autor: Reginleif
Nebeský úsměv –Tom
Probouzím se velmi rozbolavělý a zpočátku si nepamatuji, co dělám na koberci. Spadl jsem snad z postele? Chvíli se zamýšlím, co se včera večer stalo. Teď už si vzpomínám. Chudák Bill. Opravdu si myslel, že mu ublížím, nebo ho jen oklamala jeho mysl? Podívám se na svou postel, je pěkně ustlaná. Bill tam není, takže musí být ve svém pokoji nebo něco dělat v kuchyni. Uvažuji, že si lehnu do postele, abych pokračoval ve spánku a nějak si narovnal tělo. Ale když se k tomu chystám, zdá se mi, že slyším, nějakou ránu. Bojím se, že by si mohl Bill ublížit, a tak okamžitě vstanu. Jdu do kuchyně a do obývacího pokoje, ale Bill nikde není. Všimnu si, že na podlaze skutečně leží rozbitý talíř a na kuchyňské lince je napůl připravená snídaně.
„Billy, kde jsi?“ Ptám se a myslím si, že šel pro něco, čím by to mohl uklidit. Hledám ho, ale nemůžu ho najít. Co když se vyděsil? Co když si myslí, že ho potrestám, a utekl? Jdu ho hledat na zahradu. „Bille? Vylez, maličký, já ti neublížím.“ Hledám ho na zahradě dál, ale zřejmě tu není. Branka je zamčená, ale možná našel způsob, jak ji přelézt. Utekl pryč. Vždyť ani neumí mluvit, co si asi myslí? A kde ho mám hledat? Jediné další místo, které zná, je nemocnice, ale tam jsme jeli jen autem. Vyjdu ven, abych se zeptal, jestli ho někdo neviděl, a zároveň volám Georgovi.
„Ahoj Tome, jak se máš?“
„Je pryč!“ Říkám, aniž bych měl čas na zdvořilosti. „Bill zmizel. Rozbil talíř a možná si myslel, že mu ublížím.“
„Kam by šel? Nikoho nezná a nemluví.“
„Nemám tušení. Je to moje chyba. Měl jsem ho zamknout, aspoň by byl v bezpečí, ale neudělal jsem to, protože jsem si myslel, že ho to vyděsí.“
„Seš si jistej, že není někde v domě? Přece by neutekl, myslí si, že ho vlastníš. Zkontroluj to ještě jednou, a jestli ho tam nenajdeš, něco vymyslíme.“
Zavěsím. Georg je v takových situacích vždycky klidnější než já. Ještě jednou se podívám po Billovi na zahradě, a pak se vrátím dovnitř. „Billy? Vylez, prosím. Ani se tě nedotknu, přísahám.“
Chvíli lapám po dechu a zdá se mi, že ho slyším. Těžce oddechuje. Chci se k tomu zvuku přiblížit, ale nechci ho vyděsit. Rozhodnu se mu ukázat, že se na něj nezlobím. „Existuje zvyk, kdy lidé rozbíjejí talíř, aby přinesli štěstí do domácnosti, Billy. A já si myslím, že bychom měli přinést do domu víc štěstí, a stejně jsme potřebovali novou sadu talířů.“
Jeho přerývaný dech se zastaví. Okay, funguje to. Jdu do kuchyně a ze skříňky beru další talíř. Vlastně to není tak špatná sada, ale pár kousků chybí, takže by se nám hodila nová. Rozbiju talíř o dlaždice a pak rozbiju další. „Bille? Pojď ven, nemůžeš mě přece nechat, abych si užíval všechnu zábavu sám.“
Vidím, jak vylézá ze svého úkrytu. Můj nový spolubydlící se zřejmě schoval do prázdné skříňky v kuchyňské lince.
„Ty jsi mě vyděsil, Billy. Pojď sem, maličký. Vážně sis myslel, že si budu myslet, že talíř je důležitější než ty?“
Vypadá velmi zmateně a poněkud smutně. Natáhnu k němu ruku a on ji chytne, aby se postavil. Chci mu vykouzlit úsměv na tváři, a proto to udělám. Odnesu ho do kuchyně a posadím ho na kuchyňskou linku. „Nemůžeš mě nechat, abych je všechny rozbil sám,“ vysvětlím mu a podám mu talíř. Podívá se na mě naprosto nejistě, ale rozbije ho a já mu pak dám další. S úsměvem ho rozbije, a pak se začne smát. Opravdu se směje. Stále od něj neslyším žádný hlas, ale vidím jeho tvář. Když se směje, je ještě krásnější. Ty jeho chytré tmavé oči se na mě dívají, jako by se něco změnilo k lepšímu, a já se na něj usměju. Když se přestane smát, snaží se slézt z pultu a uklidit to, ale já ho znovu popadnu a nechám ho dotknout se podlahy jen nohama, když ho odnesu do obýváku. Ukazuje mi na kuchyň. Nejspíš tam chce uklidit a pokračovat v přípravě snídaně.
„Ne, dneska se nasnídáme venku. Ty se půjdeš obléknout a já to zatím uklidím.“
Dívá se na mě se vším překvapením světa ve svých velkých očích.
„No tak, běž se oblíknout, maličký. Venku je hezky, tak se můžeme projít.“
Přikývne a neochotně odchází. Pořád vypadá velmi zmateně. Ale já jsem moc rád, že jsem ho rozesmál. Rychle uklidím kuchyň, protože chci, aby viděl, že se s ním opravdu chci dělit o domácí práce. Vrátil se v pěkném tričku a svých černých džínách spolu s teniskami. Vlasy má pěkně učesané, a kdyby člověk nevěděl, co si vytrpěl, vypadal by jako normální teenager.
„Přibral jsi, víš o tom?“ Řeknu mu a usměju se. Podívá se na své břicho a také se usměje. Jeho postava je stále velmi štíhlá, protože je také dost vysoký, ale je čím dál zdravější a je to na něm vidět. Je krásný. „Pojď, půjdeme. A už mi nedělej takové starosti.“
Rychle napíšu Georgovi zprávu, aby věděl, že je Bill v pořádku. Vím, že má o Billa stejný strach jako já. Ale on nikdy nebyl ten, kdo by dával najevo své city. Když mi však odepisuje, chápu, že se mu velmi ulevilo. Bill vypadá velmi zmateně, ale také velmi šťastně, že může jít ven. Dívá se na zahradu s radostí dítěte, které si konečně smí hrát. Ukazuje mi zahradní houpačku a já chápu, že mě žádá o svolení. Je docela bolestné vědět, že tento chlapec nikdy nesměl chodit ven a hrát si. Vypadá upřímně šťastně, když se oba posadíme na velkou houpačku a já ho hladím po černých vlasech.
„Jsi šťastný, maličký?“ Zeptám se a on se na mě podívá svým jako vždy tajemným pohledem. Nedokážu říct, jestli je šťastný, nebo ne, ale vím, že se teď cítí bezpečněji než kdykoli v životě. „Teď půjdeme, ale na houpačku se můžeme vrátit později.“
Okamžitě se zvedne, jako by se bál, že jakékoli otálení s tím, co po něm chci, by skončilo bolestí. Chápu ho. Cítil jsem to samé, když jsem byl malý a s matkou jsme se vždycky snažili, abychom otce nerozzlobili. Když se rozzlobil, byl nebezpečný. Ublížil by mně i mé matce. Byl jsem velmi šťastný, když jsme se s ním už nemuseli vídat. Člověk tak nějak čekal, že s životem, který vedl, skončí dříve nebo později ve vězení. Bill se na mě podívá a já vím, že pochopil, že mám něco na srdci. Nemůžu s ním o tom mluvit. Vypadalo by to, že jsem neuctivý vůči tomu, co si vytrpěl. Vezmu ho kolem ramen a jdeme spolu do místní jídelny. Lidé na ulici se na nás dívají. Mluví o mně a Billovi od chvíle, kdy přišel ke mně domů, ale mně je to jedno. Stejně by to nikdy nepochopili. Bill se při chůzi dívá do země. Stydí se. Nemá rád, když se na něj lidé dívají nebo když o něm chtějí něco vědět.
Když dojdeme do jídelny, odtáhnu mu židli a on se s úsměvem posadí. Lidé k němu zřejmě nikdy nebyli milí, a když vidí, že pro něj někdo něco dělá, cítí se dobře, jako by si zasloužil, aby se k němu chovali dobře. Vím, že se z toho, čím si prošel, nedostane přes noc, ale jsem ochotný být hned vedle něj, zatímco bude znovu objevovat sám sebe a nacházet život, který měl mít. Podívá se na jídelní lístek a jen mi ho vrátí. Ano, vím o něm všechno. Myslí si, že bych měl vybírat za něj. Někdy si přeju, abych si s ním mohl promluvit. Chtěl bych se ho zeptat, proč se mě tak bojí. Mám představu, ale myslím, že bych mu mohl víc pomoct, kdyby v sobě našel sílu se mnou mluvit.
„Co si dáš, Bille? Můžeš mít všechno, co chceš,“ vysvětluji mu a doufám, že mi věří. Stydí se, ale dává mi najevo, že chce palačinky. Samozřejmě, že palačinky. V nemocnici je jedl nejraději. Všiml jsem si, že má vždycky rád zákusky a sladké věci. Možná proto, že mu nikdy nebylo dovoleno si na nich pochutnat. Dělám si starosti o jeho stravovací návyky, ale musí dost přibrat, takže nějaké nezdravé jídlo mu neublíží. Nakonec začíná chápat, že bude mít dobré jídlo každý den a nemusí se přejídat a znechucovat si tak jídla, která má rád. „Tak tedy palačinky,“ oznámím a objednám. Vždycky jsem byl zastáncem slaných chutí, takže dávám přednost míchaným vajíčkům se slaninou.
Zdá se, že má z jídla velkou radost. Jíme poměrně rychle, protože máme oba hlad. No, Bill jí vždycky rychle. Skoro jako by si myslel, že mu někdo jídlo sebere. Musím si o tom promluvit s Katherine. Třeba mu pomůže. Zdá se, že jí věří víc než komukoli jinému. Když jsme se snídaní hotovi, vezmu ho za ruku a jdeme domů.
„Chceš si sednout na zahradu?“ Zeptám se, protože vím, že on nejspíš chce. Posadí se na houpačku a usměje se. Jako že se opravdově usměje. Má tak krásný úsměv. Snažím se na něj dlouho nedívat, protože vím, že by mu to mohlo být nepříjemné. Ale on je opravdu moc hezký. Dovedu si však představit, že mu jeho vzhled v minulosti způsobil spoustu problémů. „Billy? Bojíš se mě?“ Ptám se ho.
Podívá se na mě. Jeho velké oči vypadají zmateně. Jsem si jistý, že ještě před pár dny by se ke strachu přiznal okamžitě. Teď jako by nevěděl. Pokrčí rameny a vypadá teď zmateněji než kdy dřív. No, to je pokrok. Možná odvádím dobrou práci.
„Dobře,“ odpovím a vezmu ho do náruče. „Nemusíš. Udělám tě šťastným. Nebo se alespoň budu snažit ze všech sil. V tomhle domě budeš v bezpečí, Billy,“ šeptám mu a hladím ho po zádech. To se mu líbí. Ještě ho držím v náručí, když u vstupní branky zahlédnu Georga. Můj přítel vypadá velmi podivně, když vidí Billa takhle v mém náručí. „Pojď dál, je otevřeno,“ řeknu mu a on si přijde sednout na zahradní židli vedle nás.
„Měl jsem strach, tak jsem vás přišel zkontrolovat,“ vysvětluje, „ale vidím, že se vám daří dobře. Chová se k tobě Thomas dobře, mladý muži?“
Bill se na něj překvapeně podívá, protože se ho někdo zeptal, jestli se k němu chovám dobře. Přikývne, vstane a podívá se na Georga. Určitě mu chce něco přinést. Naskočí mi husí kůže, když si vzpomenu, jak nás obsluhoval v Santinově domě. Myslí si snad, že chci, aby to samé udělal i tady?
„Myslí tím, jestli si něco nedáš, Georgu. Vodu, kávu, čaj?“
„Oh ne, děkuju, Bille,“ uklidňuje ho můj přítel a Bill se znovu posadí vedle mě. „Takže, jestli tomu dobře rozumím, vy dva se stáváte nerozlučnou dvojkou.“
Myslím, že jsem se při tomto prohlášení začervenal víc než Bill. Mám pro něj opravdu slabost. Chci mu dopřát dobrý život. „Bill se učí, že si zaslouží hezký život, a já se mu ho snažím dát. Jen doufám, že odvádím dobrou práci,“ odpovídám a cítím na sobě chlapcův milý pohled. Bill se na mě nikdy takhle nedíval. Vždycky byl vděčný a milý, ale teď se na mě dívá skoro tak, jako by mi opravdu věřil. „Máš dneska domluvenou schůzku u své terapeutky?“
Zavrtí hlavou. Myslím, že dneska si můžeme odpočinout a udělat si hezký den doma. Ale když Georgovi zazvoní mobil, soudě podle jeho pohledu na displej pochopím, že se blíží problém. Nejspíš je to Jessen. Nová mise. Ale já ji teď nemůžu vzít. Musím se postarat o Billa a on o mně ani neví pravdu. Georg ví, na co myslím.
„Musím jít,“ řekne a okamžitě se chystá hovor přijmout. „Uvidíme se později. Ahoj.“
Bill se na mě podívá. Ví, že se něco děje. Vezme mě za ruku a já vím, že se mě chce zeptat, ale nemůžu mu to říct. Nikdo nesmí vědět, co dělám. Ale na druhou stranu vím, že Bill by to nikomu neřekl. Bill je teď rodina a já nechci, aby se mě bál nebo si mnou nebyl jistý. Neřekne to.
„Bille… musím ti něco říct, ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš,“ říkám mu. Nasadí ustaraný výraz. „Vzpomínáš si na tu noc, kdy jsem se potkali?“
Cítím, jak se chvěje. Přikývne, ale je na něm vidět, že má velký strach. Myslí si snad, že se mu pokusím ublížit?
„Bille, já jsem nikdy Santinův přítel nebyl. Georg a já jsme policajti v utajení. Celou dobu jsme museli předstírat, že jsme jeho přátelé, aby mohl být zatčen a zaplatit za to, co udělal.“
Bill se usměje. Zdá se, že se mu ulevilo, jako by mu z hrudi spadl obrovský kámen. A já tomu nemůžu uvěřit, ale on se skutečně nakloní a políbí mě na tvář. Pak mě vezme za ruku a přiloží si ji k srdci. Chce mi poděkovat, nebo je teď přesvědčený, že jsem mu nikdy nechtěl ublížit? Hřbetem ruky ho pohladím po tváři a on nevypadá, že by se bál. Oh, můj chudák Bill.
Mezitím mi přišla esemeska od Georga.
„Je volnej. Chraň Billa.“
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
