Connect With The Devil 8.

autor: Emilia

Bylo opět jedno z dešťových rán a prostorem se kromě narážejících kapek vody na stromy, zem a parapety domů, linulo ticho. Většina lidí, pokud si to mohli dovolit a nemuseli do práce, byli zalezlí v teple svých domovů s šálkem horkého čaje. Tom oproti své obvyklé zvyklosti brzkého vstávání ležel zachumlaný v posteli a poslouchal rytmy bubnujícího deště, pronikající přes otevřené okno až k jeho uším. Včerejší večírek si docela užil, až na jeho závěr. Pořád měl v hlavě ten polibek. Byl bohužel opravdu nezapomenutelný, ačkoli se na něj Tom pokoušel zapomenout. Rozhodně si svoji první zkušenost s líbáním nepředstavoval takto. Bylo to otřesné. Navíc, Tom silně pochyboval o tom, že Jessica při své opilosti věděla, co dělá. V konečné fázi byl oslintaný, jako by se na něj vrhnul obrovský bernardýn s úmyslem utopit ho v provazcích tekutin své ústní dutiny. Pokoušela se mu také do pusy strčit jazyk. Naštěstí se jí to nepodařilo, protože Tom pobral všechny smysly, vzpamatoval se a pevně ji od sebe odtáhnul. Nemohl ji hrubě odstrčit, přece jenom, je to dívka, a s něžným pohlavím se takhle nejedná, i když Jessica v té chvíli zrovna nebyla prototyp ženské něžnosti.

Jakmile přišel domů, první, co udělal, bylo čištění zubů a úst. Drhl si je, až ho začaly mírně bolet. Pusu si několikrát za sebou vypláchl ústní vodou a potom si do ní nacpal nejmíň 5 větrových žvýkaček. Jestli se líbání s někým střízlivým podobalo tomu opileckému od Jessicy, v tom případě se Tom už nikdy líbat s nikým nechtěl. Nechápal, co na tom všichni mají. Eric mu říkal, jak to člověka ve správné chvíli nažhaví, ale tohle teda Tomovi nepřipadalo ani krapet žhavé. Bylo to pěkně slizké a nechutné. Kromě toho, Jessica ani nebyla typ dívky, která by se Tomovi líbila. Ano, byla hezká, jenže Toma nijak nezaujala. Vlastně, když tak hloubal ve své paměti, nikdy nepřemýšlel nad dívkami tím způsobem, jako ostatní kluci. Pokud kolem něj prošla hezká dívka, neotočil se po ní a neříkal si v duchu takové hrubé věci, co jednou zaslechl od starších kluků ve škole. Podle něj si dívky zasloužily více respektu, ne, aby se na ně chlapci dívali jenom jako na kusy šťavnatého masa. Záleželo na jejich osobnosti a tu přeci ze vzhledu nikdo nevykouká. Nikdo neměl napsané na čele to, jaký je.

‚Já možná jo.‘ Pousmál se Tom nad vzpomínkou první noci v tom baru, kde Billa poznal. Všichni dokázali odhadnout, že je tam poprvé. Zajímalo ho, co v tuto chvíli záhadný kytarista dělá. Ještě se ho nezeptal na tolik otázek… a přestože by nedostal odpověď, nevadilo by mu to. Líbila se mu ta tajemná mlha vznášející se nad starším mužem, mohl si tak spoustu věcí domýšlet. Kytaristovo bydlení mu napovídalo, že určitě žije sám. Jeho táta mohl být nějaký kriminálník aktuálně zavřený ve vězení s nejvyšší ostrahou. Užil si s Billovou mámou a opustil ji po zjištění o jejím těhotenství. Musela vychovávat Billa sama a neměli to lehké. Tom vymýšlel příběh. Billův příběh. Zajímalo jej, jestli je na něm něco pravdy, nebo je to úplná vymyšlenina. Pravděpodobně se ho už nikdy nebude moct zeptat.

Toma přepadla vlna smutku a do očí se mu nahrnuly slzy. Rychle párkrát zamrkal řasami na jejich zahnání. Zhluboka se nadechl a po chvíli se zavřenýma očima vydechl. Podařilo se to. Nemohl se přes to tak snadno přenést. Bill pro něj byl záchranná vesta uprostřed oceánu. Byl to někdo, kdo dokázal Tomovi rozproudit krev v žilách, rozesmát ho, přinutit ho dělat spontánní věci. Ty věci, co udělal s Billem, by neudělal s nikým jiným, možná dokonce ani s Ericem. Tom s ním prožíval opravdu intenzivní pocity. Samozřejmě ve svém dosavadním životě zažíval emoce, jenže nikdy ho to tak moc nezasáhlo. Podobalo se to vlně tsunami. Přišla náhle a udeřila silně. Smetla s sebou všechno…

Tom chtěl vážně navázat s Billem přátelství, ale z toho, co Bill tenkrát řekl, usoudil, že lidem příliš nedůvěřuje. ‚Třeba měl v životě nějakou špatnou zkušenost, která ho přiměla držet si od ostatních takový odstup.‘ Uvažoval Tom. Posadil se na posteli, protože usoudil, že to ze stropu, na který zíral, stejně nevykouká. Protřel si oči a protáhl si trup. V páteři se ozvalo sériové křupnutí. Tohle ráno se cítil těžkopádně a mdle. Většinou hned po probuzení udělal hygienu a oblékl se. Dnes však zamířil rovnou po schodech dolů; holé prsty na nohou se mu bořily do měkkého koberce. Hned, jak se jeho rozespalý obličej objevil v kuchyni, Irma se na něj široce usmála a pohladila jej po tváři.

„Dobré ráno, sluníčko, jaktože dneska tak pozdě?“ Tom zahuhlal něco na způsob dobrého rána a na Irminu otázku jen pokrčil rameny. Usednul na židli a hlavu si položil na chladnou desku stolu.

„Copak by sis dal na snídani?“ Cvrnkla Irma Toma do nosu. Snažila se ho rozveselit. Připadal jí dnes nějaký smutný a zamlklý. Nerada ho takhle viděla.

„Nemám hlad.“ Brouknul Tom sotva slyšitelně. Irma před něj postavila sklenici třešňového džusu.

„Snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Měl bys jíst alespoň něco malého. Připravím ti lehký ovocný salát ano? Není to těžké na žaludek, a zároveň to zasytí.“ Pohladila ho po hlavě a poodešla ke kuchyňské lince, kde se okamžitě pustila do díla. Tom nic nenamítal, nemělo to cenu. Irma by ten salát stejně udělala, tak jako tak. Proto jen seděl a sem tam usrkl ze sklenice džusu.

Zanedlouho přišla Adelaide. Pomáhala Delmě měnit povlečení v ložnici paní Konstantine. Neměla to v popisu práce, avšak nezdráhala se přiložit ruku k dílu.

„No to je dost, že jsi z té postele vylezl. Už jsem tě chtěla jít budit.“ Adelaide očividně sršela dobrou náladou. Jakmile ale spatřila skleslého Toma, hned jí úsměv na tváři opustil.

„Není ti dobře?“ Přisedla si ke stolu a položila Tomovi dlaň na čelo. Teplota byla standardní.

„Je mi fajn.“ Zahuhňal Tom a Adelaide to totálně nepřesvědčilo.

„Táák, jeden ovocný salátek.“ Položila Irma před Toma mísu, jako by snad byl v restauraci a objednal si ji.

„Děkuju.“ Poděkoval slušně Tom, posadil se a uchopil vidličku mezi prsty. Adelaide si všimla Tomových bosých nohou. V kuchyni byla studená dlažba.

„Nevzal sis papuče, není ti zima na nohy?“ Optala se starostlivě. Tom nebyl malý kluk, aby ho posílala obout si bačkory, ale ráda by je na něm viděla. Může se nachladit a potom už bude pozdě.

„Mmm trochu.“ Tom si na vidličku napíchnul kostičku ananasu a strčil si sousto do úst. Pomalu a líně přežvykoval. Nestaral se o chlad, prostupující jeho chodidly.

„Stalo se něco? Chceš si o tom promluvit?“ Zašeptala Adelaide z doslechu Irmy, jež se věnovala utírání kuchyňské linky.

„Možná později.“ Semknul Tom rty, krátce se podíval na Adušku a opět pohledem sklouzl do ovocné mísy. Adelaide pokývala hlavou a zvedla se od stolu.

„Tak se hezky najez a obleč. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš.“ Adelaide Toma políbila na čelo a odkráčela z místnosti. Obvykle trávila čas v rozsáhlé knihovně anebo na zahradě mezi těmi krásnými živými rostlinami. Marwyn byl sice zahradník, ale Adelaide ráda pracovala na zahradě, a tak mu sem tam vypomohla.

Tom se ještě malou chvíli probíral salátem a snědl pár dalších soust. Poté misku odsunul a vrávoravě vstal ze židle. Plánoval si dát studenou sprchu. Po ní by se mohl trochu probrat.

„Půjdu nahoru.“ Oznámil Irmě a ta jenom přikývla. Starostlivě se za ním dívala.

Tom za sebou zavřel dveře koupelny a otočil klíčkem. Shodil ze sebe pyžamo a vstoupil do sprchového koutu. Pár tlačítky spustil vodu a nastavil teplotu skoro na nejnižší stupeň. Voda tryskala ze sprchových hlavic a smáčela Tomovu siluetu. Okamžitě mu naskočila husí kůže. Teplotu však nezvýšil. Chvíli tam jen tak stál a nechal na sebe stékat ty studené kapice. Poté vodu zastavil a uchopil do ruky šampón. Byla to doba, co byl naposledy na úpravě dredů. Měl je mírně rozčepýřené a od hlavy mu o nějaký kus odrostly. Pořádně napěnil každý pramen. Při jejich vyplachování nastavil vodu o něco teplejší, nechtěl, aby mu ve vlasech zůstaly jakékoli zbytky šampónu. Když měl hotovo, vybral si sprchový gel s vůní kiwi. Na jeho policích leželo mnoho vůní, koupelových olejů, solí a všeho možného. Pomalu si ho roztíral po těle a snažil se soustředit pouze na aktuální činnost. Nechtěl myslet na včerejšek a ty události, co se staly. Spláchnul ze sebe pěnu, vylezl a oblékl se do měkkého bílého županu. Rozhodl se, že si vlasy hned vyfénuje, jen co voda z dredů natáhne do ručníku. Měl tak postaráno minimálně na hodinu o zábavu. Za celou dobu se Adelaide neukázala v pokoji a Tom byl vděčný. Neměl náladu nic vysvětlovat ani rozebírat.

…

Chýlilo se k poledni a Konstantine dorazila domů. V práci dneska strávila jenom malou chvíli. Zamířila k Tomovu pokoji a zaklepala. Tom zamručel cosi, co mělo zřejmě znamenat dále, a zachumlaný v posteli se nadále věnoval bezcílnému surfování na svém drahém notebooku.

„Ahoj, zlato.“ Vešla do pokoje Konstantine a s úsměvem Toma pozdravila. Tom zvedl pohled a nestačil se divit. Byla to dlouhá doba, kdy za ním matka naposledy přišla do pokoje.

„Mami? Co tady děláš? Dneska nepracuješ?“ Spustil salvu otázek a odložil notebook stranou. Konstantine došla až k posteli a usadila se na její okraj.

„No to tedy děkuji za hezké přivítání. Můžu zase klidně jít.“ Řekla naoko uraženě Konstantine.

„Né, to ne, já jen… už je to dlouho, kdy jsi byla doma v tuhle dobu.“ Objasnil Tom Konstantine svůj údiv a posunul se k ní blíž.

„Já vím, rozumím ti. A proto tu teď taky jsem. Co bys řekl tomu, kdybychom si dneska vyšli do města na oběd, nákupy a možná návštěva kadeřnice? Jak se tak na tebe koukám, jednu takovou bys potřeboval.“ Konstantine odhrnula Tomovi z čela malé cancourky odrostlých vlasů. Tom překvapením zamrkal, skoro mu až zaskočilo.

„O-opravdu?“ Vykoktal. Nezmohl se na žádná další slova.

„To si piš.“ Usmála se Konstantine a Tom se jí vrhnul do náruče. Nemohl tomu uvěřit. Dojetím se mu do očí hrnuly slzy. Konstantine ho se smíchem objala nazpátek a konejšivě hladila po zádech. Tom okamžitě zapomněl na celou svoji špatnou náladu.

„No tak se honem připrav, vyjedeme už teď. Půjdu to oznámit Timovi, počkám na tebe dole.“ Konstantine se odtáhla od Toma a vstala. Ten jenom pokýval hlavou na souhlas a rychlostí blesku vyletěl z postele. Nahrnul se ke své skříni. Vůbec mu nezáleželo na tom, co si vezme. Popadl první věc, kterou uviděl a hodil to na sebe. S vlasy si nedělal starosti a svázal si je do culíku. V jejich stavu je jako obvykle nenechal splývat volně na ramenou.

„Pozor, ať se nepřerazíš.“ Upozornila Toma Adelaide, když viděla, jak se hrne po schodech dolů. Nerada by ho sbírala ze země.

„Aduško, já jsem tak šťastný. Pojedu s mámou do města!“ Začal kolem ní poskakovat. Adelaide se musela usmívat při pohledu na rozčarovaného Toma. S takovým upřímným úsměvem plným radosti ho již dlouho neviděla. Docela se divila, co to má najednou po tak dlouhé době znamenat, ale byla jenom ráda. Konečně si Konstantine na svého syna udělala čas. Možná si uvědomila, jak ho zanedbávala. Ztracený čas se sice nedal vynahradit, avšak nikdy nebylo pozdě na to, zkusit na něj navázat.

„Jo slyšela jsem. Hlavně si nezapomeň deštník. Sice už přestalo pršet, ale nikdy nevíš.“ Nezapomínala Adelaide na nic.

„Neboj, hned pro něj letím. Měj se tady hezky.“ Dal jí Tom pusu na tvář a utíkal do chodby pro jeden z deštníků, opuštěně visících na věšáku.

„Ty taky a užij si to.“ Adelaide Tomovi mávla a pak už byly slyšet jenom klapnout dveře.

„Mami jsem tady, jedeme?“ Přiřítil se Tom nadšeně k autu. Konstantine pokývala hlavou na souhlas. Tim jí galantně otevřel dveře. Konstantine nastoupila do auta a hned po ní Tom.

„Takže, kam nejdřív pojedeme?“ Zeptal se zvědavě. V podstatě mu na tom nezáleželo, hlavní bylo, že stráví čas se svou matkou.

„Nejdřív asi do restaurace. Je skoro poledne, tak ať nebrouzdáme po městě s prázdným žaludkem.“ Tom jenom nadšeně přikývnul. Tim následoval Konstantininy instrukce a zastavil jim u jedné z nejdražších restaurací ve městě. Byli tady jako celá rodina jen párkrát. Pro Toma to vždycky byla výjimečná událost. Na to, jak byla restaurace drahá, vůbec nepůsobila snobským dojmem. Prostředí bylo útulné a kontrastující barvy hnědé a bílé vyzařovaly eleganci a sladěnost. Stropy byly zdobené různými obrazci a ornamenty. Tomovi se v téhle restauraci moc líbilo. Obsluha se chovala mile a ochotně.

„Vyber si, cokoli jenom chceš.“ Řekla Konstantine Tomovi, jakmile se usadili ke stolu.

„Úplně cokoli? I když to bude nezdravé a kalorické?“ Vykulil oči udiveně Tom.

„Ano.“ Potvrdila mu Konstantine s jemným úsměvem na rtech. Tohle byl speciální den a Tom si zasloužil trochu toho rozmazlování. ‚Když se Franz tahá s tou děvkou, fajn! Ale aby mi vzal taky Toma? Na to může rovnou zapomenout.‘ Probíhaly Konstantine hlavou tyto myšlenky. Tom očima přejížděl po řádcích jídelníčku a uvažoval nad tím, co si dá. Hlavní chod zvolil poměrně zdravý. Zhřešil však na dezertu, kdy si objednal čokoládový dort. Velký kus čokoládového dortu. Konstantine zhřešila pouze na vanilkovém cappuccinu s kousky karamel a šlehačkou.

Během oběda se bavili o různých věcech. Často byly mezi konverzací tiché delší odmlky, ale bylo to způsobeno tím, jak spolu tak často nebyli zvyklí mluvit, a proto mnohdy nevěděli, o čem začít hovořit. Po vydatném obědě to vzali úprkem na obchodní centra. Užili si opravdu spoustu legrace. Tom dlouho neviděl svoji matku takhle se odvázat. Moc často se neusmívala, většinou byla přepracovaná a bez života. Byl moc rád, když mohl být svědkem její radosti a že ji s ní mohl sdílet. Nakoupili si spoustu věcí, Tom jich tolik ani nepotřeboval. No přinejmenším zase bude mít po nějaké době obnovený šatník. Následovala návštěva kadeřnice. Byli V.I.P. zákazníci, nemuseli se obtěžovat objednáváním předem, vždycky jim dali přednost, protože jim dělali výborné zisky. Ztvrdli tam až do večera. Úprava Tomových dredů zabrala několik hodin a Konstantine si nechala vlasy dobarvovat, stříhat a ozdravovat maskami. Domů dorazili v půl deváté večer. Zmeškali večeři, konala se většinou v 8 hodin.

…

V tlumeně osvětlené místnosti se mísily vzdechy a steny. Vzduch byl naplněný vášní a touhou. Franz se udýchaně odvalil ze své milenky na druhou stranu postele. Ta se k němu okamžitě přivinula a položila mu hlavu na hruď, kde začala prsty vytvářet neurčité obrazce.

„Dneska musíš na noc zpátky domů?“ Broukla smutně Alicia a líbla Franze na zpocenou kůži.

„Hmmm. Nedávno jsem nebyl doma celou noc a nechci, aby Tomovi přišlo něco podezřelé.“ Hladil ji konejšivě po rameni.

„Kdy se to konečně dozví?“ Podívala se na něj vážně.

„Brzy, jenom… nechci nic uspěchat, víš? Tom je velmi křehký chlapec, já… teď nastoupil do prvního ročníku, jistě je toho na něj moc a přikládat mu další břímě by nebylo v tuto chvíli rozumné.“ Franz si promnul palcem a ukazováčkem kořen nosu.

„Už je to rok a půl. Jak dlouho chceš ještě čekat? Čím víc se to bude odkládat, tím to bude horší.“ Odvalila se na svoji stranu postele a opřela se o lokty.

„Já vím, miláčku. O prázdninách, dobře? Dozví se to o prázdninách. Musím to probrat s Konstantine.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“ Franz věnoval Alicii upřímný pohled.

„Mmm, tak to bychom měli ten slib ztvrdit.“ Zachichotala se Alicia a pomalu stahovala z Franze přikrývku. Ten se na ni divoce převalil a dravě se vrhnul na její ústa.

…

Kalendář ukazoval Tomovi nechtěnou skutečnost, a to, že bylo pondělí a čekala ho další útrpná hodina matematiky. Naštěstí dnes nepsali žádný test. Oblečený a nachystaný seběhnul s batohem dolů do kuchyně.

„Dobrý ránko.“ Pozdravili ho všichni přítomní sborovně.

„Jak pro koho.“ Odpověděl jim Tom namísto pozdravu a plácnul sebou na židli.

„Ach ta matika.“ Řekla zpěvně Aduška a postavila před Toma bylinkový čaj. Tom nakrčil nos. Neměl rád bylinkové čaje.

„Tohle ti uklidní nervy a alespoň se budeš víc soustředit, věř mi. A neksichti se, osladila jsem ti to. Neslazené bych to do tebe nedostala, toho jsem si vědoma.“

„O.K. Tak na ex, ať to mám rychle za sebou.“ Zabreptal Tom a rychle do sebe malý šálek čaje nalil. „A teď bych si prosil něco dobrýho k jídlu.“ Odsunul od sebe prázdný hrnek.

„Dělám pro tebe malé lívanečky.“ Ozvala se Irma od plotny.

„Mmmm, krásně to voní, už se těším.“ Tom si promnul natěšeně ruce a mlsně se oblíznul.

„Táák, tady to je, dala jsem ti na to ovocný sirup.“ Tom okamžitě popadl vidličku a zakrojil do kouřících se lívanců. „Opatrně, ať se nespálíš.“ Dodala ještě se smíchem Irma.

„U-huh.“ Zahuhňal Tom s plnou pusou. Přece jen by tohle pondělí díky těm lívancům mohlo být lepší. A když nic; tak přinejmenším sladší.

…

„Ahoj Hano.“ Pozdravil Tom svou spolusedící, jakmile se dopotácel do třídy a sedl si na místo.

„Čau Tome.“ Vrátila mu pozdrav Hana a znuděně se rozhlížela po třídě. Za dvě minuty mělo zvonit. Před každou hodinou matematiky se všichni snažili bavit co nejtišeji a byli nachystaní na svých místech. Neradi by si udělali s Eichlerovou problémy. Bohužel se ozval zvuk zvonku, který žáci tolik nenáviděli, a Eichlerová o pár sekund později vcházela do třídy. Každý si myslel, že snad musela stát nachystaná u dveří nejmíň o 3 minuty dřív, aby stihla takhle rychle vejít. Byla schopná přijít ještě minutu před zvoněním, to také párkrát udělala.

„Dobrý den, třído. Posaďte se.“ Eichlerová došla ke stolu a pokynula jednomu ze žáků z přední lavice k rozdání sešitů na desetiminutové testy. Třída se podivila.

„Paní učitelko, vy jste o písemce nic neříkala.“ Dovolila si vyslovit nahlas jedna žákyně. Eichlerová se usmála, ale v jejím podání úsměv působil spíše zákeřně a děsivě.

„To jsem ani nemusela. Odteď si v některých hodinách napíšeme neočekávané desetiminutovky. Kolega to praktikuje ve třetím ročníku a mně se ten nápad také zalíbil. Procvičíte si své dovednosti a já uvidím, jak jsou na tom vaše skutečné znalosti s počty bez jakékoli přípravy. Nemáte se čeho bát, pořád opakujeme a novou látku vám na desetiminutovku nikdy nedám. Bude to zcela jednoduchý testík.“ Třída si nesouhlasně brumlala pod nos, na hlasitější projevy si nikdo netroufnul. ‚Doprčic.‘ Zanadával si v duchu Tom.

„Moje dovednosti jsou na bodě nula.“ Zašeptal směrem k Haně.

„No, jak si myslíš, že jsou na tom ty moje? Dostanu zase basu a doma bude veselo.“ Tom nemohl nic, než jenom souhlasně pokývat hlavou.

…

„Bože, dneska mě asi trefí. Kráva jedna blbá. No už se vidím, jak tu pětku vysvětluju doma rodičům.“ Stěžoval si Tom o velké přestávce Ericovi na jejich lavičce.

„Nám tohle učitel dělá pořád, píšeme téměř každou hodinu.“ Zakousnul se Eric do své bagety, kterou mu připravila doma jeho máma Teresa.

„No jo, jenomže vy to máte v osnovách, a navíc, já nejsem matematický génius na rozdíl od tebe.“ Tom vůbec neměl hlad. Ze svojí svačiny jenom uždiboval.

„Třeba to nebude tak hrozné. Ehm… budeš ty obložené chlebíčky ještě?“ Šťouchnul Eric prstem do jednoho obzvlášť naducaného chlebíčku.

„Ne, vem si je.“ Posunul je k němu Tom s protočením očí. Eric ho hravě strčil do ramene.

„Ahoj Tome.“ Tom zvedne pohled a spatří Darishu.

„A-ahoj.“ Zakoktal Tom. Eric si ji začal zvědavě prohlížet.

„Šla jsem kolem a řekla jsem si, že tě pozdravím.“

„J-jasně. Uhm… tohle je můj kamarád Eric. Ericu, Darisha.“ Představil je vzájemně, aby předešel nějakým trapným momentům.

„A jak jsi domů dorazil z toho večírku, v pohodě? Řeknu ti, já jsem měla mírnou kocovinu. Ale hádám, že ty jsi tenhle problém neměl, skoro si nepil.“ A je to tady. Přesně to, čeho se Tom nejvíc obával. Darisha začala mluvit o té párty.

„Ne, byl jsem v pohodě. Promiň, ale už musíme jít, takže se uvidíme kolem.“ Tom se rychle sesbíral z lavičky a vytáhl nechápavě zírajícího Erica na nohy. Do jedné ruky popadl svačinu a druhou chytil Erica za zápěstí.

„Měj se.“

„Ty taky.“ Mrkla na něj Darisha na rozloučenou.

Tom táhnul Erica směrem ke školnímu bufetu, poblíž totiž byly další sedačky.

„Tome, můžeš sakra zpomalit? Co se to děje a o jakém večírku to ta holka mluvila?“ Vyškubnul Eric Tomovi své zápěstí a zastavil.

„Všechno ti to vysvětlím, jenom si prosím pojď sednout.“ Tom musel s pravdou ven, to věděl. Stejně již nechtěl Ericovi lhát. Byl to jeho nejlepší přítel a měl právo to vědět. Akorát se bál jeho reakce. Řekl mu, že na ten večírek asi nepůjde, a stejně tam šel, bez toho, aby mu dal vědět a případně ho tam vzal s sebou. Došli až k bufetu a tam si sedli.

„Tak? Poslouchám.“ Řekl Eric zmateně a stále mu to šrotovalo v hlavě.

„No víš….“ Tom se kroutil a nervózně si hrál s prsty. Nevěděl, jak začít. Nemohl se Ericovi podívat do očí.

„Byl jsem na jednom večírku a tam jsem ji poznal.“

„Opravdu? No teda, Tome, z tebe se stává skotačivý kluk. Na jakém večírku? A proč si mi nedal vědět? No to je jedno, vyprávěj…“ Spustil na něj Eric salvu slov. Ericovi nevadilo, že šel Tom na večírek bez něj. Koneckonců, Eric si taky vyrážel bez Toma.

„No to je ten problém… na jakém večírku. Já… nesmíš se naštvat. Slib mi, že se nenaštveš.“ Podíval se na něj Tom s obavami v očích.

„Proč bych se měl naštvávat? Nejsem tvoje máma, Tome, nedám ti kázání, protože si beze mě šel na nějakou akci.“

„Já to vím, jenže… tohle nebyla ledajaká akce. Bylo to v sobotu, ta párty… ta párty, na kterou mě zval Ben.“ Dostal ze sebe Tom. Ericovi zaskočilo sousto. Tom ho jemně poplácal po zádech, a okamžitě mu podal láhev vody. Eric se napil a přidušeně vyhrkl.

„Dě-děláš si ze mě srandu?“ Tom jenom se sklopenýma očima zavrtěl hlavou.

„Říkal si, že tam nepůjdeš.“ Eric se posadil a stále se vydýchával z toho zaskočení a šoku, co mu to způsobilo.

„Řekl jsem, pravděpodobně tam nepůjdu.“ Opravil ho Tom. Nechtěl, aby si Eric myslel, že je totální lhář, a tak trochu se snažil zachránit situaci.

„Odkdy se ty bratříčkuješ s Benem? Vždyť víš, jaké na tebe měl vždycky poznámky. A ještě nedávno jsi ho tou návštěvou baru chtěl setřít.“ Říkal už klidněji Eric. Pořád to nepobíral.

„Jo, jenže… není vlastně tak špatný, já nevím. Prostě mi hráblo a šel jsem tam. Promiň. Chtěl jsem ti to říct, ale bál jsem se. Zlobíš se hodně?“ Špital Tom s malou dušičkou. Snad měl skoro na krajíčku.

„Ne.“ Zatahal ho jemně Eric za dred. „Ale nelíbí se mi to. Ben pro tebe není dobrá společnost. Bůh ví, co má za lubem. Ještě nedávno tě provokoval nemístnými poznámkami, a najednou tě zve na párty? Trochu divný, ne?“ Pozvedl Eric obočí. Tom se uklidnil, Ericovo gesto znamenalo mír.

„Jo taky mi to přišlo divný. Na té párty nic nezkoušel, ani mě ztrapnit, nic podobného, takže nevím…“ Pokrčil Tom rameny.

„Nejde mi to do hlavy.“ Kroutil Eric zamyšleně rty.

„Už tam toho máš totiž až příliš.“ Zachechtal se Tom. Eric se k němu musel přidat.

„A ještě něco…“ Tom očima těkal kamsi za Erica. Chystal se mu říct o svém slavném prvním polibku, ačkoli to vůbec nestálo za řeč. Eric pouze čekal, až Tom začne mluvit.

„Jednaholkamětampolíbila.“ Vychrlil světelnou rychlostí a mírně zrudnul. Eric se chvíli zamyslel nad významem slov, a potom hlasitě hvízdl. Při Tomově káravém pohledu však ztichnul.

„Promiň, ale vážně?? A jaký to bylo? A která? Jak se to stalo? Chci všechny detaily.“ Tlesknul Eric natěšeně.

„Ne tak nahlas. Uhm znáš Jessicu? Taková menší blondýna z druháku.“

„Krátkovlasá?“ Zeptal se Eric. Tom pokýval hlavou.

„Jojo, znám. Teda ne osobně nebo tak něco. Znám ji od vidění. Potkáváme se často v šatnách.“

„No tak tahle. Byla totálně opilá. Šli jsme spolu do kuchyně pro další pití a ona se na mě prostě nějak vrhla.“ Dokončil Tom vyprávění.

„No? A bylo to dobrý?“

„Žertuješ? Bylo to otřesný. Dech jí páchnul po alkoholu a celého mě oslintala. Mám pocit, že mě i kousnula. Brrr.“ Tom se otřásl, jenom si na to vzpomněl.

„A co ta druhá holka. Ta Darisha?“

„Blbneš? Ta by si mě ani nevšimla… myslím, jako někoho, kdo by se jí líbil. Navíc je starší o dva roky. Chodí do třeťáku.“ Eric protočil oči.

„No a? Nezáleží na tom, jak je stará. Líbí se ti, ne?“

„Je hezká a v pohodě, ale jenom kámoška, takže klídek.“ Brzdil Erica v bujných představách Tom.

„Brácho, s takovým přístupem si vážně holku v životě nenajdeš.“ Poškádlil Eric Toma.

„Taky žádnou nechci. V dohledné době mi poslední zážitek s holkou stačil.“ Eric si jenom povzdechnul a dál se na tohle téma nebavili. Museli se zvednout, za chvíli mělo zvonit na hodinu.

…

Tom vyšel z budovy školy a úlevně si oddechl. Dnešní den byl za ním. S pohledem upřeným do země vyšel před bránu a rozhlédl se kolem. V té chvíli se zarazil. Celým jeho tělem proběhl mráz a on úplně ztuhnul. Na druhé straně silnice, jako už jednou, stála motorka. Billova motorka a o ni byl opřený i samotný Bill s všudypřítomnou cigaretou mezi rty. ‚Co tady sakra dělá?‘ Tomův mozek to nepobíral. Nemohl však lhát, jeho srdce poskočilo radostí, když staršího muže znovu uviděl. Musel kolem něj projít, ať chtěl nebo ne. A tak hlavu natočil jiným směrem a rychle přidal do kroku. Jen co kolem něj prošel, Bill odhodil dokouřenou cigaretu a vydal se za Tomem.

„Oh, no tak, minule ses za mnou vypravil až domů, a teď nedostanu ani pozdrav?“ Tom za sebou uslyšel chraplavý hlas a kroky. Polilo ho horko. S vydechnutím se otočil ke kytaristovi čelem.

„Posledně si nebyl moc přátelský, nebo si nevzpomínáš? To ty si mě vyhodil.“ Založil si Tom ruce na prsou. Byl z Billa zmatený. Jednou řekne tohle a potom se tady objeví, jako by se nic z toho nestalo.

„Vyhodil? Odvezl jsem tě domů, co víc bys ještě chtěl?“ Rozhodil rukama obranně Bill a nakrčil obočí.

„Co bych chtěl? Třeba vědět, co tady děláš?“ Stisknul Tom rty do úzké linky. Stále se nemohl Billovi do očí dívat dlouhou dobu. Po pár sekundách to bylo příliš intenzivní. Nezvládl by to, aniž by se mu nenahrnula krev do tváří a vlastně celé hlavy.

„Přijel jsem si vybrat svůj dluh.“ Ušklíbnul se kytarista.

„Pořád trváš na tom, že ti dlužím?“ Odfrknul si Tom.

„Pořád.“ Nadzvednul Bill obočí a jazykem si přejel koutek úst. Něco v jeho očích donutilo Tomův žaludek bolet a kroutit se. Rychle odvrátil pohled.

„A představoval by sis jako co?“ Zeptal se Tom s očima upřenýma na zašmodrchaném šněrování Billových bot. ‚Jednou se přerazí.‘ Pomyslel si.

„Že přesuneš svůj pěkný malý zadek na moji mašinu a zdejchneme se odsud.“

„A co když se mému zadku nebude chtít?“ Vystrčil Tom bojovně bradu. S Billem si poslední dobou docela procvičoval své odporovací dovednosti. Kytarista se postavil těsně za Toma, zastrčil ruce do zadních kapes jeho upnutých džínů a vydechl mu do ucha.

„Znám dost dobrý způsob, jak ho přesvědčit, panenko.“

„Bille…“ Tom stydlivě zakňučel, zčervenal a rychle se od Billa odtáhl. ‚Co kdyby tohle někdo ze školy viděl?‘ Bill se jenom zasmál a vytahoval z krabičky další cigaretu.

„Takže? Můžeme se z bodu A přesunout do bodu B?“ Vyfoukl Bill kouř a čekal na Tomovu odpověď.

„A potom co? Zase odjedeš, a už se nikdy nevrátíš?“ Zadíval se Tom Billovi do temně čokoládových očí, a tentokrát to byl Bill, kdo urychleně uhnul pohledem.

„Panenko.“ Začal kytarista s povzdechem. „Víš, co je tvůj problém? Máš moc otázek. Zkus na chvíli vypnout, zpomalit plyn. Uvidíš, bude to fajn.“ Mluvil k němu Bill jako k malému dítěti. „A teď už pojď.“ Chytil Toma za zápěstí a pevně stisknul.

„Po-počkej. Má pro mě za chvíli přijet řidič.“ Zarazil se Tom při vzpomínce na Tima.

„Já zapomněl, limuzína pro Milady. To je jednoduché. Tak mu zavolej a řekni, že se zdržíš.“ Pokrčil Bill rameny a silně si potáhnul z čmoudící cigarety.

„Pro tebe je všechno jednoduché. To mám zase lhát?“ Špulil Tom bezradně rty. Popravdě řečeno, nevěděl, jakou výmluvu si vymyslet tentokrát. Tim by mohl nabrat podezření. Na Maddelaine se vymluvit nemohl, jelikož měla k Tomovi přijít zítra po škole.

„Nemusíš lhát. Řekni pravdu.“ Ušklíbnul se Bill. Přesně věděl, jakou odezvu na tohle dostane.

„Kéž bych mohl…“ Vydechnul potichu Tom.

„Hej, nevěš hlavu. Můžeš říct, že vypomáháš ve škole s nějakým projektem nebo něco podobnýho.“ Vymyslel za něj Bill. Tomova pokleslá tvář se mírně rozzářila.

„To je dobrý nápad, díky.“ Vytahoval Tom telefon z kapsy.

„Já mám jenom dobré nápady.“ Ušklíbnul se Bill.

Tom hravě protočil oči a přiložil si prst na rty. Ještě, aby tak Tim Billa zaslechl a vyptával se. Bill zachytil svůj piercing v jazyku a Tom se s polknutím raději od kytaristy odvrátil. Nepotřeboval při telefonátu koktat.

„Ahoj Time, ne nic se neděje. Jenom pro mě dneska nemusíš jezdit, zdržím se ve škole déle. Ne nemám žádný problém, vypomáhám s jedním velkým školním projektem. Jo všechno v pohodě. Jasně zavolám. Dobře díky, pa.“ Tom tak nechtěl Timovi lhát a odpřísáhl, že už to kvůli Billovi neudělá. A stejně zase lhal. I po tom, jak to mezi nimi proběhlo naposledy, zase podlehl a udělal přesně, to, co Bill chtěl. Nedokázal zůstat dost silný a zachovat si svoji hrdost. Neskutečně se těšil na další jízdu. Jak moc mu to chybělo. Ten pocit volnosti a adrenalinu. Ta síla, kterou pod sebou cítil. S kombinací Billovy vůně, již při každé jízdě zhluboka nasával, to bylo něco fantastického.

„Tak pojď, panenko, hupsni na to.“ Poklepal Bill na sedadlo motorky, na kterém již seděl, a ušklíbnul se. Tom si nasadil na hlavu helmu a velmi rád splnil Billovo pobídnutí k nasednutí. Možná až moc nadšeně, ale nemohl si pomoct. Příliš nevnímal směr cesty, byl schopen se soustředit pouze na jízdu samotnou a na Billa. Voněl typicky jako tabák a silná kolínská. Toma by zajímalo, co je to za značku, protože nikdy takovou vůni u nikoho necítil. Byla strašně zvláštní, pronikavá, skoro až štiplavá, ostrá a vzrušující. Takhle voněl jenom tajemný kytarista. Jako svoboda a vzrušení, zároveň však Tom pociťoval něco známého, podobajícího se vůni domova o Vánocích, když se celým domem line lákavá sladkost pečeného cukroví. Tak uklidňující a blízké. Něco, na čem si Tom vybudoval závislost, co mu dává určitý pocit jistoty. Ačkoli jistota bylo slovo, jež se zdálo být s tímto výstředním mužem neslučitelné.

Bill zastavil u jedné staré továrny. Dávno nebyla v provozu, jelikož před lety vyhořela. Tom si to pamatoval; slyšel o tom ve zprávách, když mu bylo asi 9. Od té doby ten zbytek, co z továrny zbyl, chátral a zůstával stát. Nic s tím neudělali, nechali ji prostě napospas svému osudu. Takhle zblízka to vypadalo úplně jinak než v televizi. Podobalo se to filmům o světové apokalypse, kdy bylo všechno vyhořelé a zničené. Tom ohromeně sesedl z motorky. Nepobíral, proč ho Bill přivedl zrovna sem.

„Bille, p-proč jsme tady?“ Podíval se Tom s obavami na kytaristu, právě si zapalujícího cigaretu.

„Jezdím sem přemýšlet.“ Pokrčil Bill rameny, motorku zapřel o stojan a pokynul hlavou Tomovi, aby ho následoval. Ten chvíli překvapeně mrkal a následně Billa rychle doběhnul.

„Sem?“ Zopakoval Billova slova. Bill na to nic neřekl, jen dlouze potáhl ze své cigaretové tyčinky.

„Bojíš se výšek, panenko?“ Zaskočil Toma úplně jinou otázkou.

„J-já vlastně nevím. Nikdy jsem neměl příležitost to zjistit. Na žádném vysokém místě jsem nebyl.“ Vyhrknul ze sebe Tom a zajímalo ho, z jakého důvodu to Bill chtěl vědět. Což se dozvěděl následně.

„No dneska dostaneš šanci.“ Zastavil Bill u zadní části továrny.

Tahle část ohořelé továrny nebyla zničená. Zvenku vypadala jako panelový dům, měla totiž tvar kvádru. Po zašedlé omlácené zdi vedl nahoru železný žebřík. Pravděpodobně požární schodiště. Tom zaklonil hlavu a pohlédl nahoru. Nebyla to nějaká přehnaná výška, ale nízko to zrovna taky nebylo. Dalo se to přirovnat k výšce nějaké středně vysoké rozhledny.

„Snad nemyslíš, že… my… tam… nahoru?“ Zakoktal Tom a ukázal prstem na žebřík.

„Přesně to myslím.“ Potvrdil mu Bill s úšklebkem.

„Jenže j-já nikdy po žebříku nelezl. Určitě spadnu.“ Vyslovil Tom obavu zračící se mu v očích. Bill naposledy potáhnul z cigarety, již držel mezi ukazovákem a palcem, a následně odhodil špaček na zem, kde ho okamžitě rozmáznul podrážkou své boty. Dělal to vždycky, byl to takový jeho rituál. Kdyby dokouřenou doutnající cigaretu nezašlápnul, byl by z toho nervózní.

„No tak, panenko, myslíš, že bych tě nechal spadnout?“ Přišel Bill k Tomovi blíž a uchopil jeho tvář do dlaní. Měl mozolnaté ruce, pevné a hřejivé na dotek. Tom na nepostřehnutelný okamžik přivřel oči.

„U tebe člověk nikdy neví.“ Poodstoupil Tom krok dozadu. V Billově blízkosti měl opravdu zvláštní pocity, nevěděl k čemu je přirovnat.

„No fajn, budu tě jistit, půjdu hned za tebou, pojď sem.“ Zahýbal Bill prsty na znamení gesta, aby Tom přišel k němu. Jakmile Tom tak učinil a vystoupil na první příčku žebříku, ucítil za sebou Billovu blízkost a na krku teplý dech. Jeho prsty povolily sevření příčky a na těle mu naskočila husí kůže. Nebyl si jistý, jestli to, že je Bill za ním, byl dobrý nápad.

Stoupali pomalu, Tom zhruba uprostřed cesty zavrávoral, avšak Bill ho pohotově chytil. Byl za ním a nedovolil Tomovi spadnout, jak řekl. Jen co vystoupali nahoru, Tom úžasem pootevřel pusu. Byl odtud úžasný výhled skoro na celé město až někam do dálky. Nečekal by, že na tak odstrašujícím místě se může nacházet něco tak nádherného.

„Wow.“ Hlesnul. „Docela změna oproti tomu baru, kam si mě vzal minule. Jakže se jmenoval?“ Udělal Tom naoko přemýšlivý výraz. Hrát před Billem hloupého byl Tomův tah, jak odvrátit Billovo podezření od toho, že by mohl získat informace o jeho adrese v tom baru.

„Loch. Obyčejná díra.“ Zasmál se Bill. „Majitel věděl, proč ho tak pojmenoval.“ Ušklíbnul se Bill a vytáhnul si další cigaretu. Tom jenom zakroutil hlavou a radši se znovu otočil k tomu úžasnému výhledu.

„Proč tam teda chodíš, když se ti tam nelíbí?“ Hodil Tom do éteru otázku.

„Neřekl jsem, že se mi tam nelíbí.“ Bill si sednul na okraj budovy a spustil nohy dolů. Tom vykulil oči. Mohl přece spadnout. Svoji obavu však nevyřkl nahlas. Nechtěl, aby Bill věděl, že si dělá starosti. A pravděpodobně takhle vysedával nejmíň milionkrát předtím, než Toma potkal.

„Řekl jsi, že je to díra. To není zrovna nějaká pochvala.“ Tom se odvážil k Billovi víc přiblížit. Neměl žádné závratě ani pocity na zvracení. Asi mu výšky nevadily. Zvláštní, doposud to o sobě nevěděl. Nikdy nad tím ani nepřemýšlel.

„To taky je. Jenže nezáleží vždycky na obalu, ale na tom, co je uvnitř.“ Nadhodil Bill svůj typický úšklebek. ‚Takže to, co řekl Shadd, byla pravda. Bill rád chodí po barech a užívá si s lidmi, které náhodně potká.‘ Blesklo Tomovi hlavou.

„Takže kolik lidí už si na tohle místo nabalil?“ Střelil najednou otázku Tom a spokojeně se zašklebil Billovu na krátkou chvíli překvapenému výrazu.

„Vlastně nikoho. Jsi první, koho jsem sem přivedl.“ Pokrčil Bill rameny. Tom se podivil a zaplavil ho podivný pocit hrdosti. Je jediný, s kým Bill tohle místo sdílí, komu ho ukázal. Cítil se důležitě.

„Proč já?“ Zašeptal tiše Tom.

„Protože zhýčkaným panenkám se musí poskytnout něco extra. Jinak jsou nevrlé.“ Zatahal Bill pobaveně za Tomův dred a ten se po něm zamračeně ohnal.

„Tsss.“ Odfrknul si. ‚Zhýčkaná panenka.‘ Opakoval si v duchu.

„Musíš být vždycky v opozici?“ Šklebil se Bill a vložil si stále doutnající cigaretu mezi rty.

„S tebou? Ano.“ Založil si Tom ruce na hrudi.

„Mmm…odkdy jsou panenky takhle agresivní?“

„Nejsem agresivní.“ Vyvracel Billovi o překot Tom. Akorát si z něj utahoval, a to ho zlobilo. Bill ho stáhnul dolů k sobě a Tom leknutím vypísknul.

„Kdybych tě chtěl shodit, dávno bys ležel dole.“ Protočil Bill oči nad Tomovou paranoiou a přehodil mu paži kolem ramen. Tom po něm střelil vražedným pohledem za to jeho provokování. Z objetí se však nevymanil. Bill se na tenhle fakt ušklíbnul. Nakonec to nebylo tak špatné sedět až na okraji budovy. Dávalo mu to určitý pocit volnosti a nadřazenosti nad všemi problémy. Seděli tam ještě dlouhý čas, když se stmívání přimíchávalo do jasného dne jako červené barvivo do křišťálově čisté vody.

autor: Emilia