polibků podél temene hlavy, přičemž své objetí ještě více upevňoval. Zůstal tak několik minut, i když o něco později přerušil ticho a zeptal se poměrně přímočaře: „Chceš, abych to vypil, že?“
Bill v jeho náručí ztuhl, ale Tom o chvíli později ucítil pod jeho bradou nejisté přikývnutí. „Ne dnes večer, ne zítra, ani za měsíc, já jen… Někdy si přeju, abychom mohli, já nevím, strávit spolu zbytek života, ale nemůžeme, ne takhle,“ vysvětloval a na jeho slovech visel záchvěv bolesti, který Tomovi sevřel hruď pocitem viny.
„Chci říct, že bys mohl,“ pokračoval a jeho hlas byl o něco silnější. „Mohl bys se mnou strávit celý život, ale pak by to bylo pokaždé stále dokola, Tome,“ odmlčel se a polkl tak zhluboka, že to Tom cítil. Stále se nechal Tomem držet v náručí a zíral do dálky, když pokračoval: „Víš, kolikrát jsem musel odejít, bez jakéhokoli vysvětlení? Kolikrát jsem tě musel nechat s rodinou, kterou jsi musel vychovávat, nebo kolikrát jsem se díval, jak odcházíš? Tolikrát jsem se díval, jak odcházíš v mém náručí, Tome, a věděl jsem, že tě nemůžu a nikdy nebudu moct následovat, jak jsem slíbil. Pokaždé mi nezbývá než čekat, zatímco zbytek světa pokračuje normálně dál. Není to snadné, Tome,“ dokončil a zavrtěl hlavou, zatímco se držel Toma kolem ramen, jako by se chtěl ujistit, že ho nemůže opustit. „Nemůžu jen tak odejít a začít si vztah s kýmkoli, s kým se mi sakra zachce. Nemůžu kamkoliv jít a dělat si, co chci. Musím být opatrný; musím přemýšlet, než udělám určité věci, musím si najít různé způsoby, jak se uživit, a to všechno na počkání. To není… To není fér, Tome.“
Mladík pevně sevřel ruce kolem Billova těla a řekl jediná upřímná slova, kterých byl v tu chvíli schopen: „Já vím. Je mi to líto.“
„Není to tvoje vina,“ ujistil ho Bill a schoulil se do objetí. „Já jen… někdy bych si přál, aby to bylo prostě jinak.“
Tom si povzdechl a jemně si opřel hlavu o Billovu. „Taky bych si přál, aby bylo.“
„Díky, že ses vrátil,“ zašeptal Bill po chvíli a vtiskl Tomovi polibek na předloktí.
Tom si nebyl jistý, jestli to Bill myslí obecně, nebo jestli má na mysli Tomův návrat poté, co se všechno dozvěděl, ale rozhodl se, že se nebude obtěžovat další otázkou. Za posledních několik měsíců se ptal už dost a některé z odpovědí, které zjistil, vůbec neodpovídaly jeho očekávání. Jeho život nabral takový směr, jaký si nikdy nedokázal představit, ale byl šťastný, že je tam, kde je – s Billem. A když přemýšlel o své budoucnosti, o tom, co bude dál, po vysoké škole, po promoci, po získání zaměstnání, stále tu byla jedna konstanta, o které si byl jistý, že ji ve svém životě chce mít.
Byl ochoten udělat téměř cokoli, aby si tu konstantu udržel.
A tak s rukama stále obtočenýma kolem Billa ještě ten večer prohlásil: „Budu o tom přemýšlet.“
„Přemýšlet o čem?“ Zeptal se Bill nechápavě a otočil se k Tomovi čelem. Čelo měl zkřivené vráskou, ale oči vytřeštěné a plné naděje. V koutku rtů se mu vytvořil maličký úsměv očekávání.
Tom se usmál a přikývl. „Budu o tom přemýšlet.“
***
Slunce toho úterního odpoledne už pomalu zapadlo. Počasí se změnilo k lepšímu, hluboká, teplá záře slunce vyvolávala v lidech dole úsměv. Bill nebyl výjimkou, když se ubíral po jednom z mnoha chodníků ve městě. Jeho zrak se zaměřil na malé shromáždění stánků na konci zatáčky – jakési venkovní tržiště s malými stany, kde byla vystavena celá škála bio ovoce a zeleniny. Byl to jeho týdenní cíl, ale dnes už neměl moc času. Musel ještě něco zařídit, něco vyřídit a někde být. S vnitřním povzdechem, kdy si ušetřil zbytečný pohled na hodinky, zrychlil krok a spěchal na trh. Pozdravil několik prodavačů jménem, protože na toto místo chodil už léta, a rutinně si vyzvedl své obvyklé zboží. Byl natolik ve své zóně a v časové tísni, že nedával pozor, když zahnul za roh a narazil do dalšího člověka.
Bill klopýtl dozadu, stejně jako osoba, do které narazil, a jeho taška spadla na zem vedle košíku s těmi nejsytějšími červenými jablky, jaké kdy viděl.
„Oh, panebože, já se tak strašně omlouvám,“ vyhrkl rychle a už na kolenou sbíral nepořádek, který způsobil. Na kolenou se snažil posbírat popadaná jablka, než se vůbec začal zaobírat vlastní věcmi, a ztuhl, když mu došlo, že by se měl podívat, jestli je druhá osoba v pořádku.
S jablkem sevřeným v levé ruce koukl na osobu, do které vrazil. Byla to mladá žena, ne starší než pětadvacet. Byla vysoká a hubená, ale ne přehnaně, a měla hlavu plnou špinavě blond dredů.
Když se Bill setkal s jejíma očima, chtěl se znovu omluvit, ale slova se mu zmateně zasekla v hrdle. Srdce mu poskočilo a zrychlil údery přívalem náhlého adrenalinu, protože chaos na trhu kolem nich jako by zpomalil.
Viděl jen její oči a ona se na něj dívala podobným pohledem.
Když šla posbírat dalších pár spadaných jablek, podivně se na něj usmála a zvědavě se zeptala: „Možná to bude znít divně, ale neznám tě odněkud?“
KONEC
*TADY je povídka od izzap, o které je řeč… 😊
autor: izzap
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
