S.O.S. (Anything but love) 24.

autor: Doris & Lauinka

Bill

Oh jo, to by jeden nevěřil, jak umíš být šikovný. Hrudník se mi rychle zvedá od splašeného dechu a já si užívám ten pohled na tebe dolů, jak polykáš všechno, co ti naservíruju. A dívám se i poté, co svoji práci dokončíš. Ušklíbnu se, když hlavu odvrátíš. Ano, bolí to, že? Dívat se do tváře někomu, kdo tě ponížil. Chytnu tě za bradu a jemně ti otočím hlavu na sebe. Palcem setřu sperma z tvého koutku.

„Moc dobře, Tomi. Tohle ještě nacvičíme.“ Sladce se usměju a do koutku tě políbím. Užívám si tvůj odpor. Tvoji bolest, protože vím, že nic jiného ani nemůžeš. Nezbývá ti, než to přetrpět, pokud nechceš trpět fyzicky. A to bych ti neradil.

„Zasloužíš si malou odměnu,“ pokřiveně se usměju. „Jídlo je na sporáku.“ Trhnu hlavou, zapnu se a obejdu tě do obýváku. Zůstávám ale ostražitý. Nebudu riskovat, že se připlížíš s nožem a podřízneš mě tu jako kuře. A utéct mi nemůžeš. Zamčené je snad všechno, co se dá a klíče jsme si schoval.

Tom

Nesnáším ty tvoje rádoby mírumilovné pohledy, protože jen já skutečně vím, co se za nimi skrývá. Tohle ti vždycky dokonale šlo i před našima a já to pak za tebe všechno odskákal. Musím vzteky zatnout zuby, abych se o něco nepokusil a třeba ti jednu nestřelil. Vážně mám tu chuť ti rozmlátit hlavu o linku nebo něco podobného. Když konečně místnost opustíš, ještě chvíli se zaraženě za tebou dívám. Čekám nějaký podraz, ale vypadá to, že se nic dalšího nekoná. Sesbírám se tedy ze země a postavím se na nohy. Je to trochu problém, ale povede se mi to. Opřu se o linku a rychle se přesunu k plotně, kde v hrnci jsou další špagety. Ani nehledám žádný kečup nebo sýr nebo cokoliv na to, prostě si přisunu k sobě kastrol a začnu to do sebe cpát, co to jde. Myslím, že ten pohled na mě musí být strašný. Ale nemůžu si pomoct, navíc nevím, kdy zase přijdeš a sebereš mi to. Hltám a během mžiku nikde není ani jedna suchá špagetka. Otřu si rychle pusu a pustím kohoutek, abych se taky napil. Mám pocit, že musím pít tolik, že za chvíle nikde nebude voda. Pak se s hlasitým dýcháním od kohoutku odtrhnu a podívám se do zrcadla na sebe. Ten šrám na mé tváři vypadá už o něco líp, asi se to hojí. Lehce si po něm přejedu ukazovákem a zkřivím tvář, bolí to.

Bill

Po nějaké době se vrátím. Spíš jen abych tě zkontroloval, jestli náhodou neděláš něco nežádoucího. Teda nežádoucího pro mě. Jen se ušklíbnu, když si tak prohlížíš tvář. Konečně na ní máš taky nějakou nedokonalost.

„Snad bys nefňukal sám nad sebou. Není to tak hrozné.“ Založím si ruce na prsou a opřu se o futra. „Na jizvy si zvykneš. To mi věř.“ Odlepím se a dojdu k tobě. Chytnu ti bradu a prohlídnu si tě. „Copak bys dneska rád dělal, Tomi?“ Usměju se a pohladím ti tvář. Tu zdravou. Cítím z tebe, jak příšerně tě to rozčiluje. Měl by sis to ale užít, dokud jsem takovej. Mám večer trochu jiný záměr s tebou. To se úsměv změní ve smích a tvoje vzdorovitost ve křik. A já se na to těším. Je stejně jedno, jestli mi předložíš nějaký návrh, stejně zůstane bez odezvy. Už jen proto, že mám za to, že je čas tě začít lámat. Dostat tě psychicky na to nejhlubší dno.

Tom

Nesnáším, jak si mi stále v patách, chci být alespoň chvíli sám. Ale to asi ani nehrozí. Jo, ten šrám je hnusnej a štve mě to. Když tě uvidím ve futrech, nevěnuju ti ani jediný pohled, možná právě proto, zase stojíš u mě a saháš na mě. Nikdy jsme to neměl rád, nebyl jsem zrovna dokonalým partnerem. Nějaké projevy lásky a vůbec nějakého citu mi vždycky byly trochu vzdálenější. Ani sám nevím proč. Prostě jsme nikdy neměl potřebu někoho stále osahávat, a už vůbec ne, aby dotyčný sahal na mě. A není mi to příjemný ani teď, a už vůbec ne od tebe. Když s natočíš moji tvář, chvíli tě nechávám sledovat mě, ale pak se ti vytrhnu a otočím se zpátky k zrcadlu. Nemíním se na tebe dívat. Nemám už nejmenší důvod. Na tvoje otázky nereaguju, stejně si myslím, že by to nemělo smysl, nehledě na to, opravdu nevím, co bych ti měl říct, že chci dělat. Nic. Umřít nebo jenom spát. Nikdy se neprobudit. Pak mi ale dojde, co bych mohl říct. Něco, co mi docela chybí.

„Cigaretu.“ Řeknu nakonec tiše, ani sám si nejsem jist, jestli jsi to slyšel. Nějak mi prostě nejde mluvit. Jako bych to zapomněl, jako by to bylo to nejsložitější v životě. Kouknu se na tebe krátce, ale hned zase uhnu pohledem. Nevím, co bych rád dělal, ale každopádně bych si rád zapálil. Vážně moc rád. Dřív jsme kouřil docela dost, potom jsem zase na chvíli přestal. Ale potom jsem začal znovu, kvůli tobě. Měl jsme nervy z toho, jak mě odmítáš a děláš, že neexistuju, že jsem zkoušel snad všechny neřesti. Prve jsem zkoušel pití, ale to mi nějak nesedělo. Stavy, co jsme míval druhý den, byly odporné, že tuhle možnost jsme hned zamítl. Zkoušel jsem si ulevit i žiletkou, ale ani to nebylo pro mě dobré. Popravdě, možná by bylo, ale nechtěl jsme vzbudit podezření u rodičů a věčně jsme se na kocoura vymlouvat nemohl. Navíc, ještě by ti naši dali za pravdu a odvezli by mě někam léčit, kde bych se z toho zbláznil dočista. Pak už zbývaly cigarety, ve kterých jsme si našel nějakou skrytou lásku. Ani nevím proč, přijde mi to stejně odporné, ale už pak nešlo skončit. Navíc, pak si začal kouřit taky, tak jsme se alespoň někdy k tobě skrze to mohl dostat.

Bill

No, čekal jsem, že budeš trochu důvtipnější, že si třeba vyslechnu další salvu nadávek a tužeb, abych chcípnul. Jak bys mě rád zabil nebo tak něco. Ale když ti stačí cigareta. Zalovím v kapse a vyndám krabičku. Už dlouho jsme spolu nekouřili. Jednu ti podám a druhou strčím do úst sobě. Připálím si, zrovna tak i tobě. Zapalovač ti do ruky nevěnuju. Ještě bys mě tu uškvařil jako toho chudáka veterináře.

„Nenakouřil ses ještě dost?“ Uchechtnu se. Myslím, že je jasné, kam tím mířím. Usadím se na lince a v klidu potáhnu. Dřív jsme si u cigarety povídali. O všem možném. A většinou to bylo pár minut, kdy jsme spolu vycházeli. Jak se típla cigareta, šel si každý po svých.

„Co jsi řekl mámě?“ Protnu to ticho mezi námi. Tohle by mě vážně zajímalo. Něco jsi jí říct musel, když jsme tak náhle zmizeli. Určitě nejsi hloupý na to, abys mě jen tak unesl a pak v tom nechal šťourat policii jako po nezvěstných. „Když jsi mě sem přivezl, mluvíval jsi s ní?“ Ani nevím, zda jsi jí někdy volal, aby neměla podezření. Já s ní od té doby nemluvil ani jednou. Předtím bych to ani nedokázal, aniž bych jí brečel do telefonu a prosil o záchranu. Ale dneska už ani nechci, jelikož by jí bylo jasné, že i druhý syn jí zešílel. Myslím, že si i ona zvykla mě neslýchat. Možná se jí ulevilo. Vím, že byla kolikrát nešťastná, když přišla nečekaně domů odpoledne a ode mě z pokoje slyšela, co se dělo, a pak viděla odcházet stále jiné a jiné tváře. V kteroukoliv denní či noční hodinu.

Tom

Vlastně jsem čekal, že mi cigaretu nedopřeješ a hned se budeš svlékat, ale to se naštěstí pro mě nestalo a ani po tom nijak netoužím. Jo, dřív to bylo jiný, kolikrát jsem se nachytal, jak tě špehuju za dveřmi koupelny a nebo rovnou vevnitř, když ses sprchoval a já ti navykládal, že se nutně potřebuju oholit nebo něco podobného. Čekal jsem, kdy na to konečně přijdeš, ale tobě to bylo vlastně jedno, jen si pokrčil rameny a dál ses neptal. Když mi podáš cigaretu, mám chuť skákat dva metry vysoko. Konečně, jak dlouho jsem ji neměl? Málem už nevím, jaký to je pocit. Když konec polaskáš ohněm ze zapíku, zaraduju se. Slastně potáhnu. Jo, pamatuju si, že u cigarety byl vyhlášen pokaždé mír. Zajímavé, ale fungovalo to. A vypadá to, že to funguje to i teďka. Stoupnu si přímo před tebe. Neporuším ten mír, když to neuděláš ani ty.

„Popravdě, kouření tebe, pro mě nemá žádný význam.“ Dívám se ti do tváře. „Ty už pro mě nic neznamenáš.“ Zakroutím hlavou a věnuju se cigaretě. Pak začneš o mámě. Máma. Vůbec nevím, jak na tom je. „Řekl jsem jí, že jsme spolu utekli za prací. Že jsme to chtěli udělat bez zbytečného divadýlka. Že se vrátíme, jak to půjde.“ Odvrátím pohled. Nerad se o tomhle bavím. Je to dost citlivé téma, a ani když jsem tě týral, tak o tomhle jsem se ani nezmínil. Vydechnu a odkloním se od tebe.

„Zajímalo by mě, jak se má.“ Pronesu tiše a podívám se na tebe.

Bill

Houpu nohama a s chutí potahuju dávky nikotinu do plic. Jeden zničený orgán už se na mě krásně ztratí. Poslouchám, co říkáš. Mám chuť tě praštit. Bylo mi jasný, že jsi jí neřekl pravdu, ale slyšet tvou lež je prostě odporný.

„Jsi největší hajzl, co znám.“ Zakroutím nad tebou hlavou. Ani nechápu, proč ještě tenhle mírovej zvyk dodržujeme. Jako by to snad něco znamenalo. Těch deset minut nás nespasí ani jednoho. „Děláš jako by snad mně to přinášelo uspokojení, mít tě v puse.“ Ušklíbnu se. To zrovna. Spíš mi z toho bylo vždycky na blití. Pak se ale zaměřím zase na mámu. „Myslím, že už pochopila, že se nevrátíme.“ Pronesu hořce a oplatím ti pohled. „Mně ne… nezajímá mě to.“ Zakroutím hlavou. Teď už ne. Už jsme si zvykl na to, že o ní prostě nemám informace a myslím, že kdybych jí měl slyšet nebo vidět, nedokázal bych se chovat normálně. A ona toho všeho musí bejt ušetřená. „Máš smůlu, nedozvíš se, jak se má. Na to jsi měl myslet předtím, než jsme tu skončili.“

Tom

Musím se na tebe dívat. Vybavují se mi nejrůznější scény z dětství. Veselé nebo smutné, prostě všechny. Když to tak vezmu pozpátku, byli jsme každý jiní, a přesto dvojčata. Bylo to dost zvláštní. Mezi námi bylo pouto, kterého jsme vlastně ani nijak nikdy nevyužívali. Měli jsme každý jiné zájmy. Ty jsi se kamarádil více s holkama, já zase s klukama. Myslím, že mamka si s námi užila dostatečně dost. Ze začátku jsem to byl já, kdo měl samé průsery. Dostal jsem se do blbé party. Od třinácti jsem začal kouřit cigarety a rok později jsem zkoušel trávu. Pro mě to bylo těžce cool. Připadal jsem si jako největší machr. Tak nějak to se mnou zůstalo až do sedmnácti nebo osmnácti. Byl jsem king party a měl okolo sebe dost holek. Je fakt, že o holky jsem nouzi neměl. Ale pak mě to stejně celé přešlo. Pochopil jsem, že to celé je zbytečné. Že to vlastně nepotřebuju, že tráva je k ničemu a že můj bratr je lepší, než jakákoli holka na světě. Ale bohužel, Bill byl jiného názoru.

Někdy si říkám, že je to moje chyba, to celé, že to viděl u mě, zkusil si to taky, ale po svým. Jo, vždycky si byl krásnej, to se musí nechat. Věděl jsi to, to byla ta chyba. Měl jsi jich miliony na každým prstě a to stačil jedinej pohled. Možná, že kdybych si to celé uvědomil dřív, nemusel jsem Andrease zabíjet. Možná tě tehdy měla máma poslechnout a zavřít mě někam na psychiatrii. Možná jsi měl opravdu pravdu. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, až teďka, když se na tebe tak dívám. Musím sklopit pohled a potáhnu si raději z cigára.

„Myslím, že o tom, kdo je větší hajzl, by se dalo polemizovat dost dlouhou dobu, nemyslíš? Neházej všechnu vinu na mě. To, že jsme tě dotáhl sem, měla bejt jen výhružka. Jenom jsem chtěl, aby ses nad tím svým chováním zamyslel. Nemohl jsem se dívat, jak se ti v pokoji střídají kluci a holky jako ponožky. Máma z toho tenkrát byla nešťastná. Myslela si, že… chodí ke mně, ale pak si to jednu posral, pamatuješ? Tehdy v obýváku na naše narozeniny. Měl jsi tam ty svoje úžasné kamarády, se kterýma sis hrál, svlékali jste se a točili se v sexu a máma nečekaně přijela a načapala tě. Pamatuješ si to? Já tehdy seděl v pokoji s pitomou flaškou a slavil to se svým plyšákem.“ Zadívám se ti do očí. Tohle jsem ti nikdy neodpustil, nemohl jsem. Nějak se to ve mně po tomhle večeru vzpříčilo a chtěl jsme tě postrašit.

„Druhý den jsem ti do vody místo prášků na hlavu dal nějaký uspávadlo a odvezl tě sem. Měla to bejt nevinná hra. Ale zvrtlo se mi to. Chtíč a touha mi zatemnily mozek a já z toho zešílel. Najednou všechno to byla tvoje vina. Nešlo přestat. Láska, zlomené srdce a rozhozená mysl ze mě udělaly tohle monstrum. Ještě chceš tvrdit, že jsem větší hajzl než ty? Nemáme si co vyčítat. Možná je dobře, že mamka neví, kde jsme, a hlavně co jsme, Bille. Nepřežila by to.“ Zakroutím hlavou a típnu cigaretu do popelníku, který je vedle tebe. Tím pádem je mír u konce.

„Měla nás ráda, a proto, že já jí mám taky rád, nikdy se nedozví, kde jsme a kým jsme. Souhlasíš alespoň v tomhle se mnou, bratříčku?“ Stále stojím před tebou a sleduju tě.

autor: Doris & Lauinka