autor: Reginleif
Léčivá láska – Bill
Tom se mi chvíli zdál odtažitý, ale nechtěl jsem ho naštvat tím, že bych trval na tom, že musím vědět, co se děje. Dal jsem mu nějaký čas pro sebe, ale teď slyším, jak klepe na dveře mého pokoje. Okamžitě otevřu a uleví se mi, protože se zdá, že se cítí lépe.
„Jsi připravený na schůzku, drahoušku?“
Myslím, že vidí, že se můj výraz mění. Nechce se mi k terapeutce. Slečna Katherine je moc milá, nikdy na mě příliš netlačí, ale chce, abych si vzpomněl na všechno, co se mi stalo. Říká, že můžu být opravdu šťastný, jen když se postavím minulosti, ale já bych nejradši na všechno zapomněl. S Tomem jsem teď spokojený. Nechci, aby se moje mysl toulala v tom, co mi Santino a ten druhý muž předtím udělali. Smutně se podívám na Toma a doufám, že mi řekne, že je v pořádku, když tam nepůjdu.
„Dřív ses tam těšil. Co se stalo, maličký?“
Podívám se dolů. Jak mu mám říct, že se bojím vlastních pocitů a myšlenek? Udělal pro mě tolik věcí, vždycky mě po schůzce někam vezme a já teď nechci, aby byl zklamaný nebo se na mě zlobil. Ale já tam opravdu nechci jít. Už se nechci bát a brečet. Můžu tu s Tomem prožít zbytek života a být šťastný. Nikdy nezapomenu, ale aspoň nebudu muset myslet na to, co se stalo, a cítit toho muže znovu a znovu na svém těle.
„Vím, že je to těžké, Billy. Ale neměl bys zmeškat svou schůzku. Katherine ti chce jenom pomoct. Chceš, abych šel s tebou? Můžeme si s ní promluvit o tom, jak se cítíš a třeba trochu zpomalí.“
Drží mě a dívá se mi do očí a já nedokážu říct ne. Předtím jsem se bál ho odmítnout, ale teď je to jiné. Teď nedokážu říct ne, protože se na mě takhle dívá a nutí mě říct ano na všechno, o co mě požádá. Nikdy předtím jsem k nikomu nic takového necítil. Dřív jsem se všech bál a snažil se jim vyhovět, abych se vyhnul trestu. Ale když myslím na Toma, mám spíš strach, že ho rozesmutním nebo že přestane věřit ve mě a v mou schopnost uzdravit se.
„Jsem na tebe pyšný, Billy,“ řekne a políbí mě na tvář. Tohle ještě nikdy neudělal. Ale mně to opravdu nevadí… vlastně si myslím, že se mi to líbí. Líbí se mi to od něj, protože vím, že by mi neublížil. „Běž se obléct. Až skončíš se sezením, můžeme dělat, co budeš chtít.“
Cokoliv, co budu chtít? Oh, je tolik možností. Ukážu na televizi.
„Tak teda Netflix,“ říká, protože ví, že se rád dívám na filmy. Moc se mi líbí, když mi vysvětluje, proč věci ve filmech fungují právě takhle. Dozvídám se věci o životě a Tom je vždycky opravdu trpělivý, když mi je vysvětluje. „Když budeš chtít, objednáme si čínu. Spokojený?“
Přikývnu a jdu se obléknout.
Když Tom chce, abych šel na schůzku, udělám to. Slečna Katherine je stejně moc hodná, a pokud oba věří, že mi terapie pomáhá, budu se snažit s nimi víc spolupracovat. Je velmi těžké svěřit se se svými pocity a s tím, co jsem prožil, když ani nemůžu mluvit.
Tom mě odveze do nemocnice. Nechci, aby mě doprovázel až nahoru, tak mě jen obejme a řekne mi, že mě vyzvedne. Slečna Katherine mě jako vždy ochotně vítá. Myslím, že ta žena opravdu chce, abych se uzdravil, a plně si jí za to vážím, ale jen mi to do jisté míry usnadňuje.
„Tak pojď, Billy. Vidím, že naše sezení jsou pro tebe v poslední době těžší.“
Přikývnu. Nemá smysl snažit se to před ní skrývat. Je to vskutku těžké.
„Je normální, že se cítíš nesvůj, chlapče. To, co jsi prožil, rozhodně není snadné překonat, a dokonce ani si na to vzpomenout. Pokud budeš chtít, půjdeme na to pomaleji,“ vysvětluje mi. Nejsem zvyklý, aby na mě byli lidé milí. Líbí se mi, že to chce dělat mým vlastním tempem, a sezením procházíme v příjemné náladě. Když mě Tom přijde vyzvednout, vidí, že jsem teď klidnější. Dodrží svůj slib, objednáme si čínu a díváme se spolu na Netflix, dokud vedle něj neusnu.
***
Od toho dne, kdy mi Tom řekl pravdu o noci, kdy mě našel, se cítím mnohem lépe, když jsem kolem něj. Nikdy mě nebije ani mi nenadává. Ani když udělám chybu. Nikdy jsem nevěřil, že budu mít dobrý život, ale jsem tu s ním šťastný. Snažím se mu oplácet laskavost tím, že dělám domácí práce a jsem poslušný, ale v poslední době jsem pochopil, že to pro něj není důležité. Vždycky říká, že si můžu dělat, co chci, a nemusím pro něj pracovat. Někdy, když má čas, si ke mně sedne a pomáhá mi zlepšit čtení a psaní. Jsem rád, když to dělá. Obecně se mi líbí, když se mnou tráví čas. Když je jeho práce hektická, nemá na mě moc času a já musím být úplně sám. Nevadí mi být sám, ale po chvíli mě doženou myšlenky a vzpomenu si na svůj život před ním.
Teď čekám, až se vrátí z práce. Říkal, že je to nová mise. Mám o něj strach, ale říkal, že bude v bezpečí. Samozřejmě nesmím nikomu o jeho práci nic říct. Oceňuji, že mi řekl pravdu, abych se cítil v bezpečí. Když slyším jeho klíče ve dveřích, jdu do obývacího pokoje. Vypadá šťastně, když se na něj vrhnu.
„Billy, můj maličký,“ zamumlá a přitiskne mě k sobě. Vezmu ho za ruku a vedu ho k pohovce. Měl by si odpočinout, celkem dost pracoval. Přijímá mou péči a posadí se. Klečím před ním a pomáhám mu zout si boty. „Tohle nemusíš dělat, Bille,“ protestuje tiše. Teď už to vím. Nikdy to nevyžadoval, ale já to pro něj chci udělat a dělám to vždycky, když přijde domů. Podívám se mu do očí, usměju se na něj a on mi úsměv oplatí. Přitáhne si mě do náruče a já se mu nebráním. Teď už mu důvěřuji. Kdyby mi chtěl něco udělat, už by to dávno udělal. Nebo si to alespoň říkám, abych zachoval klid. „Děkuju. Vždycky se o mě tak hezky staráš,“ řekne mi a vypadá, že to myslí vážně. Před Tomem mi ještě nikdo za nic nepoděkoval. A já ani nechci, aby mi za to někdo děkoval. Nevadí mi vařit a uklízet u něj doma, dokonce bych se nebránil ani tomu, aby se mě dotýkal. Uvolním se v jeho náručí, nechám hlavu spočinout na jeho klíně a on mě hladí po zádech. To se mi líbí. Nikdy jsem si nemyslel, že si budu užívat mužské doteky, ale s Tomem je to jiné. Tom je dobrý muž. Nikdy jsem nevěděl, co je to láska, ale myslím, že to cítím, když slyším jeho klíče v zámku. Vzpomínám si, jak jsem se třásl jako osika, když jsem slyšel Santina přijít domů, ale s tímhle mužem je všechno jinak. Jedna moje část si přeje, aby mě taky miloval. Rád bych s ním zůstal navždy, ale proč by to chtěl? Nejspíš se chce jednou oženit a mít rodinu, nemůžu ho nutit, aby se o mě staral celý život. Jednoho dne mě opustí, ale co budu potom dělat? Cítím, jak se mi do očí derou slzy, a snažím se je udržet v sobě, ale nejde to.
„Billy? Co se děje?“ Ptá se překvapeně. Ale jak mu to mám vůbec vysvětlit, když ani nevím, proč se tak cítím? „Řekni mi to, maličký. Co tě trápí?“
Podívám se na něj. Možná se mu to pokusím vysvětlit. Usměju se a ukážu mu prostor kolem sebe.
„Jsi tu šťastný? To mě těší, Bille. Ale v čem je tedy problém?“
Ukážu mu dveře a nasadím smutný výraz.
„Ty nechceš odejít?“
Přikývnu a podívám se dolů. Možná se na mě naštve. Nemůžu rozhodovat o tom, jak dlouho tu budu. Může si mě tu nechat, jak dlouho bude chtít. Ale nezdá se, že by se zlobil. Vezme mou tvář do dlaní a políbí mě na čelo.
„Tohle je teď tvůj domov. Můžeš tu zůstat navždycky,“ ujišťuje mě. „Bille, ty na mě špulíš rty,“ všimne si a zasměje se. Já špulím rty? To je vskutku legrační. Vzpomínám si, že když mě našel, nedokázal jsem projevit žádný výraz.
Ukážu mu prsten na ruce a pohnu rukama, jako bych choval dítě. Jednou bude chtít založit rodinu. Nemůže si mě nechat navždy. Nejsem si jistý, jestli vůbec chce.
„Neboj se. Můžeš v tomhle domě zůstat, jak dlouho budeš chtít. Cítím se tu s tebou líp. Kde bych jen našel tak starostlivého spolubydlícího? Jsme přece šťastní tak, jak jsme, ne?“
Přikývnu. Ano, jsme. Pořád si pamatuju svou minulost, myslím, že nikdy nezapomenu na to, co se mi stalo. Ale Tom je laskavý a já se s ním cítím jako člověk. Jako bych byl Bill a byl krásný a byl hoden hezkých věcí v životě. Vždycky říká, že si všechno zasloužím. Ale zasloužím si to? Nemám ponětí. Přál bych si, abych si zasloužil nějaké maličkosti. Ne moc. Jen měkkou postel a teplý chleba. Někoho, kdo nebude mít potřebu mi ubližovat. Nic víc nechci, ale on mi dává mnohem víc. Chci mu dát najevo, jak moc jsem trpěl. Ne proto, že by si něco z toho nedokázal představit nebo to neznal, ale proto, že se s ním chci osobně podělit o ty temné časy. Potřebuji, aby to věděl. Pomalu si svlékám mikinu. Tom vypadá zmateně, ale pochopí, když mu ukážu záda. Zdá se, že má skutečně zlomené srdce.
„Oh, Bille…“ zašeptá se vzlykem v hlase. Přejede prstem po jedné z mých jizev a já se zachvěju, ale vím, že nemám důvod se bát. Tom mě obejme, a i když se cítím trapně, vím, že to myslí dobře. Na rameni cítím horké slzy. On pláče? Ještě nikdy jsem ho neviděl plakat. „Je mi to tak líto,“ pláče a já ani nevím, jak na to reagovat. Vždyť to ani není jeho vina. Vezmu si tričko, abych se zakryl, asi se mu hnusí moje záda, ale on mi ho jemně vezme z ruky a políbí tu nejošklivější jizvu, kterou mám. Moje mysl chce při tom polibku na mém těle zpanikařit, ale pořád si připomínám, že je to Tom. Pláče nad mými jizvami, neublíží mi. „Už nikdy víc, Billy. Slibuju,“ řekne mi a obejme mě. Je to šílené, ale věřím mu. Dokonce se nebojím ani jeho doteku. Něco v mé mysli chce, abych ho odstrčil, ale zbytek mě chce, aby mě dál držel. Beru jeho ruku a dotýkám se s ní své hrudi. Jeho prsty působí nemotorně. Možná se mě nechce dotknout a vyděsit mě. „Taky tě mám rád, Billy. A teď tě vezmeme do postele. Byla to těžká noc.“
Zavrtím hlavou. Samozřejmě, že ne. Musí jíst, vždyť jsem mu uvařil. Ukazuji mu kuchyň.
„Tak ty jsi mi udělal večeři? To je od tebe moc hezké, Billy. Najíš se se mnou?“
Oblékám si mikinu a následuji ho do kuchyně. Už jsem prostřel stůl jako vždycky, když čekám, až se vrátí domů. Přitáhne mi židli a já mu ukážu, že musím servírovat jídlo, ale nezdá se, že by to chtěl, takže poslechnu a posadím se. Tom servíruje vydatnou porci pro mě a druhou pro sebe. Udělal jsem mu lasagne, protože vím, že je má rád. „Děkuju ti, Billy. Strašně krásně to voní.“
Zvednu palec, pak ukážu na sebe a pak na něj. Chvíli mu trvá, než si to spojí, ale pochopí. Už je to měsíc, co jsem přišel k němu domů. Nalije víno a připíjíme si na nové šťastné chvíle v našem domě. Je mi tu dobře, ale nechci říct, že jsem šťastný, protože se bojím, že to nedopadne dobře.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
