At sea for you 5.

autor: fyredancer

„Bude to v pohodě. Zhluboka dýchej.“
„Nejsem si jistý, jestli je tohle dobrej nápad…“
„Prostě to ber jako součást prázdninovýho balíčku pro bodyguardy,“ poradil mu Tom a poplácal velkého muže po rameni. Michael byl tak šíleně vysoký, že Tom, který byl zvyklý tyčit se nad každým davem, měl vedle něj trochu komplex z výšky. „Svým způsobem je to i tvoje dovolená.“
„Pochybuju, že by se na to pan Strauss díval takhle,“ řekl Michael pochybovačně.
Tom začínal být zoufalý. Měl pouhých pět minut na to, aby našel Billovu kajutu, než bude považován za neslušného, a poslední, co chtěl udělat, bylo, vyvolat ve svém krásném doprovodu dojem, že ho nechává čekat. Chuť Billových rtů, slaná od moře a lehce sladká od šampaňského, byla v jeho smyslové paměti stále živá. Bill líbal s tou nejlichotivější intenzitou, jako by byl skutečně ztracen v tom okamžiku a myslel jen na jeho rty na svých.
Tom nedokázal ani sám před sebou předstírat, že nechce víc. Byl připravený do toho jít, i kdyby se měl ráno zbláznit.

„Nikdo mě tu nezná,“ řekl Tom trpělivě. „Proto mě Andy na tuhle plavbu poslal, ne? A no tak, přemýšlej o tom – i kdyby mě někdo poznal, nejspíš to bude jedna, maximálně dvě milé babči, které budou chtít tak maximálně autogram pro svá vnoučata.“
Michael se na něj nepřesvědčeně podíval. Tom si přejel rukou po krku a podíval se na hodinky.
„Nebo si můžeš sednout do baru naproti a pít Cuba Libre bez Libre,“ nabídl mu Tom zasmušile. Opravdu doufal, že alespoň jednu noc nebude bodyguard sledovat každý jeho pohyb. Svitla naděje, že by mohl mít skutečně štěstí.
Na Michaelově tváři byl patrný konflikt. Vybíral si mezi diktátem, který mu ukládala smlouva, a možná, jen možná, touhou se na jednu noc prostě pobavit po svém.
Tom vyzkoušel slovo, které už dlouho nepoužil. „Ehm, prosím?“
Michaelovy oči se rozšířily. Nejspíš tohle od Toma nikdy neslyšel. „No, jestli si jste naprosto jistej, že dnes večer nebudete potřebovat moje služby…“
„Jsem si jistej,“ řekl Tom pevně. „Hele, slibuju, že to Andreasovi neřeknu. Proč bych to dělal? Napráskal bych tím i sebe.“ Pohrdal tím, že musí svého bodyguarda přemlouvat jako puberťák, který prosí rodiče o laskavost, aby jim oběma dopřál volný večer, ale v tuhle chvíli by udělal cokoli.
„Tak dobře,“ řekl Michael nakonec. „Přeji vám hezký večer. Nezapomeňte mi zavolat přes lodní interkom, kdyby se vážně objevily nějaké probl-“
„Udělám to,“ mávl Tom rukou a pomyslel si, že by raději zemřel jako první. S jednou rukou schovanou za zády vyběhl na chodbu.

Přestože byl minule lehce opilý, když odváděl Billa do jeho kajuty, našel jeho dveře bez problémů. Před nimi však zaváhal, protože si nebyl jistý, jestli má správné číslo. Podíval se nahoru a dolů do chodby. Každé dveře bez rysů byly stejné jako ty další, až na programy a zpravodaje, které byly zastrčené v poštovní schránce vedle dveří. I tak zvedl ruku, aby zaklepal, a dveře před ním se otevřely dřív, než se jich jeho klouby stačily dotknout.
„Ahoj,“ řekl Bill, překvapeně se na něj podíval a otevřel dveře víc. „Myslel jsem si, že tu každou chvilku budeš.“
„Wow,“ zvládl Tom říct, když si Billa prohlížel od hlavy k patě. Nemohl si pomoci.
Bill měl na sobě na míru ušitý smoking v uhlově šedé barvě, tak tmavé, že byla téměř černá. Látka se jemně leskla a vypadala, že by mohla být na dotek měkká jako mikrovlákno. Kalhoty byly sytě vínově červené a košile měla vpředu záhyby; byla bílá a z tak jemného materiálu, že byla téměř průhledná. U krku měl pečlivě upravenou kravatu ve stejné lesklé uhlově šedé barvě. Pořád byl nádherný, měl na sobě lesk a kouřové stíny, které zvýrazňovaly jeho zářivou krásu, ale ve formálním pánském obleku byla z Billa cítit mužnost na kilometry daleko.
Tomovi se okamžitě sevřely útroby potřebou tak naléhavou, až to bolelo, a to mu hned odpovědělo na jednu otázku. To, že Bill vypadal jako chlapec – muž – i když velmi hezký, ho ani v nejmenším neodradilo.
Bože, opravdu to měl v plánu udělat?

Tom se utěšoval myšlenkou, že to vždycky může svést na „krizi středního věku“, a pak se tu představu snažil zahnat. Nebylo to fér vůči němu, nebylo to fér vůči Billovi – pak se na zlomek vteřiny podivil nad tím, jak moc se to nepodobá jeho klasickému já. To ale neznamenalo, že by to bylo méně pravdivé.
„Ehm… tady,“ řekl Tom a zvedl ruku, kterou měl schovanou za zády.
Billovi se pobaveně rozzářily oči, když od Toma přijal poněkud povadlou červenou růži. „Tohle máš z výzdoby svého pokoje, že jo?“ Obvinil ho.
Tom přešlápl z jedné nohy na druhou a rozpačitě sklonil hlavu. Bill ho samozřejmě prokoukl; pravděpodobně měl stejné nebo podobné květinové aranžmá ve svém vlastním apartmá. „Jo, já…“ V tomhle nejsem dobrej, chtěl se vymluvit. Naposledy byl na rande na střední škole, a i tehdy mu to šlo dost mizerně. Byl spíš typ, co se líbá na zadních sedadlech než nějaký Casanova.
„To je sladký,“ řekl Bill a široce se na něj usmál. Vzal růži do obou rukou a ulomil stonek u květu, pak si lehce otevřený květ provlékl prázdnou knoflíkovou dírkou v levé klopě. „Vážně, děkuju. Jen jsem tě škádlil. Vteřinku, jen najdu něco, čím to připnu.“
Tom se naklonil na jednu stranu dveří a obdivoval vypasovaný střih Billových kalhot, když se otočil, otevřel skříňku a přehraboval se v něčem, co cinkalo a chrastilo.

„Vypadáš dobře,“ řekl Bill uznale, když se vrátil k Tomovi.
„Jako blázen; vypadám jako klaun,“ řekl Tom nešťastně. Podíval se do zrcadla, čímž se ujistil.
„Nikdo nevypadá jako klaun v obleku od Armaniho,“ prohlásil Bill, udělal pár kroků vpřed a chytil Toma za ruku. „Pojď, jdeme, než umřu hlady.“
Tom povytáhl obočí a snažil se neusmívat. Až příliš.
„Oh, to je Armani?“ Řekl místo toho.
Bill si hluboko v hrdle posměšně odfrkl.
„Ale vážně, myslím, že se ty dredy na bílým klukovi ke společenskýmu oblečení na večeři moc nehodí…“ pokračoval Tom.
„No, neřekl jsem, že vypadáš vhodně, řekl jsem, že vypadáš dobře,“ řekl Bill se smíchem.
„Oh,“ vydechl Tom, „oceňuju ten rozdíl.“
Pinnacle Grill byl luxusní podnik o třídu vyšší než jídelna, a podle toho, co Tom vyrozuměl z odposlechnutých rozhovorů při večeři mezi svými spolucestujícími, se menu vymykalo všemu, co nabízely ostatní lodní restaurace. Nacházel se na druhé palubě ve střední části lodi a byl z jedné strany lemován balkonem, který se vinul kolem skleněného schodiště ve střední části lodi, a z druhé strany výhledem na temný oceán, což bylo vše, co mohli vzhledem k pozdní době očekávat. Vyřezávané zdobené sloupy podpíraly oblouk, který vedl do restaurace. Nad vchodem byl v mramorové dlažbě vyrytý název.

„Tady je to nóbl,“ zašeptal Bill po jeho boku, když kráčeli těsně za sebou. Uvolnil sevření Tomovy paže a prohlížel si sousoší ve výklenku vedle restaurace. Byla to ženská busta připomínající figuru, která by mohla viset na přídi nějaké lodi.
Když procházeli obloukem, Tom položil Billovi ruku na spodní část zad. Poblíž kráčel starší pár, muž a žena, a žena neustále navazovala oční kontakt s Tomem a odvracela pohled. Očima přelétla Billa, pak Toma, pak odvrátila pohled a zavrtěla hlavou, naklonila se těsně ke svému společníkovi a něco mu pošeptala. Ten jen zvedl obočí a pokrčil rameny. Když se na ni Tom podíval znovu, trhla hlavou, odvrátila se a ukázala mu záda.
Seděli v malém výklenku stranou od obyčejného sezení a Tom dal předem štědré spropitné, aby se ujistil, že tomu tak bude. Byl trochu nejistý, to byla pravda; nebo byl, než potkal Billa u dveří. Hlavně si chtěl zajistit trochu soukromí.
Poté, co si prohlédl jídelní lístek a zjistil, že jeho předkrm bude humr, odložil ho stranou, založil si ruce a upřel pozornost na Billa.
Ten si stále prohlížel jídelní lístek a nepřítomně si kousal spodní ret.

„Takže, vím, co tu dělám, vím, co tu děláš ty… ale co vlastně děláš? Myslím tím, čím se živíš?“ Zeptal se nakonec Tom. Většinou mu to prostě vypadlo z hlavy, jak byl ohromen Billovou přítomností. „Ten první den jsem si myslel, že mi nabízíš autogram.“
„Oh,“ řekl Bill a zvedl jídelníček o něco výš, jako by chtěl zamaskovat červeň, která se mu vkrádala do tváří. „Tohle.“
„Nenabízel?“ Strčil do něj Tom lehce.
„Nejsem jedinej s pozoruhodným nedostatkem zvědavosti, co?“ Vypálil Bill, odložil jídelní lístek a podepřel si obličej štíhlou rukou. „Tohle je přesně ten typ otázky, která měla přijít na řadu dřív, víš? Ty opravdu nejsi zvyklej vést nezávaznou konverzaci, co?“
„Jsem v tom příšernej,“ řekl Tom bez obalu. „Obvykle to nechávám na… jinejch lidech.“ Jejich PR pracovnících nebo jejich frontmanovi, dokončil Tom v myšlenkách a nebyl si úplně jistý, proč s Billem stále obchází téma vlastní kariéry.
Bill se na něj usmál, a pak se rozhlédl po restauraci. Interiér Pinnacle byl tmavý, intimní. Všude byly rozesety stoly, které tvořily vlastní ostrůvky s bílým ubrusem. Tu a tam seděly dvojice a občas i čtveřice, každý stůl zahřívala záře malé olejové lampy. Kytičky šateru a karafiátů lemovaly štíhlé bílé solničky a pepřenky a misky s dochucovadly. Jejich stůl byl zastrčený stranou v rohu mezi zakřivenou tmavou stěnou a sklem od stěny ke stropu, které poskytovalo výhled na tmavý oceán a temnou oblohu zahalenou mraky.

„To je dobrý, nevadí mi to,“ řekl Bill a mávl rukou. „Je osvěžující neřešit banality a lezení do zadku.“
Tom povytáhl obočí. Od Billa, který se s ním doposud choval tak vesele, to byl překvapivý pocit. „No, ode mě se ničeho takovýho nedočkáš.“ Odmlčel se, když k nim přistoupil číšník, aby se představil a přijal jejich objednávky. Ukázalo se, že Bill učinil stejná rozhodnutí jako Tom a dal si to samé.
„Nemysli si, že nevím, co děláš,“ poznamenal Tom pobaveně, když číšník odešel od jejich stolu.
„Hmm?“ Bill vzhlédl zvědavýma tmavýma očima, které tančily ve světle vrhaném olejovou lampou. „Co, že si objednávám stejný chody jako ty? Náhoda?“
„Ne, že se vyhýbáš tématu,“ odpověděl Tom. „Čím se živíš? Jsi celebrita? Mám se stydět, že tě neznám?“
Bill povytáhl obočí, a pak věnoval pozornost své sklenici s vodou. „Budeš si myslet, že je to blbost,“ zamumlal, pak vzal sklenici a napil se, jako by umíral žízní.

„Okay, teď se moje zvědavost probudila,“ ujistil ho Tom. „A proč bych si měl myslet, že je to blbost? No tak, řekni mi to.“ Nebyl zvyklý se doprošovat, ale snažil se Billovi věnovat velmi přesvědčivý úsměv.
Bill zvedl ubrousek, jako by si chtěl utřít ústa, a zamumlal do něj.
„Co jsi to říkal?“ Pobídl ho Tom, jelikož nerozuměl.
Bill odvrátil pohled a nakrčil nos. „Autor cestopisů,“ zamumlal.
„Co?“ Zabručel Tom, protože si byl jistý, že slyšel špatně.
„Jsem autor cestopisů, jasný, Tome?“ Vyštěkl Bill a hodil si ubrousek do klína, jako by ho to osobně uráželo.
„Wow,“ řekl Tom, protože ho nenapadlo nic inteligentnějšího, co by řekl. „Takže hodně cestuješ?“
„Oh jo,“ řekl Bill věcně. „Většina výdajů je zaplacená.“
„Úžasný,“ řekl Tom a snažil se k tomu říct něco víc. Neměl co. Sotva věděl, co je to cestopis, natož co ta práce obnáší.
Zdálo se však, že Bill si toho je vědom a lehce se na Toma usmíval, jako by ho vyzýval, aby pokračoval v konverzaci, nebo trapně změnil téma na něco jiného. Znovu zvedl svoji sklenici s vodou a spekulativně se na Toma zadíval.
„Ale počkat,“ vzpomněl si Tom. „Když jsem tě viděl poprvý, ten pár za tebou říkal něco o tom, že tě viděli v televizi. Že vypadáš stejně dobře i v reálu.“ Poslední větu dodal záměrně v naději, že Billa rozhodí, a potěšilo ho, jak se v reakci na to začervenal.
„Jo, no,“ zarazil se Bill, a pak se narovnal. „Moje díla byla natolik populární, že mě požádali, abych natočil cestovatelskej pořad, a… tak nějak se to rozjelo.“
Tom povytáhl obočí. „Okay,“ řekl. „Jak moc jsi populární?“
„Středně,“ odpověděl Bill a trochu se zašklebil. „Vlastně, co se týče naší výletní skupiny, jsem opravdu velký. Můj pořad je oblíbený u důchodců, kteří se vydávají na cestu tryskáčem, u starších žen v domácnosti, které několikrát do roka donutí své manžele, aby se s nimi vydali na plavbu.“

Tom si podepřel bradu rukou a přikývl. „A přesto tě neobtěžovali,“ poznamenal.
Bill na něj zamrkal. „No, jsou na mě milí, rozdal jsem pár autogramů… obtěžovat mě?“
„To je jedno,“ zakroutil Tom hlavou.
„Jsem dost hezkej na to, aby mě dámy považovaly za rozkošného, ale jejich manželé mě nepovažovali za hrozbu,“ pokračoval Bill a mrkl na něj.
Tom se ušklíbl. „Takže rozkošnej, ahaa…“ začal.
Bill vzal do ruky kousek chleba, který jim číšník položil na stůl, a hodil ho po Tomovi. „Buď hodnej, nebo později nebudu hodný já na tebe,“ vyhrožoval mu.
Tom rozšířil oči. To byla docela přímá narážka na to, že pokud bude hrát správně, bude mít vlastně štěstí. Než stačil tuhle chvíli zkazit vlastní nešikovností, přišel someliér, aby přijal jejich objednávky na pití, a Tom jim objednal láhev stolního vína. Krátce nato přinesli předkrmy.
„Je tu něco, co nechápu,“ řekl Tom poté, co do sebe nasoukal poslední sousto šneků s kůrkou chleba a seděl a obdivoval Billa, jak omdlévá nad posledním soustem humrového bisque.
„Mmm?“ Odpověděl Bill, otevřel oči a konečně odložil lžíci.
Tom chvíli tlačil vidličkou na ulitku po zlatě lemovaném okraji talíře a snažil se přijít na to, jak to nejlépe formulovat. „Proč já?“ Zeptal nakonec. „Vypadá to, že ze všech lidí, se kterými se na téhle plavbě můžeš stýkat, chceš trávit čas právě se mnou. Já…“ odmlčel se, lehce zatřásl hlavou a sem tam se podíval Billovi do tváře.

Bill se nejprve zatvářil zmateně, pak se mu ve tváři objevilo překvapení, následované něčím, co připomínalo buď soucit, nebo lítost; jeho výrazem to prošlo příliš rychle, než aby Tom dokázal určit, o jaký výraz se jedná. Nakonec Bill sepjal ruce před sebou a upřel na Toma nečitelné oči.
„A proč já?“ Odpověděl Bill a obrátil otázku zpět na sebe. „Proč jsi řekl ano?“
Protože bych byl hloupý, kdybych řekl ne, prolétlo Tomovi hlavou, ale nebyl dost odvážný, aby ji vyslovil nahlas. „Jde o volby, ne? Vždyť jsi to říkal. Ty, který jsem doteď udělal, mě neudělaly zrovna šťastným, víš… takže možná je čas udělat nový.“
Bill povytáhl obočí, a pak se usmál na své složené ruce. Byl to takový reflexivní úsměv, až Toma napadlo, jestli má Bill radost, nebo si prostě jen vzpomněl na něco, co ten úsměv vyvolalo. Než se však stačil zeptat, jejich talíře byly uklizeny a podávala se hlavní jídla. Oba dostali opečený humří ocas a filet mignon a rozhovor musel chvíli počkat, zatímco Tom krájel svůj steak na zhruba stejné kousky a nechal se strhnout pohledem na Billa, který každé střídavé sousto humra a filet mignon zahrnoval tichými, orgasmickými zvuky uznání.
„Takže,“ navázal Tom na předchozí konverzaci. „Zpátky k mojí otázce. Je jasný, že jsem nejhezčí volba na lodi, ale…“ povytáhl obočí na Billa, který stále žvýkal s blaženým výrazem ve tváři.

Bill polkl, místo odpovědi se na něj usmál a zaměstnal se plnými ústy vína.
„… možná sis všiml, nebo taky ne, ale jsem tak trochu kretén,“ dokončil Tom a zacpal si ústa vlastním soustem steaku. Byl vynikající, prakticky se mu rozplýval v ústech a byl plný chutí.
Bill odložil sklenku s vínem a pohrával si se stopkou. „Mě kreténi neodrazujou,“ řekl a znovu se usmál, tentokrát trochu zničujícím způsobem. „Už jsem chodil s dost velkým počtem takovejch. Někdy si říkám, jestli to není jedinej typ chlapa, kterej mě přitahuje… a můžeš si klidně myslet, že to zní hloupě a jako klišé, ale ty jsi jinej.“
Tom polkl a zopakoval: „Jinej?“
Billovy nehty jemně zaťukaly o sklenici, až sklo tupě zacinkalo. „Jako bys něco skrýval,“ řekl tiše. Zvedl tmavé oči, které byly na okamžik téměř děsivě intenzivní, a pak se odzbrojujícím způsobem usmál. „Možná marshmallowový tekutý vnitřek, o který se bojíš, že když tě naťuknou, všechno z něj vyteče.“
„Vzrušující teorie,“ řekl Tom a sklonil hlavu. Odhrnul si dredy přes rameno a přenesl pozornost na jídlo. Ten Billův rentgenový pohled ho znervózňoval. Bill ho ani neznal, ne doopravdy, a přesto ho tak dobře prokoukl.

Dojedli bez nějaké těžké konverzace, i když Bill nabídl několik nezávazných vtipů, které mu ulehčily cestu mezi večeří a objednáním dezertu.
„To bych neměl,“ posteskl si Bill a zadíval se na menu s dezerty.
„Ale chceš, ne?“ Zeptal se ho Tom.
„Mmm, jo,“ Bill ta slova protáhl s hříšným očekáváním.
Tom se ušklíbl nad svým vlastním jídelním lístkem, zavřel ho a odložil stranou. „No tak do toho jdi. Myslíš si snad, že já řeknu ne?“
Bill povytáhl obočí a pohrával si s vidličkou. „Možná bych měl říct ne,“ řekl tiše.
Tom se znovu na židli narovnal a přemýšlel, jestli pořád mluví o tom samém. „Ale ty chceš říct ano?“ Odvážil se.
Billovy tmavé oči se na něj znovu upřely. „Někdy všichni chceme věci, který jsou pro nás špatný.“
Když však číšník přišel pro jejich talíře, Bill si objednal pečenou Aljašku. Tom si dal sorbet. Už tak byl dost plný.

„Takže přemýšlíš o tom, že bys ve svém životě něco vylepšil?“ Pobídl ho Bill a při čekání si položil bradu do dlaně. Hladina hluku v jídelně se zvýšila, ale oni byli stále v ústraní ve svém ostrůvku ticha. „Je úžasný, když si pomyslím, že jsem za tak krátkou dobu dokázal něco takovýho změnit!“
Tom naklonil hlavu a usmál se. „Jo, no… asi jsi moje kmotřička víla, nebo co,“ zasmál se, aniž by si hned všiml Billova mizejícího úsměvu. „Nebo, ehm… jen… víla, nevím.“
Bill sevřel rty. Jeho nozdry se rozšířily a vrhl na Toma povýšený pohled.
„Nebo… ne,“ řekl Tom nepřesvědčivě a pohnul loktem, aby před něj obsluha mohla položit dezert.
„To je nechutný,“ řekl Bill a netrpělivým pohybem zápěstí rozprostřel ubrousek. „A vážně kreténský. Něco, co bych čekal, že řekne heterosexuál, spolu s tím, že jsem dost dobrý na šukání, ale ne dost dobrý na randění.“
Servírka na kraji jejich stolu zaváhala s velkým talířem umělecky servírovanou pečenou Aljaškou. „Mám se vrátit za chvilku?“ Utrousila nešťastnice.
Tom sklonil hlavu a rukou si chránil obličej, zatímco Bill seděl strnule vzpřímeně, založil si ruce na hrudi a opřel se, aby před něj mohla servírka položit talíř.
„To jsem neřekl,“ zasyčel Tom a naklonil se dopředu.
„Ale myslel sis to,“ opáčil Bill. Jeho krásná tvář byla rozzuřená a on odhodil ubrousek vedle talíře.
„Hele, rozpoutal jsem… něco, nebo…“ začal Tom. Bill vytáhl něco, co ani neřekl, a vmetl mu to do tváře, jako by za to byl osobně zodpovědný. Začal přemýšlet, jestli ten idiot, co ho podvedl, neřekl Billovi něco podobného.
„Možná stačí trochu používat rozum,“ řekl Bill. Popadl sklenku s vínem, napil se, a pak ji postavil zpátky tak silně, až to zazvonilo. „Už jsem dojedl,“ odsunul se od stolu, zkřížil nohy a ostře odvrátil tvář.

Tom dlouhou chvíli pozoroval jeho profil. Upustil lžíci do vlastního nedojedeného dezertu. Co jiného mohl říct? „Okay,“ řekl nakonec.
Bill zlostně zafuněl, ale neřekl ani slovo, a tak mlčky čekali na účet.
Tom zaplatil a nevyprovodil Billa ani tak z restaurace, jako spíš se za ním opuštěně vlekl. Billovy podpatky ostře klapaly o dlaždice vstupní chodby.
Bez jakékoliv konverzace se vrátili do Billovy kajuty – nebo spíš Bill se vrátil a Tom ho následoval a snažil se přijít na to, kde přesně se všechno tak rychle pokazilo. V hlavě mu vyvstalo několik věcí, ale nedokázal vybrat tu pravou.
Zeptat se Billa, proč si vybral právě jeho, byl nejspíš začátek konce.
Bill se otočil a opřel se o dveře své kajuty, ruce obranně zkřížené na hubené hrudi.
Byl tak krásný a Tom si byl docela jistý, že nikdy neviděl nic, co by mu bylo vzdálenější.
„Takže?“ Pobídl Bill Toma a pozvedl jedno tmavé obočí.
„Tak asi dobrou noc,“ odpověděl Tom po chvíli váhání. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou, zaryl si prsty do boku a snažil se pochopit, co od něj Billovy tmavé propalující oči vlastně chtějí.
Bill si odfrkl. „Jo, asi jo,“ zopakoval tiše, otočil se k Tomovi zády a vešel do kajuty. Praštil dveřmi dřív, než Tom stačil uvažovat o tom, že by strčil nohu do dveří.
„Jo,“ řekl Tom dveřím a unaveně si přejel rukou po obličeji. Dokonalý konec toho, co mohlo být úžasnou nocí, a on to pokazil.
Tom se vrátil do své kajuty a tu noc si ho vyhonil, byl příliš frustrovaný a nasraný sám na sebe, než aby to prostě jen přešel.

autor: fyredancer
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original