Prayers to Stars 8.

autor: xoxo_Lady

Zdravím s dalším dílkem! Dnešní díl je trochu kratší, ale to je proto, že jsem toho k sobě nechtěla tolik míchat. Nebudu nic prozrazovat, ale konečně se nám ten děj trošku víc rozjede. 😉 A ještě bych chtěla upozornit na věty, které jsou napsané kurzívou. Znamená to jen to, že jsou pronesené somálským jazykem- takže mu Bill nerozumí. Nejspíš se s tím setkáte i v dalších dílech, tak abyste nebyli zmateni. Užijte si díl a děkuju za komentáře! 🙂

Dlaň, jejíž bledost pronikala skrz tmu, pomalým pohybem sjela po hrbolaté zdi vězeňské cely. Dopadla na podlahu a bezvýznamně tam ležela. Pozorovaly ji dvě oříškové oči, avšak nyní postrádaly nádech toho kouzelného cosi. Uvnitř karamelové lávy nebylo vůbec nic. Ten smutek a stesk je zaplavil natolik, že se nedokázaly na nic pořádně soustředit, jen s nezájmem zíraly do tmy. Narůžovělé rty se otevřely a vyšel z nich tichý povzdech. Tak prázdný, a přitom plný osamělosti.

Billovy myšlenky kroužily kdesi mezi vzpomínkami na jeho domov, rodinu, přátele a… Tomem, jeho únoscem, pirátem. Jak mohl mít někdo takový tak obrovské srdce? Bylo by mnohem jednodušší, kdyby byl jeho únosce někdo necitlivý. Raději by snášel různé tělesné tresty, než mít hlavu plnou toho neznámého kluka. Je vůbec možné si myslet o svém únosci, že je hodný? Ještě před několika dny, kdy byl v bezpečí domova, by nad tím jen se smíchem zatřásl hlavou. Ale teď… věděl toho o něm tak málo, ba ještě víc než málo, nevěděl o něm skoro nic. A přesto si byl jistý, že by si Tom zasloužil lepší život, a že po něm taky touží. Tak proč tohle dělal? Proč toho prostě nenechal, neodešel někam, kde by mohl pomáhat lidem, aniž by ubližoval jiným. Dávalo to vůbec smysl? Nač pomoct jedněm, když bylo ublíženo druhým?

Měl z toho všeho zmatené pocity, ale nejvíce zmateným ho dělal právě Tom. V jeho blízkosti se cítil tak bezpečně, což bylo naprosto absurdní vzhledem k situaci, do které se dostal. Ale ty pocity uvnitř byly silnější, než si myslel. Nedokázal zahnat ten třepotavý tah v břiše, zpomalit svůj dech nebo tlukot srdce. Nemohl na něj přestat myslet, ač chtěl sebevíc. A že se opravdu snažil! Měl by se ho bát, měl by k němu cítit obrovský respekt a třást se při každém jeho pohledu. Mohl se však bát pohledu, kterým se do jeho očí upíral vždy, když se jimi střetli? Nemohl se bát toho záhadného pohledu, jenž v sobě skrýval tolik neznámého. V jeho lískových očích viděl kromě tajemna také obrovskou odvahu, hloubku citů a laskavosti, obalenou v zármutku a beznaději, přičemž kdesi v zákoutí zářila malá jiskřička naděje. Byla skoro nepostřehnutelná, ale on ji tam stejně našel.

Černovlasý chlapec se rozhlédl kolem sebe, vytušil na sobě něčí upřený pohled. Zdálo se, že už všichni tvrdě spí. Celou se ozýval jen tichý dech a někdy i slabé zamumlání ze spánku.

Když ho Tom ráno zavedl zpět do vězení, přeložili ho do cely pro muže. Sice mezi ním a Tomem bylo celou dobu značné napětí v podobě tichosti, než však Bill vkročil do cely, zašeptal mu, ať se má na pozoru. Nejdřív to Bill nechápal, avšak pochopil poté, co musel strpět první spoušť chtivých pohledů. Byly plné vzrušení a očekávání. Nechápal ty muže, jelikož jeho make-up byl rozmazaný, určitě měl tvář plnou černých šmouh, oči oteklé a rty vysušené. Ať vypadal tento chlapec jakkoli, stejně byl pro každého muže stále přitažlivým. A muži tady v cele byli šťastni jen za to, že si ho mohli prohlédnout.

Krutě zeleným očím, jež svítily ve tmě rohu na opačné straně místnosti, však jen pohled nestačil. Zarostlá tvář snědého muže byla upřená na Billa, uvnitř hlavy se nechal omamovat chtivými představami. I když jeho tvář vypadala velmi staře, mohlo mu být nanejvýš tak třicet. To tohle prostředí ho udělalo starším, než ve skutečnosti byl.

Na malou chvilku oči zavřel, představil si ten vzrušující obraz sebe a toho chlapce, vychutnával si tu opojnou chvíli, ale když oči opět otevřel, cítil takové napětí a vzrušení, že mu málem vhrkly do očí slzy. Měl takový vztek, byl tak rozrušený. Copak se to dalo vydržet? Jak dlouho už zde vlastně byl? Pět let? Nebo více? Jak dlouho necítil proti sobě druhé tělo? Nevěděl. Jediné, co věděl, bylo, že tohle je jeho jedinečná šance. A on se rozhodl ji využít, ať už to mělo stát jakoukoli cenu.

Bill za sebou zaslechl něčí kroky. Nebyly tiché, naopak, jejich majitel ho upozornil už zdálky svou šouravou chůzí. Pomalu se otočil a pohlédl do tváře některého z mužů, kteří byli společně s ním v jedné cele. Zdvořile se na něj pousmál, avšak zůstal ostražitý, když se neznámý beze slov posadil vedle něj. Bill sklopil hlavu, když se setkal s jeho očima. Viděl to v nich. Viděl v nich přesně to, co se v tom muži odehrávalo.

„Jak se jmenuješ?“ zazněla otázka pronesena pomalou a špatně vyslovovanou angličtinou. Bill usoudil, že bude lepší, když s ním bude mluvit a dělat, že neví, o co mu jde. Možná se ho nějakým zázrakem zbaví.

„Bill,“ jeho hlas se zadrhl, když ucítil pevný stisk na svém stehně. Měl nutkání se odtáhnout a ruku ze své nohy shodit, ale v tu chvíli se nebyl schopen pohnout. Zůstal jen zdřevěněle sedět. Srdce mu bušilo jako o závod.

Muž už nic neřekl, nepotřeboval o něm vědět nic víc. Rychle se naklonil, aby se jeho oběť nestihla odvrátit, a políbil její rty s takovou vervou, že se mu podařilo mladíkovi nečekaně proniknout jazykem do úst. Bill se snažil ústa zavřít, odstrkával od sebe jeho hruď, která se na jeho tělo nenasytně tlačila. Cítil jeho mučivé doteky po celém těle, tvrdé a bez soucitu, že nestačil zaznamenávat, kde se jeho ruce zrovna nacházely.

„Ne… Dost…“ vydechl skrz polibky, silně přitom lapal po dechu, když se na malou chvilku ty bezchutné rty odlepily od těch jeho. Cítil se tak špinavě, zneuctěný, byť ho ten muž prozatím pouze políbil.

„Pssst, poslouchej, maličký. Buď budeš zticha a já na tebe budu hodný, nebo si to necháme na jindy, kde nebude nikdo, kdo by tě mohl zachránit. Vyber si,“ sykl proti jeho tváři a znovu ho políbil, tentokrát tvrději, naléhavěji. Billovy rty chutnaly tak sladce a on se nemohl ovládat pod tak dlouho potlačovanou touhou.

Bill si vybral. Bušil slabými pěstmi do jeho hrudi, snažil se ho od sebe dostat jakýmkoli způsobem. Chtěl s plných plic křičet, dožádat se pozornosti ostatních. Avšak muž byl až moc zabraný do polibku, nenechal jeho rty dostatečně dlouho volné, aby se mohly rozkřičet.

Dvě špinavé ruce vklouzly pod chlapcovo natrhlé tričko, zneuctily tu bledou nevinnou kůži, jež vypadala jako andělská. Pevně uchopil Billovy boky a přitáhl si ho k sobě tak silně, až mu málem vyrazil dech. Cítil pod sebou jeho roztřesené vzpouzející se tělo. A to ho vydráždilo natolik, že už nemohl déle čekat, surově z něj tričko serval, slabé nitky jen tiše zapraskaly. Opřel se o Billovo slabé tělo a to ihned skončilo na zemi.

„Ne, prosím…“ odporoval Bill. Veškerou svou silou se snažil ze sebe to těžké tělo odvalit. Kopal nohama, snažil se ho udeřit do obličeje nebo mu alespoň rozdrásat svými dlouhými nehty kůži. Způsobil mu však jen neškodné malé rány, kterých si v této chvíli muž ani nevšímal. Středem jeho zájmu byl pouze Bill, a on byl rozhodnutý si s tímto maličkým užít.

Bill byl se silami u konce, měl co dělat, aby se neudusil jeho hladovými polibky. Dávno slzami zakalené oči se zavřely, pevně stisknul víčka k sobě a snažil si představit si něco pěkného, něco, co by jeho mysl alespoň trochu odvrátilo od těch odporných doteků. Avšak jediná věc, která ho v tu chvíli dokázala alespoň trochu uklidnit, byla představa Toma. Vybavoval si jeho tvář, oči, rty, úsměv, tak moc se snažil představit si, že je teď v jeho náruči a ne toho slizkého chlápka. Představy se ale rychle rozplývaly, když slyšel jeho rychlý dech na své tváři, šeptal mu do ucha nějaké nesmysly, kterým ani zdaleka nerozuměl. Bill hlasitě zakňučel pod jeho rukama, které z něj rvaly kalhoty, a ze zoufalosti si přitiskl dlaně na tvář.

„Sakra!“ ozval se udýchaný naštvaný hlas, poté doteky ustaly, ruce ho jen pevně držely za pás. Bill se odvážil sundat si ruce z obličeje a vzápětí se dozvěděl, co muže donutilo ustat v tom, aby ho tak nestydatě osahával.

Před mřížemi cely poblikávalo jakési namodralé světlo, jehož kužel bloudil po spících tělech. Několikrát projel tam a zase zpět. Na zdi vedle Billa se objevil stín postavy, která baterkou právě kontrolovala, jestli všichni spí. Stačila setina sekundy, aby si Bill uvědomil, že jeho zbožné přání bylo vyslyšeno.

„Tomi! Tomi, po-“ Zpocená dlaň ho umlčela, avšak křik byl natolik hlasitý a naléhavý, že se odrazil od všech koutů.

Tom se zastavil v půli kroku, právě se ujistil, že je vše v pořádku a chtěl přejít k druhé cele, když zaslechl ten známý hlas. Zděšeně se otočil a rychle přejel světlem celou celu ještě jednou, ale když nenašel nic, co by ho mělo zajímat, zasvítil do všech koutů a pomalu očima přejížděl každý kus podlahy. Světlo zachytilo dvě postavy choulící se na samotném konci cely. Černovlasý chlapec ležel na podlaze, na něm některý z otroků a zakrýval mu ústa, aby nemohl křičet. Tom nezaváhal ani na sekundu, když zahlédl skoro nahá těla. Rozzuřeně popadl zbraň, která mu visela kolem ramena za silný popruh.

„Okamžitě od něj vypadni! Hned!“ zařval směrem k nim a roztřesenou rukou sáhl do kapsy, ale než stačil otevřít celu, muž stál na nohou, před sebou držel vyděšeného Billa a varovně se na něj díval.

„Jestli uděláš ještě jeden krok, vyšukám z něj duši přímo před tvýma očima!“ Muž Billa uchopil za krk, druhou rukou se mu snažil dostat do klína, přičemž ho stále držel před sebou jako štít.

Bill se snažil od něj odtrhnout, nerozuměl jeho slovům, ale bylo mu jasné, že je ve velkém nebezpečí. „Tomi…“ zanaříkal plačtivě, upřel pohled do Tomových očí a i přes tmu, která v cele vládla, mohl vidět jejich výraz. Měl o něj strach a nevěděl, co dělat.

Tom se snažil zachovat si chladnou hlavu a hlavně nepanikařit. Pokud otrokovi ukáže, že z něj má strach, využije toho. Vyběhl z cely, od kamenných zdí se rozléhal jeho tvrdý hlas, který prošel každým koutem, každou chodbou, každou celou. Hned poté, co zavolal na poplach, se po celém vězení rozezněl další a další křik, dusavé kroky se stále přibližovaly, připojovaly se k nim další.

„Takže mě poslouchej, buď ho hned pustíš, nebo tě teď hned vykastruju jedním průstřelem!“ Obrátil se na svého otroka, upřel na něj tak zlostný a necitlivý pohled, až se v očích muže ukázal strach. Tom věděl, že nepomůže, když řekne, že ho rovnou zabije. Každý, kdo byl tady pouhý týden, prosil o smrt. Muž by nejdřív ublížil Billovi, a pak by se nechal s úsměvem zastřelit. Jediným rozkazem, který vždy pomohl, byl slib fyzického trestu.

Černovlasý chlapec nic neviděl, slzy mu zabránily ve výhledu, a když zaslechl hlasitý výstřel, trhl sebou natolik, že muž za ním málem upadl. Právě vystřelená varovná kulka se odrazila od stropu.

„Pusť ho a dej ruce nad hlavu!“ přikázal Tom pevným hlasem a jedním okem zaznamenal, že se právě vedle něj postavilo asi deset ozbrojených pirátů. Muž, jenž držel Billa, neměl na vybranou, pustil Billovo křehké tělo, a to se ihned bezvládně sesypalo na zem.

autor: xoxo_Lady