autor: Sandra Trümper
Nákupy
Tentokrát jsem nebyl jediný, kdo se probudil nahý v posteli. Navíc jsem se vlastně ani neprobudil. Probudil mě Bushido. A to netradičním, ovšem jemu vlastním způsobem.
Nepříjemně jsem se vrtěl pod pocitem čehosi vlhkého na mém břiše. Navíc to i nepříjemně lepilo. Chtěl jsem se přetočit na bok, ale cosi na jedné mé kyčli mi v tom zabránilo. Nespokojeně jsem zamručel a rukou si zakryl oči. A pak jsem jen zalapal po dechu, neboť mi tuto ulepenou tekutinu začal slízávat horký jazyk. Vytřeštil jsem oči a pokusil se rychle narovnat. Bohužel, s Bushidovou hlavou na mém břichu se mi to tak docela nepovedlo.
„Uklidni se,“ rychle mi zatlačil ramena zpátky na prostěradlo. „A uvolni se,“ dodal potutelně. Hned na to se sklonil a olízl další kus čokoládové polevy na mém břiše. Tiše jsem zachrčel a uvolněně zaklonil hlavu. Jenže problém byl v tom, že mé tělo bylo ještě stále uvolněné ze spánku. A jak známo, uvolněné tělo se mnohem snáze a rychleji vzruší. A jelikož pro mě Bushido sám od sebe znamenal obrovské pokušení, mělo mi být hned jasné, že to nedopadne dobře. Nebo alespoň ne dobře pro mě.
Ani jsem si neuvědomil, kdy moje dobré pocity přerostly do kurevsky skvělých pocitů. Najednou jsem se musel prohnout slastí a tiše zasténat. Nešlo se tomu vyhnout. A pak jsem jen slyšel, jak se Bushido směje.
„Nevim, co je tu k smíchu,“ zabručel jsem nelibě a znovu zasténal, když Bushido zajel do mého pupíku, aby mi odtud mohl slíznout sladkou pochutinu.
„Jistěže nic,“ odpověděl mi naprosto vážně a přesunul se k mému obličeji, aby mi mohl věnovat rychlý polibek. „Jen… doufal jsem, že to takhle dopadne,“ usmál se na mě a pevně stiskl můj penis. A mně nezbývalo nic jiného, než hlasitě zalapat po dechu a pevně uchopit prostěradlo. Bushido se jen zasmál a přesunul se zpátky do mého klína. Musel jsem jen sténat, když se jeho rty obemkly kolem mého penisu. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, takže jsem cosi uvnitř sebe postřehl až ve chvíli vyvrcholení.
„Uhm… Co to je?“ zamumlal jsem s jistou nepohodlností v hlase.
„Jen taková drobnost,“ usmál se na mě Bushido a posadil se.
„Výborně… A to tu drobnost ze mě nevyndáte?“
„Ne. Měl bych?“ usmál se na mě přes rameno a vydal se do koupelny. „Měl by sis ze sebe to svinstvo taky smýt.“
„Hej!“ vstal jsem a okamžitě jsem bolestivě přivřel oči. Ten plastovej kus něčeho uvnitř mě byl zatraceně nepříjemnej. „Nechcete mi to aspoň vysvětlit?“ a řeknu vám, chůze také není nic moc.
„Ani ne,“ Bushido za sebou nechal otevřené dveře do sprchového koutu. „A být tebou, opravdu se vysprchuju. Celý den v nákupním centru je dost nechutný sám o sobě, nemusíš k tomu mít na sobě napatlanej ještě takovej sajrajt.“
„V nákupnim centru?“ nakrčil jsem obočí a vkročil za ním do sprchového koutu. Začal jsem litovat ženy. Jestli je tampón stejně nepohodlnej jako tahle věc…
„Jistě,“ přikývl Bushido, otočil se a vtáhnul mě k sobě. „Co by to bylo za návštěvu v Dubaji, kdybychom nebyli nakupovat? Potřebuju nějaký oblek a vsadím se, že ty některými věcmi pro sebe taky nepohrdneš.“
„Ale…,“ když jsem těmi různými centry předchozího dne procházel, opravdu se mi tam některé věci líbily. Jenomže po zjištění, že jejich cena neklesne na míň než pět míst, jsem rychle nasadil zpátečku. „Nemám na ty nákupy peníze,“ připadalo mi to stejně trapné jako to, jak snadno jsem se jen před pár okamžiky vzrušil.
„O to se nestarej,“ rázně za námi zaklapl mléčně zasklené dveře. „Jak jsem řekl, všechno tady platím já. Včetně těch nákupů.“
Ten den byl něčím divnej. A to něco muselo lítat ve vzduchu, jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem si na sebe vzal ty úzký džíny. Věděl jsem přece, že budeme celý den chodit po nákupech. A věděl jsem taky, jak to tam vypadá a jak strašně nesnáším tyto nakupovací akce. Přesto jsem si na sebe navlíkl ty roury, které odjakživa nenávidím.
„Můžeme vyrazit?“
A tak jsme šli. Nejdřív jsme si zašli do malé francouzské kavárny na ranní kávu a croissant. Respektive Bushido na kávu, já si dal čaj. Kafe piju jenom příležitostně.
Nejdřív jsme zamířili do obchodu s obleky. Bushido mě pobídl, abych mu pomohl nějaký vybrat, ovšem já si v tom obchodě připadal jako Alenka v říši divů. Bushido se jen usmíval a zatím se sám pustil do vybírání obleků. Procházel jsem obchodem a jen jsem se díval kolem sebe. Díky tomu jsem naprosto zapomněl na tu věcičku v sobě. Moje tělo si na ni zvyklo, takže jsem ji mohl pohodlně ignorovat.
„A co říkáte na tenhle?“ nakonec jsem přece jen jeden vzal do rukou a otočil se směrem, kde jsem si myslel, že stojí Bushido. Překvapilo mě, že ten se vůbec nezabývá obleky, ale opírá se opřený o jednu z figurín a propaluje mě upřeným pohledem. „Ech, Bushido?“ nahnul jsem tázavě hlavu na stranu. „Děje se něco?“ nechápavě jsem se otočil za sebe. Proč měl tak nepřítomný pohled?
„Vůbec nic,“ usmál se, vykročil ke mně a vzal si oblek. „Nemyslíš, že obyčejný černý oblek je už trochu pasé?“
„Černý oblek je klasika,“ dovolil jsem si mírně odporovat. „Otázkou je, co si vezmete pod to,“ dodal jsem a zase se k němu otočil zády.
„Jak to myslíš?“ objevil se okamžitě po mém boku, se mnou doporučeným oblekem přehozeným přes ruku.
„Úplně jednoduše,“ minul jsem takové ty obvyklé, nudné košile typu obyčejné bílé, světle modré nebo podobné nezáživné barvy. „Jde o to, jakou košili zvolíte, jaký střih a jakou barvu. A pak jde také o kravatu. Musí být přiměřená zbytku oblečení, ale zároveň nesmí zapadat. Například vzít si k černému obleku černou košili a černou kravatu je blbost. Ke stejnému obleku si vzít bílou košili a bílou kravatu je sice o něco menší, ale stále blbost. A k černému obleku a bílé košili si vzít černou kravatu je nuda. Chce to něco originálního, třeba i ledabylýho, ale ne do očí bijícího a pobuřujícího,“ možná ta přednáška nebyla přímo nutná, ale já prostě miluju módu. „Takže k tomuhle obleku by možná šla… Tahle světle fialová?“ vytáhl jsem příslušnou košili. Přiložil jsem ji k obleku a naklonil hlavu na stranu. Je to strašný zlozvyk, ale já to dělám téměř vždy, když o něčem přemýšlím. „Ta by šla. A k tomu by to chtělo…,“ začal jsem se přehrabovat v nemalém množství kravat.
„Co tuhle?“ vytáhnul tmavě červenou. „Je tmavá, netluče se s oblekem, a košili doplňuje jednoduše tím, že fialová je smíchaninou právě červené, ne?“ nabídl Bushido sám řešení. Na malý moment jsem se s našpulenými rty zamyslel. Nebyl jsem si jistý, jak to bude vypadat, ale nakonec jsem, přikývl. Konec konců, Bushidovy by to mohlo slušet. Ale k jeho pleti…
„Můžu vybrat ještě jeden?“ zeptal jsem se nejistě. Jistě, Bushido mi už několikrát dokázal, jak moc je bohatý, ale tyto ceny jsou vážně přemrštěné.
„Vybírej, jak chceš,“ usmál se na mě a kývl mi směrem do obchodu, že mám volnou ruku. Přešel jsem proto rychle zpátky k oblekům. Tentokrát jsem se však rovnou vydal k těm světlým. Nebylo zas až tak těžké vybrat bílý oblek. Stačilo prostě jen sáhnout do hromady světlých věcí příslušné velikosti a jeden vytáhnout. Ještě jednou jsem si ho prohlídl a pak jen spokojeně přikývl. Když mi ho kdosi vzal z rukou, překvapeně jsem zamrkal a otočil se na Bushida. „Ty vybírej, já nosím. Dobrá?“
Přešel jsem zpátky ke košilím. Přemýšlel jsem, jakou vybrat tentokrát, a zároveň mi hlavou běželo, jak příjemné je si jednou zahrát roli toho, kdo vybírá a ne toho, kdo nosí. Jakmile mi pohled padnul na tmavě modrou košili, měl jsem jasno. Přiložil jsem ji ke dříve vybranému světlému obleku a spokojeně se usmál. Bushido se na mě usmál a jen pokynul hlavou směrem ke kravatám. Usmál jsem se na něj a tentokrát jsem šel na jistotu.
„Hledáš tohle?“ ozvalo se za mnou a Bushido mi s úsměvem mával před obličejem se světle modrou kravatou. Usmál jsem se a udělal krok k němu, abych si ji vzal. On se ovšem jen zasmál a přesunul ji mimo můj dosah. Zarazil jsem se a tázavě jsem se na něj zadíval. „No pojď si pro ni,“ vybídl mě s podivným leskem v očích. Zasmál jsem se a rychle jsem k němu vyrazil. Ocitl jsem se ovšem až příliš blízko a vlezl tak Bushidovi přímo do pasti. Arab mi kolem krku omotal právě bledě modrou kravatu a přitáhl si mě s ní k sobě pro polibek. „Vzal sis ty kalhoty dneska naschvál?“ zašeptal mi do ucha.
„Já?“ zamrkal jsem nevinně řasami.
„Přesně ty,“ pousmál se a skousl mi lalůček. „Nevšiml jsem si, že bys takovéto roury nosil někdy jindy.“
„To je ale vaše věc, že jste si nevšiml,“ fakt, že nikdy neměl možnost všimnout si opaku, jsem nehodlal řešit. Šikovně jsem se mu vyvlíkl ze zajetí kravatou a usmál se na něj. „Půjdete si ty věci vyzkoušet?“
A kdyby to náhodou někoho zajímalo, měl jsem pravdu. Ten set s černým oblekem mu slušel, ale v tom bílém vypadal naprosto dechberoucně.
***
„Myslím, že jdete do špatnýho obchodu, Bushido,“ upozornil jsem svého zákazníka, když jsem vzhlížel k obrovské ceduli se jménem obchodu.
„Myslíš?“ přes rameno se na mě usmál. V jedné ruce držel tašku z obchodu s obleky. Koupil si oba, které jsem mu vybral. Tou druhou mě vybídnul, abych přišel za ním. „Mohl jsem se splíst?“ zeptal se mě lehce posměšně a kývl směrem do obchodu. Z toho pohledu mi přejel mráz po zádech. Všude byly lolita šaty, přesně jak hlásal nápis na ceduli.
„To asi ne,“ souhlasil jsem prkenně. „Chcete koupit šaty pro svou… přítelkyni? Pro svou dceru?“ ačkoliv to by pozbývalo jakýkoliv smysl.
„Ne. Chci koupit šaty pro tebe,“ oznámil mi a hbitě se vytratil. Já jen zůstal stát na místě a nevzmohl se na nic víc, než jen tupé zírání do míst, kam Bushido zmizel.
Lolita šaty… pro mě. Lolita šaty pro mě. Na mě. Jestli mu to vyjde, budu mít na sobě lolita šaty. S korzetem, ve kterém se pořádně nedá dýchat, a se zatraceně krátkou sukní. Bushido se musel zbláznit. Rychle jsem vyrazil stejným směrem, kam šel on.
„To nemůžete myslet vážně,“ prohlásil jsem, když jsem ho konečně došel.
„Vsadíš se?“ ani se na mě nepodíval. „Promiňte, slečno, ale mohla byste mi sundat tyto šaty?“ ani se nezeptal, jestli mu rozumí, prostě předpokládal, že umí německy. A nejspíš se mu jeho sebevědomí vyplatilo.
„Ale jistě, pane,“ usmála se na něj a opravdu mu je během pár chvilek sundala. „Kabinky máte támhle,“ ukázala mu ještě a pak se s úsměvem vzdálila.
„No,“ Bushido se zase otočil na mě. „Kabinky máš támhle,“ s úsměvem mi vrazil ty šaty do rukou.
„Já tam nejdu,“ namítl jsem okamžitě.
„Ne?“ pobaveně nadzvedl obočí a volnou ruku dal do kapsy.
„Ne,“ rozmrzele jsem si dupl nohou. „Budu všem pro smích. Nebýt toho…,“ další má slova zanikla v zalapání po dechu. Udělal jsem krok zpátky a opřel se o stojan vedle sebe. To něco ve mně, co tam Bushido vložil ráno, a na co jsem od té doby zapomněl, se rozvibrovalo. Zatím sice jen mírně, ale tlačilo mi to přímo na prostatu. Musel jsem se držet, abych alespoň tiše nesténal. „Vibrační vajíčko,“ sykl jsem co možná nejtišeji přes zatnuté zuby.
„Přesně tak,“ Bushido se spokojeně zasmál. Trošku povytáhl ruku z kapsy a umožnil mi tak pohled na dálkové ovládání. „A ty zajisté víš, co to znamená,“ zmáčkl jedno tlačítko a vibrace ve mně se staly ještě naléhavějšími. Zatnul jsem pěsti a sklonil hlavu. Kdybychom byli někde v soukromí, ještě by to nebylo nic moc. Ale tady, uprostřed lidí, kdy jsem si nemohl ulevit pomalu ani tím nejtišším stenem, to bylo zlé.
„Vy… Jste naprosto neuvěřitelnej hajzl,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a prkenně se vydal ke kabinkám. „A vypněte to. Takhle nebudu schopnej se převlíct,“ nehledě na to, jak by pak můj rozkrok v tý sukni vypadal.
Asi nikdy nepochopím, jak můžou ženský nosit sukně. Ten den jsem je litoval minutu od minuty víc a víc. Sukně byla příliš krátká a korzet…
„Bushido?“ zavolal jsem z kabinky na postavu stojící před závěsem. „Mohl byste mi prosím zavázat korzet?“ stoupl jsem si k němu zády. Cítil jsem se vážně trapně, jak jsem tam před ním stál v šatech. Naštěstí jsem byl natolik chytrý, abych si alespoň nechal kalhoty. Závěs se rozhrnul a pak zase se zašustěním zahrnul. Bushido nejdřív jen mírně zatáhl za tkaničky, ale pak mi pevně stáhl korzet. Zalapal jsem po dechu a rukama si automaticky přejel po pase.
„Kalhoty dolů!“ ozvalo se těsně za mnou.
„Cože?“
„Kalhoty dolů. Mám tu pro tebe boty na vyzkoušení a chci tě v tom vidět. Přesně tak, jak v tom budeš vypadat.“
„Budu vypadat kdy?“ zeptal jsem se se zamračením, když jsem si stahoval kalhoty. Musel jsem se chtě nechtě trochu předklonit.
„Zítra,“ odpověděl mi s jasně slyšitelným potutelným úsměvem. Chytil mě za rameno, otočil obličejem k sobě a detailně si mě prohlížel. Vypadal celkem spokojeně, ale to neubralo nic na mé nervozitě. „Tady máš boty,“ podával mi kotníčkové boty na vysoké platformě.
„To ne,“ reagoval jsem okamžitě. „Tohle si na sebe nevezmu. V tom bych se tak maximálně zabil.“
„Vážně?“ Bushidův úsměv byl opět lehce arogantní. Ale mně už to nepřišlo tak nesnesitelné. Ovšem během vteřiny jsem změnil názor. Prohnul jsem se v zádech a zaklonil hlavu.
„Haj… ách! Hajzle,“ tentokrát už jsem se neubránil. Vibrace ve mně byly příliš silné a mé uvězněné plíce nestíhaly vydýchávat ty nenadálé návaly slasti.
„Nevypadáš, že by ti moje taktika nějak obzvlášť hodně vadila,“ jeho hlas byl pohrdavý. Zachvěl jsem se pod ním. Nemohl jsem jinak. Byl jsem navlíknutý v příšerném, nepohodlném oblečku, uvnitř mě vibrovala jakási plastová věc a Bushidův tón hlasu byl jedním slovem vzrušující.
„Takhle se neobuju,“ upozornil jsem ho na jednu drobnost. „A už vůbec ne do… tohohle,“ hodil jsem rychlý pohled po těch hrůzách, na kterých jsem měl další den chodit, ale pak jsem je zase rychle zavřel. Udělal jsem vratký krok dozadu a vrazil jsem do Bushida. Ten se jen zasmál a letmo mě pohladil po stehnu.
„Dobrá, pro tentokrát tě nechám,“ vibrace na mé prostatě ustaly. Ulehčeně jsem vydechl, když se mi před očima objevily ty příšerné boty. Protočil jsem oči, vzal si je a sedl si na židličku. Našpulil jsem rty, neboť ta sukně měla opravdu nepraktickou délku. Povzdechl jsem si a začal soukat své nohy do těch příšerných věcí, které si hrdě říkají boty.
„Kurva drát,“ ulevil jsem si, když jsem je měl konečně na nohou. Ovšem stoupnout jsem si sám od sebe netroufnul. Bushido se zasmál. Podal mi ruku. Chvilku jsem si ji, stejně jako jeho celého, nedůvěřivě měřil pohledem, ale nakonec jsem se ho s povzdechem chytil. Vytáhnul mě na vratké nohy. Chytil jsem se ho pevněji, když jsem cítil, jak moc nejistě mě nesou. Nebyl to dobrý pocit. On ode mě však poodstoupil, aby si mě mohl prohlédnout. Cítil jsem se divně. Ne tak jako vždy dřív, když si mě klienti prohlíželi. Tentokrát v tom bylo něco docela jiného.
Mezi námi a širokou veřejností byl jen tenký závěs, já tu stál v šatičkách, které jen stěží zakrývaly to, co jsem chtěl, aby zůstalo zakryto, a Bushido mě propaloval pohledem plným zájmu. Cítil jsem se trapně, zvláštně pokořeně, ale zároveň mě to vzrušovalo.
„Nevim, na co si stežuješ. Vypadáš úchvatně,“ možná měl pravdu. Černé lolita šaty s rudě vyšívaným korzetem se ke mně zvláštně hodily, a černé otevřené boty na platformě je skvěle doplňovaly. Ale, proboha, já jsem kluk!
„Stejně si tímto… Úborem nejsem vůbec jistý,“ zamumlal jsem nespokojeně. Ještě jsem se neodvážil udělat ani jeden jediný krok.
„Zato já ano,“ usmál se na mě Bushido. „Aspoň budeš mít večer co dělat,“ dodal a kývl směrem k mým, jak se zdá, novým botám.
***
Na oběd jsme zaskočili pro změnu do italské restaurace. Celou dobu jsem se ošíval, neboť tašky na židli mi nepříjemně připomínaly, co mě další den nejspíš čeká. Takže jsem si ani ty špagety nijak nevychutnal.
„Nemohli bychom se na nákupy už vykašlat?“ zaprosil jsem, když nám odnesli prázdné talíře. „Mám jich plné zuby. Bolej mě nohy a nemám náladu na nějaké pobíhání po pitomých obchodech,“ uznávám, byl jsem poněkud mrzutej.
„Neříkej, že bys vyrazil už teď na pokoj. To by byla nuda,“ zasmál se Bushido. „Dobrá, nemusíme se vracet do nákupního centra. Navrhuju zamířit o patro výš, kde je imitace náměstí evropského města. Najdeš tam kavárny, cukrárny a tak. Můžem se tam projít, zajít si třeba do nějaké kavárny a pak se můžem vrátit na pokoj.“
Tak jsem souhlasil. Všechno lepší, než pobíhání po krámech. Aspoň to jsem si myslel. Jenomže Bushido mě přesvědčil o opaku.
Uprostřed náměstí stála fontána. Spokojeně jsem si k ní přisedl a naklonil se, abych se trochu osvěžil. V hotelu sice fungovala klimatizace, která samozřejmě běžela i v tomto poschodí, které mělo působit dojmem, že jsme ve skutečnosti venku. Jenomže mě s dlouhými, přiléhavými kalhotami nemohla moc pomoct. Takže jsem se předklonil a omyl si vodou obličej. Když jsem to znovu pocítil. Sklonil jsem hlavu a tiše zasténal. Patra, na jednom z nichž jsme právě byli, nejsou zrovna nejvyhledávanější, takže jsme tu byli prakticky sami. Takže jsem si mohl ten sten dovolit.
„Co to-„
„Jen reaguju na tvé provokace,“ ozvalo se těsně za mnou a na mých bocích se objevily Bushidovy silné ruce. Slastně jsem zaklonil hlavu a přitiskl se na jeho tělo, které si přisedlo ke mně. Jednou rukou přejel na můj rozkrok a přes látku džínů ho stiskl. Tentokrát můj sten byl mnohem hlasitější. „Tak se mi to líbí,“ zamumlal a přisál své rty na můj krk. Vibrace ve mně se staly intenzivnějšími a já se nevzmohl na nic víc, než jen další, tentokrát mnohem hlasitější sten.
„N-ne. Bushido, prosím vás, ne. Tady ne,“ prohnul jsem se v zádech, až jsem položil Bushidovi hlavu na rameno.
„Nelíbí se ti to?“ přejel mi jazykem po krku. „Takhle na veřejnosti, s možností, že na nás každou chvíli někdo přijde? Není to vzrušující?“
„Vzrušující to bylo… a-ách!… když jsme byli za stěnou v tom obchodě. Ale teď… uch… teď chci… uhm… teď chci, abyste mě udělal někde, kde nás nebude mít možnost nikdo vidět,“ a to je přesně ten důvod, proč jsem chtěl do apartmánu.
„Takže tě nesmí vidět… ale mohou tě slyšet?“ slyšel jsem na jeho hlase, že ho celá situace nesmírně baví. Že ho baví mě mučit, provokovat a brát mě za slovíčko.
„Čert to vem,“ souhlasil jsem. Rukou jsem zašmátral za sebou, až jsem nahmatal jeho klín. Stiskl jsem ho a spokojeně se pousmál, když jsem zjistil, že ani jeho nezanechali naše hrátky chladným. „Jen… ach!… Vemte mě někam mimo dohled kohokoliv včetně těch poskoků všude tady,“ Bushido se ztěžka zasmál. Cítil jsem, jak vzrušeně vydechl.
„Jak si přeješ.“
Vpotáceli jsme se do nedaleké kavárny. Bushido mi mlčky naznačil, abych šel napřed na záchody, a sám vyrazil směrem k místnímu číšníkovi. Já rychle zapadl na záchody a opřel se o umyvadla. Jen jsem pohledem zkontroloval, že nikdo není přítomný, a vypustil jsem ze rtů jeden táhlý sten. Ten hajzl prohnanej nechal tu věc ve mně vibrovat i dál. Zatnul jsem ruce v pěst a snažil se překřížit nohy tak, abych to zatracené vajíčko dostal alespoň mimo svou prostatu. Jenomže s každým mým dalším pohybem to bylo horší a horší.
„Dělej tohle dál, a pak už nebudeš mít žádnou práci,“ lekl jsem se a rychle se otočil. U dveří stál Bushido a opíral se o ně, aby nikdo nemohl vejít.
„Tak vypněte tu pitomou věc ve mně,“ sykl jsem skrz rty. Nohy se mi podlomily ještě o něco víc a já musel zaklonit hlavu. Muselo to působit opravdu levně, ale já si jednoduše nemohl pomoct. A stejně jsem byl hrdej na to, že se v tu chvíli od Bushida ozval hrdelní sten.
„Pojď sem,“ pozvedl ruce, abych k němu došel.
„A jak asi,“ procedil jsem skrz rty. Měl jsem pocit, že každou chvíli vybuchnu, tak silné bylo neustálé dráždění mé prostaty.
„Kurva,“ zamumlal Bushido. Udělal ke mně krok, pevně mě chytnul za ramena, udělal těch pár kroků zpátky ke dveřím a přirazil mě na ně. Vyjekl jsem překvapením a hlasitě zasténal. Och bože, jen ať se o mě nepřestává třít rozkrokem.
„Och bože,“ kolena se mi podlomila. Bushido mě zachytil šikovně tak, že jsem měl mírně podsazenou pánev, takže teď bylo mnohem snadnější třít se o můj rozkrok.
Netrvalo to moc dlouho. Jeho stále tvrdnoucí rozkrok se třel o ten můj, který byl tvrdý už od fontány, a to zatracené vajíčko uvnitř mě neúnavě vibrovalo přímo na mé prostatě. Ten tlak byl k nevydržení. Po ne zrovna nejdelší chvíli jsem s táhlým stenem explodoval. Zaryl jsem nehty Bushidovy do ramen, zaklonil hlavu a divoce vykřikl. A v ten moment jsem věděl, že mám tak trochu problém. Ale ten nebylo možné v tu chvíli řešit.
„Och bože,“ Bushido se přitiskl ještě blíž ke mně. Pousmál jsem se. Jeho erekce mě nepříjemně tlačila do stehna. Proto, jakmile jsem popadl dech, jsem se i s ním rychle otočil a pro změnu tvrdě narazil na stěnu jeho. A než mohl cokoliv namítnout, rychle jsem si klekl na kolena. A znova jsem zakňučel.
„Pro Krista, vypněte aspoň tu věc ve mně,“ zavrčel jsem nepříjemně. Ale když jsem viděl, jak se mu třese ruka, rychle jsem mu sám sáhl do kapsy, vytáhl ten zatracenej ovladač a zmáčkl to pitomý tlačítko. A v tu chvíli byl klid. Ulehčeně jsem si oddychl a pousmál se. Naučeně jsem mu rozepl zip od kalhot a jedním pohybem stáhl nejen kalhoty, ale zároveň i jeho spodní prádlo. Trochu posměšně jsem si odfrkl, když se přede mnou okamžitě ztopořil jeho penis, ale pak jsem ho okamžitě jazykem olízl. Pousmál jsem se nad jeho stenem. Teď to byl pro změnu on, komu se podlamovala kolena.
Vsál jsem ho do úst. Tvrdě jsem ho sál a lízal, přesně tak, jak to mám rád sám. Nemohu říct, že jsem to ještě nikdy nikomu nedělal pusou, ale už je to rozhodně doba, co od mé poslední zkušenosti uplynula. A musím říct, že jsem dočista zapomněl, jak dobré to může být nejen, když tuto službu přijímáte, ale také, když ji poskytujete.
Bushido musel být už opravdu hodně vydrážděnej, protože to trvalo jen pár chvil. A ani mě potom nebolela pusa. Vystříkl mi přímo do úst. Jak jindy nesnáším, když jsem od spermatu celej ulepenej, tohle mi ani nevadilo. Jednak jsem naprostou většinu spolykal, a pak… Asi to bude znít divně, ale jeho sperma nechutnalo tak slaně jako sperma těch, které jsem kdy dřív ochutnal. Bylo spíš jemně nahořklé. Možná asi není zrovna nejnormálnější řešit chuť spermatu, co myslíte?
„Oh můj…,“ podklouzly mu nohy a dopadl tvrdě na zem. Zasmál jsem se a nechal ho tam tak ležet. Já měl jinej problém.
Přešel jsem znova k umyvadlům a podíval se na sebe do zrcadla. Musel jsem se sám sobě vysmát. Celý zpocený, koutky úst od spermatu a ruce ulepené od potu. Navíc moje copánky už očividně potřebovaly péči odborníka, začaly se u hlavy třepit. A taky jsem tam měl hodně světlé vlasy. Moje přírodní blond barva se zase začala hlásit o slovo. Až se vrátím domů, musím si je nechat zase předělat.
Teď jsem si jen rychle napustil vodu do rukou a opláchl si obličej. Spokojeně jsem se usmál, když jsem vzhlédl a zase uviděl člověka. Jenomže pak tu byl ten obtížnější úkol. Povzdychl jsem si. Nedalo se nic dělat.
Rychle, teda aspoň tak rychle, jak mi jejich prokletá úzkost dovolovala, jsem vyklouzl z kalhot a hned na to i z boxerek, které byly plné mého zaschlého spermatu. A řeknu vám, rozhodně to nevypadalo nijak vábně. Nakrčil jsem nos a rychle je vyhodil do koše, který byl u umyvadel a původně byl určenej na papíry, které se používají na utření rukou. Obsluha asi bude překvapená, až tam najde moje boxerky, ale je to furt lepší, než v tom být bůhvíjak dlouho. Ocitl jsem se tak před Bushidem od pasu dolů nahej, ale bylo mi to jedno. Upřímně, s mým povoláním můžete na stud rovnou zapomenout. Ovšem už mi tak docela nebylo jedno, že se na záchody začali dobývat jiní lidé.
„Qu’est-ce qui se passe?“
„¿Pasó algo?“
„Farci entrare!“
A rozhodně ani jeden z těch, co se na nás dobývali, nebyl Němec.
„Kurva,“ zamumlal jsem a zase se začal rychle soukat do kalhot. Tentokrát byla řada se smíchem na Bushidovi. „No vy se taky nemáte co smát,“ sykl jsem na něj posměšně. „Sedíte tu prakticky neschopný si stoupnout s kalhotami i trenýrkami u kotníků.“
„Není to tak, že se nemůžu zvednout,“ namítl, ovšem úsměv mu okamžitě zmizel ze rtů. Pokusil se vstát, ale zrovna v tu chvíli se lidé za dveřmi rozhodli mermomocí dostat se na záchody a zabrali za dveře. Díky bohu, Bushido udržel dveře zavřené. Jenomže zvednout už se nedokázal.
„Očividně,“ odfrkl jsem si. Rychle jsem zahrabal své spodky co možná nejhloub a svižně přešel ke dveřím. Opřel jsem se o ně zády. „Dělejte, vstaňte a oblečte se,“ a já zatím třeba budu moct popřemýšlet, jak z toho vybruslit se ctí. Bushido poněkud nejistě vstal a rychle se oblíkl. Včas na to, aby mi pomohl zadržet další nával snahy dostat se na pánské záchody.
„Výborně. Takže… co teď?“
„Možná by bylo lepší, kdybychom se zamkli jen do kabinky,“ zamumlal jsem. „Sice by na nás koukali asi stejně, ale bylo by to běžnější, než zablokovat celé záchody.“
„Hvězdy svého oboru mají nárok na neobvyklé podmínky,“ pousmál se na mě Bushido. Přitáhl si mě za pas k sobě a divoce mě políbil. Zarazilo mě to. Ještě nikdy mě klient nepolíbil jindy než při sexu. Tedy, ženy samozřejmě ano, ale ty jsou přece jen jinak stavěné než muži.
„Takže… Můžem odtud odejít jinak než potupnou cestou přímo skrz lidi, kteří stojí před dveřmi?“
„Pochybuju,“ odfrkl si Bushido a uvolněně se opřel o dveře. Zasmál jsem se, přešel k umyvadlu a vyhoupnul se na desku mezi umyvadly. Však on to Bushido udrží.
Kousl jsem se do rtu. Vážně se mi nechtělo mezi ty lidi. Ne proto, co jsme teď tady dělali. I když je pravda, že ještě nikdy se mi nic takového nestalo. Spíš jde o to, že určitě všichni hned uhodnou, co jsem já. Jen prodejná děvka. A přesně to nesnáším. Už jenom ten pocit, natož, aby se tak na mě dívali ostatní. Zvláštní bylo, že něco z mých myšlenek musel Bushido pochopit, přestože jsem měl sklopenou hlavu a rozhodně jsem se mu nedíval do očí. „Ale ještě z toho můžeme vybrousit s jakousi ctí. Nebo alespoň ty.“
„Já?“ tázavě jsem se na něj podíval. Jak bych z toho zrovna já mohl vyjít se ctí? Bushido se jen tiše, pobaveně zasmál.
„Pojď sem,“ natáhl ke mně ruku. Poněkud nerozhodně jsem seskočil ze svého provizorního sedadla a přešel jsem k němu. Přitáhl si mě za pas překvapivě něžně k sobě a opatrně vsál pokožku mého krku do svých úst. Zavřel jsem oči a tiše si tu chvíli vychutnával. Nebylo v tom nic sexuálního a já věděl, že Bushido to dělá pro mě. Podivně mi to rozechvívalo srdce. „Výborně. Teď už jen bude stačit, když se budeš stydlivě culit, trochu chichotat a červenat,“ usmál se na mě a zase se ke mně naklonil. „Protože v tu chvíli ti nevinnost sežere úplně každej.“
Chtěl jsem něco namítnout, něco mu odseknout. Ale tak nějak jsem k tomu nedostal šanci. Bushido odstoupil od dveří, vzal mě za ruku, pevně propletl své prsty s mými a vyšel ze záchodů. A abych byl upřímný, vůbec jsem nemusel nic předstírat, nic hrát. Jakýsi podivně stydlivý úsměv se mi na rtech objevil sám, tváře se mi rozžhnuly a cosi mě nutilo se chichotat. Přitom jsem celou dobu, kdy jsme procházeli kolem těch chlápků, co na nás zírali, hypnotizoval naše spojené ruce. Nikdy se mi nestalo, že by si mě někdo takhle vedl. Vždycky se všichni za svou děvku styděli. A ty pocity, co jsem v tu chvíli s Bushidem zažíval…
„Doufám, že piješ latté,“ nahnul se a zašeptal mi do ucha. Já vím, nebylo to nic zvláštního, ale já pod tím stejně zrudl ještě víc. Protože vím přesně, co si lidé kolem nás mysleli. Poznal jsem to, podle jejich chápajícího úsměvu a pokývání, kterými nám chtěli dát najevo podporu v našem neexistujícím vztahu. Protože přesně tak nás viděli. Jako čerstvě zamilované.
A já se neubránil myšlenkám na to, jaké by to bylo. Jaké by to bylo, kdyby to, co si oni mysleli, že je pravda, opravdu ta pravda byla. Pocítil jsem touhu zjistit to.
***
A ještě něco bylo ten den jinak.
Večer jsem neusnul tak nějak sám od sebe, aniž bych to věděl. Neodpadnul jsem těsně po akci. A to nejen proto, že ten večer žádná akce nebyla. Dokonce jsme si ani nevzpomněli, že jsem si vlastně měl nacvičovat chůzi na těch příšerných botách. Alespoň já si na to nevzpomněl a Bushido mi to nepřipomněl. Takže ten večer byl jen o obyčejném sledování televize. Neuvěřitelné? I to se stává. A moje tělo si už nejspíš zvyklo na ten časový posun, protože jsem nebyl tak unavený jako předchozí dny.
Přesto jsem si šel lehnout už v půl desátý. V Bushidově přítomnosti jsem se cítil podivně… podivně. Bylo to jiné než cokoliv, co jsem kdy zažil. Byl jsem nervózní jako už léta ne, přitom jsem se ale cítil v pohodě a bezpečí. Opravdu zvláštní pocit. Nicméně, jak jsem tam tak ležel a slyšel z něčeho, čemu se tu asi říká obývací místnost, hrát televizi, měl jsem divnej pocit. Většinou to totiž jsem já, kdo u nás televizi vypíná. Chodím spát až po Billovi, protože můj den taky začíná později než Billův. Takže to, že teď jsem ten první, kdo jde spát, je jednoduše divné.
Nějakou dobu jsem se jen převaloval na posteli a snažil se najít polohu, ve které bych mohl zabrat. Ale když se mi to pořád nevedlo, prostě jsem si jen lehl na záda. Mám takovej blbej zvyk. Když nemůžu usnout, rekapituluju si události z celého dne. Tedy, obvykle to nepovažuju za blbej zlozvyk, jenomže ten den…
Nemohl jsem z myšlenek vyhnat ten incident z pánských záchodů v kavárně. Nebo spíš incident po incidentu. Bylo mi jedno, že jsem se udělal jen díky pouhému tření, protože ve mně už dlouho předtím vrněla ta zatracená věc. Bylo mi jedno, že jsem Bushida udělal pusou. Ale co mi nebylo jedno, byl ten pocit. Ten zasraný pocit, který se mnou rozléval, když mě jen tak políbil, když si mě se vší něžností označil, když si mě tak pyšně vedl kolem těch několika lidí. Líbilo se mi to. A možná právě to mě tolik děsilo.
Na kůži mi naběhla husí kůže, když jsem si uvědomil, že zvuky najednou utichly. Rychle jsem se přetočil na bok, co nejvíc na vlastní kraj postele, a zavřel jsem oči. Přesto jsem ale vnímal, jak Bushido vešel. Ovanul mě vánek z průvanu, a pak zase všechno utichlo. Skříň se se skřípěním otevřela a já uslyšel šustit látku, která sklouzávala z Bushidova těla. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že já toto tělo znám velmi důvěrně. Podivně mi zahřála okolí žaludku. A pak všechno utichlo, jen se prohnula postel na druhé straně.
Cítil jsem, jak prudce mi buší srdce. Nechápal jsem to, nechápal jsem už nic. Jen jsem pevněji semknul víčka a snažil se nemyslet. Jak se jenom dá přivábit spánek? Asi by se mělo nemyslet na nic, takže…
„Ty nespíš, že ne?“ Bushidův tlumený hlas zněl pobaveně. Hlasitě jsem vydechl a převalil se na záda.
„Nemůžu usnout,“ přiznal jsem s tichým smíchem. „Což je ironie vzhledem k tomu, jak jsem to doteď vždycky zalomil.“
„Možná, ale je to přinejmenším úleva pro moje ruce a zádový svaly. Řeknu ti, sice se to nezdá, ale od vířivky ses celkem pronesl.“
„Cože?“ nemohl jsem si pomoct, moje tváře opět hořely. Styděl jsem se za sebe naprosto nehorázně. Copak jsem malé dítě? „Och, panebože, omlouvám se. Vážně, to… Mohl jste mě vzbudit, nebo…“
„To je v pořádku, Tome,“ Bushido se vesele smál. Natočil jsem hlavu, takže jsem viděl, jak mu v očích hrají zvláštní jiskry. „Jak říkáš, kdybych tě nechtěl nést, mohl jsem to vyřešit jinak. Nebýt toho, přenýst tě z vany nebyl nijak velký problém. A i když jsem tě nesl z toho taxíku, bylo to v pohodě, takže…,“ asi ani on nevěděl, co víc říct. Rozeznělo se trapné ticho. Ten druh ticha, kdy víte, že byste měli ještě něco říct, ale zaboha nemůžete přijít na to, co by to mělo být.
„Dobrou noc, Bushido,“ zamumlal jsem jen a zase se přetočil na bok, zády k Bushidovi. Ani nevím proč, jen mi přišlo divné udělat něco jinýho.
„Dobrý Bože, pojď sem,“ úplně jsem slyšel, jak protočil oči.
„Cože-“ ohlídl jsem se přes rameno, ale než jsem stačil udělat nebo říct cokoliv víc, Bushido byl těsně u mě, převalil mě k sobě a pevně mě objal. Najednou, zčistajasna, jsem se mu ocitl v náruči. Nebyl jsem schopný ničeho jiného, než jen němě otevřít pusu a vykulit oči. Moje srdce už zase bušilo neuvěřitelnou rychlostí.
„Dobrou noc, Tome,“ zašeptal mi do vlasů. Vzhlédl jsem a uviděl opět ty přenádherné, hluboké oči, plné jiskřiček čehosi neuvěřitelného. Pousmál jsem se a schoval si obličej do jeho ramene. Trošku jsem se zavrtěl, abych si udělal větší pohodlí, a moje noha se sama nějak ocitla přehozená přes jeho boky a moje ruka zase přes jeho pas. Tiše jsem se zasmál a zabořil nos do jeho pokožky. Konečně jsem měl pocit, že usnu.
„Dobrou noc, Bushido.“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Um.. takové krásné probuzení.. Myslím, že začínám závidět =D
Hej chudák Tom.. Bu si s ním dělá opravdu co chce.. Tom se asi nudit nebude =D
Neboj se Tome.. Bu tě zve na nákupy, takže platí 😉
Um.. obleky.. představa Bua v obleku.. a Toma s ním a taky v obleku.. Bože Sandro.. =D co to zase děláš s mýma myšlenkama =D
Jžš.. chudák Tomi.. lolita šaty.. se udusí.. a boty s platformou??.. By se mu tam hodil Bill, aby mu dal lekce, jak se na tom chodí..
A jak ho mučí.. Bu myslel pár kroků dopředu.. asi tušil, že se Tomovi ten nápad nebude zas až tak moc zamlouvat =D
Ta scéna na záchodech je boží.. =) .. A jak si ho pak Bu odvedl ven za ruku a Tom se červenal.. to je tak roztomilé a hebké =3 ♥
To s tím spánkem.. Tome.. že by to bylo proto, že v Buově společnosti se dokážeš uvolnit a cítíš se v bezpečí?? To se pak mnohem lépe usíná a spí 😉
A jak si ho Bu přitáhl k sobě.. To je tak milé.. =3 =)
Koukám že Bu byl připravený :D. Se nedivím Tomovy že protestoval. Já být na jeho místě tak bych do toho taky nešla.Tom jako Lolita 😀 Konečná xD Asi bych si s Tomem mohla plácnout protože už jen udržet se v botách na vysoké platformě je fakt o hubu.Nechápu Lady G. jak v tom může vůbec chodit. Bych udělala krok a ležela bych na zemi jak dlouhá tak široká :D… Ten incident na záchodcích. Wow. Konec byl úžasný. Jako celý díl. Těším se na další 🙂
Tom v šatech je pro mě strašná představa. Ale zbytek dobré 🙂
No ty jooooohajzlík, a chudák Tom, neviem si to predstaviť.
Zabavit se tedy uměli :). Vzrušující zážitky přicházely ve vlnách jeden za druhým :). Ehm a jak okomentovat tu, tu no to v Tomově zadečku, snad jen – díky bohu že to nezůstalo zapnutý a neztratili ovladač :DD. Šatičky – úžasný, máme se na co těšit, jestli se nám Tom nepřerazí. A ze záchodků vybruslili, ralativně také se ctí. Hezké, moc hezké a navíc zábavné 🙂
mein Gott, Tom v šatech!! radši si to nepředstavuju :DD nádhernej díl
to je prostě hůůstýý. 😀 jdu to rozdejchat na vzduch, je mi děsný vedro. 😀
to probuzení, šaty, záchodky… masakr. já k tomu ani víc nedokážu napsat. taky jsem zamilovaná. ♥ 😀 jdu se přitulit k tomu svému "bushidovi" a vyspat se z toho, aby mě nekleplo. 😀