autor: Reginleif
Nový život – Tom
Poslední dva týdny jsem každý den seděl u Billova nemocničního lůžka. Ale necítím se unavený. Mám trochu strach vzít ho k sobě domů, ale vidím, že se dobře zotavuje, a to mi ukazuje, že jsem se rozhodl správně. Je to naše poslední noc v nemocnici. Ráno ho zvážili a už přibral dost na to, aby mohl jít domů. Setkali jsme se s jeho výživovým poradcem a terapeutkou, která ho už začala navštěvovat, a já jí slíbil, že ho budu jednou za dva týdny vodit na plánované schůzky. Ale nezdá se, že by byl z odchodu domů nadšený. Naše komunikace v těchto dnech byla velmi strohá. Používáme jen kostky s A a N. Když se hodně snaží, dokáže se jedné z nich dotknout nebo do ní strčit, aby mi ukázal „ano“ nebo „ne“, když se ho na něco zeptám. Dokonce se zdálo, že mu to občas jde, když skládal puzzle nebo vybarvoval obrázky v knížce, nebo když jsme se dívali na něco v televizi. Ale od té doby, co mu doktor řekl, že zítra bude moci jít domů, se zdá být velmi bojácný a nervózní. Nemluvím s ním o tom. Je přirozené, že se potom, co se mu stalo, bojí. Myslel jsem, že podle dnů, které jsme tu spolu strávili, pozná, že to myslím dobře, ale nevyčítám mu to. Vím, že časem pochopí, že mu vážně chci pomoct.
Před pár dny doskládal své puzzle a já mu přinesl velký kus voskovaného papíru a lepidlo na puzzle. Protože se dívá na televizi a nezdá se, že by se mnou chtěl komunikovat, pustím se do toho. „Přilepíme to na papír a zarámujeme, aby sis to mohl dát do pokoje,“ vysvětlím mu, když se na mě zvědavě podívá, ale vypadá z těch slov ještě zmateněji. Nevím proč. „Můžeš si svůj pokoj vyzdobit, jak budeš chtít,“ řeknu mu a pomyslím si, že možná nečekal, že si bude smět vybrat výzdobu. „Takže, co si dáme k večeři, Bille?“
Schoval jsem si několik letáčků s dovážkou jídla a pokaždé, když mu chci koupit něco k jídlu, mu je dám a on mi vrátí ten, který chce. No, napoprvé mě stálo dost úsilí, než jsem ho přiměl, aby si vybral, zvlášť když jsem ho musel přesvědčit, že se na něj nebudu zlobit a že si může vybrat, co chce. Ale teď už to ví a prostě si něco vybere. Všiml jsem si, že skoro neumí číst, takže si jen prohlíží obrázky. Dnes to bude pizza.
„Oh jo, pizzu si dám moc rád!“ Vykřiknu, docela se mi ulevilo, protože si vybral něco jiného než čínu. Občas ji mám sice rád, ale od té doby, co ji ochutnal, si o ni říkal každý den. Neříkám mu ne. Bůhvíkolik let neměl dost jídla a jeho výživový poradce říkal, že budou pracovat na zdravých návycích, ale nějaké nezdravé jídlo je teď v pořádku, protože se snaží přibrat. A objevil v sobě docela chuť k jídlu. Vždycky sleduju, jak do sebe hází jídlo, a jsem na něj skoro pyšný, protože se uzdravuje. „Jídlo je na cestě,“ oznámím a zdá se, že mě Bill zase ignoruje, protože si začne něco vybarvovat. Kéž bych věděl, co cítí. Kéž by se mi pokusil vysvětlit, čeho se tak bojí. Už jsem mu nesčetněkrát říkal, že mu neublížím, ale zdá se, že mi nevěří.
„Bille?“ Oslovím ho tiše, ale on se okamžitě otočí a podívá se na mě, jako by čekal na rozkaz. Vidím mu na očích, že má pořád strach. „Líbí se mi, jak si tu knihu vybarvuješ. Máš dobrý cit pro kombinace. Určitě si svůj pokoj krásně vyzdobíš. Není moc velký, ale jiný pokoj nemám. Býval to můj pokoj, když jsem byl malý.“
Můj dům se mi opravdu líbí. Přestěhovali jsme se tam s matkou, když otce nadobro zavřeli. Vzpomínám si, že jsem tam byl šťastný. Když jsem vyrostl, matka se znovu vdala a odešla bydlet ke svému novému manželovi. Mám toho muže rád. Dal mé matce všechnu lásku a něhu, kterou jí můj otec nikdy nedal. Stále mě často navštěvuje a jsem si jistý, že se jí bude Bill líbit. Je to takový hodný kluk a vidím, že je i chytrý. Odteď bude mít pěkný život. Obvykle poznám, co si myslí o věcech, které mu říkám, ale teď mi připadá strašně pasivní. Skoro jako by se ho to, co říkám, netýkalo. Pořád si vybarvuje knížku. Myslím, že bych si o té změně jeho chování měl promluvit s terapeutkou. V posledních dnech se mi zdálo, že je v mé blízkosti lepší.
„Zvládneš to tady chvilku sám?“ Ptám se ho a s vědomím, že odpověď nedostanu, jdu za terapeutkou. Je to velmi milá žena a je vidět, že ji má Bill rád. Neuměl jsem si představit, jak probíhají jejich sezení, protože Bill neumí komunikovat, ale vysvětlila mi, že v rámci terapie dostává fixy nebo někdy skládá puzzle a komunikuje s ní pomocí hraček. Je zřejmě ještě hodně dětinský, protože jeho vnímání světa je naprosto jednostranné.
Za touto milou ženou, Katherine Weaverovou, jsem se šel na Billa zeptat. Našel jsem ji během přestávky na večeři a chystal se odejít, ale ona rychle spolkla sousto a pozvala mě pokynem ruky dovnitř. „Je Billy v pořádku?“ Zeptala se a z jejího výrazu jsem poznal, že jí na něm opravdu záleží.
„Od té doby, co mu řekli, že ho pustí domů, se jeho nálada hodně změnila. Posledních pár dní byl lepší. Teď se zdá být velmi odtažitý. Skoro jako by mě vůbec neposlouchal.“
„Musíte ho pochopit, pane Kaulitzi. Zřejmě nikdy nenazýval teplé a láskyplné místo svým domovem. V tuhle chvíli se bojí každého.“
„Ale mě taky? Dělal jsem, co jsem mohl, aby se mu ulevilo, a až do dneška jsem si myslel, že to vidí a aspoň se přestane třást jako osika, když na něj mluvím.“
Zdá se, že o něčem přemýšlí. „Pamatujete si na tu hru na důvěru, kterou jsme hráli jako děti? Tu, při které jeden padá dozadu a druhý ho chytá?“
„Jo…“
„Představte si Billa jako někoho, kdo byl do téhle hry donucen, a pak ho všichni nechali spadnout. Zpočátku jsem byla proti tomu, aby u vás zůstal. Ale když vidím, jak vám na něm upřímně záleží, ukazuje mi to, že s patřičnou pomocí to vy dva zvládnete,“ řekne mi a podle úsměvu poznám, že to myslí vážně.
„Teď se k němu vrátím… je něco, co bych mohl udělat, aby se tolik nebál?“
„Požádejte ho o pomoc. Bude mít pocit, že pro vás něco může udělat,“ navrhne mi. To je docela jednoduché, opravdu se divím, že mě to nenapadlo. Ale asi proto je ona terapeutka a já policajt. Mohl jsem studovat a jít na práva, ale dospívajícímu Tomovi se víc líbila představa, že budu nosit zbraň. Ale o jakou pomoc ho můžu požádat?
Vracím se zpátky k Billovi, který jako by mou přítomnost nebral na vědomí. Udělám to, co mi poradila jeho terapeutka. Posadím se vedle jeho postele a vezmu ho co nejjemněji za ruku. „Billy?“
Podívá se na mě a odloží knihu stranou. Jeho oči jsou prázdné.
„Víš, já se taky bojím, Bille,“ přiznám. Nechci mu lhát. Ani nemusím. Dívá se na mě, jako by nechápal, proč bych se měl bát. „Bojím, protože vím, že jsi hodně trpěl, a já ti opravdu chci dopřát dobrý život.“
Bill na mě dál zírá s výrazem člověka, který nedokáže pochopit význam slov, které se mu říkají. Jeho prsty se nemotorně pohybují na mé ruce. Už vím, že se nepohne ani se mě nedotkne, když k tomu nemá důvod. Chce mi něco říct.
„Co se děje, Bille? Chceš vědět, jak bude vypadat tvůj život v novém domově?“
Přestane se mě dotýkat a znovu se mi podívá do očí. Ano, to je to, co chce, abych mu řekl. Kouše si nehty, a přitom očekává mou odpověď. Vidím, že je znepokojený. Má strach. Zajímalo by mě, co mu Santino řekl o jejich společném životě, když ho vzal k sobě domů, ale jak ho znám, dokážu si představit, že chudáka kluka k smrti vyděsil. Billovi tehdy nemohlo být víc než patnáct.
„Můj dům není tak velký jako sídlo, ve kterém jsi bydlel, ale budeš mít vlastní pokoj, jak jsem ti říkal. Budeme jako spolubydlící,“ vysvětluji mu a snažím se, aby pochopil, že ho nepovažuji za svůj majetek. Vím, že takhle se k němu choval Santino. Pořád se mi zdá napjatý, cítím to z ruky, kterou mě drží. „Až se vrátíme domů, pomůžeš mi stanovit pravidla, která u nás doma budou platit. Chci, aby ses tam cítil v bezpečí a milovaný.“
Zdá se, že ho to rozptýlí natolik, aby si přestal kousat nehty a třást se. Možná si ani nedokáže představit, jaké to je, ale chci, aby věděl, že se o to pokusím. Znovu se dotkne mé ruky, vím, že se chce na něco zeptat, ale v tu chvíli uvidím zprávu, která mi oznamuje, že je tu naše večeře.
„Jdu dolů vyzvednout pizzu, Billy. Doma si ovšem promluvíme.“
Když se vrátím s jídlem, znovu se posadím vedle něj a podám mu pizzu. Zdá se, že má hlad, ale než krabici otevře, vezme mě za ruku a přiblíží si ji ke rtům. Na svých prstech cítím jeho měkká ústa. Možná mi chce ukázat, že je vděčný, ale nevím, jestli je vhodné nechat ho, aby to dal najevo tímto způsobem.
„Nemusíš mi líbat ruku, Bille. Ale opravdu si vážím toho, že mi chceš poděkovat,“ říkám mu a snažím se ho neodradit od jeho snahy komunikovat, ale zároveň mu ukázat, že nemusí být tak submisivní. „A teď se pojďme najíst, dobře?“
Rychlost jeho jezení je opravdu něco pozoruhodného. Cpe do sebe pizzu, jako by se bál, že mu ji někdo vezme. Když vidím toho hubeného kluka, nikdy by mě nenapadlo, že dokáže jíst tak rychle a tolik. Ale jsem rád, že má chuť k jídlu. Vždyť první den jsem ho musel doslova přemlouvat, aby jedl. Od té doby s chutí zhltne všechno jídlo, které mu přinesu, a to mu momentálně velmi prospívá. Zatímco jíme, přichází sestra, aby nám řekla, že je vše připraveno. Můžeme jít domů.
„Co si takhle dát zmrzlinu jako dezert až přijedeme domů?“ Ptám se Billa a na jeho tváři vidím jeden z jeho malých nejistých úsměvů. Podaří se mu dojíst pizzu dřív než mně a já zhltnu zbytek jídla, protože už se moc těším, až ho odvezu domů. Chci, aby si prohlédl svůj nový pokoj a znovu si naplánoval svůj život, a jsem rád, že se po našem malém „rozhovoru“ cítí lépe. Bill se dotkne svého nemocničního županu a podívá se na mě. Oblečení, které měl tu noc na sobě, bylo odvezeno jako důkazní materiál, takže jsem mu přinesl mikinu s kapucí a džíny spolu s novým spodním prádlem a botami. Dávám mu je ve velké nákupní tašce a on si je jde do koupelny obléct. Když se vrátí, vypadá skoro jako normální dospívající kluk. Chudák. Neměl mít takový život.
„Sluší ti to, Bille,“ pochválím ho, ale vidím, že se mu to moc nelíbí. Samozřejmě že každý, komu kdy připadal hezký, ho nakonec zneužil. „Chceš se rozloučit se svou terapeutkou, maličký? Brzy se zase uvidíte, ale možná tě bude chtít vidět ve tvých zbrusu nových šatech.“
Čekal jsem, že ho budu muset přemlouvat, ale ne, odkráčel do její kanceláře s těmi nejšťastnějšími pohyby, jaké jsem ho kdy viděl dělat. Ona mu pomáhá a on to ví, takže jsem rád, že spolu vycházejí. Vracejí se společně a přivádějí s sebou sestřičku Ashley. Dámy Billa obejmou a popřejí mu všechno nejlepší, a pak se otočí ke mně.
„Opatrujte toho chlapce jako oko v hlavě!“ Varuje mě skoro sestra Ashley. Připomíná mi milující tetu na malé farmě, která mi odmítá dát dezert, pokud se o Billa opravdu dobře nepostarám. Katherine nic neříká, jen se na mě pobaveně dívá. Ví, že plánuju zajistit, aby byl Bill v pořádku.
„Uvidíme se příští týden, Billy,“ řekne mu a k mému překvapení se Bill trochu usměje. Vezmu všechny naše věci a natáhnu k němu ruku.
„Pojď, Bille, půjdeme domů,“ promluvím na něj tiše a on mě vezme za ruku. Má strach, ale já taky. Opravdu mu dám dobrý život? Bude se mnou někdy šťastný? Dívá se na nemocnici, zatímco já cpu naše věci dozadu do auta. Zajímalo by mě, na co myslí. „Billy? Pojedeme.“
Nastupuje do auta a já mu pomáhám zapnout bezpečnostní pás. Čeká na něj nový domov, a i když teď nevypadá, že by z toho měl velkou radost, doufám, že to změním. Musím.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
