Wicked Game 10.

autor: Gia

*** Bill***

Tom se mlčky vytratil od netknuté snídaně, přestože vypadala docela lákavě. Přehodil přes sebe teplou mikinu a na Gustavovu a potažmo i mou nevyřčenou otázku: „Kam jdeš?“ odpověděl lehkým kývnutím hlavy.

„No, já… chtěl jsem něco probrat s Andreasem.“ V prstech žmoulal konce ručiček kouřových brýlí a neustále si s nimi pohrával. Po chvíli je přece jenom nasadil na unavené oči, možná i proto, aby nemusel opětovat můj zoufalý pohled. Díval jsem se ještě notnou chvíli směrem, kterým odešel a moje třesoucí se dlaň vyťukávala dezertní lžičkou o kraj talířku zoufalé S.O.S. Tome, proč jej neslyšíš?

*** Tom***

Příliš jsem nespěchal, spíš jsem se pomalu loudal pozdním ránem. Bylo docela příjemné počasí, až na drobné dešťové kapky, které jsem ucítil na tváři. Narazil jsem si kapuci do čela a přešel k hotelu, kde momentálně bydlel Andy. Nemohl si dovolit takový luxus jako naše kapela a byl příliš hrdý na to, aby přijal mé peníze. Téhle vlastnosti jsem si na něm opravdu cenil. Přestože měl hotel na kontě o nějakou tu hvězdičku méně, byl příjemný a útulný. Vyjel jsem výtahem do druhého patra a zaťukal na dveře pokoje s číslem 25. V téhle nestřežené chvíli se mi znovu vybavil můj ranní rozhovor s bratrem. Slovo od slova, pohled za pohledem. Mrzelo mne, že kvůli mně Bill znovu plakal, a já si slíbil, že tentokrát je to opravdu naposledy. No, jistě on se to snažil statečně skrýt, ale já neomylně poznal slanou pachuť, která mě šimrala pod nosem.

Možná by v tu chvíli postačilo jedno správné pohlazení, jeden procítěný polibek a všechno by bylo zase jako dřív, ale nezmohl jsem se na to, svíral mě strach a nejistota. Bál jsem se bratrova odmítnutí, bál jsem se, že ho znovu zklamu jako už tolikrát. Chtěl jsem začít někde jinde, s někým jiným. Nevěděl jsem, jestli je Andreas ta správná volba, ale chci to zjistit. Konečně se ve dveřích objevila Andreasova světlá kštice a já poznal, že se zrovna probudil.

„Jé, Andy, promiň, netušil jsem, že budeš takhle dlouho vyspávat.“ Andreas si dlaní upravil rozcuchané prameny a s úsměvem mě pozval dovnitř. Hned po pár krocích jsem dostal mírnou facku, měl tu neuvěřitelný smrad :o)) Přešel jsem k oknu a otevřel alespoň ventilačku, nutně potřebuji trochu čerstvého vzduchu :o)) Holt Andy neměl tak starostlivého bratra jako já, který by to udělal za něj. Bill… znovu na něj myslím, takhle to dál nepůjde :o(

Andreas vyšel z koupelny převlečený do čistého oblečení a s úsměvem mi nabídl místo k sezení. Pohodlně jsem se opřel do semišového křesla a z mističky na stole jsem si nabral plnou hrst sýrových chipsů, div mi nepopadaly :o)) Andreas mi mezitím nalil ledový čaj a přihodil do něj pár kostek ledu. Mlsně jsem se po něm natáhl a už, už jsem brčkem nasával oblíbenou pochoutku :o)

„Nesnídal jsi nebo co?“ Zeptal se mě se smíchem. A já se mu s nacpanou pusou snažil vysvětlit, že ani ne. Andreas si mě neustále prohlížel jako by zkoumal každé mé gesto, každý můj pohyb. Cítil jsem se zvláštně, ale nepříjemné mi to nebylo. „Večer mi nebylo zrovna nejlíp, ale docela úspěšně jsem se z toho vyspal.“ Přiznal se mi a pobídl mě, ať se neostýchám a klidně chipsy dojím. Nemusel mě pobízet dvakrát, už už jsem do sebe soukal další nášup :o)

„Tome nerad bych na tebe nějak tlačil, ale přemýšlel jsi o našem včerejším rozhovoru?“ Hm, tak a je to tady. Andreas nekličkoval, zeptal se přímo. Další závisti hodná vlastnost. Popravdě jsem si ze zmiňovaného rozhovoru pamatoval pramálo, ale to hlavní mi v hlavě utkvělo. Polkl jsem na sucho a krkem mi projela ostrá bolest, jak se mi tam jedna slaná potvůrka zasekla. Au…

„Ehm Andreasi, já… rád bych ti dal přímou odpověď, ale jediné, co ti můžu říct, je… Nespěchej na mě, dej mi prosím čas. Neříkám, že mi s tebou není hezky, neříkám, že v mých očích nejsi přitažlivý… jen se potřebuju dát dohromady.“ Nervozita mi nedovolila zůstat nečinně sedět, a tak jsem se postavil na nohy a nervózně rázoval okolo stolku :o) Andreas to vydržel jen chvilku, pak už se postavil a prudkým pohybem ruky mě zastavil v dalším tempu. Asi mu to lezlo na nervy :o))

„Já na tebe počkám, Tome, stojíš mi za to. Stojíš za mnohem víc.“ Lehce se ke mně naklonil a líbnul mě do samého koutku rtů. Laškovně prohodil. „Zůstal ti tam drobeček…“

*******

Strávil jsem ve společnosti Andrease téměř celý den. Teprve když se přiblížila desátá hodina večerní jsem se neochotně zvedl k odchodu. Nikdy bych nevěřil, že zrovna my dva si budeme takhle dobře rozumět a doslova prokecáme celý den. Jediné téma, kterému jsme se celou tu dobu úspěšně vyhýbali, byl náš počínající vztah. Nechtěl jsem nic uspěchat. Zvláštní bylo to, že jsem si myslel, že Andreas mě celé ty roky ani neregistruje, že jediným jeho zájmem v naší rodině je přátelství k Billovi. Donutil jsem se dokonce k tomu, že jsem Andrease pozval na zítřejší vystoupení. Nechtěl jsem, aby tam chyběl. Dnes večer jsem si konečně přiznal, že pro mne začíná být důležitým, ne-li nepostradatelným. Andreas mě ke dveřím vyprovodil s vyčítavým pohledem a já se ho snažil udobřit.

„Ale no tak, Andy. Vždyť jsme spolu od rána. Musím se přeci na zítřek alespoň trochu vyspat.“ Andreas se na mě ve dveřích laškovně usmál.

„Kdybys nebyl sám proti sobě, mohl jsi dnes večer usínat v mém náručí, Tome.“ Cítil jsem červeň, která se mi vkradla do obličeje, už dlouho jsem se necítil tak trapně :o))

„U… uvidíme se zítra, Andy. Musím jít.“ Bleskově jsem se otočil na patě a už už jsem si to šinul k výtahu. Ve zběsilém úprku mě zastavila Andreasova dlaň, lehce mě zatahal za konečky prstů.

„A co pusinka na dobrou noc, Tomí?“ Naposledy jsem se otočil jeho směrem a věnoval mu lehký polibek na tvář.

„Dobrou noc, Andy.“ Jen se za mnou zaprášilo a už jsem se s rachotem ukryl za dveřmi výtahu. Tady jsem se cítil alespoň trochu bezpečně před jeho nenechavým pohledem. Touha po mně z něj doslova sršela a já se začínal bát našeho dalšího setkání. Co když už nebudu chtít odejít?

*********

Dveře pokoje jsem se snažil otevřít co nejšetrněji, přece jenom… Bill už mohl spát. Mýlil jsem se. Bratr seděl před televizí a znuděně lovil v porcelánové mističce upražený popcorn.

„Ahoj Bille.“ Špitl jsem do toho divného ticha, které bylo všude okolo. Bratr neodpověděl a dál s předstíraným zájmem sledoval přírodovědný dokument o žralocích. V koupelně jsem si opláchl obličej a převlékl se do čistého. Chvíli jsem nevěděl, kam se podít, ale nakonec jsem k Billovi přece jen přisedl. „Ty .. ty se na mě snad zlobíš?“ Prohodil jsem nesměle a vlastně jsem ani nečekal na odpověď. Bratr byl v mlčení mistrem. Jakmile ho něco rozhodilo nebo naštvalo, přestával s okolním světem komunikovat. Skoro jsem na pohovce poskočil o několik centimetrů nazad, když vztekle vyštěkl. Tak nějak se podobal krvelačnému žralokovi, který na obrazovce ohromnou tlamou vytrvale narážel do železné konstrukce :o)

„Jo jsem neskutečně nasranej. Ještě nějaká otázka?“ Nenechal jsem se odradit, ucítil jsem svou příležitost.

„Ty se snad zlobíš kvůli tomu, že jsem dnešek strávil s Andreasem?“ Bill si do klína vysypal několik kuliček slané pochoutky a začal je horlivě sbírat chvějícími se prsty. Stejně mu znovu upadly. Tentokrát na zem. Vztekle je teniskou odkopl směrem k televizi.

„Můžeš mi snad vyčítat, že jsem chtěl nějaký ten volný čas trávit s tebou? Můžeš mi mít za zlé, že jsem si dnešní den představoval jinak?“ Vycítil jsem, že ho vztek pomalu, ale jistě opouští a přisunul jsem se o kousíček blíž.

„Kvůli tomu se nemusíš přece čertit. Máme před sebou přinejmenším příštích padesát let :o))“ Chtěl jsem atmosféru trochu odlehčit, přesto se na mě Bill znovu zamračil.

„Proč jsi nebyl dneska se mnou, Tomí?“ Zaznělo to zvláštně. Byla to prosba, tichá, ale přitom zoufale křičela, prosil mě. Nechtěl jsem mu dál lhát, nechtěl jsem lhát ani sám sobě.

„Chci na tebe zapomenout Bille. Nechci, aby mě dráždilo každé tvé slovo, abych se budil uprostřed noci s myšlenkou na tebe. Tohle není správné.“ Bill ke mně natáhne ledovou dlaň a lehce mě pohladí po čele.

„Možná to není správné, ale to, že jsem se do tebe zamiloval, bylo to nejlepší, co jsem ve svém životě mohl udělal. Miluji tě, Tome.“