autor: Reginleif
Růže jinak – Tom
Chlapec mi sice neřekl své jméno ani nic jiného, ale zdá se, že se v mé blízkosti cítí o něco lépe, a to mi prozatím stačí. Vezmu ho za ruku a nechám ji spočinout na své a snažím se ho uklidnit, že už mu nic nehrozí. Jeho prsty jsou velmi štíhlé a na mé ruce působí nemotorně. Vím, že se bojí, ale doufám, že mu ukážu, že nemusí. Zazvoní mi telefon a já ho okamžitě zvednu.
„Ahoj, Tome! Jak se má kluk?“ Slyším Georgův známý hlas.
„Už je to lepší. Pořád nekomunikuje, ale najedl se a přinesl jsem mu plyšáka,“ odpovídám, zatímco se dívám na mladíka. Zdá se, že pochopil, že mám o něj starost.
„Jessen chce s náma oběma mluvit kvůli nahrávce. A ten kluk je svědek, takže ho chce dát do ochrany svědků aspoň do doby, než bude schopenej mluvit o tom, co se mu stalo. Můžeš k němu přijít tak za půl hodiny?“
„Jasně, Georgu, hned tam budu.“
Zavěsím a okamžitě mě napadne, že tu nechci toho mladíka nechat samotného, ale musím jít na tu schůzku a Jessen nesnáší čekání. Chci ho požádat, aby mi dal svolení, abych tomu chlapci mohl říct o sobě pravdu. Nechci, aby se mě dál bál. I když vím, že se to Jessenovi nebude líbit. Pravidla jsou pravidla, jak on i Georg rádi říkají. Obléknu si kabát a prohledám kapsy, abych našel klíče od auta.
„Musím vyřídit naléhavou záležitost v práci, maličký,“ řeknu mu co nejtišeji. „Až to vyřídím, vrátím se a přinesu ti oběd. Zatím máš svýho méďu a lidi tady na tebe budou moc hodní,“ slibuji mu. Jeho tvář bez emocí mi moc neřekne o tom, jestli se mu líbí, co mu říkám, nebo ne, ale plyšáka, kterého jsem mu přinesl, si k sobě přitulil, takže si jsem jistý, že se na mě nezlobí. Než odejdu, něco mě napadne. Vzal jsem jeho drobnou ruku a položil si ji na zápěstí. „Můžeš mi zkusit stisknout ruku, když budeš chtít říct ano?“ Zeptám se a on vypadá, že se o to opravdu snaží, protože cítím, jak se jeho prsty na mé kůži pohybují, ale něco ho blokuje. Komunikace ho očividně stále děsí. „To je v pořádku, všechno má svůj čas. Teď půjdu, uvidíme se později.“
Když dorazím do Jessenova bytu, Georg už tam je. Náš šéf mi nabízí skleničku na oslavu Santinova zatčení a já ji přijmu. „Ale jen jednu,“ řeknu. „Ještě je brzo a já-“
„No jasně, musíš se vrátit k tomu prckovi,“ dobírá si mě Georg, ale já vím, že to myslí dobře. Včera mi pomohl odvézt toho chlapce do nemocnice a ptal se, jak se mu daří. Bez ohledu na to, jak sebejistě a profesionálně chce působit, je to dobrý člověk.
„Co bych měl říct, Thomasi? Dokázal jsi to. Teď si můžeš užívat odpočinku, než pro tebe budu mít další úkol.“
„Díky, pane. Přemýšlel jsem… když už je po všem, můžu mu říct pravdu? Vypadá to, že se mě bojí, a stále nedokáže mluvit,“ ptám se neochotně.
„Samozřejmě že ne, Thomasi. Děláš si srandu? Teď sice mluvit nemůže, ale brzo bude, a nikdo kromě tvé nejbližší rodiny se nesmí dozvědět, co děláš,“ řekne Jessen dost rázně. Dobře, chápu. Nemůžu mu říct pravdu. „Ale máme dobrý plán pro chlapce a jeho uzdravení,“ pokračuje. „Nicméně si dávám jako podmínku, že si dáš pár sezení s Gustavem, ta ovšem naplánujeme tajně. Tvůj zájem o mladíka je bezpochyby projevem laskavosti z tvé strany, ale musíme se ujistit, že to nenarušuje tvůj úsudek, pokud jde o práci.“
Vážně nechápu, proč je nutné, abych se radil s Gustavem. Každý v naší profesi by udělal totéž, co dělám já pro toho mladého muže. Ale nechci odmítnout svého vedoucího. Možná vidí něco, co já ne. „Samozřejmě, že to udělám,“ řeknu a souhlasně přikývnu. „Ale můžu vědět, co je to za plán?“
„Bude v programu na ochranu svědků, a i když jsme se snažili sebevíc, nemůžeme v našich záznamech o pohřešovaných lidech zjistit jeho totožnost, a zatím se o něj nepřihlásila ani žádná rodina. Možná ani není odsud. Proto jsem si myslel, že dokud nenajdeme jeho rodinu, mohl by zůstat u tebe, když už jsi mu chtěl od začátku pomoct. Pokud ho ovšem jako hosta budeš chtít,“ vysvětluje mi Jessen. Vlastně se mi líbí myšlenka, že bych tomu ubohému stvoření pomohl vyléčit se. Můj domov by pro něj byl rájem po tom, čím si prošel, a já bych se postaral o to, aby se v novém domově cítil vítaný a šťastný.
„Nemám nic proti, rád mu pomůžu dát se dohromady,“ řeknu navzdory škádlivým pohledům, které si s Georgem vyměníme. Nebojím se přiznat, že tomu chlapci chci pomoct postavit se na nohy. To, co prožil, je strašné a já mu chci dát něco lepšího, ukázat mu, že jeho život může být lepší a že stojí za to být naživu a bojovat.
„Okay,“ řekne Jessen spokojeně, protože všechno jde podle plánu. „Samozřejmě to všechno uděláme, až chlapec bude moct opustit nemocnici. Teď už můžeš jít, Thomasi, děkuju ti za všechno, co jsi pro tenhle případ udělal, a zbav se těch vlasů,“ řekne můj vedoucí a já se rozesměju. Cornrows a oholená tvář byl nápad, abych na své poslední misi vypadal trochu víc jako zločinec, protože na to jsou moje klasické rysy až příliš sladké. Chvíli se mi to líbilo, ale teď chci zpátky své normální vlasy. Možná to udělám, až si dám pauzu v nemocnici a budu mít zase úplně plnovous. Už žádné každodenní holení.
S oběma se rozloučím a odcházím zpátky do nemocnice. Vím, že oni to možná nechápou, ale já si jsem jistý, že bych byl rád, aby mi někdo pomohl, kdyby se mi něco takového stalo. Zatímco se vracím k mladíkovi, něco mě napadne. Cestou jsem se zastavil v hračkářství a koupil sadu kostek s abecedou. Třeba se mu pomocí nich podaří říct mi alespoň své jméno. Vrátil jsem se do blízkosti chlapce a našel u něj zdravotní sestru Ashley. Tahle žena je na něj vždycky tak milá a já vím, že to cítí.
„Vítejte, pane Kaulitzi!“ Říká mi vesele. „Bylo od vás moc hezké, že jste mu přinesl plyšáka, zdá se, že se mu moc líbí.“
„Můžu za ním?“ Ptám se dychtivě, protože chci vidět, jak bude reagovat na kostky, které jsem mu koupil.
„Samozřejmě, bude mít radost z vaší společnosti. Byli bychom moc rádi, kdyby před odchodem z nemocnice trochu přibral,“ vysvětluje mi. Nakloním se k ní a šeptem se jí zeptám, jestli mu udělali forenzní test na sexuální napadení. „Než se včera osprchoval, byl dost nesvůj,“ řekne mi klidným hlasem, a pak odejde, aby se postarala o ostatní pacienty.
„Jak se daří, maličký?“ Ptám se, když si znovu sedám vedle jeho postele. „Nejdu pozdě, že ne? A přinesl jsem ti takovou maličkost, co nám pomůže v komunikaci,“ vysvětluji, zatímco mu podávám krabičku s kostkami. Trochu váhá, ale vezme si ji a otevře, nejspíš ho přemohla zvědavost. Zdá se, že to, co vidí, se mu líbí. Pomáhám mu je všechny položit na noční stolek. „Ukážeš mi, jak se jmenuješ?“
Třesoucí se rukou se dotkne kostky B. Nedokáže ji ani zvednout. Je velmi bizarní, jak mu jeho neklidná mysl téměř nedovoluje komukoli cokoli sdělit. Ale aspoň už vím, že jeho jméno začíná na B. Když se dotkne další kostky, kostky I, skoro všechny kostky shodí. Pomáhám mu tím, že je zvedám a všechny znovu pokládám na stůl. Snaží se ze všech sil pokračovat, ale vidím, jak se mu potí čelo a tváří se čím dál napjatěji, a tak se mu snažím pomoci.
„Bi… takže se jmenuješ Bill?“ Zeptám se, protože si nedokážu vzpomenout na žádné jiné jméno začínající na tato dvě písmena. Zdá se však, že mám pravdu, protože jakmile to řeknu, znovu se uvolní ve svých peřinách a už se neobtěžuje s kostkami. „Tak tedy Bill. Klid, maličký, s těmi kostkami sis vedl velmi dobře. Teď ti přinesu oběd. Tvoje oblíbená sestřička říkala, že musíš trochu přibrat, a pak tě pustí domů.“
Udiveně se na mě podívá a jeho oči vypadají vyděšeně. Vzpomněl jsem si, že to, co znal jako svůj domov, byl dům, kde byl v posledních pěti letech týrán. Možná se bojí, že myslím ten, a tak rychle pokračuju, abych mu to vysvětlil.
„Ne tvůj starý domov, Bille. Ten člověk ti už nikdy neublíží. Tvůj nový domov,“ říkám mu a beru ho za ruku. „Jestli chceš, zůstaneš se mnou. Policie si přeje, abys byl v bezpečí u někoho, komu záleží na tvém uzdravení. Nebo přinejmenším do doby, než se najde tvá rodina, ke které se pak budeš moct vrátit. Dostaneš nové úřední doklady, takže jsem rád, že už znám tvé jméno.“
Přestože je jeho tvář bez emocí, podle postoje jeho těla poznám, že ho věci, které mu říkám, ve skutečnosti zajímají, a vím, že by se možná i rád na nějaké věci zeptal. Rozhodl jsem se, že mu přinesu oběd a nechám ho, aby si v hlavě srovnal, jak bude odteď vypadat jeho život. Nevěděl jsem, co mu mám koupit, ale rozhodl jsem se pro skvělou kuřecí bagetu s rajčaty a sýrem. Dobré vydatné jídlo s nějakými živinami a tolik potřebnými kaloriemi pro něj.
Když jsem se vrátil, abych dal Billovi jídlo, vypadal velmi vděčně. Hledal místo, kam by si během jídla odložil svého plyšáka, a když jsem se ho jemně dotkl, nechal mi ho v náručí. Ta bageta pro něj musí být opravdu velká. Na zlomek vteřiny netušil, odkud začít, ale soudě podle prvního odvážného sousta musel mít stále velký hlad. Ukousl si ještě několik velkých soust, ale brzy jsem viděl, jak si vyčerpaně hladí břicho v oblasti žaludku. Nedělám si s tím starosti, pokud bude správně jíst, brzy se mu vrátí chuť k jídlu.
„Nemusíš to sníst všechno, pokud už nemůžeš, Bille, zbytek si můžeš nechat na později,“ uklidňuji ho. Vypadá to, že se mu ulevilo. Zabalí si zbytek bagety a nechá ji na nočním stolku. Jsem si docela jistý, že by ji snědl celou a udělalo by se mu špatně, kdybych mu neřekl, že může přestat. Možná nechtěl vypadat nevděčně. Pořád se na mě dívá s obavami, ale doufám, že se to v budoucnu změní. Vím, jaký by mohl mít pocit z toho, že zůstane u mě. Předchozí člověk, který se ho ujal, ho strašně týral. Bill sleduje svého plyšového medvídka, který stále leží v mém objetí, a já mu ho položil do náruče. „Chceš si zdřímnout se svým medvídkem?“ Ptám se, ale zdá se, že se nemusím ptát znovu. Vypadá šťastně, že může spát. Možná nemohl pořádně spát, když byl ještě u Santina. Uložím ho spolu s jeho huňatým medvídkem a on, unavený z jídla, během několika vteřin tvrdě usne.
Dívám se, jak se k tomu medvídkovi tulí. Kolika lidem musel dát své tělo i duši a modlit se, aby se o něj třeba starali a aspoň s ním špatně nezacházeli. Život k němu byl krutý a je ještě příliš mladý na to, aby si lámal hlavu s takovými starostmi. Udělám, co bude v mých silách, abych mu pomohl. Odkopne peřinu a já se ho snažím znovu přikrýt, jelikož se bojím, že nastydne, ale když ucítí, že se dotýkám jeho ramene, vyděšeně se probere a přitáhne si peřinu k tělu, jako by se přede mnou snažil schovat.
„Bille, neboj se,“ snažím se mluvit co nejtišeji. „Chtěl jsem tě jenom přikrýt, nechci ti ublížit.“
Pomalu ze sebe nechá peřinu sklouznout a já mu pomůžu znovu se položit na postel. Pořád vypadá vyděšeně, ale snažím se hýbat co nejopatrněji. Posadím se vedle něj a znovu ho vezmu za drobnou ruku, protože jsem si všiml, že by to na něj mohlo působit uklidňujícím způsobem. „Odteď už bude tvůj život dobrej,“ slibuji mu. Doufám, že ten slib splním, ale vím, že pro něj bude těžké mi důvěřovat. Musím mu dát najevo, že se nepovažuji za jeho nadřízeného a nebudu ho nutit, aby mě poslouchal. Zatímco ho stále držím za ruku, pokleknu vedle jeho postele a věnuju mu malý polibek na prsty. Podívá se na mě a já nedokážu říct, zda jsou v jeho očích obavy nebo překvapení. Doufám, že jednoho dne uvidím v té krásné tváři emoce a uslyším jeho hlas. Znovu se uklidňuje a myslím, že jsem odvedl dobrou práci, když jsem na chvíli umlčel jeho strach. I přes všechno to týrání, které zažil, je pořád krásný. Přemýšlím, o kolik krásnější by byly jeho rysy, kdyby měl šťastnou tvář a tělo nebylo plné ran a modřin. Taková může být jeho budoucnost a já mu ji chci dopřát.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
